honajz komentáře u knih

Mně to přišlo hodně depresivní a ne-lidské. Jako jo, beru, že autor si chtěl zavzpomínat, ale spousta situací je podána podle mne zbytečně černě a navíc jim chybí - jak to říct - pochopení pro člověka. Tohle je přesně ten typ humanistické prózy, kde je člověk až na posledním místě. Tedy skutečný, obyčejný člověk, se všemi jeho klady i zápory, jak je tomu u každého z nás. Ačkoliv se sem tam text otře o víru, o Bohu zde není ani slovo, přitom na vesnicích lidé chodí a chodili i za komunistů do kostela běžně. Chybí té knize láska - je sice vidět, že autor měl rád tatínka, ale už ne lidi z té vesnice, hlavní postava nemá ráda svou ženu, vytváří zbytečné provokace. Prostě mi u té knihy chyběl empatičtější vhled a popisy postav a situací, a také nějaké to pozitivno či naděje.

1 29.04.2021

Chápu autora, co svými fejetony chtěl předat - nějaké ty moudré myšlenky o životě, něco vzpomínání, nějaké ty historky, které zažil. Taková ta humanistická, akademická klasika, jakou většinou produkují pražští intelektuálové. Nemyslím to nějak zle - někdo radši vdolky, jiný holky. Mně osobně chybí ve fejetonech nějaký osobní postoj, zaujetí. Navíc jsou to často popisy chladné, bez účasti a empatie k druhým lidem, o nichž se tu mluví mnohokrát spíše pejorativně, kdy autor dává asi nechtěně najevo svou jistou nadřazenost.

29.04.2021

Mně to přišlo jako nastavovaná kaše a ani Pavlyš tady není tím Pavlyšem. Jako jo, jako by autor vzal Pavlyše ze Zákonu pro draka, kde řeší jiné prostředí a naše činy v něm, ale tady je ta myšlenka podle mne upozaděna a hledání se těch dvou skupin je na mne neúměrně dlouhé.

1 22.04.2021

Dobré je, že je to krátké, protože při delší „stopáži“ už by to začalo nudit. Mimozemský svět je popsán tak do detailů, že má čtenář pocit, jako by tam sám byl, a stejně tak myšlenky a pocity jednotlivých postav. Ale přesto, dějově to zas takové terno není, takže je fajn právě ta krátkost novely. Jinak v sérii Pavlyš je tento díl neoprávněně, ten se objeví až ve druhém dílu.

3 22.04.2021

Naprosto zbytečná knížka - fakt. Má cca 40 stran, z toho 10 stran tvoří dva úvody, kde se autor omlouvá původním autorovi konceptu a vysvětluje, že nejde o vědecké dílo, ale jeho výsledky jeho vlastních pozorování, na dalších pěti stranách shrne původní koncept původního autora, následně se „vtipně“ pokusí naznačit, že věřící jsou ze Saturnu a kněz ostatně taky, a na téma samotné zbývá jen cca 15 stránek. A podáno je to hodně plytce a povrchně. Třeba pobyt v kostele autor popisuje, že je pro ženy pobytem v jakémsi útulném útočišti, kdežto muž posuzuje stavbu a zdivo a zda něco nepotřebuje opravit a že se v kostele cítí dobře, pokud si v něm fyzicky odpočine nebo je v něm aktivně zaměstnán (trochu oxymoron, že?). Podobně u vztahu s Bohem, kde prý žena se schoulí do Jeho náruče, kdežto muž má potřebu s Bohem svým způsobem bojovat. Mně přijde, že ty texty plavou po povrchu. Co já mám zkušenosti, tak ženy víru a Boha prožívají víc citově, muži spíše myšlenkově a logicky. O tomhle se ale v knize píše okrajově. Nakonec většina těch uvedených věcí jsou obecné a známé pojmy, které známe odjinud, jen trochu jinak „přežvýkané“.

