fénix56 komentáře u knih
Závěrečný díl o Hendriku Groenovi byl spíš smutný a dojemný, humoru zde bylo méně. Odpovídá to vysokému věku Hendrika a hlavně Hendrik nezvládá problémy způsobené Alzheimerem. I když se mu snaží všemožně pomáhat jeho přátelé, nad Alzheimerem nelze zvítězit.
Nicméně Hendrik se "díky" této nemoci na sklonku života potkává ve své mysli se svými zemřelými blízkými a přáteli, takže ty zamlžené poslední dny, kdy si s nimi povídá, jsou vlastně pro něj milosrdné.
Hendriku a Everte, držte mi vedle Vás místo!
Moje první kniha od této spisovatelky. Děj byl poutavý, psaný krásným jazykem, jen byl poměrně dost depresivní. Ale tak už to u severských ság bývá...
Příběh je zasazen do Norska ve 14. století. Popisuje život zemanské dívky Kristiny, která se zamiluje do sice přitažlivého, ale ne moc spolehlivého rytíře Erlenda. Kvůli němu se je schopna vzepřít i svému otci. Je to drsná doba, na jedné straně má velký vliv církev se svými přísnými dogmaty, na druhé straně se někdy lidé uchylují k pohanským rituálům.
Se svým vyvzdorovaným Erlendem má Kristina nakonec spoustu synů, ale rozhodně ji nečeká happy end. Z naivní dívky se stává žena omlácená životem. A až v závěru dochází u ní k prozření a smíření se s koncem života.
Jediné, co mne u knihy rušilo, bylo jméno Vavřinec, rozhodně nepatří mezi severská jména. Podle jména v originále se Kristinin otec jmenoval Lavran, určitě by to znělo líp, kdyby to tak zůstalo i v překladu.
Všechny tři díly jsem poslouchala jako audioknihu.
Kniha se mi líbila o trošičku míň než Příběhy české šlechty, ale přesto ji hodnotím vysoko. Je to tak trochu můj problém, že se mi vždy nejvíc líbí první díl a další už nemají to kouzlo nového.
Tentokrát jde o šlechtice, kteří tu nezůstali, ale emigrovali. Někteří po návratu do Česka žádali zpět svůj majetek, ale nebylo to nic jednoduchého. Komplikace s restitucemi, byrokracie, a když už se jim zchátralý majetek navrátil, nebylo někdy v jejich silách se o něj náležitě postarat.
Ráda jsem sledovala pořad Modrá krev, takže když jsem náhodou objevila tuto knihu, pustila jsem se do čtení. Obdivuji nezlomnost, sílu rodin, jejichž osudy jsou v této knize popsány. Po druhé světové válce odešla spousta šlechty do zahraničí, zde zůstala jen hrstka, která na praktiky tehdejšího režimu tvrdě doplatila. Komunistický režim z nich udělal třídního nepřítele, sebral jim sídla, která nechal zchátrat. Vzdělané lidi nutil pracovat jako laciné pracovní síly na místech, která by zvládli lidi bez vzdělání. Kromě toho jim neustále dýchala na záda STB. A rovněž se museli vypořádat s nenávistí "obyčejných" lidí, kteří jim toto všechno ze srdce přáli. Ať už pod vlivem propagandy a ideologií nebo to bylo z prachsprosté závisti.
Líbila se mi forma této novely, kterou jsem poslouchala jako audioknihu. Osudy několika členů Dojáčkovic rodiny, od starosvětského dědy Fány až po vnuka Kamila jsou zařazeny do kapitol s názvy květin. Tyto květiny mají vždy něco společného s osudem jednotlivých postav.
Hlavní jsou mužské postavy, ženské postavy je víceméně jen doplňují. Občas do jejich životů zasáhne i politika. Až do poslední kapitoly jsem byla přesvědčená, že ohodnotím pěti hvězdičkami. Ale poslední kapitola mi nesedla. Nevěřila jsem tomu tajemství, které vyšlo najevo až po smrti jedné z postav. Nicméně dobře se to poslouchalo, i díky přednesu a jemnému humoru Miloně Čepelky.
Spisovatele jsem neznala, ani tuto knihu. Bylo to proto pro mne milé překvapení. Je to podáno z pohledu malého chlapce, který miluje své prarodiče. I když dědeček si rád vypije a babičce nechce odevzdávat vydělané peníze, když dojde na lámaní chleba, dovede se vzepřít a dokonce i štamprli odmítnout.
