Hobo komentáře u knih
Když se píše proti legendám, obvykle se někam narazí. Výborná kniha, ověřitelná fakta.
Smlsnul jsem si ještě o trochu víc než u předchozích dílů. Oceňuji, že jak Harry stárne, mění se přiměřeně věku.
Autorka sebe sama opravdu nešetří, a to je hlavní důvod mého hodnocení. Oceňuji ale i věcný, takový neliterární nepřikrášlovaný sloh, který vytváří důvěru. Tak by to mělo u autobiografie být.
A jestliže na začátku knihy píše, že se jí v Česku zdála nuda (ono to možná tak úplně nebylo, potřeba výdělku hrála také roli), ocenil jsem, že poslední odstavec uvedla větou: "Těšila jsem se na úplně nudný život."
Osobně byl to zařadil do povinné četby paní a dívek, i když, na všechno si musíme přijít sami...
Nedostatečná jazyková korektura je jedinou vadou knihy. Kéž by nebyla!!
Velmi silný příběh. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem (zhruba v polovině) konstatoval, že na čtení v posteli před spaním není vhodná; měl jsem vážné problémy usnout a mé sny potom podle toho vypadaly. I jako bývalý sociální pracovník, který poměrně záhy rozpoznal, jak může jeho práce ubližovat a vlastně začal řadu úkonů sabotovat, jsem při četbě několikrát cítil takový odpor, že jsem musel knihu odložit.
Je třeba si uvědomit, že to není primárně o zvůli jednotlivých lidí, nadaných příslušným razítkem, ale skutečně o systému. A nemyslím teď pouze systém psychiatrie. Mám na mysli systém, který vznikl postupným narušováním autority, kdy každý může zpochybňovat všechno, systém, ve kterém jsou rozmělňovány, zpochybňovány a relativizovány základní mravní hodnoty. Systém, ve kterém každé autoritativní rozhodnutí může být prohlášeno za projev totality a diktatury. Nezměníme-li tento systém, míříme přímo do pekla.
Zpočátku mě trochu mátlo míchání různých časových rovin, ale pak jsem to přijal. Vytvářelo to takovou zvláštní podivnou atmosféru... Vznikl vynikající román, který jako by patřil i do mého života, neboť i já jsem téměř Dannyho generace a vše to kolem mne míjelo.
Srozumitelně, čtivě a vtipně sepsaná publikace o ekonomii, jejích současných pádech a omylech s futurologickými závěry, které vyhlížejí logicky. Trošku mi vadilo, že ekonomické problémy a populismus politiků jsou prostě vystřídány technologickými předpověďmi, aniž by budoucnost ekonomického světa byla jasně vyjádřena. Jako by technologický vývoj měl vyřešit ekonomický pád do pekla, protože budeme mít samořiditelná auta, drony a komunikační prostředky... To mi nesedí, někde a někdy se ty průšvihy v tisku nekrytých peněz, rozšiřujících se dotacích atd., podle mne musí projevit a technologie to možná mohou přibrzdit, ale nikoliv trvale. Nemůžeme ovšem mít všechno, v každém případě autory předložená fakta poskytují dostatečný prostor pro vlastní přemýšlení. A v tom je toto dílo fakt dobré.
Velmi dobře napsaný příběh. Kvůli tomu dostal ode mne 100 %, ačkoliv některé epizody neodpovídaly historickým faktům. Tak trochu jsem měl dojem, že je to propagace naruby.
Dodatek po roce: Sleduji komentáře jeden za druhým a čím dál víc si uvědomuji, jak literatura formuje naše myšlenky a názory, bez ohledu na historickou pravdu, jak jsou lidé ochotni skočit na špek tvrzení románu bez ohledu na skutečnost. Pravda prostě není v tom, že Němci trpěli, to by bylo příliš snadné. Pravda je mnohem, mnohem složitější. Po ročním boji jsem se proto rozhodl ponížit počet hvězdiček bez ohledu na literární kvality, neboť Pravda je víc než literatura.
Ono to ještě nepatří do povinné četby?
