hetzerjoke
komentáře u knih
Ves ve vzduchu
Jules Verne
(SPOILER) Příjemná a dobrodružná verneovka se zajímavými africkými kulisami a několika sympatickými hlavními hrdiny. Příběh je dost přímočarý, ale má několik zajímavých momentů (útok sloního stáda, rozkrývání osudu ztraceného vědce), často zajímavě reaguje na (v době psaní) aktuální Darwinismus. Klíčový motiv, vesnici pololidských stvoření v korunách stromů, mohl autor prodat lépe, ale nemůžeme si přeci v dobrodružné knížce pro děti stěžovat na naivitu. Podobnost s Conradovým srdcem temnoty (motiv řeky, šílený bílý bůh mezi domorodci) je jen náhoda?
Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
"Chudák Idiot. Co toho asi čeká... "
Za cenu více jak sedmi stovek stran monologů, dialogů a úvah se Dostojevskij dokázal přiblížit komplikovanosti lidské povahy, a to způsobem, který sám popsal jako realismus - nesnaží se pojmenovávat emoce a hrát si na psychologa; jen staví své postavy do různých situací, přesně vystihuje jejich motivace a myšlení a postupně formuje jejich povahu. Je to běh na dlouhou trať a (nebudu si na nic hrát) často se tato táhlá studie do duší postav zcela minula mé pozornosti a já si naříkal, že zatímco Dostojevskij na sto stránkách stihne shrnout dva rozhovory mezi nanejvýš čtyřmi lidmi, Verne potopil loď, přepochodoval Amazonii a zastřelil padoucha. Utahané rozmluvy a proslovy naštěstí z větší části zachraňuje moderní slovosled, zajímavá nářečí, nespisovnost a inu-ehm proložky. Jazyk knihy je tedy živý a, inu, díky tomu je Idiot se všemi svými stránkami stavitelný i pro jakž takž inteligentního čtenáře. Ehm.
Jestli jsem byl trochu kritický vůči klasice po stránce formy, v souvislosti s dějem a myšlenkou si to rozhodně nedovolím! Idiot je půvabný svou komplexností témat a zároveň sympatický nedoslovností, apelací na vnímavost při čtení, vyvozování vlastních závěrů. Kaleidoskop postav spolu interaguje v zajímavých okolnostech (večírky, dýchánky, náhodná setkání) a na ta nejrůznější témata, jako je etika, náboženství, láska či politika. Charaktery na různorodé podněty reagují zcela uvěřitelně a vévodí jim nevinný idiot Myškin, ve kterém se zhmotňuje krása neposkvrněného. Kontrast jeho svatozáře a maloměšťáctví většiny ostatních, toť pouze jeden z motivů knihy, na kterou vytrvale i po letech nesedá prach, protože tíhne k zcela zasloužené nehynoucí aktuálnosti.
Chancellor
Jules Verne
Proč má ta knížka kruci modré hodnocení?
Verne pod vlivem Poeho napsal nezvykle dospělý a děsivě realistický příběh ztroskotání na pustém moři, který je ale stále příjemně dobrodružný a verneovsky morální. Oproti jiným autorovým příběhům to svižně a poutavě utíká, není zde příliš času věnováno popisům okolí a díky deníkové formě má děj dynamiku. Posádka a cestující nešťastného Chancelloru jsou dobře vykresleni, jsou zde lidé zlí, dobří (těch je menšina) i pragmaticky smýšlející (těch je většina). Charaktery se lámou, zoufalství sílí a jak jedna po druhé mizejí v nenávratnu, dochází k věcem, na které u Verna opravdu nejsme zvyklí a které bych dětem snad ani nedoporučoval.
Chancellor mi připomněl, že mnoho knih od Julese Verna jsem nikdy nečetl, a ani o nich neslyšel. A po všech těch moudrých, náročných a hlubokomyslných bichlích mám chuť prožít další dobrodružství!
Caesarovy legie
Jiří Kovařík
Výborný vhled do životní kampaně mimořádného válečného génia, velmi podrobné i s vysvětlením pozadí bitev, výzbroje vojsk a pohledu z obou válčících stran (což autor zejména v poslední části Římské série zanedbal) - zkrátka Kovařík v nejlepší formě.
Tajemný Etrusk
Mika Waltari
"Vidím-li trpícího člověka, myslím, že nedělám rozdíl mezi dobrým a zlým, vinným či nevinným, ale pomohu každému, pokud dovedu. Vždyť slunce svítí stejně na zlého jako na dobrého. Nevěřím, že jsem rozumnější než slunce."
Zabralo to celý srpen, ale stálo to za to. Po Sinuhetovi moje druhé setkání s Waltarim a opět naprostá spokojenost, i když oproti egyptskému eposu má tahle knížka více obtížných pasáží a namísto zkoumání sociálních paradigmat jsou zde řešeny různé životní filozofie; vše samozřejmě doplňováné historií dosud tajemného období pátého století před Kristem. Zde autor nejen poodkrývá všední život Etrusků a Římanů, ale zároveň si pohrává s vyvracením dosud platné glorifikace řecké demokracie a kultury. Čtenáři jsou navíc svědky pomyslného konce vlády bohů nad zemí - namísto nesmrtelných lukumonů, božských králů všech králů a potomcích hrdinů se k moci dere lid a obchod; jako by ze světa zmizelo všechno nadpřirozeno, víra ve znamení, osud a předurčenost (kdy jste naposledy šli na sever, protože jste tím směrem viděli letět větrem hnané pérko? Já taky ani jednou, ale teď to mám chuť vyzkoušet). Tajemný etrusk je oproti Sinuhetovi důrazem na mystiku velmi výrazný, kde v Egyptě bohy dehonestoval zdravý rozum, tam je nyní zdravý rozum dehonestován bohy; postavy ve Středomoří duchy považují za hybnou sílu právní i válečnou.
Pochválit musím také postavy, které jsou výborně vykresleny skrze dialogy i činy. Mnoho už bylo napsáno, ale opět musím kvitovat kněžku Arsinoé, ve které Waltari zhmotnil vše, co na ženách mužům vadí, načež jí dal tělo Afrodity a připomněl, jak snadno na to lze zapomenout. Ale spravedlivě jsou zde zastoupeni také muži s řadou špatných vlastností; válkychtiví, pošetilí, nedovtipní a naivní. Středobodem výčtu postav je samozřejmě titulní hrdina Turms, symbol hledání domova a štěstí, jehož žádné argumenty rozumu nedokáží přesvědčit, že nalezl domov. On čeká na okamžik, kdy štěstí skutečně pocítí, kdy spatří zemi, jezero, horu a lid a přijme je za své. Opět: podobenství rozporu rozumu a citu, lidstva a božstva.
Tajemný etrusk je jedna z nejkrásnějších knih, které znám - vtipná (Waltari je věčný košilatý komediant), rozvážná, hluboká a mystická. Skvost, pochybuji, že letos přečtu ještě něco lepšího.
"Obávám se, že jsem od tebe otěhotněla a čekám dítě."
"Ve jménu bohyně!" zvolal jsem překvapením, zaskočen ve svých plánech.
Znamenitá mrtvola
Agustina Bazterrica
Audiokniha. Zachytím zde svou první myšlenku po doposlechnutí: a dál?
Velmi ponurý příběh, rozhodně spíš dystopie než horor; děsit se bude nejvíce ten, kdo nikdy nezažil domácí zabijačku, nebyl na lovu nebo ve škole nepitval. Jakmile jste jen trochu otrlejší, tlačení na sentiment a zhunsení z jatek a zabíjení vás pravděpodobně dříve či později začne unavovat. A tehdy knížka, která se výživá v extrémním popisu násilí a rýpání do charakterů jej konající... ztratí obsah. Děj nešťastného Teja je smutný a plný výborně (to kvituji) vykreslených postav, ale chybí mu nějaký větší zvrat, vyvrcholení, hlavní myšlenka. Smutek sám příběh zkrátka nanaplní, neutáhne; chybí tady propojení s okolním šíleným světem - dvě knihy v jedné, tak bych to nazval.
Ale vlastně mě to i bavilo, bylo to nápadité, dospělé (ačkoliv trochu moc zvrácené, to asi hodně lidem nesedne) a příjemně to postupně gradovalo, i když spíše jen skrze popisy. Pokračování, prosím.
Hořící most
John Flanagan
Audiokniha. Víceméně stejné jako předchozí díl, možná více napínavé a nepředvídatelné.
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Audiokniha. Je to takové jednoduché fantasy podle ohraného mustru, které je sice tak trochu zanesené žánrovým klišé, ale zároveň si na nic nehraje a plně se soustřeďuje na svou cílovku - dospívající. Tam, kde Pán Prstenů nabízí podobenství boje dobra proti pokušení zla, vystačuje si Hraničář s analogií na výběr střední školy a dospíváním. Nebabrá se v květnaté mluvě, dialogy spíše jen tak odbývá a svět buduje jen do nezbytné hloubky, lépe řečeno mělčiny. Nebudu to této knížce vyčítat, ale pochválit ji za to také nemohu.
Keltové českých zemí v evropském kontextu
Jan Bouzek
Ono se může zdát, že odborných knih na Keltské téma je dost, ale kolik z nich má skutečně odborný ráz, pracuje s vědeckou literaturou a pokrývá provázání Čech s okolními státy v historických souvislostech? Marně čekám, kdy se ukáže nový autor, který by tuto knihu měl potřebu aktualizovat, tak moc je ucelená a výstižná.
Ledová sfinga
Jules Verne
Audiokniha. Musím uznat, že na Verneovku (byť samozřejmě inspirovanou Poem) nezvykle drsné a mysteriózní, expedice do tajemného moře uvnitř Antarktidy měla několik silných momentů, nechyběla zrada ani boj s přírodou. Verne není typický mistr hororů a spíše si libuje v dobrodružství než v tajemnu, i tak je ale Ledová sfinga velmi dospělá novela, která si zaslouží mít lepší hodnocení než například Pět neděl v balóně...
Červený drak
Thomas Harris
Naposloucháno jako audiokniha, napínavý detektivní příběh s mnoha zvraty a děsivými momenty. Fakt, že vrah je od začátku známý, čtivost nijak nesnižuje a policejní práce je zde stále precizně a poctivě vykreslena. Pochvalu zaslouží vykreslení zabijákovy minulosti a duševních pochodů.
Pád říše římské
Jiří Kovařík
Poslední díl úžasné série, který je zároveň rozloučením s Římskou říši a její válečnou brilancí. V průběhu knihy je krásně vidět, že císařská armáda a potažmo říše samotná nezanikla přes noc, ba ani během jednoho století - byl to dlouhodobý proces ústupků na kvalitě výcviku, omezování kázně a samozřejmě také vzrůstající sebedůvěry vojevůdců, ke které muselo u státu, jehož velikost stvořila válka, nutně dojít.
Pátá část cyklu, jak už zde bylo řečeno, je trochu zkratkovitější a méně podrobná, za čímž samozřejmě nelze hledat pouze torzovité a nepodrobné prameny, ale také samotného autora, kterému jako by došla síla pokračovat; návaznost císařů zvládá stále famózně a za zestručnění a zpřehlednění revolt a občanských válek z třetího století mu musím vyseknout poklonu, ale (a to ale mě mrzí) nedotáhl kružnici do konce - skončit knihu vyplněním Říma za Honoria a se slovy "to další už bylo jen skomírání"? Prakticky celé předchozí století bylo skomírání! A my jsme ochuzeni o Attilu, Kataulanská pole, Vandaly ve Středozemí, Belisarovu výpravu... Je toho mnoho, a věřím, že společně s dějem pádu Římské říše by to vydalo ještě alespoň na jednu knihu. Jen chtít.
Zněl jsem až moc negativně? To ale neznamená, že Římské války jsou unikátní série, kterou jsem si zamiloval a poslední díl je sice slabší, ale pořád výborný, čtivý a naučný.
Legie římského impéria
Jiří Kovařík
Skvělá publikace napsaná svižnou (ale hutnou) formou citací pramenů a zasvěcených komentářů k nim, díky které je na události nahlíženo s patřičným kritickým odstupem. Čtvrtý díl je co do obsahu velmi atraktivní, jelikož se z velké části zaměřuje na období julianské dynastie císařů, o které je na veřejnosti asi největší povědomí - jsou zde zaznamenány osudy nejznámějších z císařů, jako je Augustus, Tiberius, Caligula, Nero. Navíc se v knížce velmi často podíváme do našeho blízkého sousedství, protože milníky prvních císařských válek byly střety s barbary na Rýně, v Dácii, Británii a kolem Dunaje. Obzvláště čtivé jsou zejména poslední kapitoly o Židovské válce, líčené naturalistickým jazykem poraženého vzbouřence Iosepha...
Já, Claudius
Robert Graves
Naposloucháno jako rozhlasová hra, vynikající knižní příběh ještě umocnil skvělý výkon pánů Preisse, Brzobohatého, Vinkláře a Rosnera! Vřele doporučuji.
Nemesis
Jo Nesbø
Příjemné, napínavé, úderné jak pravý hák od Holea. Nemesis je drsnou severskou kriminálkou, ve které jsou opět zpočátku jednoduché případy (bankovní lupič a sebevražda umělkyně) postupně mnohavrstevně promíchány zajímavými postavami a zvraty, dotknou se osobního prostoru samotného vyšetřovatele a nakonec vyústí pomalu, s napětím, do grandiózního finále. Po trochu rozpačité Července je Nemesis výborným pokračováním, ubylo zde historie a citových horských dráh; Harry je opět drsňák, jemuž po krku jdou i jeho vlastní kolegové a který je oproti předchozí části více uprostřed všeho dění. Velmi dobrá detektivka, osobně jsem si jí užil více než tři předchozí...
Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
Půvabné. Finovi Waltarimu se nějakým způsobem podařilo v polovině minulého století napsat román, který se nejen dostal do České maturitní četby (což je úloha dosti nevděčná a pro mnohá díla sebezničující), ale který je také stále aktuální a čtivý. A to neberte jen jako obligátní hemzy z přebalu každé druhé knížky - tady to s tou čtivostí pro jednou platí doslova a nezdráhám se napsat, že od skoro sto let starého Sinuheta by se mohli mnozí moderní autoři dost co učit. Knížka je dějově časosběrná a má hodně velký rozmach (jak jinak ovšem popsat lidský život než takhle?), přesto se připojím k mnoha zdejším recenzím a prohlásím, že stovky stran uběhnou jako voda v Nilu. Vážně.
Děj starověkého eposu o lékaři z Vesetu je velmi zajímavý a má hned několik rovin; užil jsem si všechny. Jako první mě zaujaly skvělé popisy světů doby bronzové - v náboženském fundamentalismu se babrající Egypt, militantní Chatti, mysteriózní Babylón nebo dekadentní Kréta, všechno plasticky stvořené vesmíry s vlastní mystikou a mentalitou, popisované s Guliverovskou fantastikou. Vše podkresleno drsným realismem ve světě plném násilí, orgií, úchylek a šílenství. Druhá rovina je na snadě: autor zažil WW2 a jeho Chetité jsou nacisté, Egypťané ostrovani a jejich politické klíčky i hlavní postavy jsou obrazem nedávné historie. Hezká paralela, souznící s hlavní myšlenkou knihy o neměnném světě. A nejniternější vrstva střetu idealismu a realismu - jak na úrovni osobní, tak náboženské a státní. Sinuhet vs. Kaptah. Haremheb vs. Achnaton. Autor se nebojí kontrastů, ale jednání všech postav jsou odůvodněná jejich povahou či logikou, takže děj je přehledný a děsivě aktuální. Už se ale začínám opakovat, stejně jako historie.
Na každé dvojstraně citát jak z mramoru, v každé kapitole napětí, humor i cit. Jedinečná záležitost, plný počet hvězd. Záporné recenze jsou jako bzučení much kolem mé hlavy.
Kladivo na čarodějnice
Václav Kaplický
Posloucháno jako audiokniha, četl Pavel Rímský. Mrazivá záležitost.
Duna: Dědic Caladanu
Kevin J. Anderson
(SPOILER) Přečtení posledního dílu trilogie už pro mě byla spíše otázka setrvačnosti a také zvědavosti, jak autoři naváží na první román. Lady z Caladanu se přes všechny své nedostatky četla docela lehce a dokázala vyprofilovat několik postav, na jejichž osudu mi vlastně i záleželo, takže jsem doufal ve velké finále, velké emoce a velké dobrodružství. Ne, překvapení se nekoná – mé naděje byly marné a já se obávám, že po skvělých koncovkách historie Duny a předeher k Duně ztratilo duo Herbert-Anderson i svou poslední výsadu, totiž dosažení filmově patetické katarze skrze monumentální bitvy, napínavé duely a uspokojivé rozuzlení. Dědic Caladanu nic z toho nemá. Postavy nově představené jsou smeteny ze stolu bez jakéhokoliv citového záchvěvu, padouši umírají jakoby nic a celá kniha tak působí jako nucené a uměle nafouknuté nic. Vím, že naše dvojka je dojením Duny a mizerným storytellingem pověstná, ale tohle...tohle bych snad i já zvládnul napsat líp.
Dvě hvězdy. Ptáte se, za co? 1. Jsem fanoušek a mám rád historii Duny a předehry k Duně (asi jako jeden z milionu). Jsem rád, že knižní vesmír Duny žije a rozrůstá se, byť často do slepých uliček. 2. Zamíchání karet tvarovým tanečníkem. Odepřeli nám epickou rozlučku s Eganem Saarem, Jaxsonem Aruem i Chaenem Marekem. Alespoň že jsme se mohli pokochat svěží linkou s tleilaxanským mistrem kamufláže, která mi připomněla Scytaleho ze Spasitele (láskyplný povzdech). Toť ale vše. Já vím, že knihy o Duně budou vycházet dál a že já je budu dál číst. Nezbývá mi než doufat, že se H+A odrazí od tohohle bahnitého dna (bolestný povzdech).
Nedokončené příběhy
J. R. R. Tolkien
Je smutné, že jsem fanouškem Tolkiena a filmovou trilogii znám do posledního dialogu a obrazu, ale knižní předlohu jsem četl donedávna pouze jednou a to jako žák základní školy. Tehdy se mi i s Hobitem velmi líbila, ale vlastně jsem jí četl jen tak mělce, hledal akci, souboje a bitvy. Návrat do Středozemě díky Nedokončeným příběhům mi připoměl, že ačkoliv je Pán Prstenů ve své podstatě pohádkou, může i dospělý člověk prohlásit: "Je to má nejoblíbenější knižní série" a nemuset se stydět před zastánci Camuse, Orwella, Hemingwaye; že je to krásně napsaná literatura s nádhernými přírodními pasážemi, veskrze lidskými dialogy a přemýšlivým tempem, ze kterého probleskuje autorův přesah do přemítání o lidském životě. A Nedokončené příběhy tento v trilogii naznačený přesah rozvádějí, byť spíše do dějového oblouku.
V knize se dočkáme rozšíření známých Tolkienových příběhů a vykreslení mnoha pozadí slavných událostí, postav a objektů; mnohdy se jedná spíše o torza a cimrmanovské rekonstrukce autorových fragmentů. Ale i to málo (tedy, málo: ono toho vlastně je dost) je půvabné. Styl prvního a druhého věku připomíná legendy, Túrinovo prokletí středověkou baladu, Námořníkova žena je hodně překvapivě lidským a rozvážným příbehem (do kterého Tolkien posadil typické úvahy nad muži a ženami, láskou k přírodě proti zálibě v vlastní, lidské tvorbě). Závěrečné pojednání se už opět vrací k prozaičtějšímu vyprávění a encyklopedické rozvláčnosti, díky kterým do sebe děj prvních knih lépe zapadne. To vše od jednoho geniálního, před sto lety tvořícího spisovatele. Možná si s přečtěním této knihy si někteří fanoušci rozvzpomenou, že nemají rádi knihy, ale film. A někteří si rozvzpomenou, že to cítí opačně...
Války bez konce
Jiří Kovařík
Po prvním dílu další zajímavé popisy historie starověkého Říma, ve které se mísí antičtí autoři s lehkým a zasvěceným komentářem. Kniha se zabývá skutečně turbolentní dobou občanské války populárů s optimáty, která dala vzniknout nejen vynikající Římské armádě, ale také tyranům a obstojným nepřátelům říše, mezi kterými lze nálezt nejen nesympatického Yughurtu numiďana, ale také Sertoria, kterému bych úspěch celkem přál. Knížka krásně podává tehdejší morální šedost většiny nobility a rozehrává vztahovou hru, jejíž vyvrcholení v dalším díle si rozhodně nenechám ujít.
