Gothard komentáře u knih

Dle mého názoru kvalitní sbírka povídek - vážných, myšlenkově zajímavých, literárně dobře zpracovaných. Varley se zde hrdě hlásí k autorům, kteří se snaží sci-fi rehabilitovat a přiblížit k hlavnímu proudu literatury. Titulní povídka poněkud zastarala, ale třeba Mé oči se za mnou zavřely nebo Vrah barbie jsou skvělé i po letech. Škoda, že geniální myšlenka povídky Létající komando je přehlušena tuctovým příběhem a nevýrazným zpracováním. A škoda, že u nás nevyšlo více knih tohoto zajímavého autora.

1 02.04.2021

Výborný román. Autorka vymyslela hodně složitý vesmír, ve kterém není jednoduché se orientovat, je třeba při čtení nespěchat. Úvahy týkající se filozofie, náboženství nebo sociologie jednotlivých světů a společností jsou bezvadné (hvězdička navíc za promyšlenou koncepci a odvahu, se kterou se autorka do budování "intelektuální sféry" pustila - byť to možná bude samoúčelné). Vlastní příběh se rozvíjí pozvolna, ale zápletka je docela netradiční, a tak to vlastně ani nevadí, tím spíše, že vyprávění sympaticky graduje. Lehce mě zklamalo, jak někteří z aktérů nalézají dříve nezmíněné a netušené schopnosti. A škoda, že vydání dalšího dílu v češtině je tak neuvěřitelně zpožděné (proč proč proč?).

1 04.09.2019

Tři nostalgické příběhy s dobře vystiženou atmosférou a místy i zajímavými postavami. Autorův poetický návrat do dětství je čtenářsky příjemný, byť s odstupem času vám povídky splynou do jednoho těžko popsatelného pocitu bez výraznějšího záchytného bodu.

1 04.09.2019

Jeden z nejlepších románů Čeňka Kramoliše. První část velmi zajímavě a napínavě popisuje tažení valašského dobrovolnického sboru, který se zapojil do války proti Prusům a zúčastnil se několika šarvátek a bojů při dobývání měst obsazených pruskými oddíly. Druhá část - již výrazně méně povedená - popisuje povstání Valachů proti vrchnosti, kdy se poddaní domáhali přislíbených úlev. Povstání bylo pochopitelně krvavě potlačeno. Inspiračním zdrojem byly skutečné události, autor dále vycházel z dobře nastudovaných lokálních archivních pramenů, kde získal řadu podrobností. Kramoliš pak - tak jako téměř vždy - nezapomněl přidat milostnou linku vyprávění, pokus o humorné scény, a patetický obdiv k prostému valašskému lidu. Ale zejména první část knihy, která líčí tažení valašského sboru, je zajímavá a napsaná s až překvapujícím švihem.

1 28.10.2018

Výborný román, zajímavý a dobře propracovaný příběh, kdy se zdánlivě banální problém promění v urputný boj o existenci milionů lidí a jejich světů. Autor si připravil pečlivou síť odkazů a náznaků, a tak v závěru může vytahovat jedno efektní řešení za druhým (no, někdy je to lehce přepálené - třeba odhalení původu Hodináře mi přišlo hodně nelogické a přitažené za vlasy). Škoda, že jedna velice zajímavá vypravěčská linie je uzavřena již v polovině románu a dál nepokračuje, a dvojitá škoda odbytého závěru, kdy si autor sice připravil půdu pro další pokračování, ale řadu událostí pak pouze konstatuje, než aby je svižně odvyprávěl. Ale i tak je to v hranicích žánru skvělá kniha.

1 30.07.2018

Drobné povídky, črty, fejetony, které spojuje autorovo okouzlení Vídní a jejím nejbližším okolím. Některé texty jsou docela vtipné nebo ironické, některé jen svébytným způsobem popisuji a komentují událost či jev, který autora zaujal. Jsou to takové jednohubky: z většiny máte celkem příjemný pocit, postupně vám ale začnou splývat a po určité době si vybavíte jen několik nejvýraznějších chutí.

1 30.07.2018

Člověk zaživa mumifikovaný nadměrným celoživotním užíváním drog, který ve svých knihách popsal všechny možné perverze, napsal jako starý muž novelu o lásce ke kočkám. Proč ne. Pokud pomineme základní účel knihy, totiž to, že Burrougs chtěl čtenářům sdělit, že má rád kočky (a nemá rád psy a nemá rád lidi, co nemají rádi kočky), pak už téměř nic dalšího nezůstane. Není to málo?

