elizabeth_ba komentáře u knih

Bohužel, autorovi už teď nelze doporučit vůbec nic, ale na téhle knize je naprosto přesně vidět, že bez znalosti (alespoň té základní) historie by se nikdo neměl do psaní historického románu pouštět. A to ještě tuto úpravu historie k obrazu svému ani nemohu připsat autorově snaze vymezit se vůči germánským sousedům (Hitler totiž ještě nebyl u moci). A když si uvědomíme, že se to všechno stalo v době, kdy psal své dějiny profesor Šusta a byl k dispozici Palacký a jiní, tak knihu považuji za jednoznačný odpad, i když mi nějak neutkvělo v paměti, zda si nějaký bodík nezaslouží alespoň za stránku literární...

Kromě hlavní zápletky, kdo a proč kdysi (za největšího požáru Tokia roku 1657) zabil šógunova bratrance Tadatošiho Tokugawu (přesněji, zda to byla či nebyla Sanova matka), pokračuje boj mezi komořím Sanem a dalším šógunovým bratrancem, pánem Macudairou. Sano má pocit, že karty míchá ještě někdo další a má pravdu (my už to víme od předchozího dílu, jež se odehrával na mrazivé Ezogašimě) a uvidíme názornou ukázku, jak to dopadne, když se krásné, milé a roztomilé tele obecné zamotá do politiky a nechá se sebou manipulovat otcem (Janagisawa), přítelem (Sano) i nepřítelem (pán Macudaira)...

3 23.02.2015

Zklamalo mě jen poměrně velké množství pravopisných chyb, neumím si je představit v někdejších románech Jarmily Loukotkové nebo Miky Waltariho. Prostě teď korektoři neodvádějí tak dobrou práci jako kdysi, zřejmě to bude souviset s množstvím nakladatelství ale i knih samotných.

Osobně se ve starověkém Římě pohybuji ještě mnohem raději než ve středověku, kde v současné době romány nejsem vůbec schopná číst, aspoň teda z doby, která mě zajímá (2. polovina 13. stol.) a z té co mě nezajímá (což je např. Karel IV.), zase musí být hodně dobře napsán, abych u čtení vytrvala. Přečetla jsem těch 500 stran (sice větších písmen a řádkování ale přesto) za tři dny (skoro jedním dechem) a musím říci, že jsem se při nich ani trochu nenudila. Historicky je to zhruba přesný jako (v hlavičce mého příspěvku) jmenované romány, i když ty jsou přece jen napsány o malinko lépe, nicméně mně byla vždycky (mnohem) sympatičtější postava Marca Vinitia než Petronia, takže jsem knize propadla o cosi více než třeba Není římského lidu, kde mě sice zaujaly ženské postavy, ale ta mužská princovská (sorry Marcu Ostorie) mi tam chyběla... A není nic hezčího než krásný, vzdělaný bohatý mladík, který dosud hýří a rozhazuje otcovo jmění (samotného velikého Pisona), ale narazí na krasavici, (Calvii Crispinillu, která si až po tragické události v rodině uvědomí, že život je i o něčem jiném než šatech, špercích a drbech (no, ano, je to ta, co v Quo vadis na Neronově hostině odhazuje svrchník a Vinitius na to upozorňuje Ligii, která jako správně vychovaná křesťanská dívka při tom skoro omdlí ;-) ) a rozhodne se změnit (ten krásný Pisonův syn Calpurnius Galerianus -musím to uvést na pravou míru, jinak byste se v tom totiž už ztratili)... Představili nám zatím všechny aktéry Pisonova spiknutí (ale dosud k němu nedošli), dost se věnují Ofoniu Tigellinovi (např. se jménem jeho tchána jsem se dosud v žádném románu před tím nesetkala) a také samotnému císaři a jeho stávající milence a nastávající manželce Poppaee Sabině. V době, kdy jsem to četla, se nedalo zjistit, zda je to ukončený román nebo část nějaké série, což bylo znepokojivé, ale naštěstí jsem se dočkala pokračování, v němž shořel Řím a spikli se nám senátoři, v tomto prvním byla ze tří linií příběhu ukončena jen jedna - s Octávií. Skončím, kde jsem začala... Moje největší výtka směřuje ke korektorům, slovo "zítka" neznám. Že by se to odvozovalo ze Zity a ne ze zdi?

