honajz komentáře u knih

Přestože první povídka hodně zaujme a odehraje skutečně příjemný, nostalgický příběh s hudbou v hlavní roli, zbývající jsou jen zmatečné a unavující. V londýnské povídce mi přišlo, že se autor pokouší o humor, ale nejspíše japonský styl humoru - mně osobně přišlo, že se hlavní postava chová jako pitomec (přitom nejjednodušší by bylo zápisník vyhodit a dělat, že o něm nic nevím, ale to nenapadlo nikoho), a když si poskládám "psychologický profil" obou zbylých postav, chovají se značně nejednoznačně až rozporuplně. Přiznávám, že mne to nepříjemně naladilo i na ostatní povídky, které mi pak přišly zbytečně upovídané a o ničem, unavující a utahané, kde mi autor poskytuje minimum informací, aby mne jako čtenáře vtáhl do svého světa, na druhou stranu poskytuje nadbytečné množství informací nepodstatných, vhodných pro navození atmosféry - jenže ta se nedá navozovat většinu "stopáže" povídky. Nebo resp. dá, ale pak je samotná povídka nevyvážená ve chvíli, kdy dojde konečně na onen jakoby konflikt a nějakou tu pidizápletku, již si čtenář má odvodit. Celkově mi kromě první povídky kniha nic moc nedala, při hlubším zamyšlení nad pointami mi přišla povrchní, laciná a klouzající po povrchu. Povrch je sice popsán do všech makro detailů, ale pořád je to jen povrch.

3 08.03.2015

Moje první kniha od Austenové. Ocenil jsem humorný, někdy až jemně cynický nadhled nad tehdejší dobou a zvyklostmi, i otevřené soupeření s tehdejšími milostnými a romantickými románky, avšak co je to platné, když děj mne nevtáhl, hlavní postava mi byla tak nějak ukradená, a neustálé popisy s minimem dialogů snižovaly jakoukoliv moji další možnou schopnost se do děje nějak vcítit.

3 06.02.2015

Tohle je vyložená slabota. Soudce Ťi si to bere jen jako rukojmí pro nejspíše další kšeft, aby se prodávalo, aniž by to však mělo cokoliv z ducha Gulikových předloh. Soudce Ťi zde není moudrý a rozvážný muž, ale skoro pošuk, řeší se zde víc rodinné věci a vztahy než vraždy, a ke zločinu nedojde na začátku, ale až skoro v první desetině knihy. Co je však horší a na čem je vidět, jak Lenormand pluje po povrchu, je úzkostné se vyhýbání jakýmkoliv popisům (pokud nejsou vykradeny z Gulikových knih) i nějakým těm historickým a zasvěceným vysvětlivkám, jež činily z Gulikových knih nevtíravého učitele. Chybějí popisy místností, míst, prostředí, oblečení. Je na čtenáři, aby zapojil fantazii. U Gulika ale naprosto přesný popis pokoje hrál roli, navíc bylo zřejmé, že tyhle věci má v malíčku. Lenormand má tak leda účet v bance a nejspíše musí platit alimenty.

3 30.01.2015

Nemůžu si pomoct, ale Kehlmannův styl psaní mi nesedí. Roztěkaný, rozházený, nesoudružný. Naznačená témata, která se nijak nevyvinou. Nápady nemá špatné, viz Mahlerův čas, ale nějak je neumí dobře zabalit a podat. Jako kdyby kuchař dělal lečo, a chvíli ho smažil, pak pražil a nakonec hodil do trouby. Navíc zde jsem celou dobu čekal, kdy Kaminski začne házet nějaká moudra nebo toho sobce a nadutce novináře (vyprávějícího v ichformě) nějak zpraží, ale kromě určitého očekávaného podrázku se vlastně nic moc nestalo. V určité chvíli je z toho dokonce naprosto nudná road historka. Vlastně mi to mnoho nedalo, často jsem se nudil, často mi hodně pasáží přišlo zbytečných, a celkové vyznění je stejné jako Kehlmannův styl psaní - rozhozený, roztěkaný a nesoudržný.

