em54 komentáře u knih

Tuhle knížku jsem jako kluk miloval. Už je to dávno, takže si skoro nic nepamatuji - jenom tu atmosféru napětí, dobrodružných příhod, ze kterých Jan Kornel vychází vždy jako vítěz, i když to není snadné. Moc pěkný román pro kluky.

8 22.08.2012

Tak tohle je moje opravdu srdeční záležitost. Četl jsem tuhle knížku jako malý kluk, ale i v dospělosti.
Já vím, já vím, je tam na konci ten obraz "sluníčka" Stalina, ale jinak je to jímavý a krásně napsaný (dokonce se mi zdá, že přijatelně tendenční - jak jinak po té hrozné válce) příběh holčičky dozrávající v ženu - ona vůbec ta fascinace mé generace oním 22. červnem 1941 - šokující přepadení země, následující karastrofa - je silná i přesto, že později odkryté "ostatní" dějinné souvislosti ukázaly, že to s oním CCCP bylo dost složité, ba mnohde i docela jiné, než to líčili ve své propagandě oni sami - tak tedy i přesto to utrpení a vnucené hrdinství těch lidí je (bylo) skutečné a číst o tom není na škodu... zrovna tahle knížka je docela milá...
Tak pardon, že jsem se takhle rozněžnil... protože jinak mám z takových kolosů jako je nebo byl Sojuz, Čína apod. docela nedobrý pocit... ale Gulja Korolevová a její životní příběh - o tom se mi prostě i po létech občas zdává...

To je překladatelské dílo prvního řádu! Originál neznám (neumím tak dobře anglicky, abych to mohl přelouskat...), ale překlad je tak skvělý, že knížku musím číst opatrně, abych si nepřivodil úraz na bránici... nemohu se tomu smíchu ubránit... a navíc, je to tak chytře přeložené, že až nechápu, jak to mistr Antonín Přidal dokázal!!!

6 11.08.2012

Našel jsem tuhle knížku v "hrabátku" v naší knihovně, kam lidé odkládají a zase si berou knížky...
Nevím, jak se to stalo, ale začetl jsem se tak, že tomuto konání zase po létech dávám přednost před mnoha ostatními činnostmi.
Dávám si to jako drogu před usnutím. Kéž bych měl zase tolik času, abych mohl víc číst!!!
Tohle milé překvapení mi udělalo radost.
Takže doporučuju - je to smutné čtení, ale (myslím) dobře napsané. Doporučuji. Pravda je, že z toho trochu víc vystupuje, že autorka je "pokroková" - ale tady mi to vůbec nevadí. Ostatně - už i u nás se opět objevují lidé, kteří se dostávají do zoufalé situace kvůli nedostatku peněz... ale co to sem pletu: o tom ta knížka není... je o mladých lidech, kteří pod tlakem osudné nemoci bojují sami se sebou a dozrávají...
Jak jsem starej, tak mě tahle knížka dostala...

5 23.10.2012

Nejlepší z Cooperovy pentalogie. Taky nejznámější. Bylo toho už napsáno moc, takže jen tuhle malou "pocitovku": když jsem byl kluk, tak pro mě kniha byla nedostupná. Kamarád mi půjčil nějaké předválečné vydání a já si ho na půdě (tajně) o prázdninách zkoušel opsat. Tužkou do sešitu. Po několika stránkách mě začaly opuštět síly... a tak jsem začal zkracovat... Nejspíš to bylo jedno z prvních českých Readers Digest... nedopsal jsem, knížku jsem musel vrátit... a tak jsem po ní dál toužil... Příběh Natty Bumpooa a posledního výhonku - syna náčelníka Mohykánů při ochraně dvou mladých dívek je úžasný v zachycení stálého procesu zanikání... loučení - a znovuzrození... i když zde jen tušeného. No a samozřejmě Indiáni, napětí, vítězství cti nad lumpáctvím... odvahy nad zbabělostí... zločin a trest...

5 11.08.2012

Byl jsem trochu zklamaný, čekal jsem od sci-fi něco jiného. Ale byl jsem teprve páťák, takže bych raději četl Karla Maye, kdyby byl k sehnání. Nicméně jsem si ke knize vytvořil vztah, který jsem se pokusil "upgradovat" nedávno, tedy po půl století, a musím říci, že musím dát minimálně čtyři hvězdičky. Je to sci-fi spíš o vypjaté životní situaci v předvečer zkázy, kdy vlastně není tak důležité, zda se odehrává na Zemi nebo jinde, zda je to teď nebo v daleké budoucnosti...

