Forsaken
komentáře u knih
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Erich Maria Remarque popsal z německého pohledu válku, kterou nemohu (ač nejsem komunista) nazvat jinak, než válkou imperialistickou. Trojspolku v ní totiž nešlo o nic jiného než o "spravedlivější" přerozdělení světa. Vždycky mě zajímalo, jaké závěry vyvodili četní vojenští pozorovatelé z ostře sledované rusko-japonské války. Evidentně to byly závěry nesprávné, protože se Evropská bojiště proměnila ve stejný mlýnek na maso (jen v mnohem, mnohem větším měřítku), jakým byl tehdy Liaotungský poloostrov s přístavem Port Artur. Autor se zde nezabývá strategií a taktikou, nepředkládá čtenářům epické popisy bitev, ale ukazuje celou tu odpornou, špinavou, vražednou záležitost pohledem prostých vojáků, kteří se nacházejí na posledním místě na Zemi, na němž by chtěli být, a provádějí činnosti, které se jim hnusí a mění je ve vyhořelá, bezduchá monstra.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Karin Lednická napsala knihu, s jejíž přípravou si musela dát nutně kus práce, musela obětovat spoustu času a zjevně se setkala s mnoha zajímavými lidmi, jejichž vzpomínky a materiály pomohly ke vzniku tohoto povětšinou syrového příběhu z našeho regionu razowitego. Pro mě je Šikmý kostel o to zajímavější, že jsem jezdil autobusem přes Karvinou Doly (tedy původní Karvinou), kdykoliv jsem jel do Karviné současné. Za všechny ty roky (od dětství po současnost) se mi to území nadále měnilo před očima; tam, kde ještě nedávno přežívaly poslední zbytky kolonie tzv. finských domků, je už dnes pusto, čtyři poslední, kdysi nepochybně výstavní vily se přede mnou postupně rozpadaly a dnes už by nikdo nepoznal, že tam kdy stály. Zbyl jen ten kostel, k němuž nemám jako ateista žádný vztah, ale jako lokální patriot ho považuji za důležitou památku a posledního němého svědka toho, že tu kdysi bylo město a že tu žili přesně takoví lidé, které jsem poznal na stránkách knihy. Skvělá záležitost.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Hned na úvod musím poznamenat, že bytostně nesnáším všechna ta denunciační hnutí, která sice vznikají s dobrým úmyslem, ale v naprosté většině případů se transformují v něco, co mi silně připomíná dav vesničanů vybavený vidlemi, pochodněmi a touhou po krvi. Pokud jde ale o muže.....no, muže..., na něž míří titul knihy, pak se nacházejí v mém hodnotovém žebříčku ještě níž než syfilitická krysa. Stieg Larsson napsal z mého pohledu opravdu kvalitní příběh, který jsem četl poprvé před víc jak deseti lety, a od té doby se k němu v nepravidelných intervalech rád vracím. Pravda, první kapitola může být pro čtenáře, který se nezajímá o ekonomiku a švédský průmysl poněkud suchopárná, stačilo ale vydržet a vzápětí mě děj vtáhl jako motor Airbusu neopatrného mechanika. Taky mě to napoprvé i podobně rozsekalo.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Na to, že tuto apokalyptickou záležitost napsal John Wyndham už v roce 1951, mohu říct jen: "Klobouk dolů." Nejeden současný autor by mu jeho nápad i samotné provedení mohl jen závidět. Když jsem četl tento příběh poprvé, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Jednotlivé postavy, děj i atmosféra jsou dokonalé a samotní trifidi jsou ještě o úroveň výš. Opravdu jsem si knihu užil (a nejednou) a stále musím obdivovat autorovu fantazii a způsob, jakým mě dokázal vtáhnout do děje.
