ggm
komentáře u knih
Nemajetní
Szilárd Borbély
Strhující, syrové, neopakovatelné - jedinečná a jediná próza Szilárda Borbélye.
Skvělý počin Odeonu a vynikající překlad Roberta Svobody. Donedávna jsem si myslel, že jde o jednu z nejdepresivnějších knih nejen maďarské literatury až do přečtení Kurátora od György Konráda z r. 1969. Obě knihy jsou mistrně napsány a skvěle přeloženy.
Podle mě kánon nejen evropské, ale i světové literatury. Kolik ještě takových nepřeložených zásadních knih zbývá?
O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa
Helena Černohorská
Mimořádná prozaická prvotina. Především je to knížka se silným lidským příběhem v dnešní záplavě postmoderní literatury. A takovým způsobem napsána, že se od ní nemůžete odtrhnout. Název trochu mate. Tématem jsou osudy osamělých stárnoucích zdánlivě obyčejných lidí na venkově, lemované 1. světovou válkou až po procesy v 50. letech. Hlavní postavy pan Josef a pan Macínek, nakonec i paní Racková mají "pábitelské rysy". A ještě jedno srovnání, nedávno jsem četl Guvernantku od renomovaného Vladimíra Macury a kniha Heleny Černohorské dosahuje této kategorie. Právem nominace na Cenu Jiřího Ortena 2016. O knize nazvané O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa porota napsala, že si zaslouží ocenění za konzistentní styl, nečekanou starosvětskost a vlídnou jinakost. Jednoznačně doporučuji ke čtení.
1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Peter Boxall
Ukažte mně jinou knihu, která u nás kdy vyšla takto přehledně chronologicky a graficky (s obálkami např. 1. vydání, zobrazením autorů a tipy na česká vydání) o světové literatuře ?
Z těchto důvodů přes všechny vady (překlepy, důraz na anglofonní literaturu, někdy nepřehledné recenze) dávám 100%.
Totožnost
Milan Kundera
Milan Kundera opět excelentní. Těším se na jeho poslední "francouzský" román Pomalost. Jakoby jasnovidně léta čekal na skvělé překlady Anny Kareninové.
Rozsáhlý doslov Jakuba Češky je kvalitní, ale osobitější mi připadá slovo překladatelky.
A obohatil jsem si slovníček o výraz "partuzárd"...
Nůž
Salman Rushdie
Přečetl jsem "jedním dechem".
Rushdie je jako vždy vynikající, strhující i v tak pro něj citlivé, osobní výpovědi.
"Nůž" může být i odrazovým můstkem pro čtenáře, kteří od něj doposud nic nečetli k jeho magickým románům.
Naopak od jiného komentáře se mi jeho fiktivní rozhovor s útočníkem A. zdá jako jeden z vrcholů knihy. Vžijme se do situace, jak to pro Rushdieho bylo citlivé. Debata o víře, nevíře, lásce, nenávisti.
V knize je pro mě řada zajímavých přátelských setkání i se současnými světovými spisovateli (Martin Amis, Hanif Kureishi, Paul Auster, Margaret Atwoodová ad.). Jen ukázka významu a postavení Rushdieho ve světové literatuře.
A zmínka o chystaném románu, ke kterému si podrobně pročítá Mannův Kouzelný vrch a Kafkův zámek.
Rushdie je bez patosu symbolem svobodného psaní, které si drží statečně celý svůj život, a proto bychom ho měli číst! Jeho romány si to svou kvalitou plně zaslouží.
Radost je lehkost, vánek, studená voda
Pavel Zajíček
Rozhovory různých tazatelů s podobnými otázkami na PZ. Ale odpovědi PZ vždy v té či oné dobové atmosféře nebo rozpoložení jsou vždy bezprostřední a bez příkras. Neopakují se, naopak...
V knize je řada fotografií i z archivů Mejly Hlavsy, Libri Probihiti ad. Rozhovory jsou možným odrazovým můstkem k poezii, textům i hudbě PZ pro mladší generaci, pro pamětníky vůbec ne jen nostalgické... Zkrátka: " Radost je lehkost, vánek, studená voda".
Spěchám na svět k obědu
Jiří J. Čutka
Že s humorem Jiřího J. Čutky jde všechno líp se mohli přesvědčit i posluchači Českého rozhlasu, kde některé jeho povídky načetla Halina Pawlowská. Nyní vyšly poprvé knižně a na 170 stranách lidského a laskavého humoru ze života autora jsem se nejen usmíval, ale i od srdce či od plic zasmál.
