Haloon komentáře u knih
Úžasná knížka o vině a spravedlnosti. Nevím co napsat, hovořit by se o ní dalo celé hodiny a stále by bylo o čem. Skryté symboliky je v knize vskutku požehnaně. Čtenáře nenechává na pochybách, že má před sebou promyšlené dílo od nesmírně talentované autorky.
Napětí je až hmatatelné. Se zatajeným dechem nezbývá, než listovat vstříc dalším veršům říkanky. Čas letí jako o závod a černoušků rychle ubívá.
Šedá, to je barva která se mi vybaví při čtení tohoto románu. Šedá až na pestrobarevné vyobrazení ideologických znaků na stěnách panelových domů.
Strava chudá, v ulicích nesvoboda, tyranský Velký Bratr, maskující se za Spasitele. Také strach z vlastního souseda, vymývání mozků, nevědomí a všeobecné přesvědčení, že je raději lepší nevědět a na nic se neptat.
To je román o životě, který není životem, jen přežíváním. Na čtenáře padá skepse a údiv nad tím, zda se takto dá doopravdy žít.
Chvíli mi trvalo, než jsem se probral z údivu, jak racionálně se postavy staví ke katastrofě, jež je potkala. Zvláštní, že mě zaujal celkový dojem nedostatku paniky a psychického dopadu jakož i téměř okamžité zapojovaní logiky a plánovaní ve snaze založení nové společnosti.
Možná je to dobou vzniku, možná otrkanějším autorem (však měl za sebou světovou válku). Každopádně i já si zvykl a užíval si příběh, který tolik ovlivnil podobu apokalyptické science fiction.
Na první pohled pohádka o farmě, ve skutečnosti dokonale zpracovaná podoba utopického snu o rovnosti, který se promění na odraz jednoho z největších lidských zločinů.
Alegorie zvířat k nám promlouvá a analyzuje, jak obyvatelé farmy ztrácejí bez povšimnutí svou svobodu. Farma zvířat by měla být prvním i posledním argumentem, proč je naprostá rovnost nereálným snem.
Doposud se mi nestalo, že bych se po zaklapnutí knihy cítil vyloženě nepříjemně. Nebo snad, že bych nad obsahem po několik dalších dní přemýšlel a to se stejnou intenzitou, jako ve chvíli, kdy jsem otočil poslední list. S Trhlinou jsem si mohl odškrtnout obojí.
Jen těžko se píše, o čem tato kniha je, to se zkrátka musí přečíst a zažít. Přitom ani nezáleží na tom, jestli věříte nebo ne. Jde především o ten tísnivý pocit z něčeho, co se možná zdá neuvěřitelné, ale přesto je na tom cosi povědomého, kvůli čemu máme pocit, že se to stát může. I kdyby to mělo být jen v naší hlavě.
Zatím nejlepší severská krimi, co mi padla do ruky. Všechno v ní je tak reálné a přitom mrazivě poutavé, že se kniha čte prakticky sama.
Moc se mi líbilo zpracování vyšetřované velkorodiny Vangerů a stejně tak ostrov na kterém sídlí. Během čtení to ve mě vzbuzovalo pocit, jako bych tam s nimi nějaký ten pátek žil.
Co se týče hlavních postav, smekám klobouk. Blomkvist i Lisbeth mají moje sympatie a já žasnu nad tím, jak uvěřitelně v knize jednají a jak rychle jsem se s nimi “spřátelil”.
Nejlákavější udicí na kterou jsem se lapil byla však samotná záhada Harrietina zmizení a každá další stopa pro mne byla jako magnet táhnoucí mě k další mrazivé záhadě.
Budu rád jestli první Milénium ještě nějaká severská krimi překoná, ale zatím tomu moc nevěřím.
Originální krimi, jak příjemně dokáže překvapit… Samo sebou to není známka úspěchu, ale tady přidám svůj dojem, že atmosféra záhadna mě špendlila ke knize a nutila otáčet stranami, až jsem si málem pořádně neužil dovolenou. Vcítit se do postav bylo snadné a ano, dílo je spíše pro ženy, ale pokud žena nejste, nemyslím že si kvůli tomu budete při čtení rvát vlasy.
Epický souboj vědy a víry přímo v srdci kolébky moderní civilizace. Ani jedna strana nenechá na druhé nit suchou. Dílo otevírá desítky úvah a myšlenek, které rozhodně mají své opodstatnění.
Kdo je to tenhle Brown? Zjistil si o Vatikánu a církvi první poslední a předkládá nám moudré myšlenky, kterým čtenář rozumí. To celé pak zabalil do napínavého děje, jak předvařenou porci pro Hollywoodský trhák. Sem s dalším Brownem!
Staré báje a pověsti mi připomněly, jak důležité jsou příběhy pro lidskou společnost. Právě drama má tu schopnost nás nejlépe upoutat a naše paměť si snáze pamatuje to, co bylo vetknuto do příběhu.
Staré báje tak nesloužily jen k zábavě, nýbrž skrze zábavu bylo možné předat nějakou tu edukaci, poučení, ale i podstrčení žádaných morálních zásad staré řecké společnosti.
Nejprve roste pocit, že To bude slušný horror, spíš přímo úděsně dobrý. Atmosféra je vybudovaná a já nemůžu být napjatější.
Pak se To ale začíná natahovat. Těch tisíc stránek je skutečně znát. Říkám si: kdyby To jen nebylo tak dlouhé…
Ale když přijde ten závěr a s ním všechny ty emoce… Tam teprve poznám, co znamená budovaní charakterů. Zavřít knihu je jako ztratit přátele.
