hledaseniki komentáře u knih

Víte vy co, Holmes a Moriarity mě prostě baví. Všichni kdo četli alespoň jednu knihu víme, že Holmes se tak nějak vyžívá v sebelítosti a je to taková fňukna, i tady samozřejmě nezklame a je pravda, že po nastěhování s JX do nového domu bych ho sama propleskla.
Detektivní zápletka zde nebyla kdovíjaká, ale upřímně mi to nevadilo, protože mě neskutečně baví jejich vztah. Líbí se mi, že Kit došel do fáze, kdy můžu říct, že si JX zaslouží, protože konečně mu otevřel srdce a neházel jejich vztahu klacky pod nohy nebo ne moc.
Mrtvola v krabici s porcelánem měla slušně našlápnuto, je škoda, že Kit se vyšetřování vyhýbal, i když se mu to tak docela nepovedlo.
Ty dialogy jsou boží, x krát jsem se při čtení zasmála nahlas, tohle je za mě taková sázka na jistotu, tedy pokud jste otevřený vztahu dvou mužů, ale podle mě Kit a JX si získají každého a to i přesto, že Kit je často na ránu.

Tohle zhltnete jako malinu, ostatně jako i předchozí díly. Zbožňuju to, takže šup sem s dalším dílem! Řekla bych, že je to moje guilty pleasure, ale vlastně ne, protože se rozhodně nestydím za to, že tuhle sérii miluju.

2 19.08.2024

Kniha, která v zahraničí sklízela úspěch a já se na ní moc těšila a dostala jsem přesně to, co jsem chtěla.
Hlavní hrdinka byla sympatická, chytrá a šla si za svým i přesto, že jí doba nepřála. Příběh není jen o její cestě ke splněnému snu, ale jak už je na obálce uvedeno v příběhu nechybí ani láska a jen nepatrná záhada, rozuzlení příběhu bylo vcelku uspěchané, což je škoda, ale autorka si připravila půdu pro další díl. Knihou jsem doslova prolétla, styl psaní je jednodušší, což beru, protože by to mělo být přístupné především mladším čtenářům. Jsem víceméně spokojená a těším se na další díl.

2 07.08.2023

Moje druhé setkání s autorkou. Probuzení Simona Spiera považuji za tu nejsladší knížku a nejúžasnější knížku jakou jsem kdy četla.
Podělaným navrch pro mě bylo proto zklamáním. Autorka tu čtenářům předhazuje spousty zajímavých témat o kterých je potřeba mluvit, ale nejde do hloubky,bere to jen tak povrchně, což je škoda.
Hlavní hrdinka mi pila krev a i přes svůj věk čtu hodně knih pro mladší čtenáře, ale při čtení téhle knihy jsem si připadala stará.

2 10.03.2021

Útlá knížka, která vysvětluje význam feminismu, věcně, prostě a jasně. Nejde o sprosté slovo, ale o běžné slovo, které by mělo patřit do života každého z nás.
Kniha pro každého.

2 22.02.2021

Co to jako bylo? Tohle napsala B. A. Paris? Co se to stalo?
Po naprosto úžasném thrilleru Za zavřenými dveřmi jsem si po vydání hned pořídila autorčinu druhou knihu V pasti lží...dostala jsem se k ní až letos a tohle bylo teda obří zklamání.
Zápletka vypadala zajímavě, ale nakonec to bylo strašně předvídatelné, jedním slovem klišé. Autorka čtenářům nenaservírovala nic nového, nespolehlivá hlavní hrdinka - to už tady bylo tolikrát, že to už ani nespočítám. Navíc jsem teda měla problém s těmi dialogy, pořád se tam opakovalo to samé dokola, stejné situace, stejné věty.
Obracela jsem sice jednu stránku za druhou, ale nevím jestli to bylo ze zvědavosti nebo protože jsem knihu chtěla mít za sebou.
Mám takový dojem, že kniha je určená především čtenářům, kteří s tímhle žánrem začínají nebo těch thrillerů nemají přečteno tolik.
Jednoznačně zklamání!

