Gigy
komentáře u knih

Fakt jsem se na ni těšila, o to větší zklamání bylo. Celý příběh působil divně strojeně, asi jako kdyby se nějaký vědátor pustil do psaní beletrie. Nedalo se to dočíst. Prostě nedalo.

Ráda sahám i po knihách pro děti a mládež, většinou jsem mile překvapená tím, že se mi čtou dobře i když zdaleka už nejsem dítě ani mládež a ochotně je doporučuju dál. Tahle knížka mi ale přišla naprosto nemastná, neslaná. Chybělo mi v ní napětí, jakákoliv gradace, koneckonců mi v ní chybělo i to, co slibuje samotná anotace. Je to jako kdybyste si do horký vody zapomněli dát sáček s čajem. Pro děti do 10, 11 let možná, ale výš už rozhodně ne. Grafické zpracování ale bylo fajn, to zas jo. Ale jinak dost bída.


Za mě dobrý. Sice to není pořád na to, abych udělila plný počet bodů, ale autorku jsem si přidala do oblíbených a těším se na další příběh z jejího pera. Jsem moc zvědavá na to, s čím přijde tentokrát.

Asi jsem četla ve špatném pořadí. Kniha Prostě na mě zapomněli na mě silně zapůsobila, u Zádušní mše mám trochu problém. Kniha je totiž mnohem amatérštější a neučesanější než předchozí jmenovaná. Nesmírně cenné je ale téma, které si autor pro svou knihu vybral - doufám, že ve výběru podobně "netradičních" témat bude pokračovat i nadále. Když obě knihy porovnám, vidím nějaký ten autorský vývoj a nesmírně mě to těší. Jsem zvědavá na to, co přijde příště.


Pokud se chcete o zákeřné ALS dozvědět něco víc a zároveň nechcete sahat po odborné literatuře, tahle knížka je pravděpodobně to, co hledáte. Je to napsané tak, abyste tomu rozuměli. Příběh je postavený tak, aby vám došlo, co ALS obnáší, jak se člověk trpící touto nemocí cítí a aby jste si zhruba udělali exkurz do toho, co prožívá jeho okolí. V tomhle ohledu kniha očekávání splnila. Vztahová linka je už o trochu méně šťastnější, ale ruku na srdce, kvůli tomu jsme do knihy přece nešli, ne? Berme ji tedy jako vítaný pokus o bonus, který moc nevyšel.


Přiznávám, že po přečtení prvních stran příběhu jsem byla trochu zklamaná. Nicméně. Příběh se hezky rozjel a naprosto mě dostal. Sice nebyl jazykově nijak zvlášť vytříbený, ani stavba příběhu a psychologie postav nebyla nijak zvlášť na úrovni, ale přesto jsem četla se zaujetím a moc ráda. Za mě tedy rozhodně stojí za to.


Kupodivu hodnotím kladně. Jazyk a styl - žádná sláva. Konstrukce příběhu - žádná sláva. O psychologii a vykreslení postav a o obálce knihy snad ani radši nemluvím. Ale i přesto to zafungovalo. Takové milé počtení, které nijak zvlášť nenadchne, ale ani neurazí.
Nesmírně si cením toho, že autor zasadil děj příběhu do Sudet před rokem 1945 a po něm a že si jako postavy vybral právě Čechy a Němce a soustředil se na jejich vzájemné soužití v nelehké době, to je na knížce jednoznačně to nej. Kdyby bylo zpracování propracovanější, mohl by z toho být solidní klenot.


Po přečtení Němců jsem se na Zuzanin dech hrozně moc těšila a logicky jsem od něj čekala hodně. A jo, zpočátku jsem byla nadšená. Líbil se mi autorčin styl, příběh jsem hltala a všechno bylo růžový. Jenže. Zhruba kolem půlky se to nějak zlomilo. Pomalu na každý desátý straně to někdo s někým dělal, dobře propracovaný děj začal ztrácet na propravovanosti, jazyk mi nejspíš zevšedněl, začal mi připadat zbytečně stručný, holý. Chyběly dialogy, postavám jsem moc neviděla do hlavy, takže jsem k žádný vlastně ani nijak zvlášť nepřirostla.
Cením si ale toho, že se autorka zbytečně nenimrala v každodennosti koncentračních táborů i toho, že neutla Zuzanin život hned po válce a směle pokračovala dál. A vlastně ani nemůžu říct, že by knížka byla propadák, jsem jen na Katalpu přísná, protože vím, že to určitě umí ještě mnohem líp. Zuzanin dech doporučuji dál a dál se těším na další autorčiny knihy.


Autorka zvolila rozhodně zajímavé téma, ostatně, právě proto jsem si knihu i vybrala. Z tématu ale vytěžila jen zlomek, mohla se mnohem víc zabývat romskou kulturou, rozdíly v přístupu k Romům a Židům... Začátek příběhu byl hodně zmatený a celkově dost nevábný,naštěstí se za pár stránek "rozjel", ale situaci nezachránil.


