HanaNov komentáře u knih

Posel... nevšední kniha se zajímavou myšlenkou. Každý si v ní najde takové sdělení, které sám hledá...
Markus Zusak ví, jak zaujmout. Samotné téma je totiž natolik přitažlivé, že už kvůli němu stojí za to si knihu přečíst. Představa hracích karet s tajuplnými úkoly, které vám někdo neznámý posílá poštou, je jednoduše řečeno úžasná. Tím spíš, že ten někdo vás musí opravdu dobře znát. Kdo je onen "pan tajuplný"? A jak si vybírá svého posla?... To jsou pouhé dvě otázky z mnoha dalších, které čtenáře nutně pronásledují až do samého závěru. Plnění úkolů je složité, hlavní hrdina musí přijít na to, co vlastně má pro vybrané osoby udělat. Jedná se vesměs o úkoly až banální (samozřejmě kromě výjimek potvrzujících pravidlo), které však ve svém důsledku mají nezměrné dopady. Jak by také ne, když v dnešním světě není na povzbuzení, pohlazení, vlídné slovo, přátelství nebo splnění úplně obyčejných snů místo... Posel prostě drobným činem dokáže velké věci...
Co mě však na knize trochu zaskočilo, byl jazyk. Nejdříve jsem se právě díky nespisovnému hovorovému jazyku vůbec nemohla začíst, protože tohle bylo (podle mých měřítek) opravdu moc (!). (Ano, jedná se o čistě osobní prožitek, někomu to třeba ani nepřijde:). Pak jsem si ale uvědomila, že právě hovorový jazyk k hlavnímu hrdinovi prostě patří, že by pak příběh nepůsobil tak skutečně...
Posla doporučuji, rozhodně je to kniha plná velkých myšlenek zprostředkovaných zajímavým příběhem. Jednu hvězdičku ubírám kvůli konci, který mě úplně minul. Někdy sice mívám dlouhé vedení, ale tohle mě trochu naštvalo, když jsem nepochopila pointu poslední věty:)

6 13.08.2013

Skleněný pokoj je výborně napsaná, čtivá kniha, na jejímž konci je čtenář skoro zklamaný, že už nebude číst dál... Simon Mawer dokázal vytvořit tak dokonalé zdání reality, že jsem si po celou dobu čtení musela stále opakovat: "Je to jenom fikce, takhle se to ve skutečnosti nestalo."
Po Skleněném pokoji jsem sáhla, protože jsem byla po prohlídce vily Tugendhat, o které kniha de facto vypráví, nesmírně rozčarovaná. Přemýšlela jsem o tom, jak v takovém studeném, odtažitém, neosobním domě mohl někdo žít... A i když je Skleněný pokoj pouze fiktivní historií vily Tugendhat, je to inspirativní kniha, která zaslouží to nejlepší hodnocení právě proto, že nutí čtenáře k zamyšlení.

6 12.08.2013

Názor na Cestu si opravdu (a bohužel) nedokážu příliš jednoznačně srovnat. Jedná se bezesporu o výborně napsanou knihu s myšlenkovým poselstvím, nicméně mě osobně děj příliš nechytil, protože mi připadal málo "rušný" a vůbec se neposouval kupředu. Svým způsobem se v knize vlastně vůbec nic nestalo, natož aby se alespoň něco vyřešilo. Představa a myšlenka knihy je geniální, ale k dočtení jsem se stejně musela trochu nutit. Celý děj mi přišel stále stejný a nevyvíjející se. Předpokládám, že to bylo autorovým záměrem, protože jak jinak by dokázal zobrazit bezútěšnost a beznaděj situace?... Pro mě osobně by toto téma nicméně bylo mnohem lépe zobrazitelné ve formě kratší povídky nebo novely.
Je to ale jen můj osobní názor, který nikomu nevnucuji a rozhodně tím nechci říct, že knihu nedoporučuji - spíše naopak... Myslím si, že by si ji měl přečíst každý, aby si udělal vlastní názor a aby alespoň na chvíli pocítil, jaké to je, když už není žádná naděje, protože tenhle pocit z knihy doslova sálá.