2 16.02.2021

Doplavat domů je jednoznačně zvláštní kniha, trošku působí jako divadelní hra. Rodinku na dovolené vyruší příchod vetřelce v podobě bláznivé ženy/ dívky.
Kniha je útlá a četla se docela dobře, i přesto, že se tam dle mého moc nedělo. Postavy jsou neskutečně nesympatické, nedokážete si k nim vybudovat žádný vztah, takže se ta kniha míjí účinkem, který možná měla mít a nebo taky ne...kdo ví.
Přemýšlela jsem co touhle knihou chce autorka vlastně říct, po dočtení sice nějakou představu mám, ale nezanechalo to ve mě žádný hlubší dojem.

2 10.02.2021

Očekávala jsem thriller dostala jsem drama a vůbec to nevadilo.
Každá kapitola je věnována některému z cestujících. Pro osm cestujících to je běžná cesta vlakem, ale netuší, jak se může taková cesta zvrtnout.
Autorka netlačí na pilu, postupně čtenáře seznamuje s cestujícími, každý má jiné starosti, každého trápí něco jiného, někdo jede na svatbu, někdo na výlet a někdo za prací, někdo je ve vlaku s účelem zabíjet. Běžný den se změní v hotové peklo. Kniha se nesnaží ze čtenářů vymáčknout nějaké emoce, ono to tak nějak plyne samovolně pomalu a plíživě.
I přes to, že jde o téma teroristického útoku je tahle kniha nesmírně čtivá. Donutí vás se zamyslet nad věcmi, které byste normálně třeba vůbec neřešili nebo by vás ani nenapadli a to si na té knize cením.
Kniha je nesmírně poutavá, dojemná, silná a neuvěřitelně skutečná.
Téma které tak často v knihách nepotkávám a je třeba o něm mluvit!

2 02.02.2021

Od Liane Moriarty jsem dosud nic nečetla, když ale vyšla kniha Úplně cizí lidé, tak mě svou anotací zaujala a rozhodla jsem se jí dát šanci.
Skupina lidí, kteří se vzájemně neznají se vydávají do lázní, které slibují, že jim změní život.
Dost podstatnou část poznáváme vcelku početnou skupinku lidí, jejich povahy a především jejich život. Příběh je vyprávěn každou postavou, nikdy se tam neopakují stejné věci, prostě tak nějak navazují na události. Určitě to není knížka, kterou zhltnete za jedno odpoledne, tenhle druh čtiva to určitě není, přesto, že se toho v příběhu ve větší části nic neděje, tak máte stejně potřebu číst a dozvědět se víc a když se tak stane, tak mě napadá jedno slovo a tím je absurdní, tak by totiž tahle kniha dala označit. Svým způsobem je to taková divnokniha, ale vlastně jsem s tím ani neměla problém. Ta délka byla na můj vkus docela přemrštěná a zbytečná, mohlo to být kratší a autorka si mohla odpustit, ty poslední kapitoly, které jsou přebytečné, nebylo třeba rozvíjet příběh o 3 měsíce, o 1 rok apod.
Nemůžu říct, že by se mi kniha líbila, ale nemůžu říct, že by se mi nelíbila, jsem někde na půl cesty, ale nemění to nic na tom, že Moriarty píše čtivě a asi nejvíc se mi líbilo poznávat postavy a proto to není poslední kniha, kterou od ní budu číst.

Každé srdce je bránou, má skvělou myšlenku. Hned v úvodu se noříme do příběhu, o kterém vlastně vůbec nic nevíte a tápete stejně jako hlavní hrdinka. Styl vyprávění a psaní není nijak náročný, čte se to rychle, ale bohužel se tam podstatnou část vůbec nic neděje, a když už se něco začíná dít, tak je to jen na pár stránkách a následuje konec.

