honajz
komentáře u knih
Svatý Havel, opat, a farní jeho chrám na Starém Městě Prahy
Karel Lev Řehák
Knížečka vydaná pro farnost kostela sv. Havla v Praze. O sv. Havlovi je zde ale jen 9 stran, o samotném kostele a jeho historii zhruba 20 stran a popisu, spíše seznamu pohřbených v katakombách 5 stran. Zbylý počet stran je věnovaný popisu okolních ulice, názvům domů apod., které pod havelskou farnost patřily. Většina textů je opsaná z tehdejších historických knih, ale ano, má dnes určitou hodnotu týkající se třeba původu některých domů. Ona vlastně celá knížka je takový výcuc tehdy dostupných textů - což má dnes sice danou zajímavost, ale přece jen si to autor trochu usnadnil (ačkoliv tehdy nemohl použít CTRL-C a CTRL-V).
Bdělost
Anthony De Mello
Tahle knížka se ne každému bude líbit, jak je ostatně vidno i z komentářů již přede mnou publikovaných, protože vyžaduje po čtenáři už určitou formu, náznak, nakročení, směrem k oné bdělosti a probuzení, o čemž je v knize řeč. Nesouhlasím s tvrzením, že si autor odporuje, naopak do sebe vše zapadá, jak má. Jen se to těžko vysvětluje člověku, který dá na to, co o něm druzí říkají. Který chce uznání - od těch druhých. Třeba za odtažení auta. Nebo za to, jak zpívá, nebo hraje, případně jaké má správné politické názory... Kniha neříká nic jiného, než abychom byli sami sebou, abychom si uvědomili, co nám samotným dělá radost bez ohledu na názory (a případná uznání) druhých lidí, a tak abychom pracovali na svém vnitřním světě a jeho rozvoji. Protože knihu napsal kněz, tak samozřejmě směřuje další cestu k poznání Boha. Ale opět - neváhá se otřít o některé praktiky katolické církve jako až přehnané uctívání Panny Marie nebo klanění se v kostelích bez vnitřního zápalu (symbolika s obrazem nad oltářem člověka, který naučil lidi rozdělat oheň, aniž by ti klanějící se stále uměli oheň rozdělat, je velmi trefná). Ale ono skutečně záleží na každém, jestli chce být sám sebou a za sebe (mnozí se toho velmi bojí), nebo se snažit vyhovět všem okolo sebe. Každopádně pro mne kniha, kterou po dočtení můžu začít číst zase od začátku.
Moudrost volá
kolektiv autorů
Nejde o nijak moc ucelenou knihu, kromě hlavního tématu, tedy že nějaký židovský rabín uvěřil v Krista jako Mesiáše a Spasitele. Ale jinak je to sbírka různě sesbíraných příběhů, většinou z konce 19. století a přelomu z 19. a 20. století, často bez nějakého časového ukotvení každého z příběhů, takže se čtenář neorientuje, v jakém století se daný příběh odehrává. Navíc se střídají i polohy vyprávění od ichformy přes erformu až jakousi kombinaci erformy s ichformou – ano, je to velmi rušivé. U některých příběhů jsem si zkoušel ověřit život daného rabína, ale kromě internetových odkazů na tuto knihu v různých jazycích na webech různých protestantských denominací se nedalo nic dohledat. Asi dva rabíni asi měli nějaký větší věhlas, takže se něco dohledat dá, jeden je dokonce na Wikipedii, ale často jsou údaje o dané osobě matoucí, nepřesné (třeba když se zmiňuje moravské město Helleshan - to je jako kde?). Což zmiňuji proto, že sice je fajn si přečíst, že někteří rabíni uvěřili v Krista a jak, ale otázkou je, nakolik jde o fikci, zbožné přání, určité ohnutí fakt, nebo nakolik jde skutečně o pravdu. Chybí mi tam jakési osobnější poznatky - například v obdobně laděné knize Dvanáct židů nalézá Mesiáše jsou to hodně osobní výpovědi plné podrobností, které nejsou nijak obecné, a tím mi ta kniha přijde více uvěřitelná. Ale aspoň jednu věc jsem se naučil díky této knize - že židovský znak pro Boha má trojjedinou podobu.
