hetzerjoke komentáře u knih

Je až neuvěřitelné, jak silný příběh s mnoha dějovými zvraty, funkčími postavami a propracovaným world buildingem dokázal Asimov ve své závěrečné kapitole série o robotech vystavět na celkem jednoduché, elementární zápletce. Zatímco předchozí tři díly byly přes všechen svůj Sci-fi přesah a politicko-technokratické úvahy přeci jen detektivkami, Roboti a impérium fungují na dost rozdílném principu a svou kompozicí se už přibližují tradičnímu Asimovovu formátu "Space opera", jakého použil při navazující sérii Nadace.
Jazykovou stránku a techniku psaní (které nicméně autor rozhodně neodbývá) zatlačuje do pozadí fantasticky pojatá dějová linka, možná občas příliš větvená, zato však směřující k přímočaré a jasné pointě, nad kterou je třeba se zamyslet.
Z postav (mezi kterými světe div se vůbec není znát mezera po zemřelém Elijášovi) musím vypíchnout především kapitána D.G., jehož osadnický, světácký a trochu dobrodružný charakter se autorovi podařilo výborně prodat. Je příjemné vidět, že ten samý člověk, který dokáže napsat dialog pro dva roboty, bavící se vždy strojově logicky a suše, je schopný stvořit i ryze lidské persony, jejihž motivace, skutky i pocity jsou naprosto uvěřitelné. Smekám.
Jednu hvězdu strhávám jen proto, poněvadž jsem se cca uprostřed knihy (možná vlastní vinou) vysmekl z děje a měl jsem pocit, že dochází k samoúčelnému natahování stránkového rozsahu.

3 01.03.2022

Titulní povídka (resp. krátký román) je skutečný hororový skvost, inteligentní postapo, jednoduše příběh, který je kopírován a ždímán, nikdy však překonán. Sám se divím, proč se o Já, legenda v česku prakticky neví. Děj měl spád, byl velmi napínavý, dojemný a ke konci přinesl neotřelou myšlenku. Dokonalost.
Ani ostatní povídky nebyly nijak podřadné, dal se v nich najít vzor pro budoucí Kingovi thrillery, na rozdíl od nich si však Matheson vystačí s minimem krve a pouhým tajemnem. Až na povídku "Pohřeb", která nebyla nijak chytrá ani strašidelná, měl každý příbeh co nabídnout, od znepokojivě aktuálního "Tanyny", přes noční můru každého spisovatele "Nepříčetný dům" až po "Kdo je na drátě" s chladnokrevným uměním gradace dialogů. Ochotně odpouštím někdy zbytečně akční líčení útěku před příšerami (např. oběť) a dávám plný počet. Takto příjemné překvapení jsem při čtení dlouho nezažil.

3 08.09.2021

Hra Černá Káva zřejmě nejslabší, i přes účast skvělého Poirota se zde až příliš dlouho nic nedělo a mnoho stránek před zločinem bylo až příliš výplňových. Deset malých Černoušků jsem nečetl, jelikož jsem nedávno četl stejnojmenný román a razím heslo, že dobrou detektivku si člověk podruhé neužije. Skutečně mne nicméně nadchla hra "Poslední víkend", kterou jsem skutečně hltal a se zatajeným dechem čekal, kdo zmáčkl spoušť.

3 03.09.2021

Bylo již napsáno mnoho recenzí, ve kterých je tato kniha nazývána "složitá", "nezáživná" a kde je opakovaně upozorňováno na to, že začíst se do ní je takřka nadlidský výkon. Beru to jako axiom a proto se hodlám spíše než na celkový dojem zaměřit na jednotlivé aspekty Spasitele Duny.
Úvodem, postavy, jejich charaktery a motivace jsou úžasně vykreslené, mnohem lépe, než v původní Duně. Herbert jako by se utrhl z příslovečného řetězu, vykašlal se na mainstreamové Sci-fi čtenáře a psal knihu pouze pro sebe, maximálně pro úzký kruh studentů filozofických fakult. A to je dobře, protože když se k takovému dílu dostane někdo jako já, začne se o filozofii také zajímat a najednou se přistihne, že se v posteli ptá na smysl své existence.
Dalším kladně vnímaným aspektem je pro mne práce s časoprostorem. Děj se prakticky celý odehrává na Arrakis během jednoho či dvou týdnů. Krása, minimální prostor pro čtenáře, aby ztratil přehled.
Autor si také příjemně pohrál s formou textu, využívá pro něj klasické myšlenkové vsuvky a stará se o to, abych coby čtenář vždy věděl, proč postava to a to říká a to a to dělá.
Suma Sumarum, proč má tato chytrá knížka mezi lidmi tak rozpačité postavení? Nevím. Skutečně nevím.