05.03.2021

Moc jsem chtěl, aby se mi to líbilo. Nějaký český Dan Brown by se hodil. Ale ne, nepovedlo se to. Neříkám formálně - pravopis skvělý, řazení scén skoro jako u filmového scénáře, nejde o dílo nadšeného amatéra, ale promyšlený text, to zase ano. Ale klouže po povrchu stejně jako ty reportáže oné v knize nejmenované bulvární televize, a vlastně na to, jak se to tváří zamotaně, je celá ta historka strašně jednoduchá a od určité chvíle průhledná. Hodně mi vadilo, jak z knihy čouhaly vlastní autorovy politické názory, protože ty jsou mi ukradené, a například ta obhajoba Kliniky a svobodného myšlení a anarchistů mi přišla, že už to překročilo určitou mez, jakou jsem ochoten v beletrii zkousnut. Jako by to psal Ivan Bartoš nebo někdo jiný z Pirátů. Podobně jasný má autor i pohled na Rusko, Čínu a USA a je hodně rychle znát, na čí straně stojí, takže ten konec je takový schizofrenní. Rozumějte - chcete něco uvést jako konspirační teorii, chcete to zkritizovat, a přitom z toho vlastně vyčuhuje obdiv a skoro obhajoba. Sice jsme zabili pár lidí, ale ty elektromobily, s těmi jsme geniálně předběhli dobu. Asi tak.

8 04.03.2021

Jako já nevím. Nejspíše tu budu za černou vránu a ignoranta, ale buď si, zas tak odvázaný z té knížky stejně nejsem. Tématem trochu podobné jsou Lustigovy vzpomínky na Otu Pavla, a tam mi to člověčenství a možnost vcítění se nechybělo - třeba u popisu toho telefonátu do Izraele, kde mu jen zazpívali písničku (i když i tam jsem měl výhrady)... Ale tady to na mne žel působí hodně často jako takové chvástání se, koho autor znal, jak položil Vláčilovi nepříjemnou otázku, na niž nedostal odpověď, jak se o maminku ucházel Luděk Kopřiva atd., atd., ale mně v tom nějaké to člověčenství chybělo. Ano, oceňuji zajímavé drby z prostředí tehdejšího divadla a částečně filmu, ale nějak mi tam chybí, co ta rodina dělala jinak? Otec jako žid praktikoval, nebo ne? O židovství tam vlastně nakonec nic není, což mne hodně zklamalo. Matka byla vychovaná pravoslavně, a opět jsem se nic dalšího nedozvěděl, jestli ji to nějak oslovilo, nebo ne, nic. Navázali posléze vztahy s babičky a dědečky? Jak probíhal všední den bez divadla a filmu? Navíc mi přišlo hodně zvláštní, jak chválí různé lidi, ale přitom je bokem vlastně hodně shazuje (třeba u toho Luďka Kopřivy je to markantní - snaží se ho glorifikovat, ale mezi řádky čteme, jaký to byl proutník, hysterik a v podstatě neoblíbený šíbr, ale tohle nijak blíž rozebráno není). Také mi přijde, že kniha nemá žádnou koncepci, skáče se zde z tématu na téma, mezi různými roky, což také moc nesvědčí. Popravdě jsem si kolikrát říkal, že podobnou knížku by mohl sepsat kdokoliv - neuspořádané vzpomínky na lidi ze svého mládí, pár historek, včetně veselých, by se určitě také našlo, jen pravda by to asi nikdo nevydal, protože by dotyčný znal třeba jen Frantu Kocourka a Rudu Kovandu a dědeček by zemřel v koncentráku jakožto katolický kněz, a to zas takové terno pro vydavatele uznejte není.

26.02.2021

Dnes by se asi pan Horyna divil, že jeho milovaná Obora je opět v rukou šlechticů, opět pro běžný póvl uzavřená, a zámeček slouží jako luxusní hotel pro luxusní honoraci. Dokonce i tu kapli, kde byl pod oltářem hrob hraběnky, tak tu nechali pánové šlechtici komplet zbourat. Proto horko těžko přemýšlím, jak se ke knize postavit. Ona to totiž je komunistická agitka a číst to dřív, po přečtení se sbalím a jedu studovat lesničinu. Taky mi trochu vadí páně autorova dobře skrývaná sebestřednost a jeho používání těžkých a složitých slovních spojení a paralel. Navíc kniha není ani psychologická, ani nejde o román. Prostě jen takový záznam dvou let výuky na lesnické škole, kdy se sice autor některým kontroverzním a nepříjemným tématům přímo nevyhýbá, ale uhlazuje je, jak jen to jde, i třeba poetickou odbočkou od tématu. Jenže - na druhou stranu je z knihy znát, že autor má přírodu fakt rád, rozumí jí a ta knížka je tou láskou prodchnutá, takže často jde o velmi příjemné čtení z přírody, která dnes už tak bohatá na zvěř není, ale i historie. Po Žehuňském rybníku ještě jezdí převozník, konají se zde výlovy, Oboru spravují odborníci na les, vyprávějí se historky, postupně se zavádí nová a lepší technika. Dozvěděl jsem se, kde kolem Obory jsou zaniklé středověké osady a proč zanikly, ke kterým místům se vážou různé pověsti, i to, kolikrát se našla sto let stará kostra pytláka pod některým rozložitým stromem. Takže celkově knize nemám co vytknout, svůj účel z větší části splnila, přinesla spoustu zajímavých postřehů, určité nostalgické vzpomínání, jen škoda, že chybí ústřední děj a je to jen taková sbírka velmi volně propojených fejetonů a esejů, byť vázaných deníkovou formou.