1 15.04.2017

Knihy jsem četl před lety ještě jako student a tehdy jsem z ní byl (ostatně jako téměř všichni kolem mě) zcela bezvýhradně nadšený. Teď, s určitým odstupem času, to již samozřejmě není tak nekritický obdiv, nicméně stále platí, že většina povídek je vynikající. Salinger měl zvláštní způsob vnímání světa a vidí zajímavé události a okolnosti i tam, kde by jiný jen nevšímavě prošel. A protože měl výjimečný dar napsat i zdánlivě zcela obyčejný dialog lehce a přitom velice zajímavě a nápaditě, kniha se skvěle čte. Samozřejmě se zde projevuje reflexe války, spíše jen tušené zpochybnění některých obecně přijímaných hodnot i autorova přirozená skepse, kterou mírní ironickým či úsměvným zabarvením některých textů, ale asi nemá smysl snažit se jednotlivé povídky přesně interpretovat (to už dost možná přesahuje i autorovy záměry). Prostě bezvadný čtenářský zážitek a výborná kniha.

1 17.01.2017

Šest rozsahem spíše drobných jednoaktovek. Některé jsou jen hříčky nebo mají spíše účelový charakter (rozhlasová hra Anděl strážný, televizní komedie Motýl na anténě, poměrně divná Chyba), ale Audience a Vernisáž patří k tomu nejlepšímu, co Václav Havel napsal. Středobodem hry Protest je pak rozsáhlý monolog, ve kterém prorežimní autor vysvětluje, proč se nezařadí k disidentům a nepodepíše se pod protest proti uvěznění folkového zpěváka, který se spíše souhrou okolností dostal do vězení. Nejde ani tak o celkový obsahový rámec hry, ale právě jen o tento monolog: věci zdánlivě jasné jsou pojednou viděny ve zcela jiném světle, přitakávání režimu je možné interpretovat jako oběť, ne-li přímo hrdinství, zásadovost představitelů disentu je možné chápat jako bezvýchodnost jejich postavení či dokonce slabost. Ze způsobu, jakým (jak jednoduše) je možno překroutit a zpochybnit základní mravní hodnoty, až mrazí. Absolutně dokonalé a nadčasové.

1 04.09.2016

Příjemná a poklidná kniha vyprávěná očima malého chlapce. Celkem běžné, mnohdy až banální příběhy ze života jedné rodiny jsou de facto pouze vnější kulisou, která autorovi dává prostor jemně upozornit na bolavý moment moderní historie - na kolaboraci s nacisty. Události dávno minulé ovšem v knize reprezentují pečlivě oprašované fotografie zemřelých příbuzných, staré dopisy, spíše jen nesouvislé útržky vzpomínek. Autor se nesnaží vysvětlovat pohnutky, soudit nebo obhajovat, rámec románu daný zvoleným způsobem vyprávění mu to ani nedovoluje. Čekal jsem poněkud výraznější závěr - ne sice objasnění nebo snad dokonce katarzi (to určitě ne), ale odhalení toho, co bylo všem jasné už dávno, mi přišlo poněkud nezřetelné, zasuté pod dalším vyprávěním. Jistě to však byl autorův záměr.

1 03.09.2016

Jsou knihy, které byste asi nikdy nepřečetli, pokud by je vám někdo, jehož literárního vkusu si vážíte, nedoporučil - prostě proto, že knih stojících za přečtení je opravdu mnoho a zrovna o tomto autorovi jste nikdy neslyšeli. Přesně tak to bylo se mnou a s touto sbírkou povídek. Je to spíše čtení pro muže: hrdinové vesměs procházejí špatným životním obdobím, nedaří se jim, už dávno ztratili iluze, jsou unavení a otrávení, ale v mezích možností se snaží alespoň zachránit, co se dá, nalézt síly k novému životnímu rozjezdu, prostě udělat něco, aby to zase nebyla jen další prohra. Asi by to bylo celkem deprimující čtení, nebýt toho, že Tower je opravdu dobrý autor, který si i při psaní o vážných tématech dokázal udržel nadhled, a kromě mnoha hodně zajímavých postřehů do povídek vpašoval i velmi specifický humor. Titulní povídka, a dále třeba Útočiště jsou opravdu skvělé, ale kniha je celkově (snad až na jednu povídku) velice vyrovnaná. Děkuji za bezvadný tip své drahé Sabuli, která přečetla snad všechny knihy světa, jen je neměla čas zapsat do databáze.