3 28.06.2021

(SPOILER) Upřímně, knížku jsem ze začátku měl tendenci podceňovat. V druhé části trilogie se příběh tak nějak napůl uzavřel, a když jsem tak na začátku třetí knihy viděl, jak autoři do děje míchají úplně nové postavy, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Závěr trilogie a polovina sestavy prakticky úplní nováčci? To přece nemůže fungovat.

Ale fungovalo to. Bože jak to fungovalo. Třetí díl má sice stejně jako předešlé dva své mouchy (gramatické chyby nepočítám), například zkratkovitost, občas patetické dialogy a nelogická místa, jako celek a (především) jako závěr série však funguje na 100%. Dějové linky mají spád, všechny svou troškou přispívají k celku a žádná není na obtíž.

Neúnavný válečný štváč Vorian (světe div se) už není neomylný, autory glorifikovaný Han Solo co má vše v malíku a s voláním „Deus ex machina“ uprostřed bitvy vymyslí absolutně neočekávanou a efektivní strategii. Nyní je spíše unavený, radikalizovaný sociopat, což je co do charakterového vývoje jedno z nejlepších překvapení knihy. Upřímně jsem nečekal, že se budu kdy na kapitoly s ním těšit.

Po Xavierovi nám zůstal odkaz v podobě jeho zetě a tří synů, rozhodně však nejde pouze o dějovou náhradu a berličku k návaznosti na další knihy. Charakterově zcela odlišní bratři mají každý co do prostoru vyrovnané šance, zejména Abulurdova linka příjemně uzraje a v závěru vyvrcholí velmi nečekaně, avšak uspokojivě. Autoři rozhodně se smrtí Xaviera na Harkonneny nezanevřeli.

Za chytrý krok považuji také rozhodnutí upozadit linku Normy Cenvy a žen z Rossaku. Díky tomu, že se prostor těchto neatraktivních postav snížil téměř na polovinu, dostaly politické variace a filozofie mnohem více místa k rozvíjení, a to je dobře.

Erasmus a jeho věrný mentat Gilbert tradičně to nejlepší, co může kniha nabídnout. Kapitoly s robotickým filozofem a vědcem od prvního dílu trilogie drželi vysokou laťku kvality, a není tedy s podivem, že i v posledním díle má Erasmus skvělé dialogy a především ve spojení se svým žákem ukazuje, že se od časů první knihy (kdy hodil dítě z balkónu) dokázal naučit lidskosti.

Linku Istiana Gosse, nástupce Joola Noreta jsem měl v úmyslu pohanět jako zbytečnou a účelovou akční vatu, ale neudělám to. Předposlední kapitola s mistrem meče byla natolik napínavá a citově silná, že musím být mírnější.

Nejlepší tradičně nakonec: za prvé fanatická (až šílená) dívenka Rayna Služebnice, na jejímž strhujícím příběhu nám autoři názorně demonstrují sílu náboženského fanatismu ve společnosti a nutí nás rozpačitě kroutit hlavou, když se prakticky celé lidstvo jako celek semknulo za jedinou postavu pouze proto, protože tato postava koná. Je zcela jedno, že jen mlátí tyčí do strojů a zcela absurdně tvrdí, že je nutné nenávidět a ničit zcela všechny stroje. Koná a to člověku, zdá se, stačí.
Co do kvality (nikoliv bohužel do hloubky) Rayne směle sekunduje dvojice Yorek Thurr a Omnius, dvojice řekněme hlavních antagonistů série. Záporáci jsou odjakživa zajímavějším materiálem, ale jak počítačová všemysl tak šedá eminence džipolu mají oproti např. Glossu Rabbanovi navrch díky tomu, že při konání nějaké té špatnosti také přemýšlí.

Na Arrakis se toho naštěstí zas tolik nedělo a to málo prostoru, co naíb Ismael a jeho nezdárný adoptovaný synek dostal, nestačilo mně ani nadchnout, ani znechutit. Průměr. Také Titáni už nebyli nijak zajímaví, se smrtí všech nějak charakterově výrazných částí skupiny nakonec jejich zánik neměl v mých očích žádný citový dojezd.

Čili, summa summarum, Bitva o Corrin mě chytře donutila k podcenění a umocnila překvapením svou kvalitu. Jsem rád, že jsem trilogii dočetl až do konce a z vděku za mnoho hodin zábavy dávám plný počet.

3 11.05.2021

Přečteno jako e-kniha. Sehnat tuhle knížku v papírové verzi je prakticky nemožné. Předně musím napsat, že skutečně nechápu ten všeobecný hate na Herberta juniora a jeho prequelové knihy. Není to jako originální Duna, ale to ještě neznamená, že je to špatné. Někdy je to (!) dokonce lepší. Ubylo filozofie a snových sekvencí, zato se více uplatňuje Sci-fi potenciál zajímavého vesmíru a větší prostor dostává akce. Někdo by řekl hloupější než originál, a já říkám ano. Ale záleží na tom?

Příběhová linka Xaviera Harkonnena je od začátku, především během bitvy o Salusu Secundus velmi napínavá, nicméně pomalu vyzní do prázdna a náš bezchybný důstojník musí chtě nechtě ustoupit do pozadí a vyklidit pole ostatním charakterům, které na rozdíl od něj mají také nějaké záporné rysy.

Hodně stránek zabere především tragický příběh Xavierovy snoubenky Sereny Služebnice, která je na rozdíl od něj až nepříjemně vlezlá, akční a patetická ve svých činech. Kapitoly psané z jejího pohledu jsem dlouho spíše trpěl, naštěstí ale časem vyzrály, obzvláště poté, co se dívka dostala do zajetí strojů.

Zato s Vorianem Atreidem, lidským zrádcem a spojencem robotů se čtenář nějak nemá čas nudit, neboť téměř každou kapitolu to vypadá, že bude jeho poslední. Jeho charakter je vykreslen velmi sympaticky a živě, oproti těžkopádným politickým variacím okolních postav působí velmi svěže a akčně, jednoduše více jedná a míň myslí.

Opravdovým králem knihy nicméně není Vorian, ale Erasmus, robotická obdoba doktora Mengeleho s pozoruhodným pohledem na svět. Jeho myšlenkové pochody a snaha všelijakými experimenty zevrubně popsat veškeré aspekty lidské mysli jsem si skutečně užil a vůbec by mi nevadilo, kdyby dostal ještě více prostoru.

Dějové linky Zufy Cenvy, Agammemnona a Omnia bych shrnul poněkud kritickým verdiktem: nuda. Politiky mám dost v reálném životě, nemusím a nechci se s ní trápit ještě v knihách. Za spíše rušivou považuji také linku Normy Cenvy a Tio Holtzmanna, nicméně musím přiznat, že právě kapitoly s nimi tvoří Sci-fi jádro Historie Duny a bez nich by to nebylo ono.

Cenu za nejvíc nudnou (a navíc velmi zbytečnou) dějovou linku získává Selim jezdec, který se sice stal první fremenem, co kdy osedlal pouštního červa, nicméně však do klíčových událostí nezasáhne ani z dálky. Kapitoly s ním jsou v románu vysloveně nadbytečné, nic nepřinášejí a bez nich by bylo lépe.

3 29.03.2021

Poutavě napsaný fantastický příběh plný neuvěřitelných dobrodružství skupiny ruských vědců plujících proti proudu času. Příjemně staromódní neohrožení hlavní hrdinové, obdaření nezkrotnou badatelskou vášní, jíž se může rovnat snad jen jejich lovecké skóre, které je na konci knihy skutečně úctyhodné. Kladně hodnotím především krátké, dějove ucelené kapitoly a nesmírnou fantazii autora, body strhávám za charaktery hlavních hrdinů, které jsou naprosto identické a jednotlivé soudruh tak lze rozeznat pouze podle vědních oborů jejich zájmu.
A zmínit musím také nečekaně smutný konec, jež jsem přeci jen od tolik naivní knihy nečekal.
Jednu hvězdičku pochopitelně přidávám také za senzační ilustrace Zdeňka Buriana.

3 24.03.2021

Přečteno české vydání z roku 1932 a tedy plné archaického jazyka a slovosledu. Ušlechtilá a šroubovaná čeština naštěstí k tomuto dílu skvěle sedí a možná umocňuje jeho pohádkovost více, než úžasné ilustrace Zdeňka Buriana. Příběh je svěží a příjemně odlišný od klasických westernových mayovek. Hlavní postava, Otec Jaguár je i přes svůj věk typicky všemocný Mayův protagonista, schopný zkušený a neporazitelný. Naštěstí jeho hrdinské činy ladně ředí popisy eskapád doktora Morgensterna a jeho sluhy Fritze, kterým se naopak nedaří vůbec nic a skončí třikrát (!) v zajetí toho samého padoucha. Tajemný motiv prince Haukarapory a jeho odkazů posledního Inky staví knihu na stejnou rovinu jako legendární Poklad na Stříbrném jezeře, zde je však přeci jen méně realičnosti a více humoru (snad až na čestnou výjimku brutálního konce obou hlavních antagonistů, jež je v rámci mayovek nadprůměrný jak v originalitě, tak v popisu). Nenudil jsem se.

3 28.02.2021

Úctyhodné ukončení skvělé trilogie. Knihu samotnou samozřejmě bez znalosti předchozích dvou dílů vůbec nemá cenu číst, resp. čtenář by se tímto ochudil o valnou většinu navazujícího děje, jehož vyvrcholení nám Corrinové přinášejí. Všeobecně vzato – tento díl je v rámci trilogie sice nejvíce akční a takříkajíc dějový, zároveň však mnohokrát zabrušuje na tenký led improvizací a nelogičnosti. Rozporuplnost celého tohoto díla mě v důsledku nutí k označení nejhorší díl série, ovšem toto označení je velmi zavádějící – kniha je to silná, poutavá a stejně jako předchozí díly má co nabídnout.

Pomyslné zlato za nejlepší dějovou linku u mne trochu netradičně vyhrál zdánlivě bezvýznamný mladý herec Tyros Reffa, muž, který veškerou politiku i intriky odložil stranou pro jednoduchou, osobní pomstu imperátorovi. Jeho příběh byl svěží, úsporný a především s výborným závěrem.

Ovšem sám imperátor a jeho posluha Fenring svému samozvanému nepříteli směle sekundují. Hasimir je po své pauze z předchozího dílu opět ve formě a připraven lstí i vlastním nožem opět dělat co se dá, aby rod Corrinů udržel u moci. Shaddam se naopak během svého okázalého tažení chová jako utržený že řetězu, zcela iracionálně a brutálně, posilován vírou v brzké dokončení Amálu.

Ovšem Tleilaxan Hidar fen Ažidika, jež má vývoj umělé melanže na povel nejen že se začíná propadat do šílenství, ale také se začíná povážlivě osamostatňovat vůči impériu.

Vévoda Leto Atreides jako by si chtěl během děje poslední knihy chtěl vynahradit ty roky, kdy se choval rozumně, a s pomocí svých moudrých kumpánů se vydává na "válečnou stezku". Tu a tam jeho tažení působí poněkud zbytečně, ovšem útok na okupovaný Iks rozhodně považuji za velmi povedený, přirozený klimax trilogie.

V boji o Iks se nejvíce výrazně projevuje princ Rhombur Vernius, sice z větší části kovový, avšak o to více zanícený svojí dlouholetou válku dotáhnout do zdárného konce. I přes jistou tragiku svého osudu si překvapivě po celé tři díly zachoval upřímný optimismus.

To C'tair Pilru, jež zbyl na Iksu jako poslední kapka odporu v moři tyranie zde vystupuje jako vyčerpaná troska, kterou drží nad vodou pouze vlastní nezlomnost a víra, že se dočká vítězství...

Vedlejší dějová linka o samodruhé lady Jessice na Kaitanu nebyla příliš zaživná a své světlé chvíle získala pouze díky tomu, že byla propojena s linkou...

Barona Vladimira Harkonnena a jeho křivého poskoka Pitera. Zatímco baron se během knihy dočká nevděčně malého (i tak však skvělého) prostoru, když se učí dvorní etiketě, Piterovi vražedné Kaitanské eskapády příběh výborně oživují. Záporáci jednoduše opět co do kvality dějových linek kladné postavy přehrávají.

Normálně bych na závěr začal nadávat, jak byla Arrakiská linka s Lietem Kynesem nudná a zbytečná, ale... ona by to tentokrát nebyla pravda. Fremeni jsou suroví, krutí a děsiví, rozhodně jejich příběhu prospělo přidání Stilgara,budoucího Naíba síče Tabr. Pro jednou se zkrátka mezi Dunami méně mluví a více koná.

Závěrem snad jen postesknutí po minulém díle, který se nebál neskončit idilicky. Corrinové jako celek fungují na jedničku, ale přece jen se jedná o konec trilogie a jako tací si nemohou odpustit příslovečný Happyend.

3 09.11.2020

Kniha se mi velmi líbila pro svou jednoduchost a strohý, úderný styl vypravování, jenž mě nezahlcoval sáhodlouhými popisy či líčením. Drsný příběh Turiho a jeho cesty k statusu legendy vás určitě zaujme. Mnoho odboček, nečekaných souvislostí, aha momentů a krvavých praktik Sicilského podsvětí.

3 03.04.2020

Stejně jako předchozí díly, i tento má mnoho silných momentů, ale také nějaké ty chybičky.
+ dějová linka Cersei rozhodně stojí za to. Ukazuje intriky, strategii i osobní spory, zkrátka vše, co je na Písni ledu a ohně oblíbené. Ponurá atmosféra, navozující pocit, že je vše ztraceno.
- Sam a jeho (podle mého) nudné cestování. Absence Tyrionových eskapád, zpříjemňujících předchozí díly.

3 26.12.2019

Lepší než první díl.

3 19.07.2019

Jedna z těch mála knih, které se musejí číst v klidu, kdy jste soustředění a dovolíte svému vědomí, aby se ponořilo do děje. Celá podivuhodná idea předvídání budoucnosti pomocí psychiky davu je totiž složitá, ale orientace v hlubokém futuristickém vesmíru s řadou osobitých postav je už sousto, ke kterému je třeba přistoupit se zájmem dějové linie pochopit. Je to trochu náročné, ale výsledek stojí za to - podle mého se jedná o jednu z nejpovedenějších sci-fi,jakou jsem četl.(I když pravda,zas tak moc jich není)

3 27.02.2017

Audiokniha. Víceméně stejné jako předchozí díl, možná více napínavé a nepředvídatelné.

Skvělá publikace napsaná svižnou (ale hutnou) formou citací pramenů a zasvěcených komentářů k nim, díky které je na události nahlíženo s patřičným kritickým odstupem. Čtvrtý díl je co do obsahu velmi atraktivní, jelikož se z velké části zaměřuje na období julianské dynastie císařů, o které je na veřejnosti asi největší povědomí - jsou zde zaznamenány osudy nejznámějších z císařů, jako je Augustus, Tiberius, Caligula, Nero. Navíc se v knížce velmi často podíváme do našeho blízkého sousedství, protože milníky prvních císařských válek byly střety s barbary na Rýně, v Dácii, Británii a kolem Dunaje. Obzvláště čtivé jsou zejména poslední kapitoly o Židovské válce, líčené naturalistickým jazykem poraženého vzbouřence Iosepha...

2 24.06.2024

Vynikající knížka zejména pro milovníky starověkého válečnictví, kterým se zde dostane uceleného přehledu dějin ranné římské republiky přehlednou a přitažlivou formou. Autor zde popisuje nejen nejznámnější bitvy, ale také veškeré postranní střety a politické pozadí na obou stranách, neprofiluje pouze dobře známé vojevůdce (Hannibal, Pyrrhos, Scipio Africanus), ale také jejich neméně úspěšné, avšak historií neprávem přehlížené sekundanty, kteří často měli na dění během Punských a Makedonských válek mnohem větší vliv. Popisy bitev jsou přehledné a vkusně doplněné citacemi starověkých historiků (velmi kladně hodnotím autorovu revizi realističnosti - Appianus a Polybius přeci jen nebyli politicky nestranní a občas tíhli k nadsazování některých římských úspěchů či ponižování poražených). Každá bitva je navíc krom průběhu doprovázena neméně důležitými informacemi o složení vojsk a typu výzbroje vojáků. Jedním slovem velmi podrobné a přeci záživné dílo, ke kterému si rozhodně přečtu minimálně jedno pokračování.

2 09.06.2023

(SPOILER) Nechtěl jsem soudit knihu podle jí proklamované ideologie, ale autor zde v tlaku na čtenáře jde tak do hloubky, že bez propagandy by Říše strachu byla poloviční, ne-li třetinová knížka. A nechci v komentáři hodnotit jen jednu třetinu díla - hodnotím jej celé.

Crichtonovi se podařilo rozdělit čtenáře na dva tábory - jedny hodně na*ral, druhým udělal radost; jeho hlavní teze jsou nicméně nenapadnutlené: zpolitizovaná věda je svinstvo, špatně informovaní (environ)mentální žvanilové se nadají poslouchat a než něčemu začněte věřit, udělejte si vlastní rešerši a zkuste se otevřít názorům protistrany. Pod těmito záslužnými tématy (které už vážně někdo musel říct) ale prosvítá ještě skepticismus ohledně globálního oteplování a tady Crichton šlápl na kuří oko velké části světové populace. A mě taky.

Z knížky je patrné, čemu autor věří a čemu ne. Způsob, jakým své přesvědčení převádí na papír, je bohužel velmi nešťastný a v důsledku z celého díla vytváří až příliš okatou agitaci, ve které se každý argument "jeho" strany podkládá grafy a odkazy, zatímco oponenti (environmentalisté) jsou vykresleni jako teroristé a fanatici. A co je mnohem horší, také jako hlupáci. Udělat z každého, kdo věří v globální oteplování a společensky se angažuje do jeho řešení, špatně informovaného kecala, pokrytce a zazobaného egoistu - to pardon, pane Crichtone, ale to mi smrdí propagandou hodně přes čáru zaujatosti. Založit celou kapitolu na výkladu postavy, ve které jen tepe do ochránců (kteří oponují jen velmi chabě a v rámci svých povrchních "rolí") - takhle tedy prosím ne. To už je přesně ten styl, který autor přeci sám odsuzuje - jednostranná pravda, žádné "přeložíme dva názory a čtenáři, ty si vyber". Tohle je: "Tady je jeden názor. Tady máš dvoustránkový výklad, proč je super a správný, kdybys ještě pochyboval, v dodatku jsou odkazy na články, které to potvrzují. A ten druhý názor? Meh - všichni to známe. Je to ho*adina". Elektromobily fuj, solární energie fuj, předběžná opatrnost fuj.
Uff.

Pojďme zklidnit recenzi. Děj knihy je napínavý a přišel mi velmi nepředvídatelný; akční sekvence jsou skvěle dynamické a celá knížka má přjemně propojenou kostru, která na sebe navazuje. Postavy jsou (dle mého) tak trochu šablonovité, ale dialogy odsýpají a hlavní hrdina Evans je sympaťák, o které máte strach a držíte mu palce. Moc se mi navíc líbí název Říše strachu a celý koncept celosvětové potřeby něčeho se bát, ta myšlenka je nadčasová a je jednou z těch, pro které bych Crichtonovi odpustil i tu nejdelší agitačku. Nebo výklad od nepochopení principů ochrany přírody a bláhová myšlenka, že konzervace chráněných území je bohulibá a přírodě prospěšná činnost. Krása, bez ironie krása.

Prosím, hlavně si z knihy neodneste poučení, že všichni ochranáři jsou idioti. Mám takové mlhavé tušení, že by si to Crichton nepřál, i když kdo ví. Hodit na papír tak kontroverzní a drsnou kritiku, to už člověka přinutí se ptát, co chtěl básník říct.

2 17.04.2023

Velmi silná kniha s velkým množstvím hlubkých otázek a solidně rozpracovaných témat vniřních rozporů, kterou je nicméně celkem záhul číst a kdo si chce vychutnat všechna přirovnání a kětnaté věty, musí chtě nechtě číst jeden odstavec pět minut. Přestože se jedná o poměrně staré dílo (které ve své době asi nejvíce reflektovalo rasismus), unierzální časoprostor v absurdně chladné/horké pouštní oblasti dělá z Čekání na barbary nadčasový zážitek a velmi podrobný vhled do populismu a špinavé hry, kterou dokáží zlí lidé křivit charakter nevinných.

Děj je vyprávěn z pohledu starého usedlého soudce v malém hraničním městečku; postavou vyzrálou věkem a přeci příjemně dětinskou (archeologie, idealismus). Jak se ale moudrý, trochu bojácný ale hlavně uvědomělý člověk dokáže srovnat s nemorální diktaturou krutého impéria, které do jeho až doposud klidného domova přináší děsivě metodický plukovník Joll a mladí násilničtí policisté? Propaganda těchto cizinců hovoří jasně - barbaři, neznámý pouštní národ, jsou nepřátelé a plánují napadnout impérium a proto je třeba začít proti nim bojovat jako první. Jsou jiní, jsou zlí, chtějí zabíjet, musíme se bránit! Stačí zapomenout, že to bývali sousedé a že na pohraničí vládl mír.

Knížka je krátká a obsahuje pár docela drsných momentů, ale se jedná o příjemně decentní dílo, které se varuje příliš okaté agitace a většinu motivů servíruje formou přirovnání. Styl psaní, který autor zvolil nesedne každému, je hodně založený na vnitřních monolozích a úvahách.

Tato kniha je v současné době války na Ukrajině jednou z nejlepších, po které sáhnout.

2 15.04.2023

Série Nadace, Asimovův galaktický epos a dílo definující novodobé Sci-fi, končí. Z finále je bohužel namísto velkoleposti či geniální pointy cítit recyklace předchozích dějových zvratů a pokles nápaditosti kdysi mistrně píšícího vizionáře. Již předchozímu dílu jsem vyčítal příliš stránek a podivně generické téma space opery. Mrzí mě, že tuto výtku musím opakovat i u Nadace a Země, a proto zemním svou kritiku u slovy chvály: hlavní postava Trevize je živelně uvěřitelný dobrodruh a vůbec práce s postavami a jejich charakterem se mi velmi líbila, poznávání rozmanitosti lidského rodu napříč mnoha izolovanými světy jsem si užil. Asimov zde také předkládá největší množství zcela rozdílných světů a velmi poutavě popisuje jejich ekologii a prostředí, takže zatímco u jiných knih expozice nudí, zde vyniká čtivostí (samozřejmě musíte být správně chlapecky naladění a vše si barvitě představovat!)

Čím však Isaac zachází, tím také schází. Pojetí knihy jako tripu trojice přátel po neznámém vesmíru je po úžasné trojici prvních knih série obrovský krok zpět, a žádná úžasná dobrodružství nedokáží zalátat díru po nějaké nové myšlence, okolo které by se vše točilo. Namísto spění k pointě cítí čtenář na patře chuť nastavované kaše, dialogy jsou velmi často jen bezduchá semantika typu postava A něco tvrdí a postava B oponuje, ovšem bez dopadu na další události a děj. Závěr a vlastně i celá kniha už zkrátka nemají to kouzlo Asimovova světa, jaké jej známe a milujeme.

Knížku hodnotím jako slabší závěr výborné série trochu nespravedlivě přísně, samostatná by Nadace a Země byla stále silně nadprůměrné Sci-fi s kouzelným světem, inteligentní a přeci kouzelně přímočaré. Ale když nás Asimov od začátku rozmazloval genialitou, nemůžu mu odpustit, jak nám závěrem svého veledíla podrazil nohy.

2 01.01.2023

Z novodobého hlediska dosti naivní a především po dialogové stránce velmi zestárlé dílko českého Sci-fi klasika, který popularizoval vědu a snil o zářivé budoucnosti v době, kdy po Praze jezdily německé tanky. Planeta Leon je příběhem dětské touhy po dobrodružství, Vernem inspirované lásky k vědecké fantastice, napínavých výpravách, během kterých odvážní a svérázní hrdinové přepisují učebnice fyziky. Přestože se však tato první část může opírat o charismatické (a také tak trochu pošetilé) kvarteto českých studentů/planetotvůrců amatérů, trochu mi zde chybí Verneovská chemie mezi postavami, trochu dospělejší přístup k tématu a zejmána fungující motivace hlavních postav. Jasně, jsou to všichni správní kluci a když je zavolá dobrodružství, jdou. Ale dnešní čtenář dokáže najít na planetě Leon nejen fantastickou magnetickou horu a nebezpečnou lagunu s obří chobotnicí. Najde zde také patetické slovní obraty, tlačení na "hurá" efekt, do očí bijící komolení přírodních zákonů a také ne vždy svižně odsýpající příběh.

2 24.10.2022