Ence komentáře u knih

Myslím, že by knize více slušely dvě oddělené větve (georgijská a kalifornská) než jejich propletení v závěru knihy, které na mě působilo příliš vyumělkovaně. Ostatně samotný závěr mě bohužel zklamal, protože mám vždy problém s náhlými přerody postav; zejména pokud jim je 60 let a celý svůj produktivní život se pohybují po úzké developerské cestičce a také pokud se takový přerod odehraje zčistajasna a na posledních stranách. Náhody a v mém případě i neuvěřitelnost celého Conradova příběhu také ovlivnily můj celkový dojem z knihy (na druhou stranu Conradův "den blbec" považuji za bravurní a věrohodný popis společenského metropolitního pekla).

Zaměření a styl je velmi podobný s "Bonfire of Vanities", proto bych řekl, že je velká pravděpodobnost, že komu se (ne)líbila jedna z knih, (ne)bude se mu líbit (an)i kniha druhá. V mém případě tomu tak určitě je.

P.S. Fascinuje mě formát knihy (1. vyd., BB art, 2000), protože se držela v ruce snad ještě hůř než Bible a je absolutně neskladná. Ale zase má v anglickém i českém vydání opravdu originální obálku.

30.12.2018

Miluju realismus. Tohle dílo je dokonalým zrcadlem doby. Neustále jsem přemýšlel o svém nutně pokřiveném vnímání celé kauzy, kdybych byl pouhým čtenářem newyorských novin. Je příliš brzy hodnotit, ale myslím, že tahle kniha do jisté míry změní můj vztah k médiím a ke spravedlnosti.

"A v takové situaci jsou psi chytřejší než lidi. Pes nelpí na představě, že je nějakým výstavním domácím zvířetem na nějaké fantastické výstavě psů, tak jako člověk. Psovi to dojde. Pes ví, kdy je čas proměnit se v šelmu a bojovat."

3 18.11.2018

Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích.
V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí.
Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.

4 08.09.2018

Povídka mi přišla příliš stručná a krátká. Doufal jsem, že kniha prohloubí a více popíše kontrast mezi stavy hrdiny "před" a "po", jenomže zvětšený rozsah knihy je z velké části vyplněn vzpomínkami, schizofrenními stavy, sexuálním životem a podivnými citovými výlevy hlavního hrdiny.

2 08.07.2018

Válečná satira se v závěru knihy mění v tragédii s komickými prvky, ve které je poslední zoufalý plamének naděje zažehnut Orrovým úspěšným přistáním u švédských břehů. Tato změna nálady působí zvláštně a cize, protože je psána v jiném duchu, než zbytek knihy.

S Hellerovým vypravěčským stylem jsem se nedokázal plně sžít, kvůli stereotypnímu popisu asi 20ti postav, které si s dalšími postavami průměrný čtenář snad ani všechny nezapamatuje - já si je nepamatoval. Všechny jsou popisovány příliš monotónně a ploše s jednou, dvěma charakteristickými psychologicko-patologickými vlastnostmi. Dále je zde přehršel opakujících se vtipů mnohdy založených na stejném a předvídatelném půdorysu, chaotické přeskakování mezi časovými rovinami, kdy člověk vůbec neví, která událost předchází jiné, nebo třeba velmi časté duplicity děje, kdy jsou některé události popisovány pořád dokola, třeba "naháč na stromě" se opakuje snad pětkrát.

Nicméně knihu určitě doporučuju. Absurdita, humor a tragikomičnost některých scén jsou jedinečným zážitkem.