Příběh byl jednoduchý, většinou velmi předvídatelný, nijak zvlášť komplikovaný ani hluboký - možná právě proto je uvěřitelný. Jazyk byl jednoduchý, bez zbytečných kudrlinek a vzletností. Postavy prakticky nepropracované, líčené jen povrchově. Přesto ale dávám 4 hvězdy. Proč? Protože v jednoduchosti je zkrátka někdy ta krása. Autor si vybral téma, které je dosud nevyčerpané, není jednoduché, ale zároveň je třeba o něm mluvit.


Trochu mě mrzí, že se Bumerangu nepodařilo dotáhnout Princeznu Psycho, ale zároveň rozumím tomu, proč to nešlo. Byl to prostě jinej soudek, kterej vyžadoval jinej přístup. A taky chápu, že toho Tereza Schillerová v knížce chtěla do světa vykřičet co nejvíc. Jenže... Někdy fakt méně znamená více. Cením si ale poctivé práce a úsilí, které do příběhu vložila a těším se na Vlčici. A dál zůstávám věrná tvrzení, že je autorka nejlepší parťák na dovolenou nebo k vodě. Tam si totiž člověk chce hlavně odpočnout, nechce číst nic hloupýho, ale ani nic, co mu totálně odrovná hlavu. A přesně na tomhle pomezí Schillerová stojí a je to hrozně fajn.


Moc si cením autorů, kteří se snaží vdechnout život skutečným příběhům z minulosti. Zároveň mě ale mrzí, když se skutečně jedinečné příběhy dostanou do rukou někomu, kdo se jich zhostí tak nějak všelijak, což je přesně případ Mlýna. Příběh je neskutečný, unikátní, silný, ale zpracování je tak moc bídné, že jsem měla nutkání knížku prostě odložit. A mrzí mě to, protože přesně na takových příbězích by se dalo neskutečně skvěle stavět. Neznamená to ale, že kniha nestojí za přečtení. Jen je třeba soustředit se na příběh samotný a ne na jeho "autorské podání".


Hrozně moc jsem se na knížku těšila, protože ji tu všichni chválí. Bohužel ale musím jít proti proudu a přiznat se, že Malinku odkládám. Moc se mi líbí styl autorky, jazyk je hezky barvitý a fakt na mě udělal dojem. Mám ale problém s příběhem, není tam prostě nic, co by mě jako čtenáře "nutilo" číst dál.

(SPOILER) Rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Ústřední myšlenka knihy je bezesporu fajn, ale tragédií bylo v příběhu na jednu knížku trochu moc, nemyslíte? Nechci vypadat jako škarohlíd, ale rakovina, sebepoškozování, anorexie atd. je na dva hlavní hrdiny fakt slušná nálož. Navíc, moc se mi nechce věřit tomu, že by se ze svých traumat z dětství nedovedli dostat ani natolik, aby se spolu prostě a jednoduše vyspali. Jinak pěkný, četbu jsem si užila a možná sáhnu i po dalších autorových knížkách. Snad v nich trochu ubral.


Upřímně, po přečtení knížky moc nechápu ty pozitivní komentáře. Asi nejvíc mi vadila samotná struktura příběhu. Kapitoly byly občas krátké, občas dlouhé, často se v nich dost nepřehledně střídala minulost s přítomností. A to nepočítám dopisy do kapitol vložené (ty teda byly z celé knihy asi to nejlepší).
Příběh byl tak nějak zvláštně splácaný dohromady. Umírající otec, temný odkaz minulosti, druhá světová, Osvětim a do toho domácí násilí. Ani jedno nijak zvlášť propracované.
Za mě celek působil jako sázka "na jistotu" a snaha zaujmout za každou cenu. Všeho moc ale škodí.


Jakože paráda. Nemohla jsem přestat číst, nemohla jsem dát knížku z ruky. Přitom nebyla nijak zvlášť jazykově propracovaná a i ten děj šel spíš po povrchu a nešel moc do hloubky. Přesto jsem nadšená. Jedno velké doporučení všem. Moc příjemné počtení.


Jsem nesmírně ráda, že jsem knihu objevila a je mi moc líto, že se o ní nemluví, rozhodně by si zasloužila více čtenářů i pozornosti.


OK, je mi trochu stydno, přeci jen já, nicotná lidská existence, dávám jen 3 hvězdičky někomu jako je Ladislav Fuks. Ale mně to fakt přišlo děsně nudný, tak nějak těžko uvěřitelný, utahaný a bez života. Nevím, kde se stala chyba. Asi musím na klasiky tohohle kalibru ještě trochu dozrát. Se Spalovačem jsem ale podobný problém neměla, to jen aby bylo jasno.