Samotná myšlenka je vážně skvělá, to že existuje několik světů, v kterém někteří můžou žít věčně a někteří ne a ti co to štěstí nemají, čekají ve škole určené dětem, které doufají, že se jim jejich brány znovu otevřou. Vidím tam kombinaci Alenky v říši divů, Narnie a spousty dalších příběhů, což se mi líbí, ale ten příběh působí hrozně prázdně, i když se snaží být svým způsobem zajímavý, ale je to podle mě neucelené. Mělo to potenciál zaujmout i starší čtenáře, ale hlubší myšlenka se po cestě vytratila, je to škoda.

Obálka je ale nádherná.

2 26.03.2020

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru je kniha, kterou jsem si chtěla přečíst už hrozně dlouho. Letos se mi to konečně povedlo a nemůžu vyjádřit slovy jak je tahle kniha úžasná.
Dospívání je všelijaké, každý si ho prožil po svém. Aristoteles a Dante jsou dva rozdílní mladíci, kteří se seznámí celkem náhodně a po pár dnech a jsou z nich nerozluční přátelé. Příběh je neuvěřitelně milý a úplně z něj čiší ta laskavost, jemnost, i když samozřejmě ne vždy, přece jen život není vždy jednoduchý a existují mezi námi monstra, ať se nám to líbí nebo ne.

Láska je láska ať jde o vztah ženy s mužem nebo vztah mezi mužem a mužem, já s tím nemám problém a naopak se mi líbí, že do filmů a knih dostává i láska mezi lidmi stejného pohlaví. Mám moc ráda, když nějakou knihu dočtu, zaklapnu jí a cítím, že mě její příběh zahřál u srdce, že to nebylo žádné laciné klišé, které vídáme dnes a denně. Tohle je kniha, kterou jsem po přečtení nechtěla ani odložit a i když je to dost dlouho co jsem jí četla, vždycky si na ní vzpomenu a to jedině v dobrém.
Kniha je sice cílená pro mladší čtenáře, ale já si troufám říct, že tahle kniha je pro každého.

Víc takových knih!

2 14.09.2018

Kdysi jsem od autorky četla, její knihu Parazit, která byla perfektním thrillerem, a byla jsem dost zvědavá na její knihu Společenství stínů, celkem nedávno se mi jí povedlo sehnat právě tady v bazaru.
Příběh ženy, která truchlí pro svého manžela, který zemřel před pár lety na jejich společné dovolené, jenže truchlení vystřídá posedlost, když se vrátí její přátelé z dovolené a na fotografii najde právě svého zesnulého manžela, rozhodne se vydat za ním a zjistit jestli je mu jen podobný nebo je to skutečně její manžel, kterého vlastně skoro neznala. Jak nejlépe vyjádřit pocity při čtení knihy?

Upřímně, bylo to strašné. Z počátku to vypadalo docela zajímavě, v knize se střídá pár kapitol ze současnosti – kdy hlavní hrdinka (už si nepamatuji na jméno) vydává hledat manžela a kapitoly z minulosti, jak se pár seznámil až po manželovu smrt. Jak říkám začátek je docela zajímavý, ale čím víc se ponoříte do příběhu tím je to horší a horší a přitom by to mělo být naopak. Přišlo mi, že čtu takovou tu brakovou literaturu, která kombinuje žánr thrilleru s romantikou, což by nebylo tak strašné, kdyby ten příběh nebyl tak šíleně stupidní. Laciná zápletka s otravnou hlavní hrdinkou, která vyústila v něco vyloženě otřesného, všechno to bylo zbytečně překombinované, čte se to sice lehce, má to dobrou myšlenku, jen to prostě nevyšlo tak jak mělo. Největší plusem celé knihy je právě Charlie, který je v té knize zatraceně málo!

