fénix56 komentáře u knih
Hodně obsáhlá kniha, popisující přerod vyjukané, naivní Marie Antoinetty v rozhazovačnou, marnivou královnu až po její tragický konec. S manželem dauphinem, pozdějším králem Ludvíkem XVI. si nerozuměli, dlouho nemohla otěhotnět (ne její vinou, ale za vinu se jí to víceméně dávalo).
Život u královského dvora je plný intrik, podrazů, nenávisti. Ovšem ani Marie Antoinetta nežije vzorným způsobem. Rozhazuje peníze plnými hrstmi, přezdívá se jí Madame Déficit. Marie Antonietta ani její manžel se nezajímali o svůj lid, státní pokladna zela prázdnotou a díky špatnému počasí hrozil hladomor. Vše spěje k revoluci. A Marie Antonietta i Ludvík XIV. skončí pod gilotinou.
Spisovatelka někdy zabředávala do hodně rozsáhlých popisů, i těch postav byla přehršel, ale celkově se kniha četla dobře, nenudila jsem se.
Je to tak trochu letem světem. Lépe řečenou českou minulostí. Při tak velkém počtu postav ani nejde detailně popsat konkrétní osoby. Ale jako návod k zevrubnějšímu prostudování života některých ženských hrdinek to určitě poslouží.
Z trilogie o Karlu IV. se mi nejvíce líbil první díl, ale i druhé dva byly na vysoké úrovni. Ve třetím díle už Karla IV. vyčerpávají různé zdravotní neduhy, ale zase si konečně začíná rozumět se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou. Dá se říct, že jediný problém mezi nimi je zaslepená láska Karla k synu Václavovi, ze kterého učinil českého krále, přestože pro tento post rozhodně nemá předpoklady.
Mám pocit, že když po perfektních panovnících nastoupí jejich synové, ve velké míře zdaleka nedosahují kvalit svého otce...
Druhý díl série o Karlu IV.se mi líbil o něco méně než první díl této série, ve kterém se dělo více zásadních skutečností. Zde šlo hlavně o ustálení vztahu mezi Karlem a ještě nevyzrálou, někdy tvrdohlavou Alžbětou Pomořanskou. Rovněž přetrvává rozmazlování syna Václava. Těžkou ranou pro Karla je smrt arcibiskupa Arnošta.
Posloucháno jako audiokniha v podání výborného Jiřího Dvořáka.
Přestože mi hlavní postava značně lezla na nervy svou jednoduchostí až omezeností, bylo mi jí zároveň líto. Bojuje s výčitkami svědomí, protože se víc věnovala opilému manželovi než synovi. O to víc se teď, ve stáří, snaží vše odčinit. Řeší to hlavně pečením a vařením pro své blízké, ale síly už jí ubývají a zdraví neslouží.
Obdivuji spisovatelku, že se ve svém mladí dokázala vcítit do myšlení staré ženy a velice věrohodně popsala její myšlenkové pochody. Předpokládám, že kniha mladé čtenáře nezaujme, ale ty, co už mají něco odžito, určitě upoutá.
Po sérii z dob "války růží" jsem se pustila do další historické série z pera Conna Igguldena. A opět jsem byla nadšená. Tentokrát popisuje začátek vlády Čingischána, vlastně původně Temüdžina. Ten miluje svého otce, který je chánem kmene Vlků. Bohužel po zradě a smrti svého otce je donucen se svou matkou, bratry a malinkou sestřičkou bojovat o holý život. Za těžkých podmínek, kdy jednotlivci nemají moc šancí přežít v zimě na pláních, ho při životě udržuje touha po pomstě.
První půlku knihy, kdy Temüdžin s matkou a sourozenci utíkají před vrahy jeho otce, promrzlí, zesláblí hladem, jsem četla se zatajeným dechem. I druhá půlka knihy, kdy Temüdžin pro sebe získává další a další lidi, aby se stal chánem a pomstil smrt svého otce se velice dobře čte, jen už není tak překvapivá, jako ta první část.
Jediné, co mi na knize vadilo, bylo pár pravopisných chyb, za což ale spisovatel nemůže...
Mám ráda přírodu, fandím lidem, kteří se dokážou zvednout ze dna, ale... V knize byly osobní záležitosti dost depresívní (navíc si spoustu problémů zavinila autorka sama). Samotná cesta Pacifickou hřebenovkou byla popsána tak nějak suše, popisně....Čekala jsem trochu víc.
