Gordonlord komentáře u knih
Z humorných nápadů bych vypíchl například překladatele a jeho kousky a složení legie, do které Asterix s Obelixem v rámci sveho questu nastoupí.
Jinak už moc netuším co stále znovu psát. Dostávám i zde přesně to, kvuli čemu Asterixe čtu a to je po nějakých patnácti dílech už docela slušný výkon .
Wow ! Nechce se mi věřit tomu, co jsem právě dočetl !
"Rytíř jde zabít draka". Tohle je základní a nosná dějová premisa knihy. Největší a nejzákladnější klišé fantasy literatury. Ale ruku na srdce - kolik knih, ve kterých je tohle zásadním dějovým nosníkem, jste opravdu četli ? Já maximálně dvě, tři. Tahle zápletka smrdí průšvihem a odfláknutou béčkovostí, kterou za chvíli zapomenete
.....nic není dál od pravdy !
Kniha je naprosto dokonalým derivátem všeho, co čtenář chce a očekává od žánru Sword and Sorcery a světa Dungeons and Dragons. Ta atmosférá krásných, devadesátkových klišé fantasy příběhů ála Forgotten Realms, Dragonlance, Dark Sun, nebo Mystara je zde přítomna ve vrchovaté míře a dostává spoustu věcí navíc !
Postavy! Ty si budu pamatovat už nadosmrti. Silné, nápadité a ikonické. Styl psaní! Neskutečně jasný, přehledný a perfektně čtivý ! Ani písmenko vaty, ani jediná věta zbytečného filosofování nebo zbytečností. Přesto se autorovi do knihy podařilo narvat tolik napětí, dojemných situací, kulervoucí akce a perfektně podaných klišé, které k tomuhle žánru ve zlatých devadesátých letech patřily! Navíc při čtení se nikdy nezamotáte ani neztratíte. Dokonalý a úhledný spisovatelský styl této knihy je skoro na nobelovku.
A konec knihy byl dojemný jako blázen. Další přidanou hodnotu tomu dávají detaily, kterými autor podtrhl sílu postav, příběhu i atmosféry tak, že stvořil ultimátní dílo klasické fantasy. Tady bylo všechno tak perfektní, že nedokážu najít slova, kterými bych to všechno správně vyjádřil, jak jsem z toho v laufu. Pokud jste fanoušci Dungeons and dragons, či Sword and Sorcery žánru, neváhejte ani vteřinu, tohle je skrytá bomba u které nechápu nepřítomnost byť jediného komentáře.
Pokud chcete Klišovitý fantasy příběh o rytíři, který jde zabít draka, tak tady máte zcela nejlepší, prvotřídní příklad, jak vypadá ve své ideální, dokonalé, s láskou psané, skvěle promyšlené a navíc na tento žánr netypicky prvotřídně kvalitní formě.
Tohle bylo extrémně slabé.
Většinu knihy se zde plká o tažení proti rebelovi, který chce svrhnout císaře. Armády sem, levé křídlo tam, posila tady, pravé křídlo támhle. Horác je nezvykle bystrý, Will je hrozně chytrý, Evanlynn je děsně úžasná a vůbec naše děcka jsou hrozně šikovná. Naše taktika proti nepříteli je taková a taková. Toť v kostce vše, co se v knize odehrává.
Napětí žádné. Od začátku je jasné, že naším hrdinům se prostě vůbec nic nestane a všechno jim hned na první dobrou ukázkově vyjde. No - a jaké překvapení. Ono se skutečně nikomu nic nestane a opravdu jim všechno vždy perfektně vyjde.
Nebylo by to tak otravné, kdyby měl Flannagan v rukávu nějaké dobré, zajímavé nápady a děj se trochu hýbal a dýchal atraktivitou a životem. Ale zde se jede jen a pouze po vyznačené koleji, jenž jsem popsal v prvním odstavci. Dokonce ani postavy (až na závěrečné vyříkání si problému mezi Alyss a Evanlynn) se nikam nepohnou se svými charaktery. Vše do puntíku jede mechanicky podle zažitých vzorců z minulých dílů, pouze bez nápadů, vzrušení, napětí a jakýchkoliv zajímavých momentů.
Z knihy přímo dýchá, že autor už je s nápady v koncích, je kreativně vyčerpán a pravděpodobně se mu do knihy ani nechce, ale smlouva ho váže a on prostě musí.