2 26.10.2017

Daniela Glattauera miluji a to doslova a do písmene. Před lety jsem propadla jeho Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna už tehdy jsem se do něj zamilovala, pak vyšla jeho další kniha Není zač, která mou lásku jen prohloubila. Dlouhou dobu jsem měla ve čtečce Navždy tvůj a letos už byl čas si připomenout mého oblíbence.
V tomhle případě zapomeňte na předešlá autorova díla, protože tohle s nimi nemá vůbec nic společného. Jde o román, který se chvilku tváří romanticky a pak tak nenápadně přejde do děsivější noty a pomalu se v tom snaží naučit chodit. Hlavní hrdinka je nesympatická, otravná, zakomplexovaná a rozhodně je nevyrovnaná. Hannese tam byl jen okrajově a rozhodně to stačilo. Nijak zvlášť nemusím knihy ve kterých jsou psychopatičtí pronásledovatelé, protože mi to všechno přijde stejné a taky se mi při čtení stalo, že jsem si říkala, tohle jsem už někde četla, oproti tomu ten závěr byl vynikající, jenže ta cesta k tomu závěru byla trnitá nejen pro hlavní hrdinku, ale i pro mě jako pro čtenáře. Styl vyprávění mi jednoznačně nesedl, er forma a v závěsu přímá řeč to není úplně nic dle mého gusta. Daniel Glattauer evidentně vybral špatné téma pro svůj příběh, škoda. Přesto všechno Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna a Není zač bude vždy patřit k mým nejoblíbenějším knihám.

2 24.10.2017

V roce 2015 se na americké televizní stanici FOX objevil jeden z nejočekávanějších televizních seriálů toho roku, který vznikl na motivy knihy Pines u nás byla kniha vydána pod názvem Městečko Pines. Jedná se o knižní sérii, která je v Americe či v jiných zemích poměrně populární, jenže u nás autor není příliš znám. Nutno říct, že jsem seriál viděla, přinejmenším první sérii a na knižní předlohu jsem byla zvědavá jednak kvůli samotnému seriálu, ale protože autor se nechal inspirovat kultovním televizním seriálem Městečko Twin Peaks. Všichni víme, že knihy jsou vždy lepší než filmové / seriálové předlohy a tak jsem se o tom chtěla přesvědčit.

Kniha Městečko Pines se čte sama, což je jedna z jejích největších předností. Hlavní postava Ethan Burke je velký sympaťák a čtenář se s ním dokáže ztotožnit lehce, protože stejně jako on nevíme vůbec nic, čtenář tápe ve tmě společně s Ethanem, společně hledáme odpovědi na to, co se v podivném městečku děje, všechno působí idylicky, ale opak je pravdou. Čtenář zpochybňuje příčetnost hlavního hrdiny a stejně tak obyvatel města. Já jsem měla tu výhodu/nevýhodu, že jsem věděla co mě čeká, díky čemuž mi kniha přišla někdy příliš zdlouhavá, ale když jsem došla ke konci, došlo mi, že do první série seriálu se vešly vlastně dvě knihy, takže kniha první je taková zřejmě schválně. Jde o knihu, která patří mezi thrillery, ale někdy to hraničí až s sci-fi. Další věcí, která mi přišla přitažená za vlasy je to, že Ethan je vlastně mašina, on nejí, nepije prakticky nespí a pořád je v pohybu, hrozí mu nebezpečí ze všech stran, ale on nepadne, ale prostě jede dál, což řekněme si upřímně není úplně možné. Postrádám tu podobnost i s mým oblíbeným seriálem Městečko Twin Peaks a pokud jde jen o to, že je tu jedno podivné městečko, tak je to velmi malá podobnost s Lynchovou tvorbou. Nejde sice o špatné čtení, ale někdy to postrádá náboj a čekala jsem od toho trochu víc, co si budeme povídat!