Tak mně se trochu více líbil Ostrov, možná kvůli tomu že byl uzavřenější, ucelenější. Bylo to o drsném životě skupiny lidí na nehostinném ostrově. Bílý oceán je roztříštěnější, zasahuje do něj válka, přicházejí a odcházejí noví lidé. Je jich už moc a občas jejich rozhovor nebo příběh vyzní do ztracena... Prostě mně víc upoutal souboj lidí s přírodou než lidí mezi sebou.... A příroda, kruté živly a nevyzpytatelné počasí jsou v obou knihách popsány velmi poutavě.
Tak jsem sérii Zapomenutých příběhů začala čtením třetího dílu. První a druhý díl byly v knihovně půjčeny. Naštěstí se tyto knížky nemusí číst postupně, nenavazují na sebe.
Marian Kechlibar jednotlivé příběhy popisuje s velkým přehledem o příslušném problému. Je to velmi čtivé, nezahltí nás nezáživnými historkami, ani nesklouzne k nepodloženým domněnkám. A občas vše zpestří i humornými průpovídkami.
Vzhledem k mé zálibě v historii mne tím pádem nejvíce bavily příběhy s touto tématikou (Vikingové, Richard III.) Ale s chutí jsem si přečetla i ostatní příběhy.
Tato kniha ukazuje, jakou sílu má slovo. Vhodnými slovy lze ovládnout jednotlivce i celé národy, aniž by si to ti dotyční uvědomili, že jsou zmanipulovaní. Platí to odpradávna a v době internetu je to v nejhorší možné míře.
Kniha nás upozorňuje na skutečnosti, které by nás měly varovat, že nás někdo chce dostat tam, kam potřebuje. Jen mám obavy, že těch lidí, kteří jsou zmanipulovatelní, se to nedotkne. Vždy budou tvrdit, že jejich názor je ten správný a zmanipulovaní jsou ti druzí. Prostě budou věřit tomu, čemu chtějí věřit. Přitom se někdy stačí jen zamyslet nad rčením Cui bono (komu to poslouží?)...
Napínavé putování nebo spíše útěk Žida Jonáše Toledana před řáděním španělské inkvizice. Potkává spoustu lidí zlých, ale i dobrých, ovšem hodně vystrašených. Tak jak on lidem nedůvěřuje, tak oni nedůvěřují jemu. Musí tajit své jméno, ale hlavně své židovské náboženství.
Kniha se dobře četla, jen jednu hvězdičku strhávám za šťastný konec, který mi vzhledem k situaci ve Španělsku nepřipadá moc věrohodný.
Tuto knihu jsem si při čtení často představovala jako film. Něco jako western, ale ne v krajině rozžhavené sluncem, jak jsme zvyklí, nýbrž v mrazivé, zasněžené krajině. Je tu i detektivní pátrání po vrahovi, ale rovněž psychologické sondy do duší obyvatel tohoto drsného kraje. Jsou to lidé, kteří toho moc nenamluví, kteří své složité nitro se spoustou ukrytých tajemství skrývají. Nicméně i pro lásku se tam nejde místo, i když málokdy to skončí šťastně.
Kniha mne zaujala, příběh byl nezvyklý, četla jsem to jedním dechem. Jen konec mne mírně zklamal z toho důvodu, že některé vedlejší linie vyzněly do ztracena. Ale byla to jen drobná vada na kráse, která celkový dojem z knihy nezkazila.
Nejdříve jsem viděla film, pak jsem si přečetla knihu. Přestože dle mých zkušeností kniha většinou vysoce předčí film, toto je výjimka. Kniha i film, přestože jsou v lecčems rozdílné, jsou vynikající. Téma je otřesné, pátrání po zmizelé malé holčičce. Ale když příběh končí, přejete si, aby vlastně ve skutečnosti skončil špatně. Někdy jsou důležitější jiné věci než zákon....
V knize bylo napětí, láska, taky je zde popsán i netradiční pohled na Němce, nebyli všichni jen zlí fašisté. Hlavní hrdinka Franka udělala oblouk od obdivu k národním socialistům až po odboj v organizaci Bílá růže. Jen její vztah s Johnem na mne působil dost studeně, přes všechno, co jeden pro druhého udělali. A hvězdičku dolů dávám i za ne moc pravděpodobný konec.
