Gordonlord komentáře u knih
Po naprosto zpackané Legendě o Humovi, která se skládala jen z maglajzu plného zmateného běhání po lese a po novele o Minotauru Kazovi, jenž bylo jen nudnou tuctovkou na objednávku, přišlo v mém čtenářském pořadníku Legend Dragonlance na řadu Lasičkovo Štěstí, které je úplně jiná káva.
Michaela Williamse očividně bavilo knihu psát. Je plná literárních a zábavných slovních obratů a detailů, které vyprávění pořádně osvěžují. Navíc hlavní hrdina je podlý, křivácký srab a ne "prostě dobrý" hrdina bez bázně a hany. Takže zde sledujeme jeho duševní vývoj a uvěřitelný přerod v částečného hrdinu. Veškeré jeho jednání a proměny osobnosti tak sledujeme s napětím.
Příběh je vystavěný tak, že mě neustále zajímalo, co přijde dál, není zde mnoho slabých míst (některé popisy a úseky šlo zkrátit a vynechat, ale není to nic dramatického)
Takže příběh je zajímavý, ne příliš komplikovaný a srozumitelně napsaný. Nikde se v něm neztrácím (což bylo u Kaze a u Humy běžné), navíc odsýpá a nenudí. Postavy byly zajímavé tak akorát, aby u příběhu udržely pozornost.
Tohle je jedna z těch vážně lepších knih Dragonlance. Rozhodně mě bavila mnohem více než původní slavná trilogie Kronik. A vlastně v podstatě více, než zatím cokoliv jiného z tohoto světa.
Tohle byl vážně příjemný fantasy zážitek. O to více, že vzhledem k úrovni většiny knih Dragonlance, jsem od Lasičkova Štěstí mnoho nečekal.
První díl mě fakt sejmul tím, jak byl zábavný, napínavý, brutální a šokující. Holt jsem se toho všeho už asi nažral. Přehnaná brutalita a sex už jsou tady nejen nudné, ale spíš otravné a tentokráte spíše než aby vtáhly do děje, tak mne odcizují od hlavních postav.
Zachránil by to dobrý příběh a napětí, ale to tady tentokráte není. Hrdinů je tady jako na deseti orlojích, což je nekonečný problém nejméně každého druhého románu a i zde to hodně zabíjí plynulost a požitek z četby. Stejně jako styl psaní, spočívající pouze v dialozích. V prvním díle se na to dalo zvyknout a překrásně to díky tomu odsejpalo. Tady se jen žvatlá a ještě nevíte, kdo z těch sto padesáti postav zrovna žvatlá. Ne že by na tom záleželo. Děj se vleče jako hlen a minimálně poslední třetina knihy mě už nezajímala ani trochu.
Příběh se točí kolem upírů a lidí co se mění na čokly. Ani jedna zápletka mě nedokázala nadchnout, stejně tak jako ani jedna z nových postav mi nedokázala přirůst k srdci.
Dvě hvězdičky z milosti. Oproti prvnímu dílu velké zklamání.
Máme tady záporáka jménem "Temný nepřítel". To jako vážně ???
Hlavní hrdinové jsou tak nezajímaví a nijací, že působí jako figurky ve hře Člověče nezlob se. Ovšem i k těm jsem si v dobách svého dětství vypěstoval během jediné partie hlubší vztah. Motivace, charaktery, hloubka, dokonce ani hrubý nástin osobností postav tady vůbec neexistují.
Celé je to napsané tak kostrbatě, nepřehledně, zmatečně a odfláknutě, až to působí, jako by autorem knihy byl Google překladač.
Dál přemýšlím, jak popsat tu bezbřehou, otravnou nudu, kterou jsem při čtení prožíval. Chaotický styl, kterým se Russel snaží odvyprávět svůj kýčovitý příběh, skládající se z hašteření se o žezlo, je fakt tragický.
Tady je všechno špatně. Prostě úplně všechno. Tenhle člověk není spisovatel. Kdyby tuhle knížku napsal můj pětiletý synovec, tak ho za to profackuju. Ale tohle napsal dospělý člověk. Kniha se dočkala nejen vydání, ale i překladů. To považuji za totální selhání systému a urážku čtenářů.
