Ence komentáře u knih

S přibývajícím věkem se stávám alergickým na autory, kteří si pletou film s knihou a tahají filmovou kompozici, včetně její teatrálnosti a povrchnosti, do svých knih. Namísto uvěřitelného, hlubokého a kontemplativního knižního příběhu pak vzniká možná zprvu zdánlivě působivě nalakované, ale kýčovité a plytké cingrlátko. Není také nouze o idiotské nešvary ze světa filmu, jako jsou přítomnost epizodních postav zkarikovaných volbou scény (stárnoucí kapitán na latríně, střílející zloopat, nebo nebohého Zoeta klystýrující místní obdoba dr. House), rádoby směšný střih mezi kapitolami (biliár a zahrada, předsálí a síň 666 rohoží) a především celková neživost a absence niterna v zájmu svižnosti i tak nesmírně pomalu ubíhajícího děje.

4 18.02.2023

Je pozoruhodné, jak první díl dokázal zaujmout a druhý otrávit. Těch kotrmelců, přerodů, náhod a debilních rozhodnutí hrdinů, kteří bez váhání během okamžiku zahazují to, co léta budovali, by vydalo na sto životů. Postava Francka je odporná už v jedničce, takže fakt, že se dvojka točí právě kolem něho, není zrovna něco, nad čím jsem zajásal.

4 02.12.2022

Byť jsou jednotlivé části knihy jedinečné, každá další, bohužel, ztrácí na kvalitě. Mistrovsky vystavěný psychologický román se mění ve velmi působivou živou válečnou prózu, kterou následuje tak nějak okleštěný, strohý popis potácejícího se vyhořelého člověka, který se snaží vykoupit v ubíjejícím shonu. Závěr pak tvoří sentimentální konfrontace s nemocí a minulého s přítomným a vcelku zajímavý, byť ne úplně ohromující plot twist.

Jak psalo několik předřečníků přede mnou, je škoda, že nezůstalo u stylu první části a že se mistrovsky vystavěné postavy a popisy děje z více perspektiv s přibývajícími stránkami zcela vytratily.

4 13.01.2022

Příliš popisný autorčin styl, časová neukotvenost a neustále skákání do budoucna, které připraví čtenáře o jakékoliv překvapení (proboha proč?), nesympatické postavy, jejichž osud mě pramálo zajímal, znuděnost 80 % knihy kde i popis telekineze, věštění a aviatiky působí nezáživně.

Kontrastní závěrečné pasáže jsou ale silným čtenářským zážitkem a jsou po táhlých výpiscích z rodinné historie doopravdy skličující. Jen škoda, že mnoho čtenářů nebude mít trpělivost a odloží knihu dříve, než k nim dospějí.

4 01.05.2021

Na Murakamiho 'magickém realismu' mi nevadí přítomnost magična a nevysvětlitelna v reálném prostředí (i když nazývat něco takového realismem mi přijde silně přehnané). Ba právě naopak – oceňuji, že jeho příběhy nejsou dopovězené a obnažené na kost.
Nemohu se však smířit s pocitem, že Murakamiho postavy na mě působí jako loutky, které někdy vědomě, jindy nevědomky plní nějaký vyšší cíl, nebo poslání aniž by k tomu měly jakékoliv motivy a důvody. Zcela očividné je to v případě pana Nakaty (za mě velmi otravné a nudné postavy), který zcela nechápe motivy a důsledky svého jednání.
Jenomže se nemůžu ubránit dojmu, že v Kafkovi na pobřeží jsou pány Nakaty úplně všechny postavy. Snad každý z hrdinů absolutně netuší, proč dělá to, co dělá, a mnohdy netuší ani to, co se kolem něj a v něm vlastně děje. Jejich jednání však vždy vede k nějakému (jim neznámému) cíli. Hrdinové si pak to, čeho si myslí, že dosáhli, subjektivně interpretují a koloběh se opakuje. Celé to pak působí jako velmi zajímavý příběh s prázdnými postavami, které jsou svým způsobem mrtvé a bez vůle, které pouze jedou po kolejích, co jim Murakami vytyčil. I když je krajina, kterou projíždějí zajímavá, nechci číst o strojích, ale o lidech.