2 12.10.2017

I já jsem se nechala zlákat thrillerem Ta přede mnou je kniha, na kterou narazíte doslova všude! Jsem milovník thrillerů a, i když jsem se kolikrát spálila označením světový bestseller rozhodla jsem se knize dát šanci i přes to, že tyhle okatě propagované knihy moc nemusím. Jak už je dnes zvykem je kniha i tady psána ze dvou pohledů s čímž nemám problém i když to dnes najdete v každém druhém thrilleru. Zápletka vypadala vcelku zajímavě, minimalistický dům, ve kterém nájemníci musejí dodržovat jistá pravidla, se jevil jako dobrý nápad, kniha se čte dobře, za jeden večer nebo spíš za jednu noc jsem jí přečetla, protože ten příběh vás popadne za pačesy a nepustí vás, jenže to neznamená, že ta kniha nemá mouchy. Hlavní hrdinky jsou si dost podobné a zřejmě proto se tajemný autor rozhodl označit kapitoly nejen jménem, ale také označením TEĎ A TEHDY, jenže to není ten největší problém, protože ona i ta konverzace je prakticky úplně stejná na chlup, což mi nejen, že nepřijde zajímavé, ale přijde mi to i otravné. Na to, že obě hrdinky jsou hlavními postavami, tak to možná chtělo jít trochu do hloubky, protože osud jedné nebo druhé hrdinky mi díky tomu byl ukradený. Psychologický thriller pro tentokrát není ze severu, ale jak se ukazuje, právě seveřané umějí tu atmosféru zachytit daleko lépe, sice to přečtete raz dva, jenže to nemá něco, co by vás vyloženě vykolejilo nebo posadilo na zadek. Nejzajímavější postavou je nepochybně podivný architekt, který tam dle mého měl málo prostoru. Ta přede mnou je obyčejný thriller, ze kterého šlo vymáčknout mnohem víc šťávy.

2 10.10.2017

V tomto roce jsem se dostala ke knize Všechny malé zázraky od Jennifer Niven, její styl vyprávění a to téma, kterým se v té knize zaobírá, mě dostalo na kolena a nebylo pochyb o tom, že si přečtu i její další knihu. Na Jennifer Niven obdivuji, že se dokáže vymanit z těch škatulek young adult literatury, přesto, že je její tvorba určena mladistvým, neznamená to, že je určena jen jim. Její knihy mají totiž podstatně hlubší význam, nesou v sobě jakési poselství a přesně kvůli tomuhle jí člověk musí milovat a obdivovat.
Tíha vesmíru není jen o dvou mladých lidech, kteří se zamilují. Příběh dvou odlišných lidí, kteří bojují se svými vnitřními démony, v případě Jacka jde o vážnou nemoc prosopagnosie, kdy člověk nedokáže rozeznávat obličeje a Libby je zase tou nejtlustší holkou v Americe. Každý má své problémy a díky její postavě se tihle dva seznamují, i když ne za zrovna příjemných podmínek. Celé je to napsané hrozně mile a není možné aby, jste si oba hlavní hrdiny nezamilovali. Libby je nebojácná mladá dívka, která to v životě neměla jednoduché a rozhodně si nenechá zkazit den tím, že na ní někdo pokřikuje kvůli její váze. Libby je jedním slovem obdivuhodná, to samé můžu říct o Jackovi, který se vypořádává nejen s tím, že jeho otec podvádí mámu, ale také se svou nemocí o které se nikomu nezmínil a jako starší bratr se snaží chránit svého mladšího bráchu, jenže to jde těžko, když ho v davu ani nepozná. Oba si na svých bedrech nesou tíhu vesmíru a každý se s tím vypořádává po svém. Jennifer Niven i tentokrát poukazuje na vážná témata, v tomto případě tu máme vážnou nemoc a šikanu.
Tíha vesmíru na mě udělala velký dojem, ostatně autorka jednoznačně psát umí a její slova nejsou prázdná. Všechny malé zázraky jsou úžasné, ale tím velkým rušivým elementem pro mě byla hlavní hrdinka (jakže se to jmenuje…jasně, Violet). Oproti tomu tady nemám co vytýkat, hlavní hrdinové úžasné lidské bytosti ze kterých by si spousta z nás měla vzít příklad, protože kdyby bylo takových lidí víc, tak by ten svět vlastně nebyl vůbec špatným místem. Na Libby a na Jacka už nikdy nezapomenu a vy byste taky neměli.