Tohle prostě nemůžu doporučit vůbec nikomu a vyhnout se se tou měl obloukem naprosto každý.
Miluju klasická fantasy ze staré školy, ve svých nejklišovitějších podobách. Ale tady to Eddings dohnal až do absurdna.
Příběh je o tom, že desatero hrdinů putuje za magickým artefaktem. A to je celé. Nic jiného se tu už neděje. Je zde pouze tahle jedna dějová linka, která jde od začátku až do konce po hladké přímce. Bez zadrhelů, zvratů, či překvapení. Jak to celé proběhne i skončí, víte už po prvních deseti stránkách. Nejsou tady naprosto žádné nápady, tvůrčí nadšení, jediný zajímavý moment, prostě vůbec nic. Jen cesta dopředu a občas boj.
Rovněž postavy jsou tu naprosto černobílé. Nemají žádné charakterové znaky ani žádný vývoj a už vůbec ne osobitost. Všechny jsou stejné, strojeně šosácky nudné a prostě dobré a hodné. Protihráči na straně zla jsou jen zlí a basta. Víc se nedozvíte.
Autor se občas pokusil o nějaké humorné dialogy a vtipy a nebo cool momenty svých postav. Vždycky to vyznělo tak neuvěřitelně toporně, křečovitě a dětsky, že mi bylo za autora fakt stydno.
A o nelogičnostech v chování postav a ději vůbec už nebudu ani mluvit. Celé to působí, jako kdyby to napsalo pětileté dítě. O žádnou z postav se nemusíte ani na chvíli bát, napětí tu neexistuje. Navíc celou dobu víte, jak to bude a jak to skončí. Eddings není schopen šokovat, překvapit, ba ani ozvláštnit děj.
Celé dvě hvězdy dávám proto, že na maximálně klišovitých, starých tradičních fantasy si fakt ujíždím. A navíc tady je to narozdíl od prvního dílu "Diamantový trůn" - který byl fakt jen ryzí utrpení - dost jednoduše a pohodově čtivá a přehledná záležitost.
Až teda na ten nesmyslný počet postav. Ale to je proboha pořád dokola, snad ve všech podprůměrných fantasy co jsem kdy četl. Narvat tam milion postav, všechny zbytečné a úplně stejné, tak, aby se v tom čtenář motal, vubec se nevyznal a za chvíli nevěděl, kdo je kdo. Přičemž je to stejně v důsledku úplně jedno, protože postavy jsou všechny přes kopírák stejné a žádnou roli většina z nich vubec nemá.
(SPOILER) Sice jsem byl z kraje knihy trochu otráven a to obludným množstvím postav, které na mne autor vychrlil. Tohle je snad všudypřítomný nešvar drtivé většiny románů, na které lze vůbec sáhnout - Hned z kraje fůra postav, v kterých se není možno vyznat a zorientovat a ještě ke všemu bude minimálně polovina z nich zbytečná. Stejně tak je to i tady. Naštěstí se vzduch rychle vyčistí, na scéně jsou čtyři nejdůležitější postavy a zbytek už jen přehledně přizvukuje.
Tedy, po těžkém začátku a rozjezdu ve stylu běžné kriminálky, se to otevře jak temná černá díra deprese. Zola umí ve čtenáři vyvolat děs, zoufalství, strach a úzkost a to na velmi hluboké, emoční úrovni. Samozřejmě k tomu nevyužívá laciné nástroje, jako přehnané násilí, přehnané vulgarity, nebo přepálené popisy sexu a znásilnění. Zola se umí lidem dostat do hlavy, nastínit alegorii čtenářova vlastního strachu a promítnout ho do děje. Je to mistrovský, psychologický tyran, který umí skvěle vykreslit atmosféru zmaru, chmur a lidských osudů na pokraji.
Skvěle pohlcující a lze si v tom najít i velké myšlenky. V tomhle ohledu jsem ochoten uznat, že tohle je fakt slušná klasika.
Jo, a když "umírala" lokomotiva Lisonka, to se mnou fakt hodně a hluboce hnulo. To se jen tak nějakému pisálkovi nepovede. Bravo !
Soubor povídek, které oscilují mezi průměrem a podprůměrem předvídatelné klišovitosti. Gotrek a Felix jsou zde pouhá jména. Většinu času mě zaráželo, že tohle by ta daná postava nikdy neřekla nebo neudělala, psát to ještě King.