3 24.08.2014

Pochopil bych, kdyby knihu napsal zednář se zálibou v černých mších. Ale napsal to katolík se zájmem o architekturu, jenže pak mi to celé nějak nedává smysl. Snaha vzít tu něco z Eca, tam něco z Browna a podobných autorů, je patrná. Vedení příběhu je ale velmi chabé a postavy špatně rozvržené. I jazykově to skřípe - policajtka s drsnou mluvou a ona ví, jak se řekne mluvčí biskupské konference, a i jindy použije nejen vzletnější výrazy, ale dokonce i ironická přirovnání, jaká by dlaždič, jakým je prezentovaná, nepoužil. Snižuje to velmi jakoukoliv hodnověrnost. Kromě toho stojí kniha na popisech architektury, které jsou často ecovské až hanba - ostatně Jméno růže na tom hapruje taky, člověk má půl knihy pocit, že je na odborné přednášce, a ne, že čte beletrii. Ani atmosféra si mne nijak nepodmanila. Kdo četl Ajvazovy Prázdné ulice, toho Urbanův styl v této knize vážně moc nedostane. A ano, vidím tam ty ironické narážky a momenty, na nich však přece kniha nestojí.

3 22.06.2014

Knihu jsem četl před časem a pamatuji si velmi sugestivní popisy míst, ulic, prostředí, atmosféry. Některé až dadaistické scény (hlava, která se kutálela až k zábradlí nad Vltavou a prorazila tam díru). Zajímavý je i závěrečný nápad, bylo by fajn vidět. jak by to vypadalo, takový návrat, a jestli by se nám to líbilo. Ale celý ten děj, běhání sem a tam, pochybné indicie, podivní lidé, i když to nakonec jakž takž je svázané do jednoho ranečku, přišlo mi to víceméně chaotické. V dialozích a postavách vůbec je podle mne kniha nejslabší. Vlastně je zde porušeno Vonnegutovo pravidlo - chybí zde alespoň jedna sympatická postava, které by člověk fandil nebo se s ní ztotožnil.

3 20.06.2014

Úvod docela ušel. Ozvláštnění starými povídačkami původních obyvatel Austrálie však časem vyšumí do ztracena, a tři čtvrtiny knihy jsou v podstatě svérázným průvodcem po Austrálii, jak ji Nesbo poznal. Mezitím sem tam dostaneme nějakou indicii, přičemž není až tak těžké uhodnout, kdo za tím je. Konec je akčnější, ale mna můj vkus opět přepálený do druhého extrému - jak neředěnou dávkou deprese a žádnou nadějí, tak akční honičkou obšlehnutou z kdejaké Kobry 11. Navíc podobných detektivů stižených alkoholismem už je v poslední době - nejen v severské detektivce - poněkud mnoho, takže to ani nepůsobí originálně. To máte Jack Taylor, Wallander, z filmových některé postavy Bruce Willise (16 bloků, Smrtonosné pasti, Poslední skaut) nebo Mela Gibsona (Smrtonosné zbraně) a co si budeme povídat, všichni mají předobraz v Chandlerovi a jeho Marlowovi. Netopýr je pro mne těžkým zklamáním.

3 13.05.2014

Pokud bych měl hodnotit knihu komplexně, musel bych dát ohodnocení jen 3 hvězdičky. Ty vsuvky, co často nejsou povídkami, jsou zde jen na doplnění rozsahu knihy, aby to nebyla útlá knížečka, někdy jsou dokonce otravné, jak jsou v podstatě o ničem. Ke knize je navíc nutno přistupovat i z toho úhlu pohledu, že nejde o zamyšlení nad skutečným technologickým dobýváním Marsu, ale že kniha odráží filozofické a humanistické Bradburyho názory, jimž často podřizuje i mnohé diskutabilní povídky. Třeba Usher II. je sice vynikající povídka, ale nemá nic společného s Marsem, a navíc vyvolává spoustu etických otazníků - např. je správné mstít se nepřátelům, kteří nám ublížili, a zabíjet je jak podsvinčata? Pokud však beru knihu jako varování před směřováním lidstva k vlastní zkáze, jako apel na humanitu v nás, pak kniha splňuje svůj účel a několik povídek je skutečně vynikajících a trvale platných. (Btw, Bradburyho musel fascinovat oheň - povšimněte si, v kolika povídkách zde něco hoří, vybuchuje, plameny šlehají, města lehají popelem...)