Asi jsem tupý idiot, nebo žiju fakt v jiném světě, když se dívám na to extrémně vysoké hodnocení, ale tohle bylo pekelně slabé, ať se na to dívám sebesmířlivějším okem. A to věřte, že tuhle sérii mám fakt hodně rád.
Nerad bych k tomu byl nějak nefér, protože Vojtěch Matonoha se evidentně snažil, aby se v druhém díle Prašiny něco dělo, aby to mělo zápletku a prostě všechny základní prvky dobrého příběhu a určitě mu patří palec nahoru za to, že vytáhl poetiku Stínadel, přepsal ji pro dnešního čtenáře a obohatil o svojské a vlastně sem tam i zajímavé nápady...
..ale mě to vůbec nebavilo. Poslouchal jsem to jako audioknihu, ale to nikdy nebylo oproti klasické knize pro mne žádné znevýhodnění ani problém. Jen mě prostě vůbec nebavilo to poslouchat, nezajímalo mne, co bude s hlavními hrdiny. Jejich pobíhání po "Stínadlech" a předpubertální zachraňování světa jsem jim prostě nevěřil, měl jsem z toho pocit dětské bojovky. Bylo mi jedno, co se děje, bylo mi i jedno, jak to dopadne. Vůbec mne to vlastně nezajímalo a s velkým sebezapřením jsem se to snažil dotáhnout do konce.
Na samotném konci jsem chvíli dokázal soucítit s hlavním padouchem a závěrečné vztahové dilema dvou hlavních hrdinů mi bylo prostě úplně ukradené. Nějak se na mne nepodařilo autorovi přenést vůbec nic.
Ale pokud tohle moje slintání čtete a rozhodujete se podle komentářů, jestli má cenu tuhle knížku zkoušet, neznamená to, že to nebude bavit vás. Tentokrát nemám, co konkrétního bych vytkl a podpořil tak své hodnocení, ale ten silný pocit nezájmu a nudy, který jsem nedokázal překonat a který z knihy plynul, mi jinak nedá.
Filmová předloha, jak hraná tak kreslená, dala tomuhle díku vlastně punc nesmrtelnosti. Jedná se vedle Zlatého Srpu o nejlepšího Asterixe, kterého jsem zatím četl. Těžko soudit, jestli jsou nějaké díly lepší, ještě jsem se k nim nedostal. Ale zde je opět fůra vtipných a nápaditých slovních hříček, origin Sfinžina uraženého nosu a cizokrajnost egyptského jazyka pro Galy z tématiky vyždímala snad maximum vtipných situací.
Děj je jednoduchý - galové pomahají Kleopatře vyhrát soutěž. Vsadila se s Caesarem, že stihne v šibeničním termínu vystavět chrám. Do cesty se jim staví konkurenční stavitel, ale i římská vojska. Spousta nápaditých situací, srandiček a hlášek, spolu s ikonickou kresbou a atmosférou a hlavně prostým, jasným dějem, ženou zápletku stále dopředu a není zde téměř místa na nějaký slabší moment.
Potěší i spousta vtipných a nápaditých detailů jak v kresbě, tak v dialozích.
Stejně jako Asterix a Zlatý Srp (který mi přijde o něco lepší, ale je možné, že v tomhle případě u mne hodně praucje nostalgie) se jedná snad o nejlepší díl Asterixovy ságy.
Když už si tak člověk říká, že tady v tomhle bodě ta série fakt musí ztratit dech, protože není možné držet pozornost na maximální úrovni takovou dobu, bez ztráty spisovatelského dechu či nadšení, ale Margaret dokazuje, že touhle sérií očividně žije a s radostí servíruje jedno šokující odhalení za druhým, háže Fitzovi jednu zajímavou postavu za druhou, střílí po něm kanonádou zapeklitých situací, které se do jedné vždy vyřeší zajímavým způsobem a já stále nepřestávám věřit a cítit s hlavním hrdinou, že to má fakt těžké, že je to jen člověk a za svoje chyby (a že jich je !!) a špatná rozhodnutí holt musí platit. Geniální mix reálnosti, uvěřitelnosti, špičkové vykreslenosti charakterů, dokonale strhujícím způsobem vystavěného promyšleného příběhu a .... uff...úplně se zadýchávám, jak se snažím popsat naprosto všechny body, podle kterých je dobrou kinu z mého pohledu možno hodnotit a které se zde vydařily na výbornou !
Přesto švunk nadčasové geniality tentokrát úplně necítím, takže za mě tou jsou nádherné čtyři hvězdy.