6 09.08.2013

K téhle knížečce jsem se dostala velkou oklikou, protože scifi obecně není mým šálkem. Když ale jednoho dne po mně kolegové v práci chtěli, abych si další den přinesla ručník a abych ho viditelně nosila, nechápala jsem... Co to je za blbost, ručníkový den? Proč o tom nic nevím?... A tak jsem začala lustrovat google, abych zjistila, o co jde. Ručníkový den mi přišel jako vtipná recese, a tak jsem si Stopařova průvodce odložila do pořadníku knih, které chci číst. Dostala jsem se k němu až teď a opravdu nemám slov:-)
Dostaly mě už první věty a pak jsem jen hltala další a další... Po dlouhé době je Stopařův průvodce konečně zase knížka, u které jsem se opravdu nahlas smála. Vřele všem doporučuji už kvůli geniální hře se slovy, náhodou, časem a prostorem. K nepřekonatelné vogonské poezii se člověk prostě jen tak nedostane a představit si jednu nictinu bych bez téhle knížky asi taky nedokázala (nebo spíš by mě to ani nenapadlo). A i když se mi druhá polovina knížky zdála trochu slabší, stejně jsem nadšená už kvůli tomu, že vím, jak to v galaxii opravdu chodí:-D

6 04.08.2013

Tak takhle nevtíravě vtipnou knížku jsem dlouho nečetla. Kdo nehledá nic náročného, spíš odpočinkového, Otázka za deset je jasnou volbou. Moc často se mi nestává, abych se u čtení zasmála nahlas.
Otázka za deset je diametrálně odlišná kniha od Nichollsova Jednoho dne jak námětem, tak i stylem vyprávěním (sice jiná, leč stejně dobrá). Je to lehké, příjemné čtení, které potěší a donutí zavzpomínat (já osobně jsem se několikrát přistihla, že popisované situace a charaktery moc dobře poznávám):-)
Opravdu jsem dobře bavila, doslva jsem text hltala a prožívala jsem příběh spolu s hlavním hrdinou, navíc skloubení s kvízovými otázkami v úvodu každé kapitoly je zábavné a netradiční:-) Stejně jako Jeden den byl prostě "jiný", tak i Otázka za deset je prostě nevšední - má nápad, lehkost, nadhled...

6 04.08.2013

Výborně napsané, nápaditě pojaté, dojímavé... Jeden den je kniha, která mě v poslední době asi nejvíc vzala za srdce. Je to úžasná (a netradičně sestavená) sonda do života dvou lidí, je to román o hledání životní lásky a štěstí, přátelství, porozumění, odcizení a opětovném sbližování.
John Nichols vytvořil úžasnou koláž pohledů do světa hlavních hrdinů, sledující jejich životy vždy jeden jediný den v roce od jejich promoce po každý následující rok. I když se kniha nečte příliš rychle, protože je písmo na stránkách poměrně nahuštěné, mě osobně děj naprosto pohltil. Četla jsem jednu kapitolu a už jsem přemýšlela, čím budu překvapená v kapitole následující - stále jsem se zaobírala otázkou, kam se budou životy hlavních hrdinů ubírat. Časové posuny se ukázaly jako opravdu velmi geniální tah, nesledujeme tak kontinuální vývoj, ale podle řečeného si ho můžeme sami dotvářet. A i když příběh nekončí happyendem, ale naprosto překvapivě a nečekaně, je to vlastně jedině dobře, protože život není spravedlivý a nikdy nic v něm skutečným happyendem nekončí. Čtenář je v závěru samozřejmě velmi nemile překvapen, nicméně pokud by děj dopadl tak, jak všichni celou dobu čekají, mohl by se zařadit mezi tuctové bezduché sladké romány, kam Jeden den v žádném případě nepatří!