4 31.10.2017

Dlouho jsem sháněl tohle vydání z doby, kdy KOD ještě neměly proužky... Nevím, jak dnešní mládež reaguje na "verneovky", ale můj dětský sen (co se knížek týkalo) byl následující: mít tak alespoň jednu "verneovku", aspoň jednu "štorchovku" a taky jednu jedinou "kodovku", to bych byl šťastný...
A stačilo to ke štěstí na dlouhý čas... Takové je dětství. A k němu Verne neodbytně patří.

4 22.08.2012

Souhlasím s Bastienem i nightlybirdem. Tohle je knížka, která se musí číst zvolna a vlastně stále - užívat po doušcích, jako dobré víno... zraje spolu se čtenářem... Jinak je to báječný doplněk nejenom k poezii Seifertově, ale především k dějinám české literatury. Takhle nějak by se měly učit dějiny literatury na školách!

4 12.08.2012

Tahle Halasova báseň v próze mě přitahuje už dlouhá léta. Četl jsem a občas se k ní vracím - a přece z ní ve mně zůstává jen ta atmosféra - slova se vytrácejí a zase vrací. Výsostný jazyk, který vždy potěší, nedrhne... a přimyká člověka k rodné hroudě, ať je kdekoli... a pokaždé se v duchu vracím na kunštátský hřbitov... a slyším jeho syna vyprávět o tátovi, vyprávět podstatnou část dějin české poezie... a pana Ludvíka Kunderu... to samozřejmě v té básní není... ale dokáže to vyvolat = doporučuju přečíst, chcete-li si vyvolávat své vzpomínky spojené s rodnou krajinou a lidmi v ní... Halas to dokáže.

4 12.08.2012

K téhle knížcečce jsem se dostal díky přednášce paní Yvonne Fričové o iniciativě "Checomacoco"... Nu a přečetl jsem ji docela s chutí - přestože se asi k omlazování pomocí kaktusů nedostanu - nebudu mít odvahu se vypravit za Indiány, kteří to tam kdesi v Jižní Americe ještě ovládají... Ale v každém případě bych to omlazení potřeboval... ovšemže s narkotiky si nemíním nic začínat. Jen obdivuji Fričovu odvahu... a znovu a znovu jeho schopnost psát poutavě i o vcelku odborných záležitostech...

4 11.08.2012

Na rozdíl od knihomoli považuji Maršíčkovu vzpomínkovou knihu za přínosnou. Především proto, že obsahuje informace o známých spisovatelích, které jinde nelze získat. Téměř vše „podstatné“ a literárně vědné o vzpomínaných spisovatelích bylo již napsáno, často strohou mluvou vědců. Maršíček píše po svém, tak jak si události pamatuje – a mezi řádky vykresluje charakter jednotlivých autorů. Ovšemže ze svého pohledu a na základě svých zkušeností. Zkrátka jsou to informace od člověka, který „byl u toho“ a kromě toho i „viděl za kulisy“. Zajisté i tady platí, že lidská paměť je velmi nepřesný zdroj pro dějiny, ale to platí prakticky pro všechno vzpomínky. A i když jsou přesné (protože vycházejí z doložitelných dokumentů), opět záleží na jejich výběru atd. Maršíček si vybral to, co se domníval, že jinde nenajdeme. Záleží na čtenáři, zda jeho styl přijme nebo odmítne. Já ho přijal. Ano, přiznávám, že jsem ovlivněn skutečností, že mnohé příběhy znám z osobního vyprávění, například text o Holanovi mi dokonce autor četl ze strojopisu v době, kdy nebyla šance na vydání. Maršíček byl indexový autor, takže mohl na sklonku normalizace vydat leda nějaký překlad nebo knížku pro děti. Nicméně rozumím, proč knihomolií právě tyto Maršíčkovy vzpomínky nemusely sednout.