Ze všech možných fantasy klasik krásných a naivních let 90., je Farseer něco , co jsem celé roky přehlížel a byla to velká škoda ! Nepochopitelné, že tahle série dnes není všemi fandy žánru vzývaným kultem !
Výborně se to rozjíždí !
Postav je tak akorát, každá má na dvoře Farseerů své místo ve spleti intrik, které nejsou složité a matoucí, nýbrž nápadité a nesmírně poutavé.
Někteří čtenáři tu snad u minulého dílu psali, že se jim kniha čte skoro sama. Není divu - autorka nepoužívá nejen žádnou vatu, ale ani žádné nadbytečné věty, či jen slova ! Všechno jde vždy okamžitě a naprosto jasně k věci, bez detailů a okecávání. Od popisu okolního prostředí, přírody a šatů máme fantazii.
Ani n jediném řádku nepolevuj napětí, stál se řeší něco, co nesmírně přitahuje moji pozornost, nebo vzbuzuje napětí či zvědavost. Žádné mystérium se dlouho nenatahuje, hodně věcí a mini zápletek se vyřeší poměrně rychle, jen aby byly následně nahrazeny zápletkami dalšími a ještě poutavějšími !
Autorce nápady nedocházejí, ba naopak jen kvetou na papíře !
Je to tak poutavé, rychlé, záživné a napínavé, že v pohodě přecházím některé drobné nelogičnosti i fakt, že pletichaření a intrikaření v drtivé většině fantasy vyloženě nesnáším. Jo - holt když se to umí dobře podat a dávkovat...
Conanovky, kde Cimmeřan vystupuje spolu se svými přáteli - černochem Kudruem a mladým akrobatem Dakšou, jsou pro mě zárukou dobré zábavy.
Klasický příběh, kdy kněz zlé bohyně Kamálí chce obětovat dceru Dobrého Ducha, aby získal vládu nad světem a Conan se svými příteli slíbí místnímu králi, že všechno napraví.
Je tu všechno - Fajn napsané postavy, akční děj, stále se děje něco, co drží pozornost a celé to vyvrcholí v již mnohokráte viděném, ale pořád poměrně funkčním finále. Dobrá akční fantasy zábava v macho heroickém stylu. Pokud tohle hledáte, dostanete toho tak akorát v dobré míře.
Abych pravdu řekl, do poloviny mě to moc nebavilo.
Jak praví pořekadlo "Příběh je tak dobrý, jak dobrý je jeho záporák" . V první půli žádný nebyl, šlo jen o putování odněkud někam, což působilo únavným dojmem, i přesto, že typické koření Catových příběhů zůstalo zachováno.
Od druhé půlky se v knize objeví Ajax - vzbouřený otrok se svoji armádou a nutkavým cílem pomstít se Catovi a Macronovi, kteří jej před lety uvrhli do otroctví. Příběh následně opisuje hromadu klasických klišé, která jsou všechna skvěle využita a napětí až do konce knihy nepolevuje.
Ve spojení se skvělým Simonovým vypravěčským talentem, který je velmi plynulý, naprosto přehledný a věcný, to tvoří skvělý celek, který se neomrzí. A to ani přesto, že už po X-té vlastně čteme pořád o tom samém, jen s jinými postavami a lokacemi.
Dobré spisovatelské řemeslo je nad originalitu a já se těším na další díl.
Klasická dávka netvorů, bohů, polobohů, sexu a spousty "prásk bum prásk" a "ratatatata".
Jako fanouška tohohle pokleslého pokulturního směru mě to zabavilo, ale nenadchlo. Některé vtipy ťaly do živého, některé vyzněly na prázdno. Akčně sexuálně krvavě vulgárního koření tu bylo opět habaděj, ale nebavily mě postavy a ke konci mi bylo úplně jedno, co s kým bude a jak to dopadne. Závěrečný boj byl studená sprcha.
Ve finále se mi to četlo příjemně, ale za pár dní už možná nebudu vědět, že jsem to kdy četl.
Některé knihy nestárnou a zůstávají navždy klasikou. To se Švejka netýká.
Začnu kladně - Přesah knihy je v odrazu doby a ve Švejkově prostinké povaze a chování se zrcadlí spousta pravd a životních paradoxů, které kolem sebe nacházíme i dnes. A sem tam mě některé situace vykouzlili lehký úsměv na tváři. Ne - nebavil jsem se, ani nesmál, ale bylo to chvílemi milé.