Přítomnost minulosti: Morfická rezonance a zvyky přírody
Rupert Sheldrake
Občas mi přišlo, že autor vidí morfickou rezonanci za každým rohem a občas ji skoro až násilně „procpává“ do všech oblastí nejen vědy. Ale jinak je kniha skvělým souhrnem současného vědeckého poznání, kdy - ve zkratce - zjistíme, že víme, že nic nevíme. A že čím víc víme, tím je věda zmatenější a uchyluje se k teoriím spíše z oblasti víry. Je to zde podáno na mnoha vědních oborech včetně zoologie, kosmologie, geologie, astrologie, evoluce, genetiky a dalších. Autor se nebojí nastínit i křesťanské hledisko, se kterým občas polemizuje, občas přiznává, že nové vědecké pojmy se až moc podezřele blíží právě křesťanským pojmenováním určitého stavu. Ostatně, v poslední větě knihy toto celé stanovisko zopakuje. Ve druhé části knihy se snaží autor vysvětlit některé věci jako intuice, forma a tvary, navigace ptáků apod. právě morfickým polem, které překračuje hranice hmoty. Dokládá to třeba na pokusech s krysami a jejich učení se třeba cestě labyrintem, kdy znalost cesty labyrintem evropských krys jakoby se přenesla i na měřené krysy v USA. Ale stejně - viz ona poslední věta knihy výše mnou zmíněná - dojde nakonec autor k tomu, že stejně nevíme, kdo nebo co naprogramoval i tato morfická pole (stejně jako nic netušíme o gravitačním poli, dědičnosti, černé hmotě ve vesmíru, kreativitě, fantomových končetinách či vzpomínkách). Kniha je napsaná docela přehledně, jde logicky od tématu k souvisejícímu tématu, ale nedá se číst naráz, protože někdy stačí pár stránek a v hlavě to člověku začne tak šrotovat, že si musí dát pauzu, aby všechny pojmy pobral a ujasnil si je.
O mši svaté podle misálu z roku 1962
Josef Vlček
Hodně dlouho jsem hledal pomocníka pro tradiční mše svaté, abych si jej mohl vzít do kapsy a vyznal se v tom, v jaké části mše se zrovna nacházím. Tahle knížka to splňuje dokonale, včetně popisů toho, co dělá kněz, a co lid.
Pater Pio - muž bolesti a lásky
Otec Bohuslav
Osobně jsem měl problém tento "životopis" dočíst. Protože on to není životopis. Život otce Pia je pro autora jen odrazovým můstkem k jeho vlastním myšlenkám, čímž si postavu otce Pia bere jako rukojmí svých názorů. Nic proti, některé ty myšlenky jsou zajímavé, aktuální i dnes, jiné neaktuální, obhajoba II. Vaticana je až moc naivní (z dnešního pohledu), ale pořád je to žel víc o otci Bohuslavovi. Škoda, že nenapsal nějakou knížku sám za sebe, bez nějaké velké osobnosti, ale o svých názorech. Každopádně, pokud se knihou prokoušete, tak zhruba 20 - 30 % je vskutku věnováno P. Piovi, ačkoliv se jen shrnují známá obrácení a svědectví, ale pro úvodní seznámení s touto osobností dostačující.
Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Oliver Sacks
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil styl psaní a vžil se do něj, ale ono to nakonec není tak těžké. A pak jsem se jen fascinovaně nechal unášet neuvěřitelnými příběhy mozku, které byly leckdy napínavější než leckterý thriller. Kniha je členěna na čtyři oddíly - na ztráty, nadbytky, cesty a chudé duchem. Čím víc jsem četl, tím víc mi přišlo zajímavější, že na některé mozkové poruchy nejsou tabulky, takže je potřeba spíše empatie, než nějaké definice. Že sice se snažíme léčit třeba autismus, ale přitom ti lidé jsou dost nejspíš ve svém stavu šťastní a je jen na nás najít si k nim kód, klíč, a pro ně samotné jejich správné využití. Že i když se léčba z našeho pohledu pohledu "podaří" a pacienti jsou pak tak nějak většinově "normální", neznamená to, že třeba nepozbyli něco, čím byli výjimeční a co je samotné obohacovalo. A úplně fantastické je, že mnoha nemocným pomohly v jejich životech naprosto abstraktní věci jako hudba, zahradničení, víra, kreslení, divadlo. Jedna kapitola je dokonce věnovaná vidění svaté Hildegardy. A u části o chudých duchem jsem si nemohl nevzpomenout na Bibli a na jurodivé... Kniha obsahuje odkazy i na další výzkumy v oblasti neurologie, jsou citováni i japonští a čínští vědci, nejen evropští a američtí, a navíc je zde rejstřík s odkazy na další knihy. (Plus slovníček.)
Velký pátek číhošťského faráře P. Josefa Toufara: křížová cesta
Miloš Doležal
Hodně silné. Pravda, občas mi tam vadily překlepy či nespisovná slova, chtělo to nějakého zkušeného redaktora, ale na obsah a předání emocí to nemá vliv. Člověk si uvědomí, jací sadisté byli komunisté a bolševici (a zamrzí ho, že jeden z nich sedí na Hradě), ale také to, že mučednictví není - s prominutím - žádná legrace. Hodně mi daly promluvy samotného P. Toufara, jejichž úryvky jsou v knize také uvedeny (ačkoliv někdy mi přijdou naroubovány na aktuální dění poněkud násilně), zvláště ta o naší malé vděčnosti za jídlo, vzduch, zdraví, vše, co nám Bůh každý den dává.
Valašský vojvoda
Bohumír Strnadel
Romány z historie venkova, zvláště moravského, mám rád. Například Skleněnou duhu považuji za jedno z nejlepších děl tohoto žánru. Ale tohle mi moc nesedlo. Zvláštní styl psaní, kdy autor chvilku něco popisuje div ne do detailu, aby následně nějaký důležitý rozhovor podal stylem bum bác, hotovo, čtenáři, domysli si sám, co se stalo. A co jsem vůbec nepochopil, že vedle těch bojůvek, bojů, hospod, mladých lásek, práce na poli apod. zde naprosto, ale zcela chybí jakýkoliv rozměr náboženský. Jako by se autor zcela úmyslně vyhýbal tomu, jak víra formovala i tuto krajinu (jak pohanská, tak křesťanská), takže tomu všemu chybí důležitý aspekt (a tím pádem uvěřitelnost). Asi jako kdybyste si objednali lečo, ale nedali vám do něho papriky a rajčata. Navíc autor sice popisuje hezky, ale chladně, bez emocí. Nakonec jsem si vlastně z románu odnesl jen jednu větu: "Vadilo ti léhat na seně, budeš ležet na tvrdé zemi." Jo, člověk by si neměl porád na něco stěžovat, bo by mohl dostat i to horší.
Nesvatí svatí a jiné příběhy
Tichon Ševkunov
Neuvěřitelná kniha. Dá se číst pořád znovu, jak ji dočtete, tak začít znovu, a pořád vás něčím obohatí. Autor, původně student moskevské filmové školy, popisuje svou cestu k mnišství v klášteře, ale i lidi kolem sebe, různé starce, ale i jurodivé, popisuje jak temnou dobu komunismu v Sovětském svazu, tak spoustu příběhů lásky a víry. A ano, jsou zde dokonce i mystické zážitky, případy prorokování, ale na nich to nestojí, a navíc se dějí tak jakoby mimochodem. Některé krátké příběhy jsou pojaty občas spíše jako vtip. Především však z té knížky čiší - přes veškeré těžkosti v ní popsané - neuvěřitelně pozitivní nálada a radost.