6 04.08.2013

Skvělá kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Představa podobně řízené společnosti je totiž šílená a děsivá - lehce mi to připomnělo Bez šance Neala Schustermanna, u kterého mi bylo místy až nevolno.
Myšlenka, příběh, zvraty.. všecko parádní - jen škoda, že autor téma více nerozvinul, jistě by bylo o čem psát. Za mě tedy maličko nevyužitý obrovský potenciál - předpokládám, že kdyby kniha nebyla určena náctiletým, ale primárně dospělým čtenářům, mohla by být košatější a ještě mnohem víc zajímavější a šokující. Děj totiž byl hodně rychlý, až mi bylo líto, že některé situace nebyly více rozvedené.
A teda ten závěr - sakra - nemám takové konce ráda. Aspoň že doslov vysvětlil, o co autorce šlo, takže jsem spokojená:)

5 22.10.2022

Je to čtivý příběh, fascinující, šokující, ale to jsou vpodstatě všechny s touto tematikou. Literárně už to tak uchvacující není - neurazí, nenadchne.
Cilka měla až neuvěřitelné štěstí v neštěstí, nevím, nakolik se autorka ve svém vyprávění odchýlila od reality a kolik si toho domyslela. Závěr každopádně jako z červené knihovny...

5 29.01.2022

Jako.. Uff.. Tohle se snad ani nedá komentovat, jak šílená/ obludná/ nepředstavitelná/ morálně odporná je samotná hlavní myšlenka. Děsivý rozměr tomu dodá její uchopení, tedy naprosto nezúčastněný až odtažitý vyprávěcí styl, který veškeré dění jakoby absolutně nezávisle dokumentuje.

Bez šance je kniha, která vás pohltí, ale nejen to - udělá mnohem víc, ona vás doslova sežere, protože o ní musíte neustále přemýšlet, zdají se vám o ní sny, nedokážete ji vyhnat z hlavy.. Já osobně jsem si musela dávat velké přestávky, abych příběh byla schopná strávit, a to si připadám jako poměrně ostřílená z různých hororů, thrillerů a detektivek. Jenže tohle je jiné. Tady neteče krev proudem, není tu "padouch, který za všechno může". A právě to vás zasáhne na nejcitlivějším místě, protože ta zrůdnost, nechutnost a děsivost je v celém systému, jeho morálce, psychice a odlidštěnosti. Občas jsem měla až fyzický pocit nevolnosti, bylo mi zle, nemohla jsem uvěřit, že to opravdu čtu. A kapitola s popisem rozpojování mě rozsekala úplně, v tu chvíli jsem myslela, že budu zvracet.. (Byť na druhou stranu je geniálně napsaná)

Fandila jsem úplně všem rozpojencům a nechápala svět, ve kterém se toto může dít, svět, ve kterém jsou všichni tak pokřivení, svět, kde se páchá nejodpornější zlo ve jménu jakéhosi práva?

Každopádně kniha je mistrně napsaná, šokuje už jen tím, jak věcně všechny zrůdnosti podává. Osobně si říkám, jestli vůbec budu mít odvahu pustit se do dalšího dílu, až vyjde......??

5 14.12.2021

(SPOILER) Zakončení série mě trochu zklamalo, i když...
Nebudu teď vychvalovat klady, protože těch je (stejně jako v celé sérii) opravdu moc, protože Neal Shusterman prostě umí - jeho styl je svěží, nápad, motivy, myšlenky, postavy, to všechno je parádní, práce se čtenářem excelentní. Citra, Rowan, Greyson, Faraday, Randová - skvělý vývoj charakterů (hlavně teda Randová opravdu super!)
ALE: V tomto díle mi pár věcí vadilo, proto nedávám plný počet.
1. Goddard jako takový. Vadilo mi už jeho samotné "zmrtvýchvstání" v předchozím dílu, nicméně zde se profiloval do naprostého šílence bez jakékoli přínosné myšlenky, a to mi hodně kazilo dojem.
2. Nimbus. To je prostě blamáž na důvěřivého čtenáře. Tím, že Nimbus vytváří vlastní kopie, které jsou schopné tvůrčího osobitého myšlení, to mi naprosto zbortilo pravidla tohoto světa a vlastně pošlapalo důvěryhodnost hlavní teze o jakémsi "mozku lidstva". Navíc mi Nimbus občas lezl na nervy (už jen tím, jak ovládal Greysona).
3. Změna žánru na jakési sci-fi. Linka s kolonizací vesmíru mi nesedla, vůbec tam nemusela být.
4. Samotná podstata cechu smrtek. Tím, že jsme se dozvěděli, jak vlastně vznikl cech smrtek, tak mi z té časové posloupnosti událostí vyšlo, že smrtky zakladatelky byly dřív než Nimbus nabyl vědomí (jinak by ona pojistka nemohla vzniknout)...?