Dál už mě to nebavilo. Tohle dnes už může oslovit asi jen vášnivého fandu období Rakousko-uherska a rádoby vtipné situace zakládající si na tom, že nějaký pablb na někoho německy řve, nebo jak se někdo hroutí z toho, že ten hloupej Švejk je podruhý u něj v kanclu mě přišly fakt trapný.
Pokud jste viděli film, knihu bych nedopručil. Film je mnohem...MNOHEM lepší.
V tomhle případě rozhodně nechci být zbytečně hnusnej.
Parta buranských "macho" pablbů s genericky šablonovitými charaktery, jezdících na prasatech, mi k srdci skutečně nepřirostla. Děj mě nezajímal, bylo mi jedno co s postavami bude a bylo mi i jedno, co bude dál.
Nechci to drtit kritikou, u tohohle chápu, že to asi někoho baví, ale mě to nesedlo vůbec.
Tady mám ještě více než u předchozí knihy pocit, že Salvatoreho už o Drizztovi psát nebaví. Temného elfa zde kulantně odklidil z cesty věnuje se v první řadě (což i názvem knihy vlastně sám přiznává) Arcimágovi Menzoberranzanu - Gromphovi Baenre.
Bohužel, první polovina, nebo spíše dvě třetiny knihy se soustředí na problematiku, která mě v Drizztově sérii vadí stále víc a víc, až k neúnosné mezi : a tou je pletichaření a intrikaření mezi deseti vládnoucími rody Menzoberranzanu. Takže pamatovat si vzájemné vztahy mezi nějakými osmdesáti temnými elfy z celkem deseti rodů je fakt darda. Ještě ke všemu, když jsou všichni bez výjímky vlastně úplně stejné povahy - prospěchářští, bezcitní a fanaticky věřící, po moci toužící magoři. Celou tuhle sebranku nedokážu vnímat jinak, než potravu pro Drizztovy meče.
Díky tomu je prokousávání se dvěma třetinami knihy - kde čtu jen o tom, který temný elf proti kterému něco osnuje, kdo se s kým spikl proti komu, kdo koho zradil, kdo s kým plánuje spojenectví a podobné blbiny, které jsou stejně k ničemu a nikam nevedou - čirým utrpením, kde jen horko těžko napínám své soustředění, abych nemyslel na to, co si dám k večeři.
A díky tomuhle zbytečnému nafukování a faktu, že za celou knihu se stane vlastně jen to, že trpaslíci shromáždí armádu, napochodují do Gauntlgrymu a pomlátí se s několika vyššími démony, mám pocit, že se v knize vlastně nic nestalo a místo plnohodnotného románu/novely jsem dostal 3 598. díl Ulice, či jiné telenovely. Protože když to porovnám s rannými knihami o Drizztovi, kde se v každé knížce stala spousta pamětihodných a ikonických událostí, zde se neděje v porovnání s nimi téměř nic.
Dost tomu samozřejmě napomáhá i neskutečné množství postav, které se v průběhu let na temného hraničáře nabalilo. Navíc když už nějakou postavu Salvatore zabije, tak ji o pár dílů později vždycky oživí, takže snad nikdo tady nezůstane dlouho mrtvý, což je podle mě nejhorší vlastnost jak comicsové literatury, tak i telenovel a tady mě její přítomnost o to více mrzí, protože Drtizztovu sérii považuji stále za svůj nejoblíbenější knižní "run".
Ale tím se vlastně oslím můstkem dostávám i ke kladům téhle knihy. To pozitivní se zde najde právě hlavně díky tomu, jaký rozsáhlý "lore" si tahle série za uplynulých (ano, opravdu již!!!) 30 knih vybudovala, takže nelze k určitým vedlejším postavám nemít vybudovaný vřelý vztah, když o nich vlastně už 20 let čtete, i přesto, že v knihách mají tak málo místa, že o nich ani vlastně nic bližšího nevíte anebo mají tak černobílý a plochý charakter, že o ní stejně není co říct (což je zase kapku mínus).
Samozřejmě ke konci knihy autorovi asi došlo, že už mu nezbývá moc prostoru, tak vyprávění znatelně zrychlil a dočkáme se i pár hodně výživných "boss fightů" a ke konci celé kanonády zajímavých zvratů a smrtelně lákavých "clifhangerů", díky kterým opět slintám po další knize !