Hluboký sníh
Brian Freeman
Pokud jde o knižní thrillery, přistupuji k nim s lehkou nedůvěrou, protože mě svého času nepříjemně zaskočilo období, které následovalo po prvních veleúspěšných severských kriminálkách. Náhle se vynořilo množství knih, které byly vydávány za podobně kvalitní, nebo takové, jejichž autoři se na původní kvalitě marně snažili ve svých příbězích parazitovat. Hluboký sníh je pro mě prvním setkáním s tvorbou Briana Freemana, který mou úvodní nedůvěru velmi rychle rozptýlil a naprosto si mě získal. Od knihy jsem se téměř nedokázal odtrhnout.
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
V pokračování příběhu města, které už neexistuje, mě autorka nikterak nepřekvapila. Předpokládal jsem, že půjde o neradostné čtení, a protože mám rád historii nemohl jsem se pochopitelně mýlit. Karin Lednická otevřela bez anestezie ránu, která se nikdy úplně nezahojila a zřejmě se ani nikdy nezahojí, protože si obě strany v nárocích na sporné území stojí dodnes za svým. Někdy se prostě zapomíná, že nárok na naše pohraniční oblasti nevznášeli pouze Němci a že to už tak špatné vztahy jedině zhoršilo. Bylo to smutné, drsné a bolavé čtení. Bylo to ale hlavně úžasné čtení.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Příběh z válečné doby, v němž je válka do určité doby spíše rušivým jevem na pozadí, a postavy, které v knize ožívají, jsou mnohem více ovlivňovány děním na tzv. domácí frontě. Všudypřítomná atmosféra strachu z režimu a jeho nadšených / fanatických přisluhovačů je tady vykreslena v kontrastu k nové rodině hlavní hrdinky. Je to kniha o lidech, kteří nepřestali být lidmi navzdory tomu, že se to od nich očekávalo. Před týdnem jsem dočetl Zlodějku knih podruhé, a přestože nejsem zrovna citlivka, ve chvíli, kdy vypravěčka popisuje své poslední setkání s Rosou, se mi zapotily oči.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
A i potřetí šlo o skvělou záležitost, která mě svým obsahem pořádně zdeptala. Období padesátých let si u nás opravdu nezadá s dobou německé okupace. Sotva se lidé po osvobození trochu nadechli, zjistili, že se jim kolem krku utahuje nová konopná smyčka. Hnusná doba, kdy se na Ostravsku a Karvinsku těžilo doslova závodně, a protože šlo o oblast strategického průmyslu, dávala si strana obzvláště záležet. Závěr knihy se stěhováním do mladého Havířova mohl vyznívat optimisticky, kdyby člověk nevěděl, co následovalo... Pro Karin Lednickou mám jen slova obdivu a uznání.
Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
Pokud jste viděli tu příšernost s Johnem Lennonem a knihu nikdy nečetli, jděte do ní. Filmaři z ní totiž vyňali jen jedinou kapitolu, a i tu dokázali strašlivě zmršit. Ryanův poručík Goodbody patří spolu s naším Švejkem k tomu nejlepšímu, pokud jde o to, udělat si legraci z takového hnusu, jakým jsou války. Do svých patnácti jsem si myslel, že Britové bojovali v Evropě proti Němcům, Italům a tu a tam i vichystickým Francouzům, ale tento svazek mi tenkrát otevřel oči. Britům byli zavilými nepřáteli i Američané, Australané, Novozélanďané i Svobodní Francouzi. A nejhorším nepřítelem britského vojáka byla jednoznačně britská hierarchie velení. Jedna z mála knih, které mě i při opakované četbě přinutí k hlasitému smíchu.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Karin Lednická holt na ty humoristické romány asi nebude. Její Šikmý kostel je dokonalý (a nemálo depresivní) a od životické tragédie se příliš jasu do života taky nedalo očekávat. Pro mě se v případě autorčiných knih jedná o povinnou četbu, protože Životice mám za lesem na jihu naší obce a do někdejší (staré) Karviné se dostanu přes les na severu. O zde popisovaných událostech jsem toho slyšel už velmi mnoho, v životickém muzeu jsem byl už třikrát, a přesto jsem se díky paní Lednické dostal k množství nových informací, za což jsem jí vděčný. Ale vděčnost jsem zatím cítil u každého jejího titulu.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
Tak jsem si po čase znovu připomněl děj knihy, abych nevařil z vody. No, a už podle mého hodnocení musí být jasné, že jsem byl plně spokojen. Musím dokonce přiznat, že je pro mě toto pokračování čtivější než první díl, v němž mě přece jen poněkud uspávaly pasáže pojednávající o švédském těžkém průmyslu. Příběh se navíc točil hlavně kolem Lisbeth Salanderové; no, a já mám rád silné ženské hrdinky a Lisbeth pro mě byla už v předchozím svazku nejzajímavější postavou. Stieg Larsson psal velmi poutavě, druhý díl nešetřil kromě napětí ani na akci a já jsem si ho mocně užil. Na rozdíl od jeho velmi chabé filmové verze.
Silmarillion
J. R. R. Tolkien
Jakožto ateista si mohu dovolit tvrdit, že je pro mě Bible příšerně nestravitelnou literaturou (otestováno a navždy odloženo). Silmarillion je vlastně takovou Biblí, knihou mýtů a pověstí, kronikou i historickým průvodcem v jednom po nádherném (a strašlivém) světě, který se zrodil v mozku jednoho britského profesora a který je dnes široce známý. J. R. R. Tolkien je tak vlastně pro tento svět bohem nejvyšším a jen jeho vrozená skromnost může asi za to, že sám sebe v tomto díle nezmínil. Když jsem kdysi dočetl Silmarillion poprvé, vůbec mi nešlo do hlavy, jak může jeden člověk vymyslet tak úžasný svět se všemi fantastickými detaily. Tuto knihu a jejího autora nepřestanu obdivovat.
Dívka, která kopla do vosího hnízda
Stieg Larsson
Zatímco byl úvod trilogie temnou a v podstatě samostatnou knihou, oba následující díly se dají považovat za jediný příběh, rozdělený do dvou svazků. Příběh ne až tak temný (i když...), zato o poznání akčnější a celkově živější. Závěrečný díl mě zcela pohltil, nenarazil jsem v něm na žádnou pasáž, která by mě třeba jen na chvíli nudila, a nemohl jsem se od textu odtrhnout. A to jsem svazek nečetl poprvé. O to zajímavější je pro mě fakt, že mě příběh opět naplno vtáhl. Skvěle napsaná záležitost, která lehce ztrácela snad jen v samotném závěru (po soudu).
Zabiják
Émile Zola
Na střední škole šlo o povinnou literaturu, čímž se u mě tento svazek automaticky dostal mezi ty, které jsem rozhodně číst nechtěl a k nimž jsem si jen sehnal výcuc od aktivnějších spolužáků. Zabiják byl ale součástí otcovy knihovny a začetl jsem se do něj krátce po absolvování ZVS. Pamatuji si, že jsem knihu přečetl velmi rychle, protože mě vyloženě zaháčkovala, a byl jsem moc rád, že jsem se jí dříve vyhnul, protože bych ji asi plně nedocenil. Ta atmosféra chudoby a zmaru v kombinaci se závislostí, která ničila veškeré sny a naděje, byla opravdu depresivní. Skvěle napsaná záležitost.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Po skvělé knize Stráže! Stráže! přišli překvapivě ještě lepší Muži ve zbrani. Nejdokonalejší součástí příběhu byla paradoxně k názvu první žena v Hlídce (přestože ji termín žena zdaleka nevystihuje). Duo Terry Pratchett / Jan Kantůrek znovu udeřilo naplno a já jsem se spokojeně pochechtával od začátku až do konce. A že mi bylo sakra líto, že už je konec! Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože autor nebyl žádný lenoch a jeho zásoba humoru (a humoru českého překladatele) neznala mezí. Časem se mi podařilo nasbírat komplet všech knih z prostředí Zeměplochy, takže je Terry Pratchett tím autorem, na něhož narazíte v mé knihovně nejčastěji.
Dva divoši
Ernest Thompson Seton
Půlhvězdičku v hodnocení jsem ubral jen z toho důvodu, že se jedná přece jen o knihu pro mládež, takže by mě už dnes (při vší úctě ke knize i k jejímu autorovi) příliš nebavila. Protože se zrovna časy měnily, dostal jsem možnost postupně porovnávat. Timur a jeho parta byli sice obětaví, ale taky příliš stranicky orientovaní; Rychlé šípy mi nepřirostly k srdci kvůli svému až příliš dokonalému vedoucímu (já prostě nemusím lidi, kteří jsou absolutně zlí, ale ani takové, kteří jsou za všech okolností čestní a spravedliví). Trojice chlapců z této knihy byla pro mě tím pravým ořechovým. Nebyli vnitřně špatní, zároveň ale měli své chyby, takže jsem se s nimi mohl snadněji ztotožnit. Nevím, jestli by to dnešní kluci dokázali ocenit, ale E. T. Seton napsal krásný příběh o dětském kamarádství a já na něj rád vzpomínám.
Narrenturm
Andrzej Sapkowski
Když jsem svého času zjistil, že autor mého oblíbeného Zaklínače napsal trilogii ze Slezska z období husitských válek, bylo rozhodnuto. Musel jsem ji mít. A úvodní Věž bláznů mě velmi rychle přesvědčila o tom, že jsem se rozhodl správně. Reynevan si mě rychle získal, ale pan Sapkowski zalidnil své Slezsko mnohými dalšími zajímavými postavami, příběh se mu také vydařil a mně se tato exkurze do středověku mocně líbila.
Stráže! Stráže!
Terry Pratchett
Už je to nejméně patnáct let, kdy jsem se začetl do první knihy o Hlídce a kdy se můj život tak trochu změnil. Stráže! Stráže! se stala první knihou Terryho Pratchetta, kterou jsem četl, a zároveň se stala i knihou, která mi otevřela portál do plochého světa, jež putuje vesmírem nesen čtyřmi slony, kteří stojí na krunýři majestátné ATuin. Byla to rána na první dobrou. Mozkový trust kolem seržanta Tračníka by jistě hbitě spočítal, že šlo o trefu jedna k miliónu, protože jsem si hrdiny Hlídky okamžitě oblíbil a má knihovna se začala rychle plnit i dalšími knihami s nezaměnitelnými obálkami Joshe Kirbyho a s geniálními překlady Jana Kantůrka. A právě této skvělé knize za to nikdy nepřestanu být vděčný.
Markovič: Lovec přízraků
Viktorín Šulc
Američané mají svého Lovce duší (Johna Adamse) my máme Lovce přízraků. A pan Markovič u mě na svého slavného "kolegu" od FBI věru neztrácí ani metr. Kniha kterou dali s Viktorinem Šulcem dohromady je zajímavá, napínavá, syrová a v podstatě odporná, protože popisuje vyšetřování, při nichž se spoluautor musel setkávat s naprostým lidským odpadem. V průběhu četby jsem v sobě musel dusit opakované návaly vzteku.
Otec prasátek
Terry Pratchett
Ještě dávno předtím, než křesťanští pohádkáři přišli se svým příběhem o neposkvrněném početí (blahoslavení chudí duchem), slavili mí pohanští prapraprapředkové Kračun (zimní slunovrat) a doufali, že po nejdelší noci v roce (tuším 22. 12.) vyjde znovu slunce. A protože se těchto oslav lidé odmítali vzdát i potom, co už měli oficiálně věřit v jednoho Boha, přesunuly se zcela záhadně narozeniny největšího z tesařů právě do tohoto období. Na Zeměploše naštěstí křesťany nenajdete, takže Prasečnice mají stále svůj původní (ač zapomenutý) význam. A v tomto příběhu se to projeví naplno. Chtěl jsem napsat, že tento svazek patří k mým oblíbeným, ale to bych mohl napsat o téměř o všech knihách z tohoto cyklu. Terry Pratchett napsal skvělý příběh, Jan Kantůrek ho fantasticky počeštil a povedl se kupodivu i dvoudílný televizní film. Paráda.