honajz
komentáře u knih
Chlap kousl psa: Lidé v roce 2021
František Koukolík
Samozřejmě oceňuji erudovanost, znalosti a vzdělanost autora. Ale čtení této knihy je podobné, jako byste s někým v příjemný podvečer stáli v polích, vlasy vám jemně províval vánek, kolem švitořili ptáci, v pozadí zurčel potůček – a do toho vám začal ten někdo povídat, že ty červánky tvoří takové a makové vlny, jaké frekvence, co přesně tvoří z vědeckého pohledu klas, že vaše emoce jsou vlastně jen soubor neuronových přenosů a něco jako pocit krásy se dá vědecky nejen definovat, ale lehce navodit znovu i v laboratorních podmínkách, pokud víme, které části mozku stimulovat, a že zpěv ptáků je jen oznamování území, kde pták žije, jaké bakterie obsahuje voda... atd. Pokud je to pro vás zajímavá a přínosná představa, pak vás tato kniha bude bavit. V opačném případě se raději běžte pokochat tou přírodou. Věda totiž umí vysvětlit naprosto vše - zážitky klinicky zemřelých (i když v kapitole v této knize tomu věnované mi přišlo, že autor jen mlží), husí kůži při poslechu pěkné hudby, snad i intuici (i když o té mám pocit žádná kapitola v knize nebyla).
Živá voda z Turzovky
Karel Židlický
Když tohle je těžké hodnotit. Pokud někdo není s Turzovkou a událostmi zde blíže obeznámen, asi mu knížka bude připadat značně nevěrohodná. Třeba tím, že i po ukončení zjevení Panna Maria s panem Židlickým nadále rozmlouvá, jedno, kde se on zrovna nachází, třeba ve vlaku. Spousta sděleni je obecného rázu, jaká si člověk přečte v kancionálu, pokud se začte do celé té úvodní části a nemá jej jenom pro písně ke mši. Některá jsou zase moc konkrétní (A pochval toho a tam toho, že to dělá dobře a bude odměněn.) a prostě mi to neštymuje. Ale pokud má někdo k Turzovce velmi, velmi blízký vztah, jistě ho kniha osloví zcela jinak a najde v ní něco, co já žel ne.
Trpká zkouška
Evelyn Waugh
Velmi zajímavý dokument z doby před 50 lety, který je o to zajímavější, nakolik koreluje s dnešní dobou, kdy se opět zavádějí drobné změny u mše, kdy se opět chystá jakási synoda o naslouchání a angažovanosti a zapojení místo Boha, víry a modliteb a kdy se opět bojuje proti tradiční mši svaté. Kniha sice působí poněkud neuspořádaně, nejde přímo jen o výměnu dopisů mezi Waughem a kardinálem, ale jsou zde i pastýřské listy, různé vsuvky, prohlášení apod. Celkový dojem ale působí skoro jako detektivka (ostatně i na Agathu Christie dojde), kdy dojde nakonec k nešťastnému odhalení a katarzi celého dříve nastoleného problému. Smutné katarzi vzhledem k dnešní situaci, jak už jsem se zmínil. Vůbec, ta možnost porovnat tehdejší argumenty, sliby a ujišťování s reálnou situací o 50 let později, je asi to nejzajímavější, co kniha nadčasově přináší.