Sádhana – Cesta k Bohu
Anthony De Mello
Tohle není knížka na čtení. Jako je, ale ne takové to čtení jako třeba u románu nebo povídek. Je to soubor křesťansko-hinduistických (nikoliv buddhistických, jak tvrdí v komentáři edysy pode mnou) cvičení na zklidnění těla a mysli při modlitbě a meditaci, aby člověk mohl lépe nazírat Boží poselství pro jeho život a Boží přítomnost v nicotě. Mnohá ta cvičení vycházejí z jogínské praxe, ale autor sám dohledal jejich spojení s mystickými úkony katolických svatých. Je to něco podobného, jako když kardinál Špidlík nacházel paralely mezi východními zvyklostmi uctívání Boha a mezi západními a pokoušel se o vzájemné obohacení. Jenom si myslím, že ta knížka není pro začínající v modlitbě, ale aspoň trochu pokročilé, kteří přinejmenším trochu budou tušit, o čem je řeč. Protože jde hodně i o osobní, druhým nesdělitelné prožitky.
Gustáv Husák
Michal Macháček
Některé věci bych ocenil, kdyby byly více a podrobněji rozebrané a s celistvějšími názory Husákových dětí (takhle jsou ty názory roztříštěné po celé knize a těžko se ta mozaika celkového pohledu dětí na otce lepí). Ale jinak je zde rozebráno vše - Husákovo katolictví a víra, problémy, které měl ve straně, protože občas dovedl být i kritický, jeho rezignovaný postoj v 70. a 80. letech... Fajnové jsou i rejstříky a další odkazy. Například jsem vůbec netušil, že dokument, který vznikl ve Slovenské televizi v 90. letech a který se pokusil o nestranný pohled, je současným trezorovým filmem a nikde se nedá sehnat a v televizi se nepouští!
Jak poznat Boha
Deepak Chopra
Kdyby jen autor nebyl tak ukecaný! Spousta myšlenek je zajímavá, ale občas než se prokoušeme k meritu věci, přečteme si hromady zbytečného balastu. Každá kapitola mohla být o polovinu kratší. Některé teorie mi tam vyloženě vadily - třeba že se sami můžeme stát Bohem, resp. splynout s ním natolik v jedno, že nebudou mezi námi žádné hranice , což mi přijde poněkud troufalé tvrzení a takové nepokorné. Jo, a redaktor nechal u překladu docela hodně pravopisných chyb, takže se to chvílemi blbě čte. Ale jinak celkově je ta snaha pojmout Boha vědecky zajímavý počin, hodně věcí stojí za zamyšlení, různé vložené příběhy jsou dost inspirativní a odkazy na další literaturu mi dohodily třeba velmi příjemně překvapivou knihu O muži, který si pletl manželku s kloboukem.
Pár zbytků pro krysy
Jiří Sivok
Obávám se, že budu patřit k těm, které kniha moc nechytla. Povídky mi přišly rozvláčné, obkecávané a než jsme se dostali k jádru pudla, utekla mi subjektivně věčnost. A popravdě stejně jako uživateli chamyl pode mnou mi tam nějak chyběly pointy. Ale neříkám, že u cílové skupiny (Která to ale vlastně je? Protože třeba já mám sci-fi i horory rád. Takže netuším.) nebude kniha příjemně čitelná.
Vyznání svatého Patrika a list lidem poddaným vladaři Korotichovi
Patrik Svatý
Tohle se těžko hodnotí. Má to svou historickou hodnotu, ale na druhou stranu se zde svatý Patrik až moc ponižuje, zbytečně, moc o sobě pochybuje, a faktických věcí se člověk moc nedozví. Ve druhém traktátu si stěžuje na nelítostné povraždění jím pokřtěných křesťanů a činí tak na nějakých dvanácti stranách, oháněje se citáty z Bible proti bezbožníkům. Zhruba kolem šesté stránky je to ale tak na stejnou notu, že těžko říct, jestli tohle i tenkrát někdo dočetl celé - Patrikova zlost se dá pochopit už jen z toho začátku.