Jen tak si píšu
Jiří Čutka
Texty svého otce PhDr. Jiřího Čutky vydal jeho syn Jiří J. Čutka v nádherné knižní grafické úpravě s ilustracemi Ivana Straky. Doslova „pohlazení na duši“, vzpomínky z dětství lemované malebnou přírodou jižních Čech.
Kniha byla uvedena i v České televizi v literární revue "Třistatřicettři" Jana Schmida a Jana Lukeše.
Africké květiny - Swingující samomluvy
Vladimír Kouřil
Vynikající kniha od vynikajícího znalce jazzu a jeho různých fúzí s jinými žánry (klasická hudba, rock). S přesahem i literárním, výtvarným (každá kapitola je uvedena ukázkou např. Hrabal, Márai, Pamuk, Jackson Pollock). Cenná je i v tom, že Vladimír Kouřil má neskutečně "naposloucháno" nejen z nahrávek, ale čerpá i z řady osobních koncertních zážitků (Miles Davis). Je zde mnoho odkazů na poslech řady hudebních skladeb. Díky panu Kouřilovi jsem tak objevil "spoustu" krásné muziky...
P. S. A na obálce ilustrace Jiřího Šlitra.
Kurátor / Zakladatel města.
György Konrád
2 názory se kterými se ztotožňuji po četbě Kurátora ve skvělém překladu Anny Rossové (kniha měla vyjít v roce 1972 v nakl. Odeon, vydání bylo z ideologických důvodů zrušeno):
1. Karel Hvížďala: Politologové ve staré Evropě obyčejně jmenují tři spisovatele ze střední Evropy, které považují za původce duchovní vzpoury, která předcházela událostem roku 1989. Jsou to Polák Czeslaw Milosz, Čech Václav Havel a Maďar György Konrád. Byli nejen nejslavnější, ale i duchovně nejsvobodnější: nikdy nepatřili žádné politické straně, nebyli církevními hodnostáři ani si nikdy nezadali s uzurpátorskými režimy, v kterých žili...
2. Evžen Gál (hungarista a znalec maďarské literatury): Kdybych měl někomu doporučit nějakou strhující četbu z maďarské literatury, Konrádův Kurátor by byl rozhodně v nejužším výběru takových knih. A i kdyby György Konrád kromě tohoto svého románového debutu z roku 1969 už nenapsal vůbec nic, i tak by se jednoznačně zapsal do maďarského literárního kánonu...
Táhni k čertu, otče
Josef Winkler
Skvěle napsáno i přeloženo!!! Nacionalismus a malost bigotního poválečného rakouského venkova. Traumata dětství.
Rakouská literatura par excellence po boku Thomase Bernharda.
Dům a vítr
Héctor Tizón
Odraz Tizónovy duše. Kniha, která Vás bude pronásledovat...
Je to mé první setkání s Argentincem Tizónem - jedním z největších současných španělsky píšících romanopisců, vyznamenaného řadou mezinárodních literárních cen a který byl u nás dosud takřka opomíjen. Kniha s autobiografickými rysy (autor začal psát román během svého vyhoštění z Argentiny v Madridu) působí mimo jiné svou zvláštní jazykovou strohostí a syrovostí....
Nosné téma knihy je nucený útěk ze země do exilu : "Mé úsilí bylo zarputilé či šílené : před odchodem jsem si chtěl zapamatovat každou píď této země. Zemi jako tělo milované ženy, každý kámen, nebo cestu, každé malé stavení, prchavý a věčný sloup kouře....Mé dětství na klíně indiánské chůvy..."
V rámci cesty - loučení je to i putování od způsobu života v městské civilizaci ke "kořenům, klidu krajiny" provinčního života : viz. str. 108, 109 : "To, co nacházíme dnes v ulicích, zřejmě není život, ale jen dějiny. Tohle byla útěcha bezbranného člověka, člověka stejného skoro jako všichni ostatní, který zapudil posvátno kvůli rozumu a který již posvátno v rozumu nevidí... Ulice, města, areály plánované estetikou, asepsí, politikou. Také vytvářené myšlenkami, útlakem, policií, konkurencí a smrtí. Zabezpečení pořádku, který nás dovádí jen k šílenství či hlouposti.....".
Z návštěvy provinční vesnice Rinconady, viz. str. 47 "Starý Félix spí nehybně jako kámen. Pro lidi jako on existují jen dny a noci. Bůh s nimi žije, jako by byl další událostí. Neptají se, ani neprchají. A když spí - protože ve spánku a ve smrti jsou si všichni rovni -, jsou svobodni.....
Nebylo to snadné čtení, ale "blábolivé svědectví" o loučení se zemí s popisy zdánlivě všedních situací je mimořádným a upřímným vyznáním (dle Tizónovy předmluvy) : "o lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky ".
Výborný překlad Jana Macheje.