První povídka je školácký, obyčejný a předvídatelný průměr. Chybou je zde to, co pořád dokola u všech "levných" fantasy - primitivní, dopředu jasná zápletka, bohužel totálně zasviněná fůrou postav, v kterých se okamžitě ztrácím, nevím kdo je kdo a kde se tam ten či onen vzal a je mi to hlavně upřímně jedno.
Druhá povídka má zajímavý nápad, dozvíme se opět něco z Gotrekovy minulosti a lehký závan originality tomu také pomáhá.
Třetí má fakt skvělou atmosféru, je velmi přehledně a poutavě napsaná i přesto, že jde o totální klišé. Ale příjemně zpracované!
Poslední povídka mě nebavila. David Guymer zde nepředvádí až tak nechutný a nečitelný svinec, jako v Městě Zatracených, nebo jak se ten jeho blábol jmenoval. Ale je vidět, že to, co má na srdci nebo v hlavě on, nedokáže vysvětlit a podat čtenáři tak, aby to pochopil. Takže vznikají okamžiky, kdy nechápu, co se děje, jak se to stalo a nebo proč. Nedomyšlenosti v jeho vyprávění a těžká nezáživnost jeho stylu mě připomněli, jaký je to těžký prů*er, že z jeho pera nás čeká celý závěr Gotrekovy ságy.
Takže ok. Tahle kniha je vcelku skousnutelný, školometský průměr.
(SPOILER) Z počátku mě bavily postavy i jednoduchá zápletka o pomstě a s ní spjatou nutností zabít sedm lidí. Od poloviny ale moje pozornost začala značně opadat, protože nejen že zemřely nejzajímavější postavy, ale osud těch zbylých mě už nějak přestal zajímat. Moc natahované a celkově slabší než první tři díly. Ale pořád ještě slušná kvalita a skvělá čtivost v Abercrombieho stylu.
Klasické, tuctové "sword and sorcery" vyprávění. Bez větší autorské námahy a zainteresovanosti. Na to, že se má jednat o velký příběh o jednom ze zásadních hrdinů Dragonlance, je to odvyprávěno jako patnáctý příběh družiny co jde za dobrodružstvím z dvaceti. Dokonce i potenciální romance mezi kněžkou Teselou a rytířem Dariem byla totálně zazděná a na konci rychle zametená, jako dílna řadového dělníka po konci směny.
Nicméně tahle fádní tuctovka není dokonce ani špatná. Příběh jde kupředu poměrně svižně, postavy včetně šotka nejsou nijak otravné a navíc k nim lze zaujmout i nějaký vztah, takže tohle funguje. Navíc děj je neustále přehledný, postavy neztrácí ze zřetele svůj cíl a čtenář nemá, kde by se ztratil, či zamotal. Jedině snad občas v méně přehledných větách, daných krkolomnějším spisovatelstvím.
Pokud chcete jednoduchou, tuctovou dungeons and dragons oddychovku, s kterou neměl autor moc práce a ani vy s ní nebudete mít moc práce, tak tohle vůbec není špatná volba.
Moje snad teprve druhé sci-fi.
Zápletka a mytologie příběhu jsou neuvěřitelně nápadité a do detailu propracované. Premisa v planetárním systému, který se stal trestaneckou kolonií, kde vězni a vypovězenci ze Země žijí bez možnosti úniku, zajištěné mikroorganismem cizopasícím na lidech, svázaným s danou sluneční soustavou, který zařídí, že pokud z ní odletíte, okamžitě zemřete.
Docela šíleně vypadal úvod, který trvá asi 80 ! stran, kde na nás autor chrlí plná vědra nápadů a promyšleného systému svého světa.
Pak se to ale rozjelo stylem "brzda-plyn". Vždy, když se něco děje, děj upaluje enormně rychle a na jedné stránce se toho stane opravu hodně. Příběh je jednoduchý a lineární a jde dopředu po ose, kdy hrdina musí přemoci stále silnější soupeře, aby se v planetární hierarchii dostal až na vrchol a mohl sesadit Vůdce Diamantu, což je zde jeho úkolem. Navíc při tom musí zachránit buchtu, kterou po cestě sbalil. V téhle linii to jede dopředu smrtelně rychle a vcelku banální příběh chvíli dovede držet pozornost. Tohle je podle mě ta polovina vyprávění, které říkám"plyn".