25.02.2021

Velmi přehledný a jasný souhrn toho, co člověka vyčerpává a vybíjí, s upozorněním na možné patologické následky a změny, s nabídkou možností, jak vypnout a jak se naučit vypnout. Stručně řečeno - jak zazní v knize - aby člověk mohl dávat, musí mít nejprve z čeho. Je tedy nutné, aby sám byl naplněn pozitivními věcmi, které pak může předávat dál. Klid v duši mu navíc pomáhá zvládat i těžkosti v životě snáz a s větším přehledem. Možnosti relaxace jsou rozděleny podle různých činností, takže by si každý měl najít to, co vyhovuje jemu.

1 04.02.2021

Dovedně propletený mix akčnější space opery s humanistickými myšlenkami - a nejen jimi. Jsou zde i různé postřehy z obyčejného života - o tom, co člověku dokáže udělat radost (celá ta úvodní pasáž knihy mi přijde geniální - někdy dokončíte několikaměsíční projekt, a nic, jindy objevíte cínové vojáčky a máte radosti na rozdávání) nebo že to, co se odbude v přehledech či dějepisu půl větou /pokud se to tam vůbec dostane), může pro dotyčné znamenat hodiny vypětí a boje se smrtí. Jen mne trochu mrzel závěr, třeba by mě zajímalo, co se stalo s Fotijem, jak poplácali Andreje po ramenou a tak. Prostě nějaké doznění, jak se tomu říká odborně.

1 10.01.2021

Ukecaná kniha, která než se kolikrát dostane k podstatě věci, tak si člověk přečte tři stránky planých a zbytečných úvah a obecných povídání. Seznam konkrétních faktů pak jen kopíruje Dänikena a v té době známé záhady, takže ani po této stránce kniha nic nového nepřináší.

14.11.2020

Nakonec zklamání. Stačí si přečíst kapitoly o obou zážitcích a o synchronicitách. Zbytek je poněkud nepokorné sebevychvalování nebo kopání do těch, kteří hned nepadli před novým věrozvěstem na kolena, nebo s ním o jeho názorech dokonce chtěli diskutovat. Přitom je zde skutečně obsaženo několik správných mystických pravd, ale osobně bych také polemizoval s autorovým údajně jediným správným názorem, že za vším je Jungův pojem kolektivního nevědomí. Také odmítání osoby Ježíše mi přijde až moc dogmatické... Zkrátka, někteří lidé se nemění. V mládí dogmaticky kopou za ateisty, ke stáru se jim dostane zjevení a kopou podobně dogmaticky, bez připuštění diskuze, za víru. Ale jak říkám, zhruba takových třicet, možná čtyřicet stránek knihy je velmi obohacujících, podnětných, co se mystických prožitků týče přesných, a stojí za to, si je přečíst.

1 18.07.2020

Chápu docela všechny pozitivní komentáře zde, ale z mého čistě subjektivního pohledu - i když chápu, co autor chtěl vyjádřit - mi nejen přišla kniha utahaná, ale to prolínání roviny stepi, sci-fi a legend mi přišlo neústrojné. Chvíle, kdy román skočí do sci-fi, mne poněkud vykolejila, protože do té doby plastický, až skoro filmový popis prostředí a lidí a jejich vztahů dostává najednou nádech neuvěřitelnosti, určité ideje, a opouští realistickou rovinu. Podobně zapracování oněch dvou legend, či spíše balad, které samy o sobě jsou zajímavé, bych čekal v nějakém souboru kirgizských pověstí a pohádek. Ano, beru že šlo o symboliku, podobenství a určitou kritiku často nesmyslného a hloupého chování lidí, často ve vedoucích pozicích, a oslavu "malého" života. Ale to přeskakování rovin, neustále jiná nálada a ona rozvleklost (některé myšlenky se opakují na můj vkus zbytečně často) mi další čtení jen a jen ztěžovaly.