Každopádně série je to skvělá, je to něco úplně jiného, nese to v sobě velké myšlenky a zajímavé otazníky, takže netřeba řešit drobnosti:)

5 17.09.2021

Z mého pohledu je Loutkář o něco lepší než Hadrový panák. Celkově uvěřitelnější příběh i motiv (i když...), snesitelnější postavy i pochopitelnost jejich myšlení a jednání, nicméně opět vykonstruované až hrůza - tuna mrtvých, ale efekt strachu a napětí nikde. Je to takový průměr: ostříleného čtenáře asi úplně nenadchne ani ničím nepřekvapí, ale vcelku příjemně se to čte. Milým oživením je postava Damiena Rouche, která je živoucí a prostě baví. A velmi působivá je vražedná scéna v kostele, ta je rafinovaně a efektně vymyšlená, bohužel popsaná není úplně šťastně, takže si ji čtenář zas tak moc neužije, protože zpočátku nechápe, co se vlastně děje.
Celkově tak 3,5*

5 22.07.2020

Potřetí naši známí a podle mě nejzdařilejší kniha ze série..

Líbil se mi nápad (tak jako u obou předchozích dílů), líbil se mi styl vyprávění, čtivost a spád. Cením si, že všechny postavy se vyvíjí, jak myšlenkově, tak vztahově. Co mi na předchozích dílech vysloveně vadilo, byla rozháranost obou hlavních hrdinů, to, jak se neustále babrali ve svých problémech, vadila mi Mia utápějící se v depresi, alkoholu, prášcích a myšlenkách na sebevraždu, vadil mi Holger neustále řešící už vychladlý vztah s bývalou ženou. Přesto mi tato dvojice byla sympatická. Nyní KONEČNĚ oba překročili své stíny, vydali se novou cestou a funguje to! Pokud by měl být další díl, budu se těšit, protože obě postavy zrají jako víno a i příběhy jsou čím dál tím uvěřitelnější a živější.

Jednu hvězdu nicméně ubírám za ukvapený závěr. Podobně jako v předchozích dílech je vše vyřešeno a vysvětleno na dvou stranách, a to je po celé knize trochu málo! Když si vezmu, že někteří autoři na závěrečné scéně nechají třetinu knihy, jak je to akční, tak tady je to přesně naopak. Jako by byl závěr lehce odbytý - najednou je konec, hotovo, tečka. Ty konce by chtělo trochu pozdržet, natáhnout a zužitkovat tak dobře připravenou půdu. A ještě by mě potěšilo, kdyby příště tým lépe spolupracoval, působí to tak, že si každý hraje na svém písečku, každý skládá svoji stavebnici a najednou heuréka, jeden z nich na to přijde. Škoda, ten tým má velký potenciál!

Takže za mě ANO, nejlepší díl série.

5 11.11.2019

Taková průměrná detektivka, která neurazí, ale ani zvlášť nenadchne. Nesbovkám, Keplerovkám, Deaverovkám nesahá ani po kotníky, ale z mého pohledu to není tak špatné, jak tu někteří píší. Četlo se mi to dobře, autorův styl mi plně vyhovuje, vůbec jsem neměla problém s nějakou komplikovaností nebo nepřehledností, spíš naopak, bylo to občas až moc přímočaré a nějaký překvapivý zvrat, který by mě donutil nažhavit mozkové závity, jsem nezaznamenala.

Co mě osobně obecně u detektivek vadí, je problematika tajných služeb, takže se lehce obávám dalšího dílu, aby to nebylo moc "přeagentované". Ale určitě tomu dám šanci, protože i přes některé slabší chvilky mě tenhle Dahl bavil, resp. cca od poloviny už se to nedalo odložit.

5 10.10.2019

SPOILER !!!