3 02.04.2018

Knihu chápu jako oslavu člověka - ve smyslu jedince - coby tvůrce, vynálezce a umělce a zároveň jako konflikt individuality se společností a konformitou. Obě úlohy kniha plní a to velmi podmanivě a sugestivně.
Co mi vadilo je, že postavy jsou poměrně černobílé a jsou od začátku do konce stejné, tj. neprodělávají prakticky žádný vývoj i přes to, že se kniha odehrává v bezmála dvaceti letech. Jedinou výjimkou je Waynand, u kterého mi ale jeho tři přerody ("mocichtivý" - "tvůrčí" - "zlomený") nepřišly uvěřitelné, protože v každém přerodu popřel své předchozí já. Ale i tak se pro mě jednalo o nejzajímavější postavu v knize.
Snad ještě víc mi vadí, že tvůrčí génius je stejně jako altruistický parazit líčen vždy pouze jednostranně, tzn. jako génius a jako parazit. Tvůrce svými výtvory produkuje užitek společnosti a altruista ji sráží k zemi. Vždy a za jakýchkoliv okolností. Tak jednoduše vymezené to podle mě není a mnohé pasáže na mě působily jako pamflet zaryté antisocialistky a zapálené obhájkyně kapitalismu. U Roarkovy zmínky o USA coby nejlepší zemi v samotném závěru knihy jsem obracel oči v sloup. Na druhou stranu se vzhledem k době, kdy kniha vznikla není moc čemu podivovat. Divím se tak spíš formě - je jasné, že čtenář bude sympatizovat s tvůrcem, když altruismus zastupuje někdo jako Toohey, který se ke konci knihy stane skoro démonem až satanem v lidské kůži. Mimochodem jeho monolog k Petrovi asi 80 stran před koncem je opravdu brilantní, skoro jsem cítil síru.
Myslím, že kniha obsahuje několik účelových výroků a někdy až zbytečně tlačí na pilu, např. Roarkova poznámka: "Pak si ovšem člověk musí přát, aby druzí trpěli - aby mohl dokázat, že je dobrý," je podle mě až příliš očividný nesmysl hraničící s demagogií. A takových pasáží je v dílu nespočítaně. Mnohokrát mi přišlo, že kniha významově posouvá vybrané abstraktní pojmy. Nevadilo mi to samotné posouvání, ale vadil mi výběr, protože se nejčastěji jedná o pojmy jako např. sobectví a egoismus, ..., tj. slova, která velmi často souvisí s kapitalismem, ale rozhodně v něm nejsou používána v autorkou zmiňovaném kontextu.
Přiznám se, že jsem často nechápal, proč postavy dělají, co dělají. U Dominiky jsem si po čase zvykl, že velmi často udělá přesný opak toho, co vyplývalo z jejího uvažování a co bych udělal já a už asi od druhého dílu jsem se vzdal toho, že bych některé její motivy kdy pochopil. Občas mě podobně nepříjemně překvapovaly i další postavy a sílil ve mně pocit neporozumění a odcizení.
Celkově hodnotím 3,5/5 (hvězdičkově 3/5 kvůli velmi dobrému hodnocení na databázi). Kniha obsahuje velmi mnoho nosných myšlenek, ale přílišná černobílost a snad i prvoplánovost z nich mnoho ubírá a nedovoluje mi hodnotit výše.

2 24.03.2018

Musím se přiznat, že Hordubal šel zcela jiným směrem než já a namísto úvah o zkreslování událostí ve mně vyvolával spíše patetické pocity vůči osobě hlavního hrdiny. U Povětroně jsem již zřetelně sledoval stopy autoprojekce jednotlivých osob do jimi vytvářených příběhů, nicméně zejména příběh spisovatelův mi připadal až zbytečně a neúměrně dlouhý a bohužel také nudný. Nicméně četbu Obyčejného života řadím k jednomu z nejsilnějších zážitků z mých knižních dobrodružství. Nesmírně poutavě napsané dílo s neuvěřitelně hustou koncentrací nosných a introspektivních myšlenek. Mé hodnocení jednotlivých děl: Hordubal 3/5, Povětroň 3/5, Obyčejný život 6/5 :-)

1 01.12.2017

Takřka idylický, pomalý běh aristokratického života na venkovském sídlu Ermenonville narušený nečekanou náhlou smrtí Rousseaua je rozcupován na kousky hektickými, nepředvídatelnými událostmi Velké francouzské revoluce. Lidem uchopené ideály se stávají smrtelnou zbraní a to i pro ty, kteří se k nim ještě včera oddaně hlásili.

3 18.11.2017

Realismus v ryzí podobě. Není třeba dech beroucího, strhujícího nebo přibarvovaného vršení a popisů událostí, když stačí psát o každodenním všedním životě, ve kterém se chtě-nechtě odehrávají veškeré lidské osudy. Uvěřitelná realita se přitom stává prioritou a neuvěřitelná krása ustupuje do pozadí - pro někoho možná ke škodě, pro jiného ku prospěchu věci.

Neuvěřitelně propracovaná detailní psychologie ansámblu hrdinů ve mně nejednou vyvolala otázky směřující k osobnosti samotného Tolstého, jelikož svou omezenou mozkovou kapacitou dost dobře nemohu pochopit, jak může jeden autor vytvořit tolik komplexních a živých postav.

Jelikož bych vychvaloval tolik, až by to čtenáře mé recenze nudilo, zmíním pouze dvě věci, které shledávám spíše negativními:
1. Počeštěný překlad názvu v mém vydání: Anna Kareninová, se kterým se prostě nemohu smířit.
2. Samotný závěr románu, kde mi Levinovo konečné uvědomění do románu jakožto celku vůbec nezapadlo a připadlo mi silně vykonstruované.

Románem jakožto celkem jsem však byl doopravdy nadšen. Jasných 5/5!

9 30.07.2017

Vydání osmé, v EMG páté a asi na deseti místech je místo Garp napsáno Gael? Trochu s podivem (nemá vliv na mé hodnocení).