Příběh statkářky Batsheby, která musí být hodně silná, aby se zvládla postarat o zděděný statek, navzdory počasí, přírodě i lidem. Dá se ale říct, že vedení statku zvládá lépe než vztahy ke třem osudovým mužům. Přestože jí nejvíce pomáhá obětavý ovčák Oak Gabriel a má o ni zájem i bohatý statkář Boldwood, tak se Batsheba bláznivě zamiluje do seržanta Troye, který si její lásku vůbec nezaslouží.
Batsheba mne svým chováním notně rozčilovala, nechápala jsem, jak jinak schopná žena může takhle ztratit hlavu. Ale to se bohužel stává i v životě, nejen v knihách...
Za mne děj knihy zajímavý, ovšem styl odpovídá době napsání knihy, takže některé pasáže (hlavně rozhovory o ničem) jsem přeskakovala.
Nejdříve jsem od této spisovatelky četla knihu Slavík, která se mi líbila trochu více, nicméně i tato kniha se četla dobře.
V první třetině jde spíš o popis sžívání rodiny Allbrightových s přírodou, ve druhé třetině jde o vztahy v jejich rodině. Mně se více líbila první třetina, protože co se týká rodiny, kromě psychicky labilního a agresivního otce Ernta mně snad ještě více rozčiloval postoj submisivní matky Cory. Jejich dcera Leni poměry v rodině těžce snáší, stydí se za to. Vše se ještě víc zkomplikuje, když naváže vztah se spolužákem. Jenže to se opět nelíbí otci.
V poslední třetině nastane drsné finále, které má šťastný, ovšem ne moc uvěřitelný konec. A není mi jasná jedna věc, v mé knížce se despotický otec jmenuje Ernt, ne Ernst, jak tady už několikrát zaznělo.
Všech pět dílů jsem přečetla již dvakrát, kromě toho jsem poslouchala audioknihu a seriál mám taky shlédnutý několikrát. Prostě jsem fanatik....
Objevuje se zde několik nových postav (Rudá kněžka, Davos a další), z některých stávajících se vyklubou pořádné skety (Theon) a vše je zakončeno strhujícím popisem Černovodské bitvy. Jediné, co mi trochu vadilo, byly až detailní popisy mučících praktik Vargo Houta a jeho kumpánů, ale to je můj problém, ne že by to pan Martin napsal špatně...
Dočetla jsem poslední díl trilogie o Eleonoře Akvitánské, která překonala mé očekávání. Podrobně nás seznamuje s životem Eleonory (Alienor) od doby, kdy se stala dědičkou Akvitánie až do její smrti. Knížka vychází z historických faktů, popisuje osud nesmírně silné ženy, jakou Eleanor byla v době, kdy ženy byly brány jen jako nástroj k rození dětí. Ano, taky takto byla brána. S prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem měla "jen" dvě dcery. Po rozvodu si vzala pozdějšího krále Jindřicha II., se kterým měla osm dětí. Ale vždy se snažila být jeho rovnocennou partnerkou, čímž narazila kosa na kámen. Kromě celoživotního soupeření s prchlivým panovníkem musela pochovat šest ze svých osmi dětí, které s ním měla. Včetně nejmilovanějšího Richarda.
Jediné, co mi na této trilogii malinko vadilo, byla konverzace v moderním duchu, představovala bych si trochu archaičtější mluvu na tu dobu. Ale je to jen detail, možná to bylo jen překladem.
Nejdříve jsem četla blog Ostravaka, pak knížku a film jsem bohužel neviděla. Vzhledem k tomu, že bydlím blízko Ostravy, nářečí mi nevadilo, ale chápu, že to není čtení pro každého. Mně by se asi taky špatně četla kniha psaná např. brněnským hantecem. Ale takhle to pro mne nepředstavovalo jazykovou bariéru a spousta příhod je nezapomenutelných.
Cestopisy od Mileny Holcové mám velmi ráda, sedí mi její styl psaní i to, že všechny země, které procestovala, popisuje netradičně. Spíš než popis památek jde o zážitky a setkávání s místními lidmi. A tím, že se dostane až do domácností "domorodců", dozvídáme se informace, které se jinde nemáme šance dozvědět:-) (viz název knihy)