Kniha se ke mně dostala ihned po vyjití jakožto k odběrateli knižnice Máj, aniž bych tehdy předem něco tušil, zapůsobila však silně a nezapomenutelně. Fakt je, že vzhledem k tehdejšímu novotnovskému opatrnému tání a mému mladému věku, kdy jsem vše viděl optimisticky a s vírou v budoucnost, nebyla ta rána osudová a v podstatě posloužila k přesvědčení, že "vše se vyvíjí správným směrem", což podporuje pasivitu a onu víru v budoucnost. Podobně jako Londonovo Doznání o něco později. Tak na to pozor, současní mladí!
Kdo chce nepředpojatě pochopit Rusko a Rusy, nechť čte Solženicyna. "Rusko v troskách" ve mne navíc stále vyvolávalo silné analogie s polistopadovou situací u nás. Na rozdíl od autora doslovu (a překladatele) jsem nezískal pocit, že bych s některými Solženicynovými názory a závěry nesouhlasil, takže jsem zřejmě "rusofil".
Už asi nejsem ten naivní mladíček, jako při Jednom dni Ivana Děnisoviče.
Dobrý článek k tématu je zde:
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Ruskovtroskach.htm
Až na drobné výhrady z oblasti ochrany přírody, které zabíhají za skutečnou realitu, ale opakují ideologická klišé, velmi zajímavé pojetí a dobré čtení.
Začínám rozeznávat syžet románů Ekbergové. Je to stabilně dobře vystavěné. Četbu si člověk opravdu užije.
(Že by Středozemní moře bylo ledové?)
Zajímavé srovnání s americkým sociálním systémem, který opravdu nepovzbuzuje, aby na něj člověk spoléhal.
Zejména Semín, Ryska a pak Jakl a Weigl stojí za přečtení.
Vlastně je to Werichovo "Boj s blbci je věčný, ale nelze ho vzdát".
O Leviathanu existuje dnes už tak velká knihovna, že nemá moc smysl, abych něco přidával... A tak jenom malinko. Hobbes své dílo psal v obdobně rozkolísané době jako je ta dnešní. Tehdejší svět těžce hledal novou stabilitu poté, co ta stará přestala vyhovovat. Nové se vždy rodí těžce a Hobbes nesporně přispěl k tomuto úsilí nemalým podílem, který nebylo možné přehlédnout. Které dnešní dílo dosáhne obdobného významu, aby se ho lidstvo přidrželo a opřelo se o něj?
Feuchtwangerův způsob vyprávění mi vždy seděl.
Co se týče agitační linky, více než ta komunistická mi vadil ten bezbřehý obdiv k ruským vojákům. Překročil hranici snesitelnosti a Rusům prostě uškodil, neboť zcela ztratili lidský rozměr.
Jinak poměrně čtivé. Dobře a plnokrevně byl popsán postoj a pocity odsunovaných Němců.
Zdařilý pokus o objektivní dějiny USA, přestože jsou patrny sympatie autora k Američanům, navíc zřejmé i z jazykové blízkosti. Nutno si položit otázku, zda objektivní pohled by byl zajištěn autorem nesympatizujícím či nepřátelským...
Zaujaly mě zejména následující tvrzení, které podle mého dobře charakterizují americký národ i vzhledem k jeho současnému vývoji:
"Federální agenti Delawarům a Wyandotům v roce 1785 řekli: Na tuto zemi máme nárok jako na dobyté území a budeme to my, kteří budou dávat, nikoli naopak."
Vztah k Indiánům je dobře patrný i vzhledem k tvrzení, že "divoši se mají asimilovat". Ovšem pravda je, že jakmile se ve větší míře skutečně asimilovali, narazili. Úryvek o Čerokijích, který to dokresluje, je dost dlouhý, proto ho uvádím v diskusi.
Význam pro dějiny Američanů má samozřejmě i jejich vztah k osobnímu vlastnictví zbraní (se kterým naprosto souhlasím). Paul Johnson píše:
"Američané vcelku respektovali tradici zvykového práva, podle níž měl v jakékoli roztržce hrozící násilím ohrožený jedinec povinnost vyklidit pole. Neučinil-li tak, mohl si za své případné zabití sám."
A je to. Už víme, jak Američané uvažují i v době, kdy převzali roli světového četníka, nikoli tedy pouze na vlastním území.
Pátá přečtená kniha od M. Lukáškové, takže - málo platné - oblíbená autorka.