Ještě bych dodal, že detailní a přesné popisy bojů už buď nedokážu vnímat stejně jako když mi bylo 15, a nebo prostě jsou hůře popsané, nevím. Ale většinou mi můj mozek není schopen vykreslit tu konkrétní situaci, o kterou se autor svým přesným a puntičkářským popisem pokouší a já si ve své hlavě vizualizuji pouze Drizza a jeho protivníka, jak šermují a nějak kolem sebe skáčou. Což je vzhledem k očividně vynaložené Salvatoreho snaze velká škoda. Ale tohle je možná jen můj nedostatek vnímání a imaginace.
Andělé, zázraky, universum, bůh... na tyhle kraviny pro pomatence mám silnou alergii.
Je to hodně nešťastným, pohádkově labilním způsobem podaný a filtrorvaný derivát psychologie budování sebedůvěry a pozitivního přístupu. Což jsou vcelku osvědčené a fungující postupy, které ale v této knize autor ořezal o sílu a opentlil fanaticky vypatlanými nesmysly.
Za tu funkčnost podstaty sdělení dávám alespoň jednu hvězdu.
Nalákaly vás anotace této knihy na akční čtivo s nabušeným borcem v hlavní roli, které bude oplývat přestřelkami, souboji a akcí vysokooktanového ražení ? Rovnou vám řeknu, že budete zklamaní.
Lee Child ve své knize neustále připomíná, že agent Reacher je nejlepší voják na světě, nejlepší borec ve střelbě, kontaktním boji, taktice, prostě hotový megabouchač, který je akční obdobou Ramba kříženého se Supermanem a který přemůže sám třeba celou armádu.
Leda kulový.
Většinu knihy s ním parta několika málo únosců-amatérů šoupe jak s onucí, on si nechá všechno líbit, skáče jak jeho věznitelé pískají a na nic se nezmůže. Když už se náhodou osvobodí, udělá dva kroky a hned ho někdo překvapí tím, že mu zpoza rohu strčí glock do xichtu. Takže produkt neodpovídá reklamě.
Lee Child si měl radši ujasnit, co bude psát, protože velkohubých keců o nadbožském akčním super-borci je tu fůra, ale akce až na nepatrnou, nudnou, roztahanou a unavenou špetku úplně na konci knihy tu není vlastně žádná. Jako detektivka to taky moc nefunguje, díky své naivitě a přímočarosti.
Navíc Lee dost těžce netrefil křivku gradace, kdy po trapném zabití hlavního padoucha děj nudně pokračuje dál, aby se dořešily příběhové zbytky, natahované jako polknutý sopl. Tohle působí, jako kdyby vám při souloži partnerka umřela, ale vy prostě pokračovali dál. Brrr.
Nicméně bavilo mě zde několik málo odstavců a možná i celých stránek, kde Reacher používal psychologii na zmanipulování svých protivníků. Sice to bylo vymyšlené a realistické jako delfín na dětském kolotoči, ale aspoň to byly jediné momenty, kde jsem se probral z nudou způsobené mozkové mrtvičky a díky tomu, že jsem ji prostřednictvím těchto světlých okamžiků přežil, mohu dát knize alespoň jednu hvězdu. A sám sobě hvězdu za hrdinství, že jsem tenhle blábol dočetl až do konce.
Tohle je téměř odpad.
Neuvěřitelně banální a tuctový příběh, trilionkrát v Batmanových řadách omletý a přemletý, bez špetky něčeho zajímavého. Tím možná měla být přítomnost Dicka Graysona v Batmanově kostýmu a Damiana jakožto jeho "sidekicka", ale tenhle potenciál zůstal dokonale nevyužitý.
Dynamické duo zde prostě pátrá po zločinci, který chce otrávit město, (ježiši už zase) naprosto nelogicky nachází stopy (asi ???) a objevuje se tam kde má, aniž by čtenář tušil proč a jak.
Dialogy a texty mi přijdou, jako by je psal mongol. Většinu času vůbec nedávají smysl, jsou mimo mísu, informační hodnota k "příběhu" nulová a v nejlepším případě jsou dokonalým ekvivalentem pro "nic". Jen aby bublina pro lettering nezůstala prázdná.
Nemůžu pochválit ani kresbu, protože jsem se v ní dost ztrácel a kolikrát nechápal, co se na obrázku vlastně děje.
Ale když vypnete mozek, tak jako podprůměr pro hodně nudnou cestu tramvají se to ještě dá, aniž byste měli chuť to vyhodit do koše. Ale dočíst to byla fakt otrava.