2 10.10.2017

Ocitáme se v New Yorku v roce 1873, kdy jeden nejznámější kouzelník jménem Prospero učiní jinému kouzelníkovi nabídku, vyzve ho na jakýsi souboj, nebudou soutěžit oni nýbrž jejich učni. Prospero proto zvolí svou dceru Celii, druhý kouzelník vybere osiřelého chlapce. Dějištěm jejich souboje bude právě onen Noční cirkus. Kniha není zasazená do jednoho roku, ale táhne se napříč několika lety a stejně tak se neodehrává v jednom městě, ale ve spouště městech. Díky tomu můžeme vidět hlavní hrdiny kouzelníky, kteří sice ví, že dojde k nějakému souboji jen neví nic konkrétního, můžeme sledovat jak vyrostou z dětských let do dospělosti, jak zdokonalují cirkus a neuniknou ani lásce, která je v tomto případě víc než nevhodná. V příběhu nenajdeme jen Celii a Marca, ale i mnohé další postavy ať už je to hadí žena Cukiko, či dvojčata Panenku a Výlupka. Příběh je vyprávěn z pohledu několika postav stejně jako se autorka rozhodla zapojit čtenáře při popisování cirkusu. Stejně jako je tam část která se točí okolo jistého chlapce, který do osazenstva cirkusu nepatří, ale rád ho navštěvuje, přiznávám, že tahle část byla slabší, ale těch kapitol nebylo mnoho. Navíc jak se ukáže chlapec a jeho toulky cirkusem mají jisté opodstatnění.
Pokud nejste příznivci cirkusů, nevadí. Já sama jím nejsem, jenže tenhle cirkus se nepodobá žádnému a je to velká škoda. Autorka má svůj styl vyprávění a Noční cirkus díky tomu působí ještě o něco víc magicky. Podlehla jsem příběhu, nemohla jsem se od toho odtrhnout, Noční cirkus jsem si zamilovala, stejně jako Celii a Marca a další postavy, které jsou stejně nezapomenutelné jako onen příběh. Úžasný, kouzelný, magický, neuvěřitelný, nádherný. Nevzpomínám si, že bych něco takového dosud četla, kniha má navíc nejen krásný příběh uvnitř, ale má i úžasnou obálku, stejně jako v samotné knize najdeme několik černých stránek s hvězdami, které oddělují příběhy. Noční cirkus mě pohltil a když jsem dočetla poslední stránku bylo mi smutno, že už je tomu konec. Autorka je úžasná vypravěčka a já upřímně doufám, že se od ní jednou dočkáme další knihy.

Jednoduše jsem se do Nočního cirkusu zamilovala.

2 06.05.2017

Nechala jsem naivně zlákat na to, že by mohlo jít o podobné dílo jakým je 15 minus, ale nakonec se tomu ani nepřiblížilo. Příběh čtenáře vrhne na jeden opuštěný ostrov, kde se povaluje skupina feťáků, kteří netuší, kde jsou ani jak se na ostrově vzali, jejich jedinou motivací je heroin, který je na dalším ostrově, kam musejí přeplavat, jenže to by mohl být problém, přesně tahle se dá popsat příběh této knihy. Kniha je útlá, má něco přes 200 stránek a čte se poměrně dobře i přesto, že nenabízí nic extra zajímavého, protože ono se tam toho děje opravdu velmi málo, celá kniha pojednává o tom jak se lidé snaží přeplavat na další ostrov a z toho ostrova se snaží dostat na další ostrov a jejich jediným problém jsou žraloci, když nebudu počítat absťák.