4 06.08.2019

Z dítěte se stala dospělá žena a z dětského, ale niterného a upřímného byť temného příběhu se stal příliš promyšlený, opatrný a také povrchní popis života dospělé Christiany F. Bohužel je to popis velmi chaotický a tak nějak řídký. Děj nemá časovou linii, o mnoho událostech se čtenář dozvídá až v okamžiku, kdy je psáno o jejich následcích, osobnosti aktérů jsou skryty, motivace ke způsobu chování hlavní hrdinky je málokdy vysvětlena, atp. Dost možná to z rozhovorů s Christianou napsat ani jinak nejde, jak o tom svědčí doslov Sonji Vukovic.

Nicméně se mi zdá, že lidé, kteří tady píší něco ve stylu: "Feťák zůstane feťákem, obrat k lepšímu se nekoná, svých závislostí se nezbavila atp." ne úplně pochopili, že Felscherinow nikdy drogy přímo neodsuzovala (stejně jako její knihy). Spíše o nich píše ve stylu "něco daly, něco vzaly". Třeba i u nás známá Katka začala údajně s drogami pod vlivem jejich knih (její vlastní slova v rozhovoru pro extra.cz).

4 19.01.2019

Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích.
V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí.
Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.

4 08.09.2018

Za jediný den v prvním díle knihy se dle mého názoru stalo více, než ve zbylých třech dílech. Popis Myškinova mládí ve Švýcarsku, jeho setkání s odsouzencem na smrt a dojem, kterým působí na své okolí, které mu ihned dává nálepku idiot, jsou nesmírně silnými momenty a Dostojevskij je popisuje jasně, srozumitelně a výstižně.
Bohužel mám pocit, že všechen střelný prach byl vystřílen na prvních 100-200 stranách a zbytek je v podstatě nástup rozličných postav na scénu a ze scény, sledování rozmarů zpovykaných šlechtičen a bláznivé nevěsty na útěku.

Při závěrečné volbě knížete, která nemůže mít šťastný konec, zvítězí jeho povinnost nad kalkulací nákladů a výnosů a definitivně se ukazuje, že jakkoliv ušlechtilá duše bude zničena pokud se boží mlýny rozhodnou ji zničit.

4 28.05.2016

Román má sice dlouhý rozsah, ale je to jedna z těch několika málo knih, kdy jsem se z její délky radoval, jelikož konec byl po dlouhý čas v sladkém nedohlednu. Nebudu lhát, že první část mi jako hard sci-fi v klaustrofobním lodním prostředí lahodila nejvíc. Vždy se trochu děsím, je-li v knize několik pasáží s časovými skoky mezi nimi, avšak A. Reynolds (první kniha tohoto autora, která se ke mě dostala) to vše zvládl s elegancí a bravurou. Několik nezapomenutelných okamžiků spolu s celkovým vyzněním knihy a uvědomění si vlastní nepatrnosti dělá z této knihy titul, který budu doporučovat všem přátelům se zájmem o sci-fi, jako jedno z nejlepších děl tohoto žánru, s jakým jsem se měl tu čest setkat.
10/10

4 01.02.2015

Musím říct, že poslední díl cyklu, který je zatím tím nejlepším ze sci-fi s čim jsem měl tu čest se setkat ve mě vzbudil poněkud rozporuplné pocity. Jak již píší kolegové dole, patřím do tábora, který prosazuje původní trilogii.

Poslední dva díly jsou stylově úplně jinde, ale stále mají vysokou úroveň. Zúžení spektra postav na tři svérázné jedince může někdo schvalovat, jiný ne. Můj osobní názor je, že knihy nadace mají bez výjimky lehce sestupnou úroveň. Tento závěrečný díl je tak pro mne nejslabší a to z důvodu (!!SPOILER ALERT!!):

stereotypního skákání z planety na planetu s jakýmisi lidmi, kteří nehrají žádnou jinou úlohu, než kulisu pro tři (čtyři) hrdiny, zdroj jídla a informací. Všudypřítomný random luck, díky kterému se vždy postavy dozví klíčovou informaci nejnepravděpodobnějším způsobem (např. seznam světů v nějaké budově nějakého města na nějaké planetě), dialogy Bliss a Golana (ze začátku zajímavé, ale baví se pořád o tom samém), opět akcent na roboty, závěrečné vyvrcholení na půl stránky, fracek co chce svého robota a zkazí vám posledních 150 stran, nebo třeba neustálé zdůrazňování Trevizeho extatického vztahu s palubním počítačem.