Nedávno jsem přečetl knihu "Krev Černých vran", z které jsem byl upřímně unešený. Proč o tom píšu zrovna v názoru na "Národního Satanistu" ? Jednoduše proto, že obě knihy jsou úplně stejné a to jak co se týče charakteru postav, subkulturního prostředí a dokonce téměř na chlup i děje.
Votrubova kniha sice přišla později, ale je mnohem lepší.
Národní Satanista také přežvýkává příběh na základě skutečných událostí (Mayhem/Burzum/pálení kostelů - metalisti už jsou doma, nemusím nic víc psát), ale chybí mi zde to stupňující se drama a napětí, které Votruba do svého příběhu dokázal dostat. A rovněž závěr knihy zde končí naprosto nikde a neuspokojivě. Stejně jako většina black-metalových skladeb, takže je to možná příhodné.
Ale jinak jsem se nesmírně bavil. Krátká stopáž knihy, ukrutně rychlé tempo, které čtenáře nepustí a nenechá vydechnout, jeden zvrat, zajímavá situace a napínavá chvíle střídá druhou a najednou jste na konci.
Samozřejmě tentokráte hodnotím dost subjektivně. Subkultura, na které je celý příběh vystavěný, je mi velice blízká, takže to vnímám jinak, než člověk, který se v ní nepohybuje. Pokud mezi takové patříte, odečtěte si z mého hodnocení jednu-dvě hvězdičky.
Jedna hvězdička za to, že se autor obtěžoval informovat o výčtu městských mýtů.
Jinak zde nic není. Okecávání, kdo a kde o jakém mýtu mluvil, jak se o něm vyjadřoval a kdo v jaké zemi o něm mluvil stejně, je vata. Žádné zajímavé pozadí mýtů, historii, psychologický rozbor jejich existence, ani široké obejmutí tématu ze všech stran zde není. Není tu vlastně nic.
Tahle knížka hodně cílí na snahu šokovat, zaskočit a udivit čtenáře otevřeností výpovědi o pravdě a tvrdé realitě fungování pohřebního ústavu, spolu s otevřeně popsanými náležitostmi všedního pracovního dne. Vzhledem k tomu, že pohřebnictví považuji za naprosto normální práci a nic v knize mě nepřekvapilo, nešokovalo ani neudivilo, tak velká část její údajné síly mne minula.
Celá kniha je tudíž všední, nejde od nikud nikam a vlastně se v ní všeho všudy nic neděje. Je to stejné jako číst den v životě popeláře. Dost nuda.
Tak co je tu dál ? - Mimo nezvládnutou snahu být zatraceně hustá díky své nepokryté morbiditě zde autorka dokáže velice dobře nastínit spoustu zajímavostí z oboru a historie pohřebnictví, spolu s fakty o nahlížení různých kultur napříč časem na smrt, pohřbívání a všechny rituály s touto činností spojenými. Tohle už je opravdu lepší. Člověk se vážně něco dozví a to nakonec není málo.
Navíc během nudných popisů své práce dokáže autorka pěkně popíchnout solidním smyslem pro humor a její styl vyprávění není zrovna otravný a dá se bez problémů strávit.
plusy :
-Povídky Ambrose Bierce jsou tak krátké, že nemají šanci začít nudit
- zastaralost vyprávění, doba vzniku a pouze lehce zneklidňující atmosféra příběhů tomu dodává jistou zvláštní a poutavou poetiku
- Některé povídky staví na dobrém nápadu
- Vlastně ani nevím celkově proč, ale celé se to nějak dobře četlo
Mínusy :
- povídky R. Jamese jsou plné vaty a kecání o tom, jak byl jaký klášter postaven, jaký mnich zde v jakém století pečoval o zahrádku a jaké knihy si večer hlavní hrdina v posteli četl. Nic z toho nemá sebemenší vliv na příběh a souvislost s ním jen sotva. Vata jak hrom. To si snad dělá srandu.
- pointy povídky buď nemají žádné, a nebo ubohé.
- dost se na příbězích podepisuje datum jejich vzniku,. Takhle archaicky a nestravitelně se dnes už nepíše. Také povídky postrádají gradaci, napětí, skutečný děs (za hranici lehkého zneklidnění tu nejde vůbec nic) a často i slušný příběh.
- občas jsem se hrozně ztrácel v ději často se musel nutit soustředit na četbu, protože děj samotný mě nedokázal do příběhu vtáhnout.