"plyn" se velmi pravidelně střídá s vypravěčským stylem "brzda", kdy se najednou děj zastaví a někdo hlavnímu hrdinovi začne dvacet stránek popisovat další detaily a nuance fungování zdejšího světa. Nenechte se mást - není to úplně nudné. Je vidět, že autor nad tím opravdu hodně přemýšlel, fakt si s tím vyhrál a měl fůru skvělých nápadů. A jakých originálních nápadů !
Jenže díky tomuhle střídání rychlého děje a pomalé "nalejvárny faktů" to ztrácí švih a lineární příběh, který to drží pohromadě, mě ke konci už přestával bavit. Chybělo tomu něco navíc, nějaká jiskra. Jinak to bylo nápadité, promyšlené, přehledné a dobré. Jen mě to úplně nenadchlo, jak by asi mělo.
Pokud jste jako já a čtete komentáře u knih proto, abyste si podle nich udělali obrázek o tom, zda je daná kniha pro Vás nebo ne, pokusím se Vám pokud možno co nejvěrněji přiblížit tenhle sborník Sandersonových povídek.
Na začátek - Sanderson má skvěle promyšlený celý svůj vesmír, ve kterém vedle sebe fungují světy ze sérií Elantris, Mistborn, Bouřné záře a dokonce i světy, na nichž se odehrává pouze pár menších příběhů. Celý svůj vesmír má provázaný určitými prvky a zákonitostmi a to je to, co se mi na autorovi líbí - ohromný cit pro detail a promyšlenost naprosto všeho. Ale teď k samotným povídkám.
Hned ta první - "Císařova Duše", je výkladní skříní vynikajících nápadů. Padělání duše lidské, či předmětů za pomocí vytváření takzvaných otisků, to je geniální nápad, který by běžným autorům vystačil na celou trilogii. Navíc ho Sanderson rozpracoval mistrovským způsobem a zakomponoval do příběhu tak nenásilně, že popis jeho fungování nezdržuje od děje, který je živý, nápaditý a neustále dramatický. Smršť napětí a nápadů zcela v jeho stylu. Tahle povídka autora evidentně fakt bavila a mě opravdu bavilo ji číst. Navíc k ní nepotřebujete znát pozadí a reálie žádného Sandersonova světa - povídka je evidentně "stand-alone".
Další dvě povídky - "Naděje Elantris" a "Jedenáctý kov" jsou přesně z opačného těsta. Tuctová zápletka, která mě nedokázala zaujmout a navíc jednoznačně předpokládala znalost světů Mistborn a Elantris. Pokud se sériemi nejste obeznámeni, tak prakticky nemá cenu je číst. Dá se jim porozumět, ale dostanete pouze suchý, klišovitý příběh, kdežto znalci sérií a fungování jejich světů dostanou zajímavé doplnění příběhů, které již dočetli. A tohle platí prakticky pro zbytek celé knihy.
Celkově - i druhá povídka, ve které vystupuje hrdina Kelsier z Mistbornu není moc záživná. Ba je ještě horší - pro člověka, který Mistborn nezná, se čtení mění v naprosté utrpení. Okamžitě jsem se utopil v kanonádě termínů a názvů a jevů, kterým vůbec nerozumím. Pořád nějaký kognitivní svět, život po smrti, cesta skrze duši a z toho vyplývající abstraktní rozhovory, jejichž pointu jsem vůbec nepobral, mě fakt ubíjeli. Když se mi povedlo prohlédnout alespoň částečně ke kořenu zápletky, dostal jsem jen vcelku nudnou šeď, tápající odnikud nikam na jednom místě, která bohužel zabrala cca 200 stran, což je třetina knihy. Příšerný. Na spisovatele takového kalibru ohromné zklamání. Pokud Mistborn bezpečně a dobře neznáte a nemáte ho komplet přečtený, nic vám to nedá a zřejmě budete pouze trpět také.