5 18.02.2015

Nuda, trápení při čtení, jež jsem sice zvládla během 5 dnů své dovolené, ale také doufala, že už tuto knihu vícekrát nebudu muset otevřít, což se mi, bohužel, nesplnilo, protože jsem potřebovala porovnávat s filmem.

O své dovolené před cca 5 lety jsem tuto 923 stran obsahující knihu přečetla (během 4 a půl dne). Jedná se o pohled na středověk z opačné strany společenské pyramidy, jakoby ze zdola, což je pro mě nezvyk. Žádný Přemysl Otakar II., zásahy krále Eduarda II. a III. stejně jako jeho manželky (Ed. II.) resp. matky (Ed III.) Isabely byly ojedinělé a na pozadí, i když hlavní zápletka se točila vlastně kolem nich. Žádný Záviš, tak vysoce postavený šlechtic (v knize hrabě Roland a jeho potomci) tam byl jako taková nejvyšší instance, ač v jedné kapitole, pojednávající o bitvě u Kresčaku, tam v předvečer bitvy promlouvají i králové ( po bitvě pak i Eduard III.) a u královského soudu se projednávají, myslím, 3 pře.
Kniha mě utvrdila v tom, že dere-li se někdo ze dna nahoru, chová se podstatně krutěji a bezohledněji než někdo, kdo se nahoře (se stříbrnou lžičkou v ústech) narodil. Syn hraběte si může dovolit shovívavost, ale převor nebo pán, jenž se kvůli nedostatku kněžích a šlechticů po moru dostali nahoru z úplného dna, nikoli...
A závěrem... Jsem ráda, že nežiju ve středověku, ani jako kněžna nebo královna bych to nedala... ;-)).
Za přečtení stojí, za koupi podle mě ne... A bohužel jsem se neodhodlala od téhož autora přečíst si už nic dalšího, i když se mi líbilo filmové zpracování Pilířů země.

3 18.02.2015

Mnich Blasius měl zůstat na Rožmberku, kde měl své povinnosti, protože (SPOILER pro ty co nečetli předchozí díly) se smrtí Jindřicha z Rožmberka ta série zase začala jít do kytek ...

1 16.02.2015

Asi ze série nejlepší asi proto, že se odehrává na vítkovských državách. :-) I když ani tady jsme se nevyhnuli autorovu oblíbenému závěru SPOILER že za všechno mohou oblíbenci Václava IV.

1 16.02.2015

Tady už známe Blasiovo jméno před vstupem do řádu a známe jeho bratra, čímž mě autor poněkud obměkčil při hodnocení...

1 16.02.2015

Dokud se nedozvíme, kdo vlastně Blasius je (což se stane až ve Výkupné pro krále), je to takové nemastné, neslané a nic moc. Vykreslení historických osobností sice příliš neodpovídá pramenům, ale jako detektivku to lze považovat za docela ucházející. Vondruška je však z tohoto hlediska lepším autorem, i když z toho historického je to srovnatelně špatné.

2 16.02.2015

Opět několik linií příběhu (obvinění Reiko, rodina pána Moriho, plánování odstranění Sana, Janagisawův útěk, hanebné zacházení s malými chlapci, vnoučata pána Macudairy, několik předchozích případů paní Reiko a synovská oddanost Joritoma), některé se spojí hned v tomto, jiné pak v některém z jeho pokračování. Až na občasné nelogičnosti (cca 2) jsem s tímto dílem byla spokojena a uvažovala i o pěti hvězdičkách, hlavně kvůli závěru, protože když už se zdálo, že je vše odtajněno, tak jsme se dozvěděli novou skutečnost důležitou pro další pokračování série...