3 05.04.2014

Neuvěřitelný blábol. Významný archeolog a jeho děti přijíždějí do nějaké arabské země zkoumat a otevřít tajemné 30metrové dveře v jeskyních. Všechny předchozí expedice dopadly špatně, buď někteří zemřeli nebo zešíleli. Dr. Cooper a jeho děti však mají na své straně Boha. Nikdy se Boha neptají, jaká je Jeho vůle, ale prostě si řeknou, že něco udělají, a On jim k tomu přece dá sílu, ne? Stačí se pomodlit. Celá kniha je tím pádem i pro věřícího pěkně otravná - představuje ten koncept Boha jako výherní mašiny. Vhodíš modlitbu, vypadne zázrak. Ale tak to vážně nefunguje. Navíc celá knížka přes rádoby dobrodružný příběh a malý počet stran je vlastně docela nudná. Jen do poloviny knihy trvá, než si prezident země se svým poskokem odkecá svoje intro, pak doktor a jeho děti přijedou, odjedou na místo, vybalí, prozkoumají kruh země, bojí se několik stránek hada, objeví se tajemný šaman, a to ještě pořád nevlezli do jámy a do jeskyní dole, natož se dostali ke dveřím. Hodně povrchní, a to myslím i pro děti, a hodně podivné a nepřirozené, co se oné proklamované víry týče.

3 03.03.2014

Je to pro mne někde mezi 3 - 4 hvězdičkami. Originální je to skutečně jen v tom, že autor využívá řecké mytologie a bájí, a staré dobré i zlé bohy a polobohy halí do moderního hávu. Je vidět, že se snažil takto děti poučit nenásilnou a hravou formou o tom, že vůbec nějací řečtí bohové a mytologie existují. Příběh i docela odsýpá, i když i zde se objeví pár zbytečně natahovaných a ukecaných pasáží, je docela zábavný, a co je rovněž pozitivní, jsou občasné autorovy ironické poznámky nebo přirovnání. Celkový dojem po dočtení je ve mně však takový nijaký. Asi jako když se svezete na kolotoči, a pak slezete a jdete dál. Žádná extra jízda to vlastně není. Jednotlivé sekce knihy připomínají dokonce spíše nějakou adventuru v počítači. Nová lokace, nový úkol, vyřeší se, jde se dál do nové lokace. Chvílemi mi přišlo, že skřípe logika, že některé věci a předměty se občas použít dají, ale kupodivu jindy ne (proč třeba nepoužít olympskou poštu i na jiné věci?), charaktery postav, hlavně dospělých, jsou velmi ploché, a na to, že má mít Percy dvanáct let, se chová často spíše na patnáct nebo šestnáct. Prostě mi příběh občas drhl, s postavami jsem se ne zcela ztotožnil a nepřirostly mi až tak k srdci, a i když jsem se bavil, každou chvíli mi tam něco chybělo nebo přebývalo či přišlo mimo rámec knihou nastavených pravidel.

3 20.01.2014

„Objev“ Lew Archera je pro mne překvapením. Ross Macdonald podle mne píše daleko lépe než Raymond Chandler, a to je co říct. Jeho sarkasmus je jemnější, někdy dovedně skrytý, ale o to údernější. Navíc výstavba příběhu podléhá přísné logice, postavy zde nejsou do počtu, ale mají každá svůj vlastní svět a svou psychologii, což u Chandlera nebývá vždy zvykem - kde si Chandler vystačil s nějakým archetypem, zde jsou postavy více propracovány do hloubky a nejednoznačné. Viděl jsem i film Harper, natočený podle této knihy, a jde jen o slabý odvar. Tam, kde Macdonald dokáže několika slovy načrtnout prostředí třeba autobusové čekárny s dělníky, pracuje film s klišé např. opuštěné továrny. Kde se v knize vše halí do tajemné noční mlhy od moře, tam se ve filmu jezdí slunným pobřežím. Apod. Duch knihy tedy spočívá i v oné náladě a atmosféře, jakou dokáže autor do příběhu dostat, včetně kritických připomínek vůči asociálnosti bohatých lidí, čímž celou detektivku povyšuje daleko výš.

3 12.01.2014

Začátek vypadal slibně – slušný styl psaní, navození jakés takés atmosféry, tajemno. Jenže pak se začínají objevovat první trhlinky – v logice, v chování postav, objeví se náznaky, které nejsou nijak dořešeny a dořečeny, a protože zhruba od třetiny knihy není moc o co hrát, je děj nastavován zbytečně zdlouhavě popisnými scénami o ničem, a kdyby se vyškrtly, nikdo by si toho nevšiml. Zpočátku mnohé zajímavé technické údaje (podané docela věrohodně, a u toho, čemu rozumím, i poměrně věcně správně) se časem rovněž vytratí nebo slouží jen jako ozdobička nějaké scény. Od poloviny knihy jsem se modlil, ať je konec, ale autor přidal ještě tohle a támhleto, a čišela z toho těžká nuda. Také z postavy doktora Flytea jsem myslel, že vykřeše autor víc. Jako kdyby měl nápad, v půlce ho to přestalo bavit, tak to jen rutinně dokopal do konce.