Jasně, že kniha je dobrá, je to Asimov, ale musel jsem si trochu ulevit, protože se pořád nějak nemohu smířit s tím že TOHLE je konec.

P.S. Co mi připadá opravdu zvláštní je, že na str 364 cituji: "Z pohledu hyperprostoru je galaxie bod jako celý vesmír."
Takže mi chcete říct, že ze x bilionů lidí v Mléčné dráze ani jednoho jedince v životě nenapadlo říct počítači aby do toho bodu skočil?

4 21.01.2015

Rozplizlé dílo plné labilních a nepoužitelných zakomplexovaných jedinců, kterých je tolik, že je po čase přestanete počítat a sledovat. Všichni se chovají naprosto nepředvídatelně a nepochopitelně. Na dvaceti stranách se dočteme, kdo a jak se tvářil v ten či onen okamžik na plese, zatímco úmrtí jedné z hlavních postav se odehraje ve třech strohých nejednoznačných větách. Bez všudypřítomných chaotických popisů vnitřních hnutí zmatených budižkničemů by se dal celý děj shrnout do dvou odstavců. Na zbylou vatu včetně několika prapodivných myšlenek o nezničitelnosti lásky, bezmezné neohraničené vůli, běsů v národě ruských vepřů atd. jsem už asi trochu starý a naprosto apatický.

3 10.04.2023

Plané filosofování, rádoby drsné rozhovory hloupých lidí o ničem (žvanění Mosse a stopařky nebo pseudointelektuální kecy Chigura byly opravdu očistec), nastavovaná kaše násilí, nekonečná spirála všemožných krutostí, naprostý nezájem o hrdiny a děj, protože je tak nějak jedno, jestli bude o jeden rozprsklý mozek víc, nebo míň.

Moc tomu nepomohly ani věty bez uvozovek, kdy dopatrát se toho, kdo právě mluví, je nadlidský úkol. Do toho pak neustále mudrující šerif, který vám tu nudu ještě trochu protáhne a okoření.

Poslední dobou nemám štěstí na dobré knihy :-/

S Fitzgeraldem se zcela míjím. Jednání, životy a cíle jeho hrdinů jdou mimo mě. Ano, cítíl jsem jistou živost a lidskost postav, ale knihu bych se celkově nebál označit za ztrátu času. Neodnáším si asi vůbec nic. Vše u Fitzgeralda je pro mě zahaleno zvláštní mlhou nesrozumitelnosti...

3 18.06.2022

Zápletka stojí a padá s Afghánistánem. Jakmile se děj přesune jinam, začne strádat kromě Afghánců i kniha. Navíc je na můj vkus důraz až příliš kladen na příběh (zejména v druhé půlce knihy). Chybí mi vysvětlení duševních pochodů a motivace hlavních protagonistů, poměrů v Afghánistánu, nebo třeba základních historických reálií.

S myšlenkami hlavního hrdiny se čtenář seznamuje pouze do doby, než se stane ona "významná událost". Poté se myšlenkový svět hrdiny přestává vyvíjet a nepřirozeně ustrne. Následuje strohý popis ve stylu "hrdina šel tam a tam, viděl tohle a tohle, mluvil s tím a tím...", a náhlý, poněkud tuctový, přerod z egocentrického hajzlíka na utrápeného starostlivého mučedníka, což je pro mě po nadějném rozjezdu celkem zklamání.

3 26.02.2022

Po většinu času bohužel zmatek a velká nuda bez emocí a sympatií k hrdinům. Jediný světlý okamžik bylo rozmrazení po 4000 letech, ale následující závěr byl tak nechutně sladkobolný a sentimentální, že to celé zase zničil...
Fyzikální představy autora jsou také docela solidní mišmaš. A to věčné míchání naší současnosti do autorovy budoucnosti a lidského uvažování do plazmatické mysli Wan-To z "hard sci-fi" dělá spíš nedomyšlenou bramboračku.