Když prominu "terminátora" Jurka, nezničitelného, neporazitelného, geniálního a ve svých letech neskutečně silného a rychlého, tak to bylo moc dobré počtení! Hlavně teda opět setkání se starými známými, to vždycky potěší..

Oproti Lovci králíků nebyly popisy masakrů tak brutální a krvelačné a celkově mi to nepřišlo tak moc přitažené za vlasy. Každopádně vynalézavost, rafinovanost, hra se čtenářem, nápaditost, spád, akce.. V tomto ohledu mě dost zklamala finální scéna Jurkovy smrti, která byla po tom všem tak strašně rychlá a obyčejná, byť jsem čekala něco opravdu extra. No nic, doufejme, že Jurek už odnikud nevykoukne, to už by bylo fakt moc!!

Další díl je vpodstatě jasný, předem známe vraha a jeho motivaci (nebo možná to nebude hned následující díl, ale jeden z příštích určitě!). Co mě zajímá, je Saga, protože nevěřím, že by ji nechali jen tak zemřít!

5 02.09.2019

Z mého pohledu trochu zklamání. Šla jsem do toho naprosto nepolíbená jakýmikoli informacemi, čistě jen proto, že se mi už delší dobu líbily obálky knih od této autorky:-) Tak jsem si řekla, proč ne??
První polovinu knihy jsem se trochu musela do čtení nutit a to se mi moc často nestává. Pořád jsem doufala ve svižnější tempo a asi jsem podle anotace čekala trochu něco jiného. Každopádně na druhou stranu mi byly opravdu moc sympatické všechny tři hlavní postavy, byť je každá úplně jiná. Málokterý autor dokáže postavám opravdu vtisknout život, aby to nebyly jen ploché obrazy, ale to se tady parádně zdařilo. A co bylo hodně povedené a neotřelé, tak komentáře zúčastněných osob na konci každé kapitoly. Aneb jak se úhel pohledu na stejnou věc může lišit!!
Za mě tedy nakonec takové vcelku příjemné prázdninové čtení, protože se z toho vyklubala zajímavá pointa. Dala bych 3,5 hvězdiček, ale zaokrouhluje se nahoru, takže nakonec 4*.

5 19.07.2019

Mně se četla Sova mnohem lépe než v Lese visí anděl, pro mě to mělo svižnější začátek a trochu větší spád. Hodně se mi líbí Bjorkovy zápletky, jsou opravdu zvláštní, komplikované a netuctové, i hlavní hrdinové jsou zajímavé barevné osobnosti (hodně jsem si oblíbila Gabriela), jen jsem doufala, že si Mia svůj vnitřní boj vyřešila v první knize a bude prostě už jiná, ale bohužel.
Co mi ale na knížce vadí:
1. Opět se padouch dotkne přímo rodiny hlavního vyšetřovatele, sice vlastně náhodou, ale stejně. Ach jo, to nejde vyřešit jinak?
2. Zdá se mi to, nebo Holger vlastně na nic sám nepřijde?
3. Žádné pořádně vysvětlení souvislostí a příčin, zbrklý konec a epilog v kostele trochu okoukaný (viz Nesbo Policie)

Na Clonu se těším, líbí se mi vypravěčský styl a těším se na vývoj hlavních charakterů, teda doufám, že se někam posunou.

