Endy17 komentáře u knih
Knížky Pavly Smetanové možná nejsou úplně pro každého a Pod cypřišem pod sklenkou ouza obzvlášť není čtení vhodné pro první seznámení s autorkou. Pro nás, příznivce této Čechokorfanky, jde ale o opravdovou lahůdku. Některé příběhy známe už z jiných publikací, tady si je částečně oživíme a částečně přečteme v trošku jiném podání, další jsou úplně nové, ale se starými známými postavami ve starém známém prostředí. Pokud se objeví nové tváře, brzy je začneme považovat za přátele či známé tak, jako většinu autorčiných postav.
Knihy Pavly Smetanové voní kumkvatem, šumí z nich jónské moře a sálá horké korfské slunce. Jsou pohlazením na duši a každá z nich dokáže stejně spolehlivě rozesmát, jako dojmout.
Informace, které jsem v knize hledal, jsem našel. Strhující čtenářský zážitek bohužel nikoli.
Zdá se, že Oldřich z Chlumu, nebo alespoň jeho literární zpracování, zraje jako víno. Pokud kvalitativní vzestup bude pokračovat, brzy mi dojdou hvězdičky k hodnocení...
Román příliš rozsáhlý a zbytečně popisný - při zhruba dvoutřetinovém rozsahu by kniha neměla chybu.
Autorka mě v každé ze svých knih vždycky trochu překvapí svou otevřeností, díky které nahlížíme do jejího soukromí. Sonjin deník je, řekl bych, nejotevřenější.
Při jeho čtení mě také trochu překvapilo přejmenování Pavly a Adonise, zprvu i použití hovorového jazyka.
Kniha svou autentičností a opravdovostí zaujme, některé životní příběhy pobaví a některé vyvolají lehké mrazení v zádech, sem tam nějaký dokáže i trošku dojmout. Styl Pavly Smetanové zkrátka nezapře a snad proto se její díla tak příjemně čtou.
Jakkoli jsem velkým příznivcem autora, tenhle příběh mě nijak nepohltil.
Odpovědi na otázky, které mě nikdy nenapadlo položit. Autor mi už tradičně dává lekci z historie a překvapuje fakty, o nichž jsem neměl (nebo měl jen velmi mlhavé) tušení.
Praktický průvodce se na cesty do cizích krajů vždycky hodí, ALE:
* poslední vydání (2010) už není úplně aktuální
* motocykl NENÍ dvoustopé vozidlo
* před vstupem do kostela často bývá k dispozici šátek na zabalení ramen nebo uvázání jako sukně, není proto tak úplně pravda, že v šortkách a tílku vás do pravoslavného chrámu nepustí.
Pro cestovatele na Korfu doporučuji také Korfu bez průvodce od Pavly Smetanové.
Nejsem úplně příznivcem povídek (či snad fejetonů) a nikdy bych nevěřil, že s chutí budu číst takřka deník mladé emigrantky. Stalo se.
Asi bych, jako někteří jiní, knihu a autorku nepochopil, kdybych knihu četl doma. Vzít ji sebou na Korfu byl skvělý tah, díky ní jsem tady lecos pochopil. Především to, proč si Pavla Smetanová zamilovala zemi se spoustou odpadků, selhávající infrastrukturou, všudypřítomným cigaretovým kouřem a silně dominantními muži.
To je Řecko...
Už podle názvu se nejedná o klasického průvodce. Knížka je místy romantickým příběhem, občas dobrodružným vyprávěním, dílem čtenáře rozesměje a dokáže i vyloudit slzu. Přesto jsem si lepšího společníka na poznávání Korfu nemohl vybrat a pro chvíle odpočinku na pláži Astrakerí bych lepší čtení nenašel.
Jiří Šulc se velmi rychle stal nejen mým oblíbeným autorem, ale také mým nejúspěšnějším učitelem dějepisu.
Je malinká, vypadá na dvanáct a je jí čtyřiadvacet - ale "tah na branku" jí i ve svých osumačtyřiceti můžu jen závidět.
Cestopis je to trochu netradiční, ve srovnání s jihoamerickým motorkářským čtením Filipa Kadlece nebo Pavla Suchého výrazně naturalistický. Přesto jde o text čtivý a zábavný, doplněný množstvím fascinujících fotek a jedinečnou grafikou.
Nezbývá než litovat, že knížku mám půjčenou z knihovny a v mé vlastní knihotéce chybí. Zatím...
Přes generační rozdíl jsem se při čtení královsky bavil. Jen mám trochu strach, aby můj syn knihu nepojal jako manuál ke studiu na vysoké škole.
Vynikající!
Historické události v souvislostech, které jsem si nikdy neuvědomil, podané záživnou formou. Precizní literární zpracování skutečných událostí, objektivní a zároveň strhující.
Bohužel se ke všeobecné glorifikaci díla nepřipojím, čtvrtý Shardlakův příběh mě tak úplně nepohltil. Také výrazy "improvizovaný štáb" nebo "kámo" neodpovídají mé představě o šestnáctém století.
Závěr trilogie se stejně jako závěr Ciceronova života dá jistě považovat za nejbouřlivější část obojího. Ačkoliv příběh působí místy trochu encyklopedicky nebo možná učebnicově, jde o fascinující obraz doby, která utvářela podobu naší civilizace.
Kočky, vraždy a náhled do filmového prostředí, rukopis autorky se nezapře. Ale nejvíc bych ocenil netradiční pojetí, kdy hlavní hrdina série, inspektor Bergman, není hlavní postavou a příběhem nás provází někdo jiný.
Dvacet let jsme v přímém přenosu pozorovali přeměnu hnědouhelného velkolomu ve velké jezero. Autoři knihy tuto změnu navíc zdokumentovali a v nejednom případě mě přesvědčili o tom, že mají ještě lepší pozorovací talent. Publikace je unikátním souborem fotografií míst, která jsou dnes už skryta hluboko pod vodní hladinou.
Originální styl vyprávění, atraktivní námět a precizní zpracování tématu daly vzniknout knize, která se jen těžko odkládá. Jakkoli se jedná o fiktivní příběh, je snadno uvěřitelné, že takhle nějak mohla rivalita italských renesančních géniů vypadat.
Zatímco stoletý Alan zamotal hlavu řadě historických osob a dnes už bezpečně mrtvých politiků, ve sto a jednom roce se se stejným úspěchem vrhne na ty současné.
Absurdita díla se dá srovnávat snad jen s ostatními autorovými romány, jinak nemá konkurenci. Úroveň místy trochu kolísá, od vyloženě vtipných pasáží občas sklouzne do zdlouhavé nezáživnosti. Čte se ale výborně a pokud by se Alan vrátil i ve sto dvou letech, místo v mé knihovně už má připravené.