Světlým bodem je poté příběh o Alomantovi Jakovi. Je líčený ve stylu zápisků dobrodruha objevitele z 30. let, který se rád vychloubá a přehání a vždy pod čarou jsou připsané vysvětlivky jeho sluhy, který Jakova přehnaná dobrodružství uvádí na pravou míru a vytváří tak jednoduchou ,ale velmi vtipnou kombinaci, kterou jsem si užíval. Navíc příběh - ačkoliv je také z Mistbornu - je skutečně příběhem, s jasné danou konturou. Má hlavu a patu a není to takový abstraktní guláš jako výše zmíněných 200 stran utrpení.
Takovým průměrem je poté příběh ze světa Duny - originálně vyvedený ve formě grafického románu. Nechápu ale ,proč hned po něm následuje to samé v povídkové formě.
Zbylé tři příběhy už poté jedou v kolejích naprostého průměru. Je na nich vidět otisk Sandersonova nonšalantně originálního stylu, ale nepřináší žádný "wow" efekt, který čtenář dostává v Archivech bouřné záře snad na každé druhé stránce.
Poslední příběh "Ostrokrok" ze světa Archivů je poté prodchnut veselejší notou jemného humoru, vzhledem k přítomnosti hrdinky Lift. Avšak její příběh je šíleně a zbytečně natahovaný a jeho údernost tak přebijí nuda, kterou by bylo ideální proškrtat a přepsat.
Suma sumárum - pokud nejste fanoušci a znalci všech Sandersonových sérií, užijete si z celku tak 10% a doporučuji se tomuhle sborníku jednoznačně vyhnout. Pokud fanoušci jste, dostanete pár vynikajících nápadů a vážně světlých bodů, utopených v moři něčeho, z čeho mám pocit, že to původně měl být Sandersonův odpadní koš, ale přidanou hodnotou vám mohou být doplňující informace do vám již notoricky známého příběhu. V tom případě si k mému hodnocení doplňte jednu hvězdičku.
Christopher Blanc byl pro mne v Conanově světě kvalitní jistotou.
Jeho nesmírně čtivé knihy pod očima klouzaly jak po másle do chřtánu mé představivosti a čtenářské chtivosti. Četly se prostě samy a naprosto snadno. A navíc odsejpaly a byly fakt zábava.
Conan a horští obři se také čtou velmi dobře, snadno a jedna báseň...ale nejsou zábava. Vlastně nic se tu neděje. Generické souboje a putování a dokonce i postavy jsou naprosto ploché a hlavně bez špetky charismatu. Dakša a Kudru kompletně chybí a chemie, kterou spolu s Cimmeřanem vytvářeli, se tak vytratila. Celkově mě příběh ani jeho vyústění nezajímalo. Autor mě tentokrát vůbec nedokázal vtáhnout do děje a to pro něj byla dříve ve všech ostatních knihách dost hračka.
První kniha od Blanca, které mě vážně nebavila.
Komentář pana fvalka pode mnou mi vlastně mluví z duše. Po minulých, dost mizerných dílech, kdy byl jeden horší než druhý, je to konečně o něčem. Má to jasný, pochopitelný a zřetelný děj a není to jen metafyzické neurčité kecání o bůhvíčem, kde se navzájem mlátí maskovaní šašci.
Velkého emočního dopadu se dosáhlo samozřejmě smrtí jedné z hlavních postav. Ale jsme ve světě comicsu, takže jen počítám díly do jeho znovu-obživení.
Stále je to psané tak, aby si to užili i menší děti, což světu comicsu samozřejmě těžce ubližuje neustále, ale díky tomu, že se děj zaměřuje na lidskou stránku věci, mě postavy o to víc zajímají a baví to číst i mě, člověka, kterému už není 5.
Kresba byla tentokrát sice klasiky kvalitní, ale místy ne moc detailní a výrazy v obličejích, na kterých některé panely stavěly, vypadaly spíše pitoreskně.
Druhý díl Draků letního žáru hraje opět na nostalgii a ke konci zapojuje fůru "deus ex machin", které často vyzní naprosto absurdně a jsou zde jen proto, aby autoři dostali děj tam, kde ho potřebují mít. Rozvláčnost děje ustupuje uspěchanosti, protože docházelo místo a konec vymezeného počtu stran se přiblížil. To zavání amatérskou odfláknutostí.