3 16.12.2021

V porovnání s prvním dílem neuvěřitelná bída.
Doslov autora, kde vychvaluje svoji genialitu a sebejistě tvrdí, že by každý skvělý prvek ve sci-fi už dávno objevil, považuju (zejména v kombinací s tímhle brakem) za solidní úlet.

Na můj vkus je kniha příliš patetická a emocionální. To by samo o sobě nevadilo, ale v kombinaci s nesympatickými a vadnými hrdiny už ano. Alice je rozmazlená anorektička, která samu sebe nikdy nepřijala. Neváhá přitom kvůli své minulosti zničit i život svého manžela (zřejmě jediné optimistické osobnosti v románu). Knize nepomáhá ani Mattia, vzhledem k tomu, že je jedním z nejotravnějších literárních hrdinů, se kterým jsem se kdy setkal. Při jeho rozkládání pohybu náušnice do os kartézského systému jsem protáčel oči v sloup. Veškeré scény s Mattiou mi připadaly směšné, trapné a nereálné. Také jsem neměl pocit, že by měl Aspergera (už jen vzhledem k popisu jeho raného dětství). Průměrný čtenář podle mne nemůže Mattiovi a podobným postavám rozumět a proto si z příběhu o takových postavách pro sebe ani nic odnést.

Mnohými opěvovaný výrok: „Lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nikoli proto, že by nevěděli jak z ní ven.“ je opravdu nosným prvkem románu. Při komplexní úvaze jej však nepovažuji za pravdivý nebo dopovězený. Připadá mi, že je to povrchní zkratka. Neštěstí, jehož jsou lidé "vězni" chrání tyto lidi před větším neštěstím, které číhá vně takového vězení.

3 25.01.2020

Miluju realismus. Tohle dílo je dokonalým zrcadlem doby. Neustále jsem přemýšlel o svém nutně pokřiveném vnímání celé kauzy, kdybych byl pouhým čtenářem newyorských novin. Je příliš brzy hodnotit, ale myslím, že tahle kniha do jisté míry změní můj vztah k médiím a ke spravedlnosti.

"A v takové situaci jsou psi chytřejší než lidi. Pes nelpí na představě, že je nějakým výstavním domácím zvířetem na nějaké fantastické výstavě psů, tak jako člověk. Psovi to dojde. Pes ví, kdy je čas proměnit se v šelmu a bojovat."

3 18.11.2018

Válečná satira se v závěru knihy mění v tragédii s komickými prvky, ve které je poslední zoufalý plamének naděje zažehnut Orrovým úspěšným přistáním u švédských břehů. Tato změna nálady působí zvláštně a cize, protože je psána v jiném duchu, než zbytek knihy.

S Hellerovým vypravěčským stylem jsem se nedokázal plně sžít, kvůli stereotypnímu popisu asi 20ti postav, které si s dalšími postavami průměrný čtenář snad ani všechny nezapamatuje - já si je nepamatoval. Všechny jsou popisovány příliš monotónně a ploše s jednou, dvěma charakteristickými psychologicko-patologickými vlastnostmi. Dále je zde přehršel opakujících se vtipů mnohdy založených na stejném a předvídatelném půdorysu, chaotické přeskakování mezi časovými rovinami, kdy člověk vůbec neví, která událost předchází jiné, nebo třeba velmi časté duplicity děje, kdy jsou některé události popisovány pořád dokola, třeba "naháč na stromě" se opakuje snad pětkrát.

Nicméně knihu určitě doporučuju. Absurdita, humor a tragikomičnost některých scén jsou jedinečným zážitkem.

3 02.04.2018

Takřka idylický, pomalý běh aristokratického života na venkovském sídlu Ermenonville narušený nečekanou náhlou smrtí Rousseaua je rozcupován na kousky hektickými, nepředvídatelnými událostmi Velké francouzské revoluce. Lidem uchopené ideály se stávají smrtelnou zbraní a to i pro ty, kteří se k nim ještě včera oddaně hlásili.

3 18.11.2017