Eseter komentáře u knih
Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě takhle pohltila. Líbil se mi už Rubín, ale tenhle díl je eště lepší. Oproti první knize mají postavy trochu více prostoru, jejich charaktery mají větší hloubku, což románu nesmírně prospělo. Zápletka opět velmi zajímavá, sem tam předvídatelná a sem tam ne. Stín na severu je velmi čtivý a napínavý a i když je napsán docela jednoduše, přeci jen na tomto stylu vyprávění něco je, něco co napovídá o autorově hloubavosti a znalosti lidských duší. A hlavně závěr mě přinutil zamyslet se nad významem dobra a zla.
Podle mého Naylor není tak dobrý spisovatel (a scénárista?) jako Grant a když píšou spolu, tak to nejde tak vidět. Ale kniha napsaná samotným Naylorem se mi z těch čtyř líbí nejméně. Až moc sentimentu, který k Red Dwarfovi nesedí. Stejně jako pokračování seriálu jen pod Naylorovou taktovkou, tak ani kniha nedosahuje takových kvalit, jako když je přítomen také Rob Grant.
Další díl Červeného trpaslíka, tentokrát s hrou LNŽ. Mám pocit, že Grant umí trochu kočírovat Naylora, aby to zbytečně nepřeháněl se sentimentalitou, a tak se mi i tenhle díl líbil. Jede vlastně ve stejném duchu jako Nekonečno. Ale stejně jsem ráda, že pro seriál neměli neomezený rozpočet, a tak nemohli popustit uzdu fantazii jako v knihách a mohli se víc soustředit na vtipné dialogy.
Možná má nejoblíbenější trpasličí kniha. I když místy je to matoucí a člověk musí víc zapřemýšlet. Život pozpátku je prostě složitý.
První, co mě v souvislosti s touto knihou napadne, je příšerná nuda. Prvotní nápad mi přijde dobrý, ale spisovatel vůbec nevyužil daného potenciálu. Přitom pár vtipů je opravdu povedených, je jich však opravdu ojediněle. Škoda, těšila jsem se, ale trailer od Amazonu slibuje něco, co knížka nemůže splnit.
Jsem velkým fanouškem celé ságy už mnoho let. První díl se mi ale zdá nejslabší. Zřejmě proto, že je psán pro mladší čtenáře, takže je nejvíc dětský. Ale pamatuju si, že když jsem ho jako desetiletá četla, tak mě naprosto pohltil a stala jsem se fanynkou téměř okamžitě. JKR má obří fantazii a skvělý smysl pro humor. Je to taky velmi citlivý člověk a to všechno se v jejích knížkách odráží. Nejvíc se mi líbí, jakým stylem dokáže vytvořit postavy. Většina je velmi uvěřitelná, plastická a má svou hloubku. Nemyslím, že se mi kdy jiná kniha vepíše víc do srdce jako Harry Potter.
Nejvtipnější a nejironičtější román Jane Austen. Miluju ho a nechápu, že jsem ho kdysi brala zcela vážně a doslovně! Naštěstí dnes už poznám, že překypuje ironií. Moje oblíbená postava je tu Thorpe, který má skvělé hlášky a průpovídky a připomíná mi trochu slečnu Bates z Emmy. Další postava Mr Tilney patří k mým nejoblíbenějším mužským hrdinům, líbí se mi, jak nám JA dá na konci románu na srozuměnou, proč se Henry do Catherine zamiloval. Zní to tak opravdově a je to zároveň originální a přesto stále romantické. Northanger Abbey patří vůbec k mým nejoblíbenějším románům.
I tato sbírka povídek o Sherlocku Holmesovi mě bavila. Jednotlivé případy byly víceméně napínavé, ale mě stejně nejvíc baví úvodní rozhovory Sherlocka a Watsona. Obě postavy jsou totiž velmi dobře napsané a osoba Holmese je mi svou výjimečností, genialitou a podivínstvím víc než sympatická. Trochu mi nesedí, jak Doyle využívá stále stejného schématu a téměř se nesnaží o invenci. Někdy se mi dokonce stává, že si jednotlivé příběhy nepamatuju, anebo pletu dohromady a myslím, že je to hlavně proto, že jsou napsány tak podobně. Nejvíc se mi asi líbily povídky Bruce-Partingtonovy dokumenty a Umírající detektiv.
Od McEwana jsem již četla Pokání a taky Betonovou zahradu a oba romány se mi hodně líbily. Po přečtení těchto dvou knih se pak Černí psi zdají velmi slabí. Nezapůsobila na mě hlavní zápletka o hledání smyslu života či pravdy, ani jsem si nedokázala oblíbit či se ztotožnit s žádnou z postav. Navíc mi dost vadil McEwanův styl vyprávění, který je dost detailní a popisný (hlavně co se jídla týče). Celkově tedy velké zklamání a zároveň chuť přečíst si znovu Betonovou zahradu.
Jako fanoušek seriálu jsem nevěděla, co od knih čekat. Předně, Grant a Naylor jsou jako tým nejlepší a když se rozdělí a každý si píše svoje, už to prostě není ono (což lze vidět i na samotném seriálu). Tahle kniha je jejich společná práce a mně se hodně líbila. Hlavně oceňuju, že to není jen přepis seriálu, ale že má svůj vlastní příběh a mnohem širší rozměr, přesto postavy zůstávají relativně své.
Čtení Shakespearových her mi nikdy moc nešlo, i když do divadla na ně chodím ráda. Nevím, jestli Much Ado pro mě znamená nějaký zlom, nebo je to prostě „jednodušší“ čtení, ale touhle hrou jsem nadšená. Zamilovala jsem si ji, už když jsem ji viděla jako divadelní představení a vůbec mi pak nedělalo problém přečíst ji na posezení. Nejvíc se mi tu líbí Benedick s Beatrice a jejich hašteření. Jako by to Shakespeare psal dneska!