5 17.05.2019

Parádní Nesbovka! Akce, promyšlenost až rafinovanost, nečekané zvraty, zběsilé tempo, překvapivá odhalení, o to všechno opět není nouze.
Někdo tu psal, že je příběh překombinovaný, já myslím že NAOPAK! Příběh je zamotaný, to ano (to je ale také to, co nás na Nesbovkách mimo jiné tak přitahuje), ale není překombinovaný. Vlastně je to geniálně jednoduché... Nesbo vytvořil v Přízraku jakýsi kruh, který obkrouží kolem dokola, takže na konci se de facto vrátí na samý začátek, respektive k prvotní myšlence. Skvělé! Příběh je tedy vystavěn tak, že ona téměř primitivní zápletka na sebe jako sněhová koule nabaluje neočekávané a směřuje k odkrytí nemyslitelného....
Za mě 4 hvězdy. Proč ubírám jednu hvězdu? Z několika důvodů:
1. V některých scénách jsem místo Harryho viděla Arnolda Schwarzenegera, jak obtěžkaný granáty a samopaly sám běží proti celé armádě, aby vyváznul jen s několika nepodstatnými šrámy.
2. Hodně se mi zprotivil Oleg, naopak víc než předtím jsem začala fandit Harrymu a Rachel (přistihla jsem se, jak jim tajně držím pěsti a přeji si, aby jim to vyšlo), takže mě naštvalo, jak to nakonec dopadlo.
3. Zcela překvapivě jsem správně identifikovala, kdo je Dubajec. A to už přibližně v polovině knihy.
4. CO TEN KONEC????
--------------------
Nicméně je mi jasné, že Přízrak je nejspíš jakýsi prolog k Policii, proto ten konec. Takže směle do toho, ať se kruh uzavře:)

POZN.: Přízrak jsem poslouchala jako audioknihu v podání Hynka Čermáka. Oproti klasické knize jsem musela být víc trpělivá, žádné nedočkavé listování stránkami a úprk po řádcích a větách. Ale vyplatilo se. Pro mě úplně nový a skvělý zážitek!!

5 30.04.2016

Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství, milovala jsem malenky i malíčky! Je tak netuctová. Už se těším, jak ji budu číst synkovi:)

5 30.04.2016

Klasická deaverovka-rhymovka, která příznivce dobrých detektivek opět velmi potěší:-)
Ačkoli musím uznat, že čím víc rhymovek má člověk za sebou, tím víc je děj tak trochu předvídatelný. Ne že bychom my, prostí čtenáři, dokázali odhadnout, kam se příběh bude ubírat, nebo snad uhodli vraha, to v žádném případě! Tedy alespoň můj mozek na tohle prostě nemá:-)) Nicméně obeznámený čtenář se už nenechá jen tak zmást spletitostí děje, postavami a jejich rádoby motivy a předkládanými verzemi! Po zkušenostech z předchozích knih tak trochu očekáváme, že každá další zápletka, každý další naservírovaný detail nebo potencionální podezřelý, není definitivní až do poslední věty. A co víc, můžete se vsadit, že sebemenší drobnost zmíněná jakoby mimochodem, bude ve výsledku ta podstatná:)
Sběratel kůží je navíc co se týče souvislostí hodně svázán ani ne tak se Sběratelem kostí, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíš s Hodinářem, tudíž rozhodně doporučuji obeznámit se předem právě s touto knihou.
Takže co z toho všeho plyne? Přiznávám, že mě prostě Deaver baví. Ráda sleduji jeho myšlenkové skoky, propojování na první pohled nespojitelného a sledování hned několika linek, které do sebe na poslední straně jednoduše zapadnou. Ano, Deaverův styl se opakuje, ale na druhou stranu - kdo dokáže vytvořit takhle čtivý příběh s tolika odbočkami, který navíc působí uvěřitelně?....

5 12.03.2015

Tak tohle je pro mě oříšek, opravdu nevím, co napsat:)
Smršť je bravurně vyprávěná, ucelená, sleduje určitý cíl, k němuž postupně směřuje, je naprosto logicky vystavěná, postavy doslova vystupují ze stránek, zdánlivě nesouvisející příběhy jsou geniálně propojené, ale... Podle mě je ve Smršti celkově málo akce a co mi hlavně nesedělo (a podle mě to do knížky nepatřilo, protože to tam nemělo žádný smysl), byla duchařská linka.
Takže: Smršť je skvělá knížka, určitě stojí za přečtení už kvůli tomu, že se vymyká tradičnímu schématu vražda - pachatel - policista - indicie - pátrání po vrahovi - jeho dopadení. Tady je všecko maličko jinak, protože si zpočátku nejsme jistí, jestli vůbec k nějaké vraždě došlo. Skvělá psychologie postav a prostředí, propracovaná historie samotného místa poskládaná dohromady pomocí útržků minulých příběhů, to vše čtenáře ohromí. Jenom kvůli duchům, které prostě nemusím, ubírám jednu hvězdičku:)

5 13.08.2013