Z dobrého soudku ale je výborná čtivost, gradace děje a hlavně Raistlin, který je v plytkém klišovitém fantasy ději neskutečně silnou, prokreslenou a tak hlubokou postavou, až to působí jako diamant na hnoji. Ale to jsou silná slova - druhý díl mě fakt bavil a přidávala tomu hodně i nezaměnitelná, krásná a dnes již téměř nenapodobitelná atmosféra smělých, naivních 90-kových fantasy.
Tohle už byla dost bída. Jak jsem se později dozvěděl, tenhle díl dělá kompletně sám již pouze Uderzo, Gosciny byl tou dobou již po smrti. Rozdíl oproti Asterixovským klasikám je v tomhle případě více než propastný.
Pokus o humor selhává na všech frontách. Římský špeh s vynálezy ála James Bond se do příběhu hrozně nehodí a staré známé kulturní a historické odkazy či narážky, které mi přišly otravné a laciné i za zlatých časů, jsou tady už vážně servírovány dost "brainless" způsobem. Jinak tady vlastně žádný vtip, humor ani nápady, či nejdejbože vtipné dialogy nejsou.
Jediné, co mělo trochu nápad, byla cesta přes poušť, kdy po Asterixovi a Obelixovi nějaké kmeny stále střílely šípy s tím, že si je spletli s kmenem, s kterým jsou ve válce. A taky kresba je pořád fajn, i když ne už tak detailní a vymazlená jako dříve, ale pořád evokuje zlaté staré časy.
Současné narážky jsou otravné. Kresba snad ještě detailnější a lepší než kdy dříve. Jinak to byla opět zábava, stejně jako už tolikrát předtím.
Dobrý a svěží nápad na zapletku. Jinak co ještě dodávat, tohle je zase dobré.
Tentokrát slabší. Otravný capart v centeu dění a kulturní narážky a rozdíly jako hlavní tahoun humoru jsou pro mne odrazem scénáristické lenosti, která možná funguje na nenáročné čtenáře, ale její obsah je snadné a laciné vymyslet.
Takový nevýrazný Asterixovskyý standart. Za zmínku stojí stopování barda, kterého se naši hrdinové snaží najít podle zkázy, jenž po cestě zanechala jeho muzika.
Jinak humor opět až nechutné často těží z implementovaní současných popkulturních fenoménů do tehdejších historických reálií, což považuji za vrchol kreativní lenosti.
Jinak kresba nádherná, poetika vyprávění je stále zábavná a na svém místě, takže ta chvilka, než to člověk prelouská, stejně příjemně uteče.
Pokračování legendárních Kronik hraje hodně na nostalgii prvních tří dílů. Nekonečně zde vzpomínáme na všechno, co se kde šustlo v původní trilogii a tím máme skoro celý předchozí děj v rámci tohoto dílu převyprávěný a osvěžený.
Sledujeme zde setkání Raistlinova synovce Palina a syna Sturma Ostromeče a Kitiary - Ocele Ostromeče, který slouží Kralovně Temnot, která se chce skrze portál opět dostat zpátky na svět. Ocel drží Palina jako své rukojmí a putují spolu jak pohřbít Palinovy bratry do Útěšína, tak otevřít portál Kralovně Temnot do Věže magie.
Zajímavé je sledovat, jak oba hlavní hrdinové snaží přetáhnout jeden druhého na svoji stranu smyšlení a sám jsem zvědav, jestli Palin přejde na stranu zla, či Ocel na stranu dobra.
Zajímavým zpestřením utahaného děje je výjimečně šotek Tass, který mě v mnoha jiných dílech jen otravoval. A fajn byla i linka Raistlinovy dcery jménem Uša, která přicestovala ze světa civilizací nepolíbeného a jejíž zvyky jsou si s těmi Tasovými hodně podobné.
Nicméně, na to, jak je první část čtvrtého dílu rozsáhlá, ve své podstatě se tady nic moc nestane a děj se vleče ukrutně pomalu. Někdy na hranici nudy, někdy za hranicí, ale stále aspoň příjemně čtivě.
Bonusem je obálka., kterou namaloval nejlepší z nejlepších - Larry Elmore. Učiněný génius fantasy obrazů. Na jeho obálky se nemohu vynadivat a nikdy mne neomrzí.