3 16.02.2015

Rozhodně se nejedná o nějaký zázrak (konkrétně tento díl je podle mého názoru lepší průměr historických detektivek) ale o feudálním Japonsku vím docela kulový, na rozdíl třeba od evropského středověku nebo starého Říma, takže mě oproti detektivkám např. Vondruškovým nebo Bauerovým či Lindsay Davisové nemá co vytočit. Peter Tremayne nebo van Gulik to ale skutečně není. ;-)

2 16.02.2015

V téhle knize se rozhoduje o mnoha budoucích osudech hrdinů, které ovlivní jejich život až do úplného konce (zatím přesně nevíme jakého, i když u některých už to víme SPOILER (Joritomo, pán Macudaira) KONEC SPOILERU). Totéž se děje v pokračování o rudé chryzantémě a hnusném využívání a zneužívání malých chlapců a vlastně i některých mladých mužů (ti jsou zneužíváni pouze v psychické rovině). Obě řadím spolu se 47 róniny (totiž Róninovou milenkou) k nejlepšímu ze série.

Jinak musím upozornit, že je to přelom 17. a 18. století a není to středověk, i když je Japonsko feudální... Feudální bylo do Říjnové revoluce i Rusko a nikdo o středověku nehovoří jako některé komentáře u předchozích knih série.

3 16.02.2015

Víník? (velký otazník a cokoli dalšího by byl spoiler, spíš samí zvrhlíci) Každopádně pro Sana to má dost velké následky, i když se sblíží s rodinou své matky... Joritomo se vzpamatovává ze Sanovy zrady (jak sám jeho lest z předchozího dílu vnímá) a jeho otec Janagisawa (společně se Sanem zastává v tomto díle úřad komořího a oba soupeří o šógunovu přízeň) opět zdárně intrikuje (oba komoří se domnívají, že účel světí prostředky, i když Sano aspoň nemyslí jen na svůj osobní prospěch), přitom se jim lepí na paty jak mecuke (Toda Ikkjú) tak mladičký Masahiro (Sanův syn, další chlapec sympatická).

1 13.02.2015

Poněkud překombinované, připomnělo mi to takový ten kreslený vtip, který se ve společnosti nedal vyprávět ani za střízliva ani před 22 hodinou (proto je velmi jednoduchý), při němž se ptalo, co to je?, a odpověď zněla tři zlaté vlasy děda Vševěda, ta ... je tam proto, abych vás spletla. Přesně takový pocit jsem měla po přečtení tohoto příběhu. Ty věci, které se některým zdají nechutné a perverzní, samozřejmě takové jsou, ale tenkrát se, bohužel, děly, a ne že by nějak ojediněle. Nejsem s rozuzlením nikterak nespokojena, ale připadá mi poněkud podivný vývoj některých postav v celé románové sérii, konkrétně těch z Janagisawovy rodiny. Jedná se o jeho ženu a oblíbeného syna (paní není jeho matka), ji zmítá její nevyrovnanost mezi láskou a nenávistí, on stejným způsobem po příhodě, která by otřásla i podstatně otrlejším člověkem náhle začne nenávidět (místo klasického uzavření do sebe). Spisovatelka neustálými zvraty v životech jednotlivých postav občas ztratí na jejich reálnosti na úkor zamýšlené atraktivity. Jsem ale ráda, že jsem se do čtení série pustila znovu, např. jsem naprosto zapomněla na policejního komisaře Hošinu, ten sice mění strany, ale rozhodně ne povahu...

4 13.02.2015

O něco málo horší než předchozí díl o známé události okolo 47 róninů a pána Asady. Rozuzlení ale velmi zajímavé a docela překvapivé a vytkla bych snad jen vysokou úmrtnost velitelů ochranky paní Reiko, což však při jejím způsobu života není zas až tak překvapivé. V tomto díle je trošku v pozadí a zatím poněkud otupena linie ostrých sporů mezi současným komořím Sanem a bývalým Janagisawou, jeho nesmiřitelným nepřítelem (zvláště po události z konce minulého dílu), která je lepší a napínavější než jednotlivé případy (zajímá mě její další směr, no ten je jasný, takže mě zajímá spíš jeho pokračování) a navíc se (také už v minulém díle) objevila nová linie, táhnoucí se napříč díly, jejímž účastníkem je pro změnu Hirata a týká se (nejen) mnicha a mistra bojových umění Ozuna a jeho tajemné knihy. S hrůzou jsem u těchto tří posledních dílů zjistila, že fandím záporákům (aspoň v první oné linii, proti Hiratovi by to bylo nemožno, no buď jsem konečně dospěla nebo se dočista zbláznila...)