Věřte Kingovi, ví co dělá.
Backmanova skupinka blbců, která nás učí, že blbcem je tak trochu každý. Nebo alespoň, že každý může mít své problémy, do kterých nevidíme. To si pak jeden může přijít, že se potkává jen se samými blbci.
Příběh je občas předvídatelný s trochou klišé a absurdity, ale je to příběh s ušlechtilou a pěknou myšlenkou o boji se strachem a úzkostí a také o empatii a pochopení, který umí zahřát u srdce.
Tahle kniha byla víc než jen detektivka. Ostrov Lewis a An Sgeir, Skála. Místo, které zní děsivě už jen svým názvem. Hlavní postava se vrací na ostrov, kde prožila své dětství, aby vyřešila vraždu, přitom je však vtažena do nedokončeného příběhu, který ji provázel po celý život.
Lewis je větrným místem, plným rašeliny, skalisek a drsných lidí se zvláštními tradicemi. Autor je vykreslil bravurně a stejně tak i vyšetřování vraždy a komplikovanou, tajemnou minulost ostrovanů.
V tenoučkém díle silný příběh, kde se bijí protiklady čerstvé lásky a nesmyslné války. Života a smrti.
Při čtení se zdá celý konflikt až absurdní na pozadí toho, co prožívají obě postavy, které touží jen po lásce a štěstí z toho druhého. Copak je nějaký důvod, proč jim to nedopřát?
Knížka a krutost války v ní, nám na to dá svoji odpověď.
Když se řekne dobrodružství, jako první se mi vybaví právě příběh Bilba a družiny trpaslíků. Jejich cesta k Osamělé hoře inspirovala žánr fantastiky jako máloco jiného. Pán prstenů je možná autorovým nejvelkolepějším eposem, ale já měl asi vždycky ještě raději toho menšího, naivnějšího a pohádkovějšího Hobbita.
Bezpochyby krimi, ale taková, co to bere po svém a třeba říct že skvěle. Nemohl jsem se dočkat dalších kapitol s pohledy do dávných vzpomínek staříka s neobyčejným avšak nešťastným dětstvím. Jaké zkoušky ho ještě čekají? A co nám minulost odhalí? Knihy z ostrova Lewis rozhodně patří mezi nejlepší krimi, co jsem kdy četl.
Série o Harry Holeovi je šťastná sázka na jistotu. Není v ní slabých dílů, případy se neopakují a každý je jedinečný svým originálním způsobem a uvěřitelný, přičemž autor to s podklady bere hezky z gruntu.
Červenka to jen potvrzuje. Za mě je přitom jedním z nejambicióznějších dílů, který div nepraskne informacemi a dějovými linkami, které by leckterý autor neuhlídal a udělal z toho chaotický mišmaš, ale Nesbo ne. Příběh je skvěle poskládán a téma Druhé světové války i prolínání dvou časových rovin dělá z díla naprosto jedinečnou záležitost.
Geralt z Rivie je neobyčejná postava, která nás provází neobyčejnými příběhy. Tradiční pohádky, které jsou tak trochu naruby.
Co když je člověk stejné monstrum, nebo ještě horší, než ta která Geralt loví? Člověk jako tvor, který opanoval zemi a bere si svrchované právo na život a prostor.
Zaklínač by neměl mít emoce, a tak i žádné pochyby o svém poslání. Ovšem nebyl by to skvělý příběh, kdyby to v případě Geralta nebyla tak úplně pravda. To čtenáři přináší zážitek plný silných myšlenek a osudy zaklínače čtenáře interesují až k zbláznění.
Nejproslavenější a obecně nejopěvovanější Sněhulák. Číst toto dílo se neobejde bez velkých očekávání a to dokáže často zalomcovat výsledným dojmem. Ano, pořád je to báječná severská krimi, která vyčnívá nad průměrem, ale jen z autorovi tvorby znám hned několik lepších.
Prvek větší mrazivosti dílu určitě neuškodil a Harry Hole byl famózní jako vždycky. Spíše jde o případ, který se mi zdál místy trochu přitaženější za vlasy a na úkor dramatického dojmu jsem se jednou dvakrát pozastavil nad logikou jednání té či oné postavy. Ovšem včetně tohoto dílu je celá řada prostě nádhera a já rozhodně zůstávám fanouškem.
Krátké dílo, ale přitom jedno z nejvýznamnějších z naší domácí tvorby. Tedy, přestože má původ germánský.
Nemohu nesrovnat se Sapkowského Zaklínačem, neboť v obou příbězích shledávám řadu podobností.
Citlivý vyvrženec ze společnosti ve světě, kde nevládne zrovna Boží desatero. Sám proti nespravedlnosti a zlé vůli. Kdo je duší alespoň trochu romantik, ten takovým postavám zkrátka musí fandit.
Svérázný detektiv, pronásledovaný nejedním démonem, má svůj první případ. Čteno podruhé a já jsem přesvědčený, že série o Harry Holeovi je už teď klasikou žánru severské krimi.
A přesně proto se v prvním díle dostaneme do slunné Austrálie, k autorovu asi "nejslabšímu" dílu, přičemž ty uvozovky bych snad nejraději napsal tučně a s Caps Lockem.
Holeovky jsou vesměs chytré, napínavé a s postavami ani čtenářem se zrovna dvakrát nemazlí. Netopýr navíc vše obohacuje Australskými příběhy a osobitou, jedinečnou kulturou. Zemi, co vypadá jako idylický ráj založený na jedné velké křivdě.