Jako největší šmejd z celé knihy na mne působí Jura, bratr jeho maminky.
Ano, rubání v dole není jednoduchá práce, hodně horníků se odreagovává alkoholem (koneckonců i dědeček). Ale chování Jury už je přes čáru.
Přehled českých panovníků s jejich stručným životopisem. Samozřejmě životopisy nejsou podrobné, po těch je třeba pátrat v obsáhlejších dílech, ale dobře poslouží k rychlému vyhledání, kdo kdy vládl a kdo byl čí syn nebo otec a podobně.
Já mám problém s tím, že když chci číst knížku s historickým tématem, chci si číst zejména o skutečných osobách známých z historie. V této knize se rozvíjí příběh Matouše Rozoumka, který se vyskytoval už ve Válce královen. Už tam mi vadilo, že je Matoušovi dán větší prostor než oběma znepřáteleným Eliškám, tady to bylo ještě markantnější.
Hodně obsáhlá kniha, popisující přerod vyjukané, naivní Marie Antoinetty v rozhazovačnou, marnivou královnu až po její tragický konec. S manželem dauphinem, pozdějším králem Ludvíkem XVI. si nerozuměli, dlouho nemohla otěhotnět (ne její vinou, ale za vinu se jí to víceméně dávalo).
Život u královského dvora je plný intrik, podrazů, nenávisti. Ovšem ani Marie Antoinetta nežije vzorným způsobem. Rozhazuje peníze plnými hrstmi, přezdívá se jí Madame Déficit. Marie Antonietta ani její manžel se nezajímali o svůj lid, státní pokladna zela prázdnotou a díky špatnému počasí hrozil hladomor. Vše spěje k revoluci. A Marie Antonietta i Ludvík XIV. skončí pod gilotinou.
Spisovatelka někdy zabředávala do hodně rozsáhlých popisů, i těch postav byla přehršel, ale celkově se kniha četla dobře, nenudila jsem se.
Je to tak trochu letem světem. Lépe řečenou českou minulostí. Při tak velkém počtu postav ani nejde detailně popsat konkrétní osoby. Ale jako návod k zevrubnějšímu prostudování života některých ženských hrdinek to určitě poslouží.
Z trilogie o Karlu IV. se mi nejvíce líbil první díl, ale i druhé dva byly na vysoké úrovni. Ve třetím díle už Karla IV. vyčerpávají různé zdravotní neduhy, ale zase si konečně začíná rozumět se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou. Dá se říct, že jediný problém mezi nimi je zaslepená láska Karla k synu Václavovi, ze kterého učinil českého krále, přestože pro tento post rozhodně nemá předpoklady.
Mám pocit, že když po perfektních panovnících nastoupí jejich synové, ve velké míře zdaleka nedosahují kvalit svého otce...
Druhý díl série o Karlu IV.se mi líbil o něco méně než první díl této série, ve kterém se dělo více zásadních skutečností. Zde šlo hlavně o ustálení vztahu mezi Karlem a ještě nevyzrálou, někdy tvrdohlavou Alžbětou Pomořanskou. Rovněž přetrvává rozmazlování syna Václava. Těžkou ranou pro Karla je smrt arcibiskupa Arnošta.
Posloucháno jako audiokniha v podání výborného Jiřího Dvořáka.
Přestože mi hlavní postava značně lezla na nervy svou jednoduchostí až omezeností, bylo mi jí zároveň líto. Bojuje s výčitkami svědomí, protože se víc věnovala opilému manželovi než synovi. O to víc se teď, ve stáří, snaží vše odčinit. Řeší to hlavně pečením a vařením pro své blízké, ale síly už jí ubývají a zdraví neslouží.
Obdivuji spisovatelku, že se ve svém mladí dokázala vcítit do myšlení staré ženy a velice věrohodně popsala její myšlenkové pochody. Předpokládám, že kniha mladé čtenáře nezaujme, ale ty, co už mají něco odžito, určitě upoutá.
Po sérii z dob "války růží" jsem se pustila do další historické série z pera Conna Igguldena. A opět jsem byla nadšená. Tentokrát popisuje začátek vlády Čingischána, vlastně původně Temüdžina. Ten miluje svého otce, který je chánem kmene Vlků. Bohužel po zradě a smrti svého otce je donucen se svou matkou, bratry a malinkou sestřičkou bojovat o holý život. Za těžkých podmínek, kdy jednotlivci nemají moc šancí přežít v zimě na pláních, ho při životě udržuje touha po pomstě.