3 12.06.2020

Nevím, jestli to čtou rády děti, ale já si tuhle knížku užívám. Kombinace poučení-legendy-dobrodružství mi už delší čas vyhovuje. No - užívám - čtu ji vždycky pozdě večer, a po třech stránkách padnu (vlastně padnou jen víčka, protože většinou jsem už pod duchnou...- jeje, to sem nepatří)... a hrozně se vždycky na tu chvíli před "poklesem víček" s paní Lieselotte těším. Kdo má rád vyprávění o Eskymácích s těmi atributy, které jsem výše uvedl, nechť neváhá. Doporučuju!

3 22.12.2012

Pro mne to bylo první intenzivní setkání s pocity ženy - milenky, ženy - rodičky, ženy - matky. Na klíčové okamžiky knihy (a života hrdinky knihy) nezapomínám dodnes - a že už je to let, co jsem knížku naposledy mel v ruce... I film mě zaujal, jenže knížka se mi zdála lepší. A co mě ještě fascinovalo: ta forma vyprávění slovníkem prosté ženy... chvíli se člověk brání, ale pak, když ho to pohltí, je to dokonalé... tak trochu podobně jako u knížky Malý velký muž...

3 26.08.2012

Přidávám se k poznámce Jacka Bauera - když jsem tu knížku dočetl, toužil jsem mít také kolii a dodnes, když tyhle psy uvidím, vzhlížím k nim s jakousi úctou. Je to nádherný příběh, který se ovšem musí číst v tom správném věku.

Pro mě dokonalé spojení dobrodružné knížky pro kluky a vynikajícího malíře a ilustrátora Z. Buriana. Tuhle knížku mám rád podobně jako její "rodnou sestru": Duch Llana estacada.

3 21.08.2012

Zajímavůstka snad, ale popírá to jednu ze základních myšlenek tohoto autorova díla - tedy probouzení dětské (i dospělácké)obraznosti pomocí slov, jako klíčů k vlastní fantazii. Chápu tenhle (v daném žánru velmi zdařilý) pokus jako podanou ruku těm, kteří nemají chuť číst "normální" věty... nebo nemají chuť číst vůbec, takže zplaťpámbu, že čtou aspoň "bubliny".

Četl jsem užasle a se smutkem. Je to skvělá poezie, ale není to rozhodně příjemné čtení, zejména pokud si předtím přečteme jeho Mladé ženy... Ale Halas znovu prokázal, že je výsostný básník a nechce klouzat jen po líbivých stránkách života...

3 12.08.2012

Špičkové dílo - zdroj inspirace pro čtenáře i básníky - překlad stále "drží laťku" (což se o lecjakých jiných starších překladech mnohdy říci nedá)... Vše už ale bylo dávno řečeno, přidávám tedy jen svůj tichý souhlas se superlativami zde i jinde.

3 12.08.2012

Poláčkovu knížku Bylo nás pět jsem nejprve poslouchal jako kluk v rádiu - byla to četba na pokračování v úžasném podání nezaměnitelného pana Filipovského. Souhlasím s těmi čtenáři, kteří si oblíbili první část vyprávění a už méně si užívali Petrova blouznění. Postavy Édy Kemlinka, Zilvara z chudobince, Čeňka Jirsáka a Bejvala Antonína, o kterých vypráví Péťa Bajza, jsou tak nezapomenutelně zapsány v mém podvědomí. Téměř venkovská atmosféra malého města, zachycené klukovské i "holčenčí" charaktery, mravokárný pan Fajst, figurka kozí Kuncky - sna ve všech místech takové nebo velmi podobné postavy a postavičky existují... to všechno jsme zažili... je to tak prosté... To je základní pocit z geniáního Poláčkova vyprávění a já tuhle knížku přiřazuji k Babičce Boženy Němcové a k povídkám Oty Pavla... protože byly také psány jejich autory v těžkém životním období... Kdysi mi recitátor Mirek Kovařík řekl, že k tomu, aby člověk napsal opravdu dobré dílo, musí být aspoň trochu nešťastný... Dodnes doufám, že to nemusí být nutné, ale u Poláčka, Němcové a Pavla to platí... byla to myslím jejich autoterapie a jsem jim za ni vděčný...

3 11.08.2012

Pozoruhodná kniha pozoruhodného autora, který byl léta neprávem pozapomenut. Knihu lze číst jako memoáry, jako naučnou literaturu - ale taky jako dobrodružnou četbu. To vše, jako ostatně většinou, tento autor umí.

3 09.08.2012