Návnada má hodně primitivní zápletku a vystačí si s ní po celou dobu, což je velká škoda, protože to mělo daleko větší potenciál, opuštěný ostrov na kterém se může dít ledacos, což nám dokázal Tomáš Zářecký se svou knihou 15 minus, ale tohle je hodně ubohá snaha o vyvražďovačku. Přirovnávat to k 15 mínus je stejně hloupé jako knihu přirovnávat k Hunger games, přesto nemůžu upřít to, že se to poměrně dobře čte, jen by to chtělo daleko víc akce a upřímně ten závěr považuji za to nejlepší, což se odráží na mém hodnocení.

2 17.05.2016

Deník mého stínu se začátku vypadal jako solidní thriller. Knih o stalkingu opravdu není moc, ale myslím, že autorka si nebyla úplně jistá jakou cestou se vydá, protože v téhle knize se ukrývalo mnoho žánrů a ten, který by mu slušel nejvíc byl pouze na začátku a na konci, který řekněme si upřímně za moc nestál. Tohle obohacování thrillerů červenou knihovnou mi přijde dost protivné a rozhodně to není můj styl, takže za tohle je další mínus.
Hrdinka se někdy chová velmi nedospěle a mít tu možnost, tak bych hrdinku nakopla, ale co my víme, třeba by jsme se nakonec chovali stejně.
Začátek měl parádně našlápnuto, ale nakonec je pro mě Deník mého stínu zklamáním, nezajímavá část ze soudní síně, které tam bylo až až a ta červená knihovna, kterou si autorka mohla klidně odpustit.

2 30.10.2015

Dlouhou dobu se mi kniha válela v knihovně a konečně na ní přišel čas, i když nemůžu popřít, že jsem se do ní pouštěla s nedůvěrou.

Belgický detektiv Hercule Poirot patří k mým oblíbeným postavám v detektivkách mé milované Agathy Christie. Sophie Hannah je jistě vášnivou čtenářkou královny detektivek a to je na Vraždách s monogramem jasně poznat, přesto děj mi přišel až přehnaně překombinovaný. Našla bych tam několik podobností s několika detektivkami A. Christie, což jí nemám vůbec za zlé ba naopak, ale i tak tomu chyběl ten rukopis královny detektivek.
Poirota vystihla vcelku bez chyby a postava Catchpoola byla sympatická a myslím, že se měla podobat dobře známému Hastingsovi, který dělal vždy Poirotovi společnost při jeho vyšetřování, přesto jestli Vám někdy Hastings přišel mimo mísu, tak jste se ještě nesetkali s Cathpoolem, který věčně neví která bije. Catchpool je taková Alenka v říši divů, která spíš působí dost komicky.

Agatha Christie byla velmi originální a to v mnoha ohledech, vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a čtenář si jen říkal, jak je možné, že neodhalil vraha, když je to tak logické. U ní všechno dávalo smysl, ale v případě Sophie Hannah a její knihy Vraždy s monogramem tu logiku prostě postrádám tedy v té zápletce. Všechno zbytečně překombinované a čtenář se v tom velmi lehce ztrácí, což by se v případě detektivek a v případě detektivek ve kterých vystupuje geniální mysl Hercula Poirota prostě stávat nemělo.

2 15.07.2015

Šílená hra mě dokonale pohltila. Děj je nepředvídatelný, příběh plný zvratů. Po přečtení Zaklínače duší jsem se o Sebastiana Fitzeka začala zajímat a jeho druhá nebo vlastně první kniha mě dostala stejně jako Zaklínač duší. Kniha je velmi čtivá, sedí mi i styl autorova psaní a já byla jednoznačně spokojená.
Sebastian Fitzek mi u nás přijde nedoceňovaným autorem a já jeho knihy budu chválit kde jen budu moct, dokáže zaujmout, překvapit, každá kniha je o něčem jiném. Obě knihy které jsem četla mají přesně to, co by měl správný thriller/krimi/detektivka mít.

2 11.03.2015