3 13.11.2013

Neskutečné blábolení. Míchání jablek s hruškami, upravování fakt, jak se mi hodí, a hlavně neskutečná ukecanost. Samotný úvod se neskutečně vleče, obsahuje spíše nějaké dojmy a zoufalou snahu je nějak pojmenovat. Ale hned, jak se přistoupí k faktům, už jede jeden nesmysl za druhým. Třeba hned úvodu blábolí cosi o tom, že křesťané zničili a vypálili po roce 431 alexandrijskou knihovnu a pak táhli dál a roztrhali na kusy Hypatii. Přitom ale alexandrijská knihovna byla vypálena už v roce 48 př. K., potom v roce 220 po K., pak v roce 389, ale byla obnovena a zničena až Araby v roce 643. Hypatia pak byla zabita alexandrijskými občany v roce 416 a šlo o oblíbenou „zábavu“ alexandrijských zabíjet některé své významné osobnosti, když se jim znelíbily. Tohle vše píše proto, aby dokázal, že středověk byla doba temna, kdy byla věda potlačována. Což je už blbost největší ze všech, protože všechny moderní západoevropské vědy vznikly na základě středověkého zájmu katolické církve o vědy, zvláště jezuitů, kteří třeba jako první založili astronomickou observatoř v Evropě.

3 18.10.2013

Nevím, jestli Lem nějakou dobu neexperimentoval s drogami, ale Deník nalezený ve vaně a Futurologický kongres by tomu napovídaly. Tohle je prostě trip, v němž sice najdeme zajímavé - a nijak překvapivě protiválečné - myšlenky, ale trip. Deník ve vaně má alespoň surrealistický základ, zde však se již surrealismus vytrácí směrem k fantasmagorii. Přesto ano, je to dobré, sugestivní a nutí k zamyšlení.

3 18.09.2013

Rozjezd je sice úděsně pomalý a ten úvod mne málem odradil, ale pak začíná surrealistická freska o paranoie politických a vojenských systémů, byrokracii, kde existuje spousta předpisů, ale levá ruka stejně neví, co dělá pravá… Hodně mi to připomnělo českou vládu… Tohle kdyby dostal do ruky Juráček a natočil podle toho film, to by bylo něco!

3 17.09.2013

Moje nejoblíbenější lemovka. Svět budoucnosti je tak plasticky vykreslen, a zmatek hlavního hrdiny tak dokonale podán, že je člověk ihned do tohoto světa a hrdinových problémů ponořen. Ano, občas i mně přijde, že se hrdina chová podivně a nelogicky, ale on řeší primárně velké dilema, a totiž že všechno, zač obětovali mnozí život, je nyní na Zemi považováno za skoro zbytečné, dokonce snad hloupé. A co teď, když jste všechno pro někoho obětovali, a on vám ukáže záda? Dá se z toho se ctí vyjít? Najít novou cestu? On je to spíše psychologický román, a dovedně sestavený. A samozřejmě, nejgeniálnější a nejsugestivnější je na něm ta úvodní scéna.

3 17.09.2013

Knihu jsem četl dvakrát, jako mladík, a pak v pozdějším věku. Ale pocity jsem měl stejné. Podobně jako u Jména růže dává autor najevo své hluboké znalosti doby středověku, zde dává najevo, co všechno ví o různých tajných spolcích a sektách. A to na nijakém příběhu novináře, který si jednu sektu vymyslí, aby zjistil, že zas o takový výmysl asi nešlo. Myšlenka je jistě geniální - existuje tolik tajných spolků, že se občas můžeme nějakou vymyšlenou teorií trefit? Nebo naopak tyto spolky vytváří fantazie pisálků a sekty a tajné společnosti vzniknou jako následek nějakého výmyslu? A existují ty tajné spolky, nebo ne? A protože těžko určit, co je pravda, a co výmysl, ani Ecova kniha nedává jasné rozuzlení. Žel, dějových pasáží je ještě méně než u Jména růže (což je možná důvod, proč tato kniha už natočena nebyla), a zbytek se podobá spíše nějaké naučné filozofické knize nebo dlouhé přednášce.

