hetzerjoke
komentáře u knih

2014 - přečteno z antikvariátu
2025 - poslechnuto jako Audiokniha
Hodnocení školáka ani po více jak deseti letech nesnížím :)

Audiokniha. Kvalitativně srovnatelné s prvním dílem, autor měl pro psaní udělaný dobrý přehled o historických souvislostech a např. jména postav jsou z větší části věrná realitě. Horší už je to s charaktery těchto postav, protože naprostá většina z nich je černobílá a tudíž nepříjemně předvídatelná. V rámci starověké akční a válečné oddechovky tedy skvělá knížka, ovšem s osvědčenými matadory žánru jako je Waltari nebo Graves nelze srovnávat...


Keltika na rozdíl od "Keltů českých zemí v evropském kontextu" nepředstavuje ve větší míře archeologické nálezy a nepracuje s exaktními tvrdými daty či doslovnými historickými prameny, ale zaměřuje se na rozvinutí poznání keltského světa skrze jazykovou rekonstrukci, rozkrývání informací mezi řádky a (aniž bych to chtěl kritizovat) trochou fantazie. V knize je kladen důraz na poznání společenské struktury a mentality našich předků, zatímco historické události jsou zde zmíněny pouze okrajově. Za jiné situace by to bylo trestuhodné, avšak keltské literatury faktu je dostatek a tak tato kniha jen krásně zapadá do mozaiky dostupných knih a přidává svou trošku do mlýna. Svěží špetku, to se musí uznat - interpretuje se zde Ptolemaiova mapa (!) a pojmenovávají česká i zahraniční oppida; rekonstrují se migrační trasy a odhaluje se zde keltské božstvo.
Keltika rozhodně není samospásná kniha rekapitulující století keltské vědy, ale je to zajímavé a inspirativní čtení, doplňující dosavadní českou literaturu o nové poznatky. Snad se některé z nich brzy stanou předmětem vědeckého potvrzení či vyvrácení a archeologie se zase hne z místa...


Poslední díl úžasné série, který je zároveň rozloučením s Římskou říši a její válečnou brilancí. V průběhu knihy je krásně vidět, že císařská armáda a potažmo říše samotná nezanikla přes noc, ba ani během jednoho století - byl to dlouhodobý proces ústupků na kvalitě výcviku, omezování kázně a samozřejmě také vzrůstající sebedůvěry vojevůdců, ke které muselo u státu, jehož velikost stvořila válka, nutně dojít.
Pátá část cyklu, jak už zde bylo řečeno, je trochu zkratkovitější a méně podrobná, za čímž samozřejmě nelze hledat pouze torzovité a nepodrobné prameny, ale také samotného autora, kterému jako by došla síla pokračovat; návaznost císařů zvládá stále famózně a za zestručnění a zpřehlednění revolt a občanských válek z třetího století mu musím vyseknout poklonu, ale (a to ale mě mrzí) nedotáhl kružnici do konce - skončit knihu vyplněním Říma za Honoria a se slovy "to další už bylo jen skomírání"? Prakticky celé předchozí století bylo skomírání! A my jsme ochuzeni o Attilu, Kataulanská pole, Vandaly ve Středozemí, Belisarovu výpravu... Je toho mnoho, a věřím, že společně s dějem pádu Římské říše by to vydalo ještě alespoň na jednu knihu. Jen chtít.
Zněl jsem až moc negativně? To ale neznamená, že Římské války jsou unikátní série, kterou jsem si zamiloval a poslední díl je sice slabší, ale pořád výborný, čtivý a naučný.


Po prvním dílu další zajímavé popisy historie starověkého Říma, ve které se mísí antičtí autoři s lehkým a zasvěceným komentářem. Kniha se zabývá skutečně turbolentní dobou občanské války populárů s optimáty, která dala vzniknout nejen vynikající Římské armádě, ale také tyranům a obstojným nepřátelům říše, mezi kterými lze nálezt nejen nesympatického Yughurtu numiďana, ale také Sertoria, kterému bych úspěch celkem přál. Knížka krásně podává tehdejší morální šedost většiny nobility a rozehrává vztahovou hru, jejíž vyvrcholení v dalším díle si rozhodně nenechám ujít.