2 30.06.2020

Jako sorry. Nějaký chlápek - třeba proto, aby se zviditelnil - začne tvrdit, že jel Tibetem (tehdy i dnes pro Evropany i Američany populární exotické mystické místo), spadl z koně a mniši ho léčili v klášteře, a on - bez znalosti sanskrtu - si přečetl knihu, jak tam pobýval Ježíš ve svém mládí a jak se učil v Indii a že tohle je přepis té knihy. Důkazy žádné, existence knihy pochybná a lingvisty několikrát zpochybněná, všechna tvrzení jsou typu jedna paní povídala. Ověřit se to nedá, původní rukopis se nedá najít, a jméno Issa bylo v arabských a asijských zemích populární dávno před Ježíšem. Fotka nějaké prohlubně v kamenu s popiskem "Otisk nohy Ježíše" mi taky nepřijde moc důvěryhodná. Takhle z vody můžu uvařit taky knížku o tom, jak jsem v Los Angeles narazil na tajemného mnicha, který mi svěřil, že Buddha byl původně žid a žil v Jeruzalémě. Mnicha nikdo nedohledá, tvrzení nebudu mít čím podložit, ale vsadím se, že nějací lidé si stejně řeknou "A co když na tom něco je?" a začnou mne podporovat a možná o mně natočí televizní dokument.

Nemůžu si pomoct, ale na to, že knihu vydali jehovisté, je hodně zajímavá a podnětná, co se víry, hledání Boha a otázek po smyslu života týče. Struktura knihy je přehledná, jednotlivé body podrobně rozebrány, nechybějí odkazy na vědecká, ale i umělecká díla, celé se to snaží zasadit do širšího kontextu. Hodně zajímavá jsou vložená okna s citacemi a výzkumy vědců třeba o počtu nervových spojení. Takže když člověk zkousne, že Bohu se zde říká Jehova, což mi nepřijde zas tak moc mimo, a že v závěrečné kapitole je agitka na jehovisty, skutečně dá kniha hodně informací i podnětů k zamyšlení.

11.04.2020

Četl jsem to sice v originále, ale moc se mi líbilo to umné propletení dvou příběhů, kdy matka až detektivním způsobem pátrá, co se vlastně stalo její dceři a kdo za to může (jestli vůbec může), a přitom se odkrývají nejen problematika vztahu svobodné matky a její dospívající dcery, ale i uvědomování si sebe sama, svých záporných vlastností a nutnosti se s nimi vypořádat.

2 06.03.2020

Začátek mne docela navnadil - poklad Nibelungů, podivné jevy kolem Hayden, tajemná Černá mýtina, panské sídlo v tajemných lesích a záhadné městečko s neobvyklým knihkupectvím... hodně popkulturních odkazů. Spousta linií, u nichž jsem nadšeně čekal, jak je autorka nakonec splete dohromady a co z toho vyjde. A nakonec je to taková, alespoň pro mne, obyčejná selanka, kde některé věci ani nejsou dořešeny. Konec mne prostě zklamal, protože jinak je kniha napínavá. Jenže slibuje víc, než nakonec dodá.

4 06.03.2020

Škoda, že to nevyšlo jako dvě sbírky - jedna poetická, druhá „sprostá“. Protože v této knize jsou oba druhy básní, přičemž nálada jedněch ruší náladu druhých a naopak. Nejvíc se mi asi líbily básně Říjnová imprese a Andělská neděle.

26.11.2019

Velice čtivý, podrobný a logicky uspořádaný přehled severských mýtů včetně datace, souvislostí a dobře zvolených ukázek. A co mne příjemně překvapilo, tak i jemný autorův humor, který se textem nenápadně proplétá.

3 09.11.2019

Zajímavý počin. Zpovědi různých tehdejších výtvarníků, malířů, sochařů na téma jejich práce, historie, současnosti. Hned úvodní pasáž s údernými myšlenkami Cyrila Boudy o naší civilizaci, na nichž by ani dnes nemusel měnit jediné slovo, mne dostala. Pravda, následují sem tam různé komunistická vyznání o nutnosti práce, pospolitosti apod., ale i tak je zde stále co objevovat v různých názorech různých umělců, skutečných kumštýřů, kteří měli spoustu věcí prostudovaných i procítěných a dovedou o tom zasvěceně a upřímně pomluvit.

05.11.2019