Slečna Kristýna / Had
Mircea Eliade
Trochu mi to přišlo jako kniha sice vysoce inteligentního člověka s širokým rozhledem, takže hlavní zápletku si vypůjčil z méně známého německého hororu, který umí jistě psát a splétat postupně budované napětí, ale celkově je na úrovni pubertálního mladíka se sexuálními problémy, které si řeší právě těmito novelami. Spousta repetetivností scén, dialogů, nepropracovanosti postav a neustále stejná prostředí pak přispívají spíše ke stále většímu pocitu stále opakovaného - a prostě to nudí, nezaujme.
Mystika všedního dne
David Torkington
Nevím, moc mi to nedalo. Takhle bych asi napsal knihu já v době, kdy jsem poznával víru. Asi ano, někomu, kdo je na začátku, to asi může teoreticky pomoct, třeba v tom, aby vytrvával, aby se při modlitbě vracel od roztěkaných myšlenek zpět k Bohu... Divné je, že Torkington zde hodně mluví o víře a modlitbě, ale o Bohu moc ne - zato o popkulturních hvězdičkách anglosaských zemí té doby ano. Navíc mi to přijde jako směs všeho, co kde autor po cestě k víře pochytal, což by nebylo od věci, pokud by to odněkud někam ústrojně vedlo. Ale tady je chvála na charismatické hnutí vedle textu o modlitbě srdce, snad jen aby autor ukázal, že i o tomhle tématu něco ví, ale vedle sebe postaveno to působí značně rozporuplně, nedospěle. A jinak začít knížku chválou na obchodní šmejdy, od nichž si máme brát příklad v jejich horlivosti prodat hrnec původně nabízený zadarmo za dvakrát tak předraženou částku, to mi přijde už hodně mimo.
Případ Opus Dei
Vittorio Messori
V podstatě jen obhajoba Opus Dei, jejích struktur i jejich kontroverzí. Je fajn, že autor všechno to negativní zmiňuje, ale hned se to snaží zlehčit a uhladit. Na každý pád jsem čekal také něco o víře, nebo o Bohu, ale ono je to o jakémsi dodržování jakýchsi katolických dogmat (a těžko z knihy posoudit, jestli konzervativních, nebo liberálních), o vztahu třeba k tridentské mši jsem se rovněž nic nedozvěděl, a celé to na mne dělalo spíše dojem, že někdo popisuje nějakou tajnou organizaci, jejíž členové si navzájem pomáhají a infiltrují se i do politiky, ale jejíž účel je nejasný - vlastně jako by se popisovalo zdenářské hnutí. Ale o Bohu a víře to tedy skutečně nebylo, což mne u náboženské organizace s Bohem v názvu docela zaráží.
Jak očistit své srdce?
Tomáš Špidlík
Pokud se věřící člověk zajímá o východní pojetí víry, asi mu kniha nepřinese nic nového. Sám jsem byl chvíli zaražen, že jde v podstatě jen o takový zrychlený a zhuštěný výcuc podstatných věcí ze Surožského, Kallista Wareho a jiných. Ale nakonec jsem si řekl, proč ne? I takový výcuc, souhrn, je pro mnohé podstatný, a i těm, kteří znají podrobnější verze, nezaškodí jednou za čas si ty základy takto v přehledu připomenout.
Hovory s veverkou
Miloš Macourek
Je to podobné, jako byste vzali nějakou kabaretní show nebo Silvestry na ČST, a převedli do knihy. Spojovacím prvkem jsou rádoby moudré hovory s veverkou (například u Miroslava Skály mluví veverka o tom, jak má ráda skály, to by fakt nikoho nenapadalo). Pak jsou zde povídky bez ladu a skladu - jedny spíše haškovského typu, jiné sarkastické, pak třeba pohádkové, další hudební, dokonce absurdní a mírně surrealistické - a ty jsou ještě (bez většího neladu a neskladu) proloženy různými aforismy, myšlenkami, větami - a pozor, to není všechno, ještě se to střídá s písněmi včetně notových záznamů. Co autor, to jiná nátura. Mělo to vyjít jako Cyrilo-metodějský kalendář, na každý den jedna šprnkulákle. Doporučuji číst tímto způsobem. Ale takhle to nemá styl.