3 19.06.2013

Dějově je třetina knihy sedánkem redaktora Karla u Martina Anděla, kde se dozvídáme různá fakta o tom, že by Doylova kniha nemusela být fikcí. Pak se přesuneme do waleského města Aberporth, kde hlavní hrdina třikrát navštíví blata, jednou za dne sám, jednou večer s podivným chlápkem, z něhož se později vyklube ještě podivnější chlápek (nechci spoilovat), a potřetí se svou snoubenkou. Na blatech se podruhé a potřetí setká s podivnou věcí, nu a na závěr se dozvíme, co si o tom jako myslí, co to bylo. Opět se projevila Součkova posedlost různými fakty z různých zdrojů, ber kde ber, trochu to promíchal, přidal něco řídké omáčky a servíruje. Na román je toho děje skutečně málo, vydal by na delší povídku maximálně. Nějaké zaujetí pro postavy je často jen v náznacích, při popisech si hodně vypomáhá právě Doylem. Celková teorie je nicméně zajímavá, byť poněkud přitažená za vlasy, ale dejme tomu. V době svého vzniku asi ceněno spíše pro zajímavá dänikenovská fakta než styl psaní, jenž je často hodně nezáživný.

Vynikající špionážní román, který v půlce trochu ztratí dech, protože většina karet je již odhalena, ale celkově drží (i díky použití přítomného času a skoro detailnímu deníkovému záznamu všech rozhodování a akcí agenta Achima Detjena) neustále v napětí, nesklouzává za hranici nepravděpodobnosti, kdy je hrdina nezranitelný a ze všeho se sám dostane nebo ho někdo / něco na poslední chvíli osvobodí. Velice napínavé čtení, kde za celou dobu je asi pět ideologických postřehů, jež však nejsou často od věci, jde spíše o ironický a docela trefný komentář. I pozadí a zápletka jsou nejen uvěřitelné, ale podané v oné nejednoznačnosti, která se v 60. letech táhla světovou politikou a nutila vlády k mnoha podivným kompromisům.

3 30.11.2012

Hodně dlouho jsem váhal, kolika hvězdičkami knihu ohodnotit. Byly chvíle, kdy bych dal jen dvě tři. Jenže ono je nutné knihu přečíst celou, a najednou je jasné, že Kundera měl při psaní naprosto jasné, co píše a jak a proč. Jednotlivé linie příběhů čtyř pěti lidí, podávané někdy v ichformě, totiž směřují k jednomu katarznímu bodu, který není veselý. Jenže ona ani ta doba nebyla veselá, ani lásky a dospívání v ní. Ztrácely se ideály a ztrácela se identita. Název knihy je tedy sám o sobě žertem, negací všeho, co bylo do lidí do té doby huštěno, a to nemluvím jen o komunistických ideálech. Je znát, že je autor Moravák, protože z knihy čiší ona pravá moravská nostalgie, smutek nad ztracenými a zmařenými láskami, osudy, přátelstvími. Rovněž je s podivem, kolik toho měl Kundera načteného - vyzná se v hudební historii, křesťanství, Lutherovi, dokáže použít ta správná slova a argumenty i protikladných postav. I když i zde prosakuje Kunderova erotická vášeň, která mi třeba kazí čtení Směšných lásek, protože často nadbytečně převažuje, ještě se to dá, tu míru si tentokrát uhlídal. Velmi se mi líbilo i samotné literární členění knihy, kdy neprozrazuje hned, že ta dáma, jejíž křestní jméno už řekl, je ta samá dáma, o níž se dále mluví jen s jejím příjmením. A stejně tak u mužských postav. Je na čtenáři, aby si postavy se jmény sám propojil, a když se mu to nepovede, nakonec je samozřejmě vše prozrazeno, což je o to větší šok, pokud čtenář do té chvíle si různé věci a vztahy nedal dohromady. Fascinuje mne, jak dokáže i mluvit za několik různých postav s naprosto odlišnými názory. A že dává prostor oběma stranám, že nakonec není kniha jen přehlídkou Kunderových názorů, ale dokáže najít i smířlivější postoj k věcem, jež nechápe nebo jim nerozumí či se jich nejde logikou dobrat (a Kundera později hodně dal právě na logiku - zde však ještě dokáže zapojit i svůj cit). Ano, je v tom cynismus, je v tom ironie, ale jde o obranné prvky, pod nimiž se skrývá citlivý člověk, který neměl možnost "rozkvést".

3 21.11.2012