2 09.02.2015

Téměř vše jsem napsala k prvnímu dílu takže jen tolik. Kdo nějak po přečtení přemýšlel o tom, jakým způsobem se budou dále odvíjet příběhy hlavních protagonistů příběhu, ať nezkouší číst pokračování románu. Ať se obloukem vyhne Scarlett od Alexandry Ripleyové a ještě větším knize Rhett Butler. Pokud mě neposlechne, nechť si následky nese sám... ;-))

5 04.02.2015

"Scarlet O'Harová nebyla krásná, ale muži si to zřídka uvědomovali, když propadli jejímu kouzlu..." A já snad nikdy před tím a ani nikdy potom neprožívala žádnou knihu jako tuhle. A kvůli žádné nebyla tak dlouho vzhůru jen kvůli tomu, abych ji dočetla až do konce. Vždycky jsem měla raději Ashleyho než Rhetta (opravdu, dle tehdejší reakce spolužaček jako jediná na celém světě, úplně stejně bych bez debaty v Posledním Mohykánu dala přednost mjr. Heywardovi před Sokolím okem, omlouvám se právě jsem dočetla a nemohu se srovnání ubránit) a vždycky měla raději Melanii než Scarlett (asi proto, že povahově mám ke Scarlett docela blízko, taky dělám v životě kopance, který se dají přetěžko napravit). Přesto ji nepovažuji za mrchu jako mnozí (setkala jsem se s tím zejména u komentářů ke stejnojmennému filmu) ale za nedospělou dívku (vždyť jí bylo na počátku knihy 16 a na jejím konci 28 let), která úplně klasicky nevěděla, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. V knize samotné to něco sama přirovnala k akvamarínovým náušnicím, o které, až už je konečně získala, vůbec nestála. Moc se mi líbil i film, jenž sice nebyl lepší než předloha, ale ani jemu není téměř co vytknout. Zvláště v dospívání a na prahu dospělosti knihu doporučuji nejen přečíst ale také se nad ní důkladně zamyslet a také si neplést lásku se zamilovaností a touhou, čehož jsem si všimla i ve zdejších komentářích. ;-)

10 04.02.2015

Tak já jsem skalní fanoušek knihy Jih proti Severu, a přesto jsem nebyla s tímto románem vůbec spokojená. Ono teda ani pokračování Scarlett už nebylo ono, ale přece jen se paní Ripleyová dokázala více přiblížit původní knize. Moje nechuť může být způsobena i tím, že už v té jsem měla raději Ashleyho (sic) a tady mě navíc děsně iritovaly některé vysvětlivky Melaniiných myšlenkových pochodů (Melanii jsem samozřejmě měla taky raději než Scarlet, i když povahově mám sama blíže spíše k ní než k Melly). O nějakých myšlenkových pochodech Rheta, jak už píši spolukomentátorky, jsme se toho moc nedozvěděly ani nedozvěděli...

2 04.02.2015

Zařadila jsem do chci přečíst. Knihu, podle které byla natočena filmová série, na níž vyloženě ujíždím (dost pravděpodobně můj nejoblíbenější film vůbec i když o první příčku soupeří s adaptací Quo vadis (1951), bych totiž přečtenou mít měla. Je otázka, zda půjde sehnat. Snad se povede sehnat aspoň některou z nich. Většinou prve přečtu knihu a pak nadávám u filmu, tak tady to asi bude obráceně... :-)

To co jsem psala u historika Palackého, platí u Josefa Šusty rovněž. Sice nám již desítky let mnozí opisují jeho omyly, ale i tak před jeho dílem a jeho znalostmi smekám.

3 03.02.2015

Tak to je samozřejmě součást Dějin národu českého ..., takže pro to platí komentář tam psaný, nicméně obě vydání doma mám, s oběma pracuji, proto obě hodnotím.

1 03.02.2015