Bůh je, já jsem ho potkal - Je jiný svět
André Frossard
V podstatě jde o dvě knihy: Bůh je, já jsem ho potkal je kniha napsaná daleko dříve, než vznikla kniha Je jiný svět. Zatímco ta první se věnuje dětství a dospívání autora a samotné konverzi je věnovaná jen krátká závěrečná část, druhá se věnuje jeho zralosti, hledání místa ve světě, manželství a zatčení Němci za odbojovou činnost. První kniha je psaná skoro až hravým, jemně vtipným a poetickým stylem, druhá zvážní a některé texty jsou natolik hutné, že je třeba si je znovu a znovu přečíst, aby čtenář pochopil - často brilantní - myšlenku. Ani v jedné knize ze sebe autor nedělá hrdinu a naopak otevřeně píše o svých záporných vlastnostech, aby mj. vynikla ona velká láska Boha k člověku. Číst se to nedá naráz, ale po kouskách - stále je v knize co objevovat. Citát z knihy: „Ptají se mne, co vám ta víra dává? Co se změnilo v životě uzdraveného slepce? Co přináší hudba hluchému, kterému se otevřely uši?“
Kniha o tichu
Josef Formánek
Nakonec mě to zkamalo. Začátek - celá ta úvodní úvaha - je skvělý a navnadí na něco, co nepřijde. Kniha není o konverzi, o nalezení sebe a objevení jiného světa. Rozpadá se na historky dvou přátel, nevěřícího a věřícího. Přičemž věřící posmetal historky všude kolem sebe, a pak sepsal i historky toho nevěřícího. Postupně to přestává být o víře, a když už jsem dvacet stran pročítal podrobné popisy bordelů v USA, posraných tlustých indiánek, smějících se kurev, honění apod., přestalo mě to bavit. Doufal jsem, že jde o nějaký záměr a v závěru z toho vypadne nějaké rozuzlení, ale ne, i tam se píše o chlastu (ne autora, různých lidí kolem a historek z toho vyplývajících), ta jadrná mluva sice ano, snaží se být jako že ze života, ale neznám moc lidí, kteří jsou až tak sprostí, nu a protkáno je to vzpomínkami na rodiče a kamarády. Pár úvah o tichu tam sice nakonec je, ale přišly mi povrchní, jako od kavárenského intelektuála, který se něčeho dotkl a chce tím být zajímavý. Ale každého cesta k Bohu je jiná, takže sem zapisuju jen svůj subjektivní dojem z knihy, bez jakéhokoliv dalšího hodnocení autora. Třeba věděl, co chce říct, a chyba je na mé straně, že mne to velké moudro minulo. (Mimochodem, dočetl jsem současně s touto knihou také další dvě: vzpomínky muzikanta Sahuly, a těm se tahle kniha podobala daleko víc, než knize konvertity Frossarda také o jeho obrácení k Bohu. Což mi přišlo samo o sobě hodně zvláštní.)
Průša se nevrací aneb Hrál jsem ve Třech sestrách
František Sahula
Sahula píše vtipně a má mnohé zajímavé postřehy. Jen škoda, že většinu knihy tvoří historky o tom, kde a jak se opili, poblili, kolik šavlí a jak vypadaly - a jak je to furt dokola, tak to už ani zábavné není. Navíc knížka asi prošla korekturou taky při nějaké pařbě, protože chyb proti češtině je tam hodně. Ale postřehy o mediálním průmyslu, kádrovácích, jistém druhu pokrytectví těch, kteří hlásají Velké Dobro apod., ty mne pobavily.
Tma o polednách
Arthur Koestler
Napsané je to dokonale. Vtáhne do děje a nepustí. Věty jsou krátké, ale obsahově silné a sdělné. Občas až neuvěřitelné hry se slovy. A spousta moudrých poznámek, někdy podaných ironicky, jindy jen tak bokem, vztahujících se k tomu, že vítězové revoluce se brzy začnou požírat navzájem (povinně by to měly číst všechny strany a koalice před volbami) nebo že z ústředí vždycky posílají na okresy nepoužitelné a směšně znějící letáčky, a ještě se rozčilují, že je na okrese nedistribuují, jak by měli. Či k tomu, jak se dá prohra nazvat třeba strategickým, dopředu plánovaným ústupem. Přece jen však postupem času se začnou témata poněkud opakovat a nepřinášejí už nic nového, rovněž čtivost poněkud upadá.
Mazl tov
Margot Vanderstraeten
Jen bych v mnohém opakoval komentář Elsinor024. Knížka je napsána lehce, se snahou o vtipný nadhled, obsahuje pár moderních politicky korektních prvků, ale pokud člověk o židech něco ví, včetně těch ortodoxních, tak ho nic moc nepřekvapí. Třeba hned v úvodu, jak se holka diví mezuzám na dveřích domů v židovské čtvrti, to mi přišlo, že asi špatně tu vysokou školu studovala, když netuší, oč jde. Přece jen, jít se hlásit k ortodoxním židům o práci, asi si o věci samotné něco dopředu zjistím. Ale jak říkám, pro ty, kteří o „problematice“ netuší zhola nic, je kniha lehkým oddechovým čtením, ze které nějaké ty zajímavosti načerpají.
Jeden den ve středověku
Martin Nodl
Podle mne se pan editor Nodl chtěl svézt na vlně jeho předchozího počinu Člověk českého středověku (Argo, 2002), ale nepřijde mi tentokrát moc šťastně vybrané téma a zaměření. V „Člověku“ je popsán zhruba každodenní život různých profesí (některé se tam kryjí, jako farář vs. řeholník), tady je to soustředěné na jeden jediný den lidí rovněž různých profesí. Resp. snaží se to být soustředěné na ten jediný den, ale často není. Navíc jsem čekal, že tam bude i něco o spodině společnosti, obyčejných lidech, ne jenom měšťanech, lidech ode dvora či řeholnících. V „Člověