Gagarin komentáře u knih
Vynikající exkurze do těch nejzajímavějších (a nejzapadlejších) koutů Evropy, do oblastí a osudů národů, které mají za sebou mnohdy neuvěřitelnou minulost a bídné vyhlídky do budoucna. Důkaz, že Evropa není kotlík několika desítek známých civilizací, ale několika set nebo tisíc drobných střípků a mixů různých podivuhodných kultur. Už jenom kvůli Lužickým Srbům doporučuji!
Nemůžu se zbavit dojmu, že kritizováním údajné spisovatelské impotence M. Viewegha si jeho odpůrci musí jenom neustále dokazovat, že na to nemají. Viewegh je mistr místa a času, kompaktnosti děje. Není tam jedniné písmenko zbytečné nebo navíc. Témata jsou to banální, ale proč by neměla být, když v jeho podání znamená banální zábavné. Navíc ten humor (ironii&sarkasmus) postav prostě žeru. Je to dobré a překvapivě vůbec to nestárne.
Pivo, Letná, sex, práce v reklamce, čekaní na to, až klient zaplatí - prostě devadesátky v kostce. Ten Haklův styl neuvěřitelně baví, mám rád klasickou českou/pražskou hospodskou kulturu, ty pivem nasáklé a mnohdy drsné historky a příběhy - Hakl umí zprostředkovat náladu místa a okamžiku jako nikdo jiný. Jeho největší síla je podle mě v jeho umění dobře kormidlovat ve vodách melancholie, byť ta plavba není vždycky prvoplánově příjemná. Moje první kniha od EH, kterou jsem si koupil snad před patnácti lety, v době, kdy Hakl ještě vůbec nebyl všeobecně známý a já ji ji koupil spíš dílem náhody. Od té doby je nicméně právě Hakl mým nejoblíbenejším spisovatelem, právě jeho knihy bych si vzal na onen příslovečný opuštěný ostrov, kdyby jich muselo být jenom několik.
(SPOILER) Nemůžu si pomoct, ale já na románech od JN obdivuju, že ačkoli jsou ty příběhy velmi komplikované a propletené a krve je v nich nepřirozeně mnoho, stále se jim dá věřit. Málokdy najdu něco, co vypadá zcela nepravděpodobně. Ale tady si tím úplně jistý nejsem. Fakt je možné, ze by uprostřed dnešního Norska byla jáma, do které by padalo jedno auto za druhým? Že by první dvě oběti té jámy policie i s autem nevyzvedla k expertýzám? Že by se tak snadno zakryla vražda majitele autobazaru, když k ní měl pachatel slušnou motivaci i příležitost...? Takže ty 2 hvězdy jsou za atmosféru, která se povedla. Ale Lovci hlav nebo Syn (a většina HH) jsou úplně jiná liga.
Spíš než Pod sněhem by se to mělo jmenovat Tři pizdy jedou domů. Fakt nevím, jestli je k něčemu psát o rodině, kde jsou komplet všichni na pěst (snad kromě té jejich matky, ale to je spíš z nouze). Že to nijak neskončilo mi ani nijak zvlášt nevadí, spíš to podle mě ani nemuselo začít... Jo, taky jsem se v tom blbě orientoval, tenhle způsob psaní je hrozně náročný na soustředění. A pletly se mi ty dvě starší sestry
Dobré to bylo! Je nutné poznamenat, že o detektivní zápletku jde až ve druhé řadě, spíše je to dobrodružná kniha, název poněkud mate. Ale právě zážitky ze stratisplné Antarktidy, včetně mnohých detailů, stojí za přečtení. Konec už byl trochu méně věrohodný, ale přesto vřele doporučuji.
Nemůžu si pomoct, ale tahle věc mi připadá přehodnocená. Jakkoli Larssonovi neupírám čtivost, není to vůbec ničím jiné než jakýkoli jiný severský detektivkář. Uznávám ale, že se spíš ostatní autoři inspirovali jím a ne naopak. Před tím jsem četl i všechny knihy od Larse Keplera a kdybych nevěděl, že je teď autor jiný, tak bych nepoznal rozdíl. Obávám se ale, že český překlad těhle věcí od Azity Haidarové není moc dobrý, protože zjevně nereflektuje rozdíly ve stylu psaní jednotlivých autorů - je to jedno jako druhé.
Pro mě jeden z nejzajímavějších objevů posledních měsíců a rozhodně zůstane v mé knihovničce. Urban umí držet napětí podobnými prostředky - a podobně úspěšně - jako nejlepší představitelé současné vlny severských krimithrillerů. Umí podobně dobře namixovat atmosféru (ta je v tomhle případě klíčová), detektivní zápletku a osobní zázemí hlavního představitele, který na jedinou řádku nesleze z příběhu a který si nutně musí získat čtenářovy sympatie. * Plán N podle mě neprávem zapadl a mohu ho doporučit nejširší čtenářské obci.
Moje první kniha od Grishama a podle všeho nikoliv poslední. Ačkoli začátek rozhodně nenastupuje s nějakým velmi strhujícím tempem, během čtení jsem si oblíbil hlavního hrdinu a příběh jsem docela hltal, těch 400 stran uteklo úplně lehce. Grisham dost často ustupuje od hlavního příběhu, rozuzlení, které je předmětem zde zveřejněné anotace, přijde až na posledních několika stranách. Překvapivě ale asi autor ví, proč to dělá.
Albrightová je zručná spisovatelka. Myslím, že nejen ve své funkci, ale i touto knihou odvedla pro Česko obrovský kus práce. Obšírně tu vysvětluje, jako rozčarování a frustraci pro nás znamenala Mnichovská smlouva a jaké měla důsledky. To je dobré připomínat všem na západě, aby další Chamberleinové už nebývali vyslyšeni. Sama autorka se na začátku českého vydání omlouvá, že některá fakta budou pro české čtenáře důvěrně známá a stokrát opakovaná, ale musíme pochopit, že kniha není primárně určena nám, ale čtenářům za oceánem; a pokud naší historii 20. století někdo nezná, musí ho po přečtení této knihy začít zajímat. Doporučuji ale k přečtení všem, co v některých okamžicích cca mezi lety 1938-1948 tápou, je to profesionální shrnutí těchto let a k tomu i řada zajímavých osobních postřehů (těch bych býval uvítal i víc).
Přál jsem si, aby ta procházka trvala mnohem déle, než má kniha stránek. Uvěřitelná smršť historek i celých příběhů a jejich fragmentů. Michálkův film podle mě docela dobře zachytil atmosféru a intimitu té scény, udělat film z knihy sestavené jen z dialogů (z ping pongu historek) není jednoduché a jemu se to - myslím - docela povedlo. Kniha ale má určitě přednost!
Román o tom, jak autor píše román o atentátu na Heydricha. Plný osobních poznámek pod čarou a pocitů, které Binet při své práci cítí - a právě to činí příběh o to zajímavější a samotnou historickou pravdu to nijak nezkresluje. To, že to není úplně přesná dějepisná práce, je myslím jasně patrné už z obálky, takže mě překvapuje, že to někoho překvapuje.
Občas mě Šaman sral a ti ostatní skoro vždycky, jako. Asi je to spíš pro ženský.
Sbírka je skutečně hodně nevyrovnaná, třeba Miloš Urban vyloženě zklamal. Nejlépe bych hodnotil asi Petra Stančíka (s ohledem ale na mou oblibu Mlýnu na mumie, na který v povídce navazuje); hodně mě zaujala taky Další nejhorší den od Petry Soukupové. Výborně popsaná tísnivá a bezvýchodná atmosféra v rodině, ve které z ničeho nic zmizí otec, a žádné vysvětlení se neobjevuje... Oceňuje také grafickou stránku knihy, je to pěkný dárek :-)
Nedivím se, že se tahle kniha soudruhům tak strašně líbila (viz doslov ve vydání ze 70. let). Toho kydání hnoje na prohnilý kapitalismus je tam opravdu hodně a to i výrazně víc, než vjiných dílech této autorské dvojice. Český překlad mi navíc v tomto případě přišel i na svou dobu už docela archaický. Ale přečíst někde na chalupě se to dá...
Opravdu je to komunistická splácanina. Celá ta hlavní dějová linka už dnes NAŠTESTÍ vůbec nestojí za pozornost. Zajímavá je snad jenom zručně vykreslená pitoresknost dělnických kolonií periférie mezi Kladnem a Prahou poloviny minulého století, všechny ty zabijačky ve špinavé nouzové ubytovně, noční cesty bahnitou polňačkou na vlak, vymrzlé čekárny, apod. Tam Misař ukazuje dovednost žurnalistického zachycení prostředí.
Asi si to chce nechat delší dobu mezi jednotlivými částmi: tím, jak jsem přečetl první až třetí díl hned za sebou, nemůžu se ubránit dojmu, že čtu stále totéž. Jen se kniha díl od dílu rozjiždí pomaleji, v tomto případě se akce rozjede až s poslední třetinou příběhu. Autor mi nejvíc připomíná tvorbu Larse Keplera.
Pro intenzivnější zážitek si doporučuju počkat na zasněžený mrazivý den, zalízt si někam na opuštěnou chatu v horách a tam si to přečíst. Není to nijak lekavá kniha, takže se nebudete nijak strašně bát, ale umocní to ledovou atmosféru příběhu. Vynikající Nesbo, druhý takový autor prostě není!
Nějak nechápu to všeobecné nadšení z tohoto románu. Uznávám, že popis samotných kritických chvil při zneškodňování útočníka a zachraňování děravého letadla je napínavý: jenomže před tím je celých 300 (!) stran, které víc než nějaký klenot mezi thrillery připomíná Ordinaci na růžovém letišti. Dozvěděl jsem se téměř vše o lidech, kteří mě vůbec nezajímali. Čtyři pětiny z jnihy jsou věnované popisu většinou banálně komplikovaných vztahů - na to, aby to byla nějaká psychologická sonda to bylo málo, na to, aby mě to otravovalo při natěšení na nějakou akci, to bylo moc. Uznávám, že si Hailey musel hodně nastudovat. Možná tím chtěl autor spíš upozornit na nějaký problém, který mělo americké letectví kdysy v 60. letech minulého století; a uznávám, že třeba pro českého čtenáře to v době normalizace bylo něco čerstvého a velmi amerického, mě ale obojí nechává dost chladným. Je jiná doba a mě to hrubě nebavilo. ** Dal bych asi tři hvězdičky, ale je to tu hrozně napálený, proto ty dvě (obě jsou až za samotný konec).
Asi jsem měl moc velká očekávání, ale pousmál jsem se maximálně párkrát. Nic moc, nevím, jestli teď vůbec jít do Staříka :-).