Ach, kdysi jsem tyhle knížky četla moc ráda. Když je čtu dnes, nestačím se divit. Ze všeho nejvíc mi připadají nudné a hned potom směšné a někdy trapné. Nejhorší ze spoluautorek mi přijde jejich královna Jude Deveraux. Její příběh je stejně hloupý jako ve všech jejich románech. Jediná povídka, která se mi dobře četla, byla ta poslední, kdy jsme se mohli dozvědět alespoň něco málo z historie. Tenhle žánr už prostě není nic pro mě, ale nestydím se za to, že jsem v něm kdysi nacházela zalíbení a pokud to není jediný druh četby, tak to neodsuzuju ani u ostatních.
Mansfield Park patří k mým vůbec nejoblíbenějším knihám. Chápu, proč je z šestice románů Jane Austen nejméně oblíbený, já to tak však necítím. Pro mě je z jejich děl nejlepší vždy to, které právě čtu a to platí i pro Mansfield Park. Mám ráda jeho odlišnost od ostatních pěti, hlavně to jak moralistický je. Mám ráda Fanny, jsem ráda, že i člověk jako ona může být hrdinkou. Jane Austen opět dokázala vykreslit úžasné postavy, například se mi moc líbí Henry Crawford a jeho dvoření, či Mary, kterou bychom někdy i mohli pokládat za hrdinku, leč ona si to vzápětí něčím pokazí. Je trochu škoda, že jsme ochuzeni o podrobnější vyprávění o tom, jak se dá Fanny s Edmundem dohromady, ale takhle to má Jane Austen ve zvyku.
Jako fanoušek Red Dwarfa jsem si knihu Roberta Llewellyna prostě musela přečíst. Zápletka je velmi prostá a dost neoriginální, ale to mi ani nevadí, i tak jsem se pobavila. Najde se tu humor a najde se tu i zmínka o Chrisi Barriem a spol., což mě velmi potěšilo a téměř mi to stačilo k spokojenosti. Taky se mi líbí mírně feministické (nejsem si jistá, jestli to můžu tak odvážně tvrdit) vyznění knížky, hodně mi to k Robertovi sedí.
Knížku jsem přečetla jedním dechem, čte se opravdu hezky, vyprávění je upřímné a to se mi líbí. V tomto případě nepřekvapivě kniha daleko lepší než film.
Cranford od mé milované Elizabeth Gaskell. Moc se mi nelíbil, byla jsem dost zklamaná. Velmi nudná kniha napsaná tak zvláštně. A je tak krátká, že si postavy nedokážu oblíbit a je konec. Blahořečím scénáristům, že z takového materiálu zvládli udělat celkem obstojný seriál.
Detektivky mě nikdy moc nezajímaly. Na Sherlocka Holmese mě nalákal britský seriál Sherlock. Zkusila jsem tuhle knížku a byla mile překvapená. Je velmi čtivá a příběhy jsou napínavé. Zjistila jsem, že co se týče charakterů hlavní dvojice, tvůrci seriálu se drží velmi pevně předlohy, takže jsem neměla problém si Sherlocka Holmese hned oblíbit. Dedukční metoda je opravdu nápaditá věc, která SH odlišuje od ostatních poněkud nudných detektivů. Tento díl se mi moc líbil a těším se na další.
North and South jsem četla jen v originále, protože český překlad nebyl k dispozici. Bylo to vcelku náročné čtení, takto těžký román jsem v angličtině ještě nečetla. Nicméně se mi hodně líbil, důkazem je to, že jakmile jsem knihu dočetla, hned jsem se pustila do četby znovu. Atraktivní je zde hlavně umístění příběhu ve viktoriánské Anglii, o které moc nevím, ale velmi mě zajímá. Přitahuje mě také to ústřední téma: boj „zhýčkaného“ jihu proti průmyslovému severu. Líbí se mi, že se Elizabeth Gaskell odvážně věnuje sociálním problémům, které v té době panovaly. Samotná romantická linka mezi Margaret Hale a Mr Thorntonem je krásná a takto v literární podobě mi téměř nepřipomíná Pýchu a předsudek, jak tomu bylo u televizního zpracování BBC (přes všechny výhrady tuto mini-sérii miluju). N&S je román, který patří k mým nejoblíbenějším a který budu číst zas a znovu.
Knihu jsem si přečetla až po zhlédnutí televizní adaptace. Román je asi o něco lepší, přesto se mi moc nelíbil. Má velmi zajímavý a přitažlivý námět a lehko se čte. Horší je už samotný obsah a celkové vyznění knihy. Nemohla jsem se ztotožnit s hlavní hrdinkou a už vůbec ne s autorkou. Nelíbil se mi její postoj k protestantům (i když vzhledem k době a prostředí se dá chápat), ale mnohem víc mě štvalo, jak se zmiňovala (nebo spíš nezmiňovala) o problému s ovcemi a klokany a místo toho tam řešila králíky. Romantická linka Meggie a kněze se mi moc nelíbila, ale zaujal mě spíš kratičký příběh Meggiiny dcery.
Pro lidi, kteří se zajímají o život po smrti, zážitky mimo tělo, astrální cestování a podobně, je tato kniha takový základ. Robert Monroe své zkušenosti popisuje velmi upřímně, poutavě a s humorem. K této knize jsem se vracela několikrát, vždycky objevím něco zajímavého k přemýšlení o smyslu života či smrti.