První půlku knihy, kdy Temüdžin s matkou a sourozenci utíkají před vrahy jeho otce, promrzlí, zesláblí hladem, jsem četla se zatajeným dechem. I druhá půlka knihy, kdy Temüdžin pro sebe získává další a další lidi, aby se stal chánem a pomstil smrt svého otce se velice dobře čte, jen už není tak překvapivá, jako ta první část.
Jediné, co mi na knize vadilo, bylo pár pravopisných chyb, za což ale spisovatel nemůže...
Mám ráda přírodu, fandím lidem, kteří se dokážou zvednout ze dna, ale... V knize byly osobní záležitosti dost depresívní (navíc si spoustu problémů zavinila autorka sama). Samotná cesta Pacifickou hřebenovkou byla popsána tak nějak suše, popisně....Čekala jsem trochu víc.
Tak mně se trochu více líbil Ostrov, možná kvůli tomu že byl uzavřenější, ucelenější. Bylo to o drsném životě skupiny lidí na nehostinném ostrově. Bílý oceán je roztříštěnější, zasahuje do něj válka, přicházejí a odcházejí noví lidé. Je jich už moc a občas jejich rozhovor nebo příběh vyzní do ztracena... Prostě mně víc upoutal souboj lidí s přírodou než lidí mezi sebou.... A příroda, kruté živly a nevyzpytatelné počasí jsou v obou knihách popsány velmi poutavě.
Tak jsem sérii Zapomenutých příběhů začala čtením třetího dílu. První a druhý díl byly v knihovně půjčeny. Naštěstí se tyto knížky nemusí číst postupně, nenavazují na sebe.
Marian Kechlibar jednotlivé příběhy popisuje s velkým přehledem o příslušném problému. Je to velmi čtivé, nezahltí nás nezáživnými historkami, ani nesklouzne k nepodloženým domněnkám. A občas vše zpestří i humornými průpovídkami.
Vzhledem k mé zálibě v historii mne tím pádem nejvíce bavily příběhy s touto tématikou (Vikingové, Richard III.) Ale s chutí jsem si přečetla i ostatní příběhy.
Tato kniha ukazuje, jakou sílu má slovo. Vhodnými slovy lze ovládnout jednotlivce i celé národy, aniž by si to ti dotyční uvědomili, že jsou zmanipulovaní. Platí to odpradávna a v době internetu je to v nejhorší možné míře.
Kniha nás upozorňuje na skutečnosti, které by nás měly varovat, že nás někdo chce dostat tam, kam potřebuje. Jen mám obavy, že těch lidí, kteří jsou zmanipulovatelní, se to nedotkne. Vždy budou tvrdit, že jejich názor je ten správný a zmanipulovaní jsou ti druzí. Prostě budou věřit tomu, čemu chtějí věřit. Přitom se někdy stačí jen zamyslet nad rčením Cui bono (komu to poslouží?)...
Napínavé putování nebo spíše útěk Žida Jonáše Toledana před řáděním španělské inkvizice. Potkává spoustu lidí zlých, ale i dobrých, ovšem hodně vystrašených. Tak jak on lidem nedůvěřuje, tak oni nedůvěřují jemu. Musí tajit své jméno, ale hlavně své židovské náboženství.
Kniha se dobře četla, jen jednu hvězdičku strhávám za šťastný konec, který mi vzhledem k situaci ve Španělsku nepřipadá moc věrohodný.
Tuto knihu jsem si při čtení často představovala jako film. Něco jako western, ale ne v krajině rozžhavené sluncem, jak jsme zvyklí, nýbrž v mrazivé, zasněžené krajině. Je tu i detektivní pátrání po vrahovi, ale rovněž psychologické sondy do duší obyvatel tohoto drsného kraje. Jsou to lidé, kteří toho moc nenamluví, kteří své složité nitro se spoustou ukrytých tajemství skrývají. Nicméně i pro lásku se tam nejde místo, i když málokdy to skončí šťastně.
Kniha mne zaujala, příběh byl nezvyklý, četla jsem to jedním dechem. Jen konec mne mírně zklamal z toho důvodu, že některé vedlejší linie vyzněly do ztracena. Ale byla to jen drobná vada na kráse, která celkový dojem z knihy nezkazila.