1 25.04.2017

Lišky na vinici se mi četly příjemně. Neubránil jsem se však jistému údivu, že román má 700 stran a přesto se v něm stane relativně málo. Při zpětném pohledu mi připadá, že je v ději značné (přílišné?) množství duplicit a postavy často setrvávají v určité pozici neúměrně dlouhou dobu.

Historické osobnosti působí věrohodně a živě. Zajímavé pro mne osobně je, že postava Franklina na mě působila asi nejméně sympatickým dojmem z celého ansámblu, což bych před přečtením asi nečekal.

Velice oceňuji autorovu střízlivost v popisu dějin, který není podáván skrze růžové brýle vítězů; ale je vidět, že dějinný vývoj nebyl ani zdaleka tak ideální jak zidealizované představy dneška.

Z čeho jsem poněkud rozčarován je práce vydavatelství MF (vydání sedmé, v MF první), ve kterém je na můj vkus veliké množství chyb a to nikoliv překlepů, ale chyb ve slovosledu, větné stavbě a místy až zcela nesmyslný překlad. Zvláštní také je, že kniha byla vydána v roce 2007, ale vypadá jako z roku 1960.

"Ještě citelněji si uvědomil rozpor mezi triumfem a ironicky rezignovaným poznáním malichernosti úspěchu několik dní poté, když odjel do Louvru, aby převzal funkci prezidenta Akademie." Tenhle pocit mám poměrně často a to jsem byl v Louvru jenom očumovat obrazy a nikdo mě nenutil, abych se v 84 letech líbal na věřejnosti s 72 letým Američanem proto, abych dostál požadavkům společnosti :-)

1 21.11.2016

Za jediný den v prvním díle knihy se dle mého názoru stalo více, než ve zbylých třech dílech. Popis Myškinova mládí ve Švýcarsku, jeho setkání s odsouzencem na smrt a dojem, kterým působí na své okolí, které mu ihned dává nálepku idiot, jsou nesmírně silnými momenty a Dostojevskij je popisuje jasně, srozumitelně a výstižně.
Bohužel mám pocit, že všechen střelný prach byl vystřílen na prvních 100-200 stranách a zbytek je v podstatě nástup rozličných postav na scénu a ze scény, sledování rozmarů zpovykaných šlechtičen a bláznivé nevěsty na útěku.

Při závěrečné volbě knížete, která nemůže mít šťastný konec, zvítězí jeho povinnost nad kalkulací nákladů a výnosů a definitivně se ukazuje, že jakkoliv ušlechtilá duše bude zničena pokud se boží mlýny rozhodnou ji zničit.

4 28.05.2016

Můj problém s knihami A. Camuse je v tom, že mi ucelený smysl dávají až po přečtení doslovů, což je škoda, protože když už vím, co chtěl autor sdělit, tak se na jeho knihy dívám v úplně jiném světle.
Při čtení Pádu jsem měl zprvu pocit, že chápu o co jde, ale jak stránky přibývaly opět jsem přestal autorovi rozumět a kniha mi začala připadat zpola šílená. Nicméně obsahuje spoustu silných momentů a rezonujících myšlenek. Vyhovoval mi i narativní styl v dialogu (monologu) kdo ví s kým. Škoda jen, že s Camusem zřejmě nejedeme na stejné vlně...

1 08.05.2016

Nevím, jestli bych tuhle knihu zařadil do úsměvné literatury. Ano je prodchnuta humorem hl. hrdiny procházejícího složitým obdobím dospívání, ale celkové pozadí a scenérie již tak humorné nejsou. A smysl pro humor je u štvané zvěře spíše patetický - alespoň tak jsem to cítil.
Ač je kniha psaná v ich formě třináctiletého klučiny, oplývá hlubokými myšlenkami, které jsou sice demonstrovány na dětských příkladech, nicméně jsou tak hluboké, že působí v mysli puberťáka poněkud cize.
Oceňuji krásné svázání a nostalgii v osobě Evy.
V závěrečných pasážích knihy jsem měl pocit, že budu svědkem brakovitého schématu "a díky souhře šťastných náhod se z ošklivého kačátka stal král večera," ale úplný závěr byl nádherně dvojsečný.

P.S. Připadal dialog Cynthie a Jasona zvláštní jenom mě?

2 22.02.2016

Po dočtení této knihy je mi jasné, že si neodpustím to, když jsem šel před x lety do kina na stejnojmenný film. Zřejmě s definitivní platností se mi potvrdilo, že když je něco zfilmováno podle knihy, film můžete s klidným svědomím zcela vypustit.

Nedovedu si představit, jak by na mě kniha zapůsobila, kdybych nevěděl o čem je. Problém je, že se znalostí dějové linky jsem přišel o ten wow efekt při vnořování a vynořování se z jednotlivých částí.

No pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Zkusím to spravit jinými tituly od D. Mitchella.
A kdo neviděl film, tomu doporučuju, ať si přečte knihu :-)

2 18.02.2016

Cýwe jakožto zástupce mužského rodu se tady musím přede všemi (dámami) hrdě pochlubit, že jsem neodolal a přečetl si Hostitele od S. Meyer - gangsta největší "né asi" (asi mě přilákalo to sexy vyphotoshopovaný oko na obálce).

Dám tomu 3/5 páč jsem to dočetl, což je vzhledem k počtu stran docela hustý. No co si budeme nalhávat, bez omílání stokrát řečeného a neustálého žvatlání o mučednických a ublíženeckých choutkách hl. hrdinky (diagnóza=masochismus) by se to dalo zredukovat tak na 200 (max 300).

Vyčerpávající a brilantní komentář zde publikovala kiddlinka - v podstatě vše bylo řečeno. Já pouze doporučuju dát si před čtením panáčka nebo dva na povzbuzení, protože pak všechny ty logické nesmysly ani nevnímáte (samozřejmě pokud jste plnoleté, o věku se přece nelže - tim si u mě Wanda fakt pokazila renomé).

P.S. Moc se mi líbil kontrast "láva pod kůží" vs "stravující plamen".
P.P.S. Jared je hrubián a Melanie s ním nebude šťastná - skončí to domácím násilím.

5 18.02.2016

Ačkoliv s autorem v mnohém, co považuje za zásadní nesouhlasím (např. že při znalosti principu tvorby duhy oceníme její krásu stejně, ne-li více), otevřela mi kniha oči v oblastech dogmatismu nebo třeba praní mozků již od útlého věku. Musím se přiznat, že zhruba první třetinu knihy jsem se bavil a několikrát jsem se od srdce zasmál (Panna Maria z Fatimy mě odrovnala). Druhá třetina knihy se mi zdála slabší, zejména kvůli antropickému "důkazu" na sto způsobů, který i když se mi to Dawkins snažil objasnit stále považuji za poněkud tautologický. Navíc mi z něj tak nějak samovolně vyplývá, že i ten tak nemožný (rozuměj nepravděpodobný) Bůh by klidně mohl existovat - stačí mít dostatek planet.

Na druhou stranu respektuji autorův vědecký optimismus i když sám jsem zarytým pesimistou a nevěřím, že zkoumáním části celku lze odvodit celek, potažmo to, co stojí nad ním (ať by to byl bůh, nebo nicota). A rovněž si myslím, že nastane doba, kdy se dogmatické náboženství se všemi svými nepochopitelnými a nesmyslnými principy stane méně nestravitelné, než věda, která se stane tak abstraktní, nepochopitelnou a odtrženou od reality. Možná se zrodí "antiDawkins", který se bude vysmívat ne náboženským, ale vědeckým dogmatům - ale na to si budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Někdo pode mnou psal, že se mu nelíbil první doslov p. Jaroše. S tím nemůžu souhlasit. Na mě naopak působil poměrně erudovaně a na několika místech mi mluvil přímo z duše.
A ještě někdo pode mnou psal, že svobodná vůle je iluze. To je zdařilý příklad toho, co považuji za vědecký dogmatismus :-)

7 22.11.2015

Knihu jsem našel v oddělení filosofie, ale je to v podstatě podivný obrazový román s náhodně se střídajícími úryvky Schopenhauerova života a života jeho rodiny. Nejsem si úplně jistý co to znamená, že autor (Matthews) vědomě překračuje hranici autentičnosti, což se psalo na obalu. O filosofii se nedozvíte vůbec nic, je vám předložen pohled na životní pouť nepochopeného melancholika. Možná je to dobré čtení pro někoho, koho zajímají životní osudy slavných, ale já od knihy očekával něco jiného.

09.09.2015

Při čtení této knihy jsem měl neodbytný pocit hollywoodské brakovitosti.
Bejvalka hlavního hrdiny, se kterou se rozžehnali před x lety roztaje jak kostka ledu ve friťáku jen co hlavní hrdina rozráží dveře salónu, aby všemu přišel na kloub. Scenérie se střídá po 1-2 stranách, hlavní dějová linka se zprvu zajímavým poté nudným hovorem se singularitou je neustále prokládána nudnými částmi s kazatelem, lobbistou a bezpečnostním analytikem.
No a konec je série výbuchů, dojemných kvazifrází a amerického hrdinství.

Zívačka, nuda a trénink vůle, abych vůbec dočetl.

6 09.09.2015

"Když člověk vidí, na jaké nesmyslné shodě okolností závisí někdy život, spadne mu hřebínek."

6 04.07.2015