1 03.09.2016

2024: níže uvedený komentář jsem napsal v roce 2016, kdy jsem knihu četl poprvé, a asi není třeba nic měnit, byť čtenářské nadšení už možná není takové jako tehdy. 2016: Přesně takto si představuji moderní kvalitní sci-fi pro náročnějšího čtenáře. Dobře propracovaný a poměrně složitý děj, řada vedlejších linií, které se nakonec (samozřejmě) protnou, výborný vypravěčský styl a úžasná fantazie; někteří jiní autoři by z takového množství zajímavých nápadů a myšlenek udělali pentalogii a ještě by měli pocit, že plýtvají. Ale je třeba se na čtení soustředit, nechat se vtáhnout do děje, přijmout hru a nenechat se otrávit, když děj odbočí k jiné linii. Asher jednou řekl, že chce čtenáře hlavně bavit, ale kultivovaným a chytrým způsobem. Tady se mu to skvěle daří (tady i s pomocí výborného překladu). Podle mě výborná kniha, ke které se rád vracím; některé další autorovy tituly jsou ještě lepší.

1 19.01.2016

Po pravdě, žádná sláva to nebyla. Autor vychází z klasického konceptu - vrah se nachází v uzavřené skupince, která nemůže uniknout, protože cestuje na zámořské lodi. Přinejmenším první polovina knihy je zajímavá svou nápaditostí a barvitostí popisů cesty i jednání podezřelých. Také předkládání nových zjištění očima cestujících (ve formě dopisů nebo deníků nebo myšlenkových procesů) byl určitě dobrý nápad. Ale postupně se Akunin podobně jako jeho nepříliš sympatický francouzský detektiv dostává do úzkých, protože nové zásadní důkazy se vlastně neobjevují a vyšetřování přešlapuje na místě. A pak přichází Fandorin a logickou dedukcí a úžasnými pozorovacími schopnostmi vše vyřeší, aniž by v mnoha případech měl jakýkoliv smysluplný důkaz. Čtenář tak ani nemá šanci zapojit se do hledání vraha, protože některá zjištění jsou prostě jen předložena. Závěrečné navršení point je pak už docela nevěrohodné. Závěrečné navršení point je docela nevěrohodné. Čekal jsem víc a lepší finále.

1 30.10.2015

Výborná novela. Dobře promyšlená sci-fi s téměř hororovou atmosférou, psychologické sondy jsou na tento žánr snesitelné, násilí a krve přiměřeně. Martin je prostě výborný spisovatel: tam, kde by se jiný autor spokojil s dobře odvedeným řemeslem, tam on přidává něco navíc, co čtenáře zaujme, uchvátí, pobaví nebo nadchne. Abychom si rozuměli: téma není nikterak objevné, něco podobného tu už ve více variacích bylo, ale zpracování je prostě bezvadné.

1 02.08.2015

Andrejev našel své literární téma: deprese, zmar, bezútěšnost, deziluze. Není to jednoduché čtení, a čtenář musí být naladěn na stejnou notu, ale odměnou je úžasný čtenářský zážitek. Zdá se, že duševní stavy, které Andrejev prožíval (lépe: které ho sužovaly či tížily) se celkem věrně odrážely v jeho próze. Povídky dokonale ilustrují duševní rozpoložení autora: bezvýchodnost a zmar jsou patrné na každém kroku, v každém odstavci. Nesmírně cenná je poslední úvaha o zrůdnosti leninského komunismu: stále se objevují - a to i v dílech graduovaných pánů profesorů rusistů - úvahy o tom, jak těžké bylo demaskovat leninský komunismus a jeho dopad na řadové obyvatelstvo. Andrejev odpornost a zločinnost komunismu jasně předpověděl již v roce 1919 - a jeho poznámky jsou dokonale přesné a výstižné. Kdo chce hledat uměleckou reflexi o leninském období, u Andrejeva ji najde v průzračné podobě.

1 17.06.2015

Na jedné straně je skupina lidí (jedno jak velká), která se odlišuje od ostatních. Jejich odlišnost není nebezpečná, není uměle získaná či koupená, je to jen odlišnost daná původem, rodinným zázemím nebo sounáležitostí ke skupině lidí. Na straně druhé je dav: nemyslící, snadno zmanipulovatelný, agresivní. Stačí málo a započne pronásledování - genocida, pogrom, holocaust? Heinlein dokázal reálné události promítnout do svých sci-fi románů. I když vše ostatní je jen dobrodružný román (hledání nového domova, kontakt s nadřazenou civilizací, návrat zpět), původní inspirace skutečnými událostmi, které v nedávné minulosti proběhly, je natolik silná, že poučeného čtenáře nutně donutí klást si otázky, které běžná sci-fi literatura nepokládá. I v tom je síla Heinleinových románů.

1 16.06.2015

Zajímavě napsaná kniha obsahující plno dokonalých nesmyslů. Během čtení jsem měl několikrát pocit, že snad autor chtěl napsat parodii na (třeba americké) mysteriózní romány, kdy hlavní hrdina sledující mysticko - morbidně - krvavé stopy přežije absolutně vše a navzdory logice, zdravému rozumu a snad i sám sobě nakonec vytáhne z rukávu oslnivé, leč pitomé vysvětlení. Ale tady o to (snad) nejde, protože autor se vzápětí bere velmi vážně. Samotný motiv románu - hledání dokonalé reklamní věty u Santiniho - by devět z deseti redaktorů donutil nebohého autora pronásledovat až do sousední ulice, u Miloše Urbana tomu ovšem tak samozřejmě není. A tak hledáme Santiniho poselství (tyto pasáže jsou jednoznačně nejzajímavější) a krom toho celkem nevzrušeně pomíjíme řadu brutálních vražd, několik velmi podivných postav a nepochopitelné chování dalších jednajících. A stále častěji se ptáme: Proč se tak dotyčný chová? Je to stále méně logické a stále více nevěrohodné, až nakonec je čtenář dokonale otrávený vršící se kupou nesmyslů, že se dost možná už ani nemá sílu divit se a zlobit. Kdyby se autor více zaměřil na mysterium Santiniho staveb a celý ten moderní balast prostě vyškrtal, kniha by byla třetinová, ale určitě zajímavá. Škoda, zklamání veliké.

1 14.06.2015

Podle mého méně známý a méně zdařilý román Vladimíra Nabokova. Hlavní hrdina se setká se svým dvojníkem a rozhodne se tuto náhodu využít. Co na tom, že na jedné straně stojí kultivovaný a vzdělaný obchodník a na straně druhé tulák žijící ze dne na den. Zločin není neočekávaný: vražda a následně pojistný podvod. Samozřejmě vrah - tedy náš hrdina - udělá několik chyb a je jen otázkou času, kdy jako nesporný pachatel bude dostižen. Ale tentokrát nešlo jen o detektivní příběh: Nabokov komentuje svět kolem sebe, osudy ruských emigrantů, je místy vtipný, žoviální, přesně ironický - a místy zoufale upovídaný a roztěkaný. Některé boční linie (či spíše cestičky) vyprávění jsou téměř samoúčelné, někdy to vypadá, že Nabokov si jen pohrával s textem a různými motivy, které do sebe ne vždy zapadají. Ardalion snad má reprezentovat (tak to alespoň chápu) ruskou duši, "zoufalství" coby název knihy pak není jen o zpackaném zločinu, ale především o neschopnosti přizpůsobit se novým podmínkám, o ztrátě iluzí, o těžkém údělu emigrantů a celkově o jakémsi společenském tápání a bezvýchodnosti jejich osudů. V tomto ohledu ani zištná vražda nebyla východiskem, ba právě naopak.

1 20.05.2015

Monografie známého a uznávaného historika středověku a znalce Lucemburků. Spěváček se alespoň v některých bodech pokusil o rehabilitaci Jana Lucemburského. Kniha neobsahuje poznámkový aparát, autor se soustředil převážně na politické dějiny a vyprávění určené pro poučenou veřejnost má vynikající spád a velmi dobře se čte. Spěváček se k tématu ještě vrátil, aby dokončil trilogii věnovanou Lucemburkům na českém trůnu, ale to bylo již v době, kdy byl za zenitem svých tvůrčích i vědeckých sil. Druhá kniha o Janu Lucemburském tak byla přijata s jistými rozpaky.

1 12.04.2015

To není literární brak, to je jen brak. Nezajímavý, neoriginální, nevkusný, špatně napsaný. Prostě brak. Seřazením slov do vět ještě nevznikne literatura, a ani záplava vulgarit a trapností tomu nepomůže. Ale číst se to samozřejmě dá, stejně jako třeba reklamní letáky nebo tištěné jízdní řády.