Velmi příjemný cestopis, který povzáší stručný a lidově úderný český překlad. Světoznámý autor se zde vrací do padesátých a šedesátých let minulého století, kdy on sám nebyl nijak slavný a celý svět byl doposud plný neprobádaných míst, kde přírodní krásy ještě neokleštila civilizace. V první výpravě se Attenborough vydá do Nové Guiney, což je i dnes místo prakticky pravěké nátury. Stejně jako v druhé cestě (či plavbě) po Mikronésii, i v Papui je mnohdy velký důraz kladen ne na popis zvířat a rostlin, ale domorodců. Zprvu mně to jako spíše zoologa než sociologa odrazovalo, ale nakonec mi z celé knihy nejvíce učarovaly právě ty kapitoly, ve kterých cestovatelé popisovali rzločné kultury, tradice a zvyklosti (zejména neuvěřitelný "Cargo" kult a svébytnou skupinu poustevníků v Austrálii). Doporučuji, tato kniha odráží poklidný a zkoumavý životní styl, který se nedá naučit. Člověk se musí jako cestovatel narodit...


Půvabně romantický popis cesty napříč exotickými zeměmi, ve kterých legendární dvojka správných českých chlapíků prožívá mnohdy úsměvná a nezřídka kdy nebezpečná dobrodružství mezi šejky, brahmány i divochy. Vše psáno nejen s lehoučkým nadhledem a květnatou poetičností, ale také postaru, s sympaticky zemitou úderností (inu, jako by to vyprávěl váš strejda co jezdil s fabrikou na montáže)...


(SPOILER) Klasická mayovka s příjemně dospělým zvratem ohledně zrady Old Wabbla (starého to opovážlivce a rasisty!), ve které se nad obvyklé přemíry stopování a špehování dočkáte i zajímavého tajemství ohledně původu titulního hrdiny.


Co vznikne, když si talentovaný spisovatel vyjede průzkum diváckých preferencí a rozhodne se cíleně vytvořit dílo, které se stane bestsellerem? Lascivní akční mysteriózní dort jak od Pejska s Kočičkou.
Andělé a démoni jsou naprostou klasikou Dana Browna a zároveň jakýmsi mustrem pro všechna jeho následující díla, čtenáři často vyhledávanou Šifru mistra Leonarda nevyjímaje. Mysteriózní a velmi napínavý příběh staví svůj základ na dnes již trochu omšelých premisách luštění starobylých záhad a hlavolamů, hledání pravdy mezi řádkami letitých knih a rozplétání konspiračního uzlu, na jehož konci je každý podezřelý. Dalo by se říci, že Andělé a démoni jsou detektivkou, ovšem jen do té doby, než začne na světlo prosakovat autorovo skryté umění přetavit rozvážné rozjímání na jedné dvojstraně v akci; a to v čistokrevnou, zmatenou, dechberoucí akci, při které možná zapomenete na dosavadní dojem z knihy a začnete vnímat, že se s nabývajícími stránkami začínají opakovat indicie, ukazující k žánrovému přerodu detektivky v scénář akčního filmu (béčkového?). A tehdy mě knížka přes všechny kapitolové cliffhangery a tlačení na efekt překvapení z části ztratila. Tím nechci říct, že mě knížka nebavila; jen jsem se dočkal trochu jiné zábavy, než v jakou jsem doufal a transformace Roberta Langdona z úctyhodného symbologa v pobíhajícího McGyvera mě zanechala rozmrzelým. Co se týče nastavovaného stránkového rozsahu, to už mne nezanechalo jen rozmrzelým. To už mě štvalo.


Až s přečtením Sesterstva Duny jsem skutečně docenil všechny vtipy o spisovatelském neumětelství dua Herbert jr. a Anderson. Předehry k Duně, Historii Duny, Vévodu z Caladanu i Vichry a Paula z Duny jsem si přečetl a přes všechny nedostatky i poměrně užil. Ale tahle nastavovaná kaše plná klišé, kapitolové vaty a zoufalé snahy vytvořit pro fanoušky co největší universum ve mně zanechala akorát pachuť, rovnající se prozatimní nechuti započatou sérii dočíst.


(SPOILER) Do Robotů úsvitu pro mě bylo o poznání obtížnější se začíst, než tomu bylo u nahého slunce, přesto jsem na konci této knihy stejně spokojený, jako při mém prvním setkání se sérií o robotech. Proč?
Příběh je podobný jako u předešlých dílů - stal se zločin a pozemšťan ho má vyšetřit i přes fakt, že proto musí vystoupit ze své konfortní zóny a poprat se s celou řadou proti němu jdoucích okolností. Děj se první půlku knihy trochu vleče, zejména rozhovory s Dr. Falstolfem by mohly být zkráceny o věcné filozofování, které pohříchu Asimov omezuje jen na sobě milé téma robotiky. Nudilo mě také okatá snaha o zbytečně hlubokou sebeanalýzu slečny Gladie. Zdá se mi to, nebo autor ve všech svých knihách používá pořád stejný recept na ženskou postavu - totiž sexy drobnou dívku, co se dle tradic svého světa drží od mužů zpátky, ale která toto tabu nakonec prolomí? A to nezmiňuji zbytečně lascivní pasáže o jejích fantaziích.
Vyzdvihnout naopak musím neotřelý nápad vraždy (chcete li "znehybnění") robota s s ním spojeného vyšetřování. Podezřelí měli uvěřitelné motivy a na první dobrou jsem viníka skutečně neodhalil. Závěrečného "aha" momentu jsem si díky tomu užil natolik, abych mohl napsat, že Asimov detektivky skutečně psát dovede.
Logicky se chovající charaktery, příjemný časoprostor ne tak úplně cizí planety a jasně definovatelná hlavní myšlenka mě nakonec nutí strhnout jen jednu hvězdu za příliš pomalý start.


Nerad něco podobného píši o léty prověřené klasice, ze které si berou materiál autoři seriálů snad už čtyři sta let, ale já tuto knihu nedokázal přečíst do konce. Silný příběh zrady, lásky, ukladů a pomsty se autorům podařilo tak nelidsky natáhnout a zesložitět, že jsem na začátku každé kapitoly brzy netušil, co se stalo v té předchozí. Přidejte si nekonečné popisné pasáže a unylé dialogy, prokládané klasickým Dumasovým patosem, a můžete pochopit, proč je možná lepší se v případě hraběte Monte Christa spokojit s filmovým výcucem, možná povrchně zkratkovitým, rozhodně však stravitelnějším.


Čistokrevný fan servis pro milovníky Duny, ve kterém se čtenář dozví mnoho zajímavých podrobností nejen že života Paula Atreida, ale také jeho přátel i nepřátel. Příběh se soustřeďuje na dvě období hrdinova života - první z dob tzv. Války Asasínů a druhé, ve kterém musí Paul jako nový imperátor čelit vzpouře jedenácti velmožů i atentátníkům z vlastního dvora. Zatímco první dějová linka je víceméně pouhá akce a politika, pokládaná vstupy starých známých postav z trilogie Předehry k Duně, ve druhé si autoři pokouší hrát na Franka Herberta a krom samozřejmé akce se pouští do duševního rozboru mladého císaře. Ne příliš úspěšně, nutno dodat. Herbert junior a Anderson prostě mají svůj vlastní styl, dokáží vymyslet znamenité zvraty a vykreslit různorodé charaktery, ale filozofii původního autora se jim dosud nepodařilo napodobit.


Posledních několik měsíců jsem věnoval neméně slavné Sci-fi sérii Duna od Herberta, takže když se mi do rukou dostala tato kniha, lehce jsem se zalekl. Původní Nadaci a navazující díl jsem četl už před více jak čtyřmi lety, krom toho jsem si už zvykl na vážný a politický tón Duny. Obával jsem se, že předehra k Nadaci bude podobný fan servis jako Předehry k Duně, tzn. příběhy úzce spojené s dějem původní knihy a tedy zcela nesamostatné.
Naštěstí, Předehra k Nadaci je velmi milá a vlídná kniha, která čtenáře udržuje v poklidném a mírném rozpoložení, netlačí na jeho emoce a nenutí jej vzpomínat si, o co že v té původní Nadaci šlo. Velmi se mi líbila všechna dobrodružství Hariho Seldona, skutečně sympatického matematika s nešťastným osudem. Zprvu mi příliš neseděl odlehčený a jednoduchý styl, který Asimov používá, ale nakonec to byla právě jednoduchost, kterou jsem v závěru ocenil. Dokonale uzavřený a důmyslnou pointou obdařený děj měl příjemný filozofický přesah a donutil mně přemýšlet. Jediná výtka - když třikrát během knihy postavy absurdně zaměňují jméno Yak za zájmeno jak, vážně jsem uvažoval nad tím, co si autor vlastně myslí o inteligenci čtenáře,kdyz na jednu stranu plní stránky moudrou polemikou a na druhou stranu využívá podobných gagů.


Příjemné, úsporně a čtivě napsané, čistokrevné Sci fi. Kladně hodnotím charismatického hlavního hrdinu a šedou karmu všech postav, záporně občasnou zkratkovitost a dlouhé popisy prostředí, jež ubírají na dynamice.


Upřímně, že začátku jsem se nad každou větou ušklíbal a v duchu kroutil očima nad tou předvídatelností a patetismem. Naštěstí jsem se nakonec dokázal silou vůle začíst, za což jsem si následně až do poslední stránky blahopřál. Ačkoliv tentokráte moje staronové shledání s Verneem dopadlo celkem zdárně, bojím se, že koronténa mne nakonec donutí sáhnout k staršímu obsahu mé osobní knihovničky. A to už by nemuselo být hezké.


Nečetl jsem originál, a ani jej číst nehodlám, neboť bych si nerad zkazil dobrý pocit. Zemí Šelem jsem dlouhou dobu jakožto neznámou Verneovku ignoroval především proto, že se mi nelíbilo prostředí příběhu. Chybělo mi tu neznámo, prozkoumávání nových oblastí a také, ano, trochu toho boje o život. Když jsem pak nakonec před pár týdny vzal knihu konečně do rukou, příliš jsem toho neočekával.
Naštěstí, zatímco první polovina díla mé předsudky spíše potvrzovala, během druhé už jsem se začetl a přišel příběhu na chuť. Ich forma (kterou jsem u Verneovek dosud nepotkal) byla výborně napsaná a světe div se, i v prozkoumané a zalidněné Indii se pořád něco dělo. Cesta parního slona mě jednoduše příjemně překvapila. A to bych zvlášť u téměř 200 let staré knihy rozhodně nečekal. Jednu hvězdu strhávám snad jen proto, že se spisovatel neodvážil jít více do dramatu a cestovatelé tak víceméně vše přežijí bez jediného šrámu.


Úvodem: knihu jsem četl bezprostředně po prvním dílu a mohl tak ocenit pečlivou provázanost mezi jednotlivými příběhovými liniemi. Nabízí se srovnání druhého dílu s předchozím - Atreidové byli více o politice a intrikách, Harkonnenové pro změnu sází na city mezi postavami, jejich motivech a myšlenkách.
Obecně řečeno, tento prostřední díl trilogie mi vůbec nepřipadal jako pouhá výplň mezi začátkem a koncem. Vlastně bych se ho nebál označit za lepší než díl první.
Leto Atreides se pevně ujal vlády nad svým rodem, ale stojí proti němu nejen Tleilaxané s Harkonneny, ale i jeho vlastní povinnost politicky přehlížet své touhy.
Rhombur s Kaileou se každý jinak popasovává s novou rolí vydědenců. Zatímco princ poměrně optimisticky a pln naděje, princezna otrávená sebelítostí a vědomím o bezvýchodnosti její situace.
Mladý Idaho se již ze začátku distancuje od ostatních a jeho vedlejší příběhová linie o podivných praktikách Ginázských mistrů zbrojmistrů tak spíše ruší nejen svou délkou, ale i patetismem a neustálým připomínaním, že Duncan je zkrátka nejvíc. Bruh...
Hasimir Fenring během těch pár kapitol, které mu byly dány nějak zapoměl intrikařit. A to mu to v prvním dílu tak šlo.
Stejně tak Baron Harkonnen, který veškeré dění v galaxii podřizuje starostem o vlastní zdraví. Jistě, i jako tlustá bečka stále tu a tam pustí hrůzu, ale postrádá prostor. Jeden by řekl, že se pro všechny své špeky prostě do románu nevešel.
To jeho milý, dobrosrdečný bratr Abulrud si v knize pobude celkem dlouho, naštěstí jeho příhody příjemně vytvářejí kontrast dobro / zlo. Musel jsem se usmívat, když jsem si představoval, jak si atypický představitel Harkonnenů užívá každou drobnost ve svém (dosti mizerném) životě.
A proč že má Abulrud tak mizerný život? No, vrásky na čele i jizvy na duši mu způsobuje brutální a divoké chování jeho nepovedeného synka Glossua. Ten uctyhodně nejen nahrazuje svého strýce v roli hlavního padoucha, ale také svými činy posouvá děj.
Depresivní tón knize dodává zoufalá cesta Gurney Hallecka za svobodou, které se mu v otrockých jámách Giedi Primy jaksi nedostává.
Na nedostatek svobody trpí také partyzán C'Tair Pilru, jehož boj v obsazeném Iksu jako by se inspiroval prorektorátními československými odbojáři. Ani on pár bombami nedokáže víc, než jen Tleilaxany naštvat.
A to nejhorší na konec - prokletá Arrakis a pokračující sága rodu Kynesů, která nabere na dynamice až v poslední třetině knihy, v době, kdy už jsem kapitoly o umma Kynes & son spíše přeskakoval.
Závěrem doporučení všem fanouškům původní Duny. Třetí díl je pro mě teď už jistota. Harkonnenové mě zanechali v příjemném napětí.


Čtivě napsaná kniha, vytvořená více méně především pro fanoušky původní Duny (kteří se v poutavém ději dozvědí mnoho a mnoho zajímavých detailů o všech postavách). Sama kniha má ovšem své světlé i temné stránky a dějové linie.
Pochválit musím příběhy Shaddama s Fenringem a rodu Atreidů. Zajímavé byly také boje mladého Idaha proti Harkonnenům.
Za nezáživné na druhou stranu považuji dobrodružství Pardota Kynese na Arrakis a rozjímání Bene Gesseritu o nutnosti splodit Kwisatze Haderacha. Znějakého důvodu.
A nakonec to nejlepší - baron Harkonnen, intrikařící proti všemu a všem, ve volném čase dávající průchod své krutosti. Spolu se sadistou De Vriesem tvoří dokonale prohnilý tým, který hodlá vesmír jaksepatří vyždímat.
Rozhodně se brzy pustím do pokračování.


Stejně jako první sbírka, i toto dílo pro mě bylo poněkud rozporuplné kolísající kvalitou jednotlivých povídek, která se pohybovala od výborných až po -co sem to sakra četl- kvalitu.
Hororové povídky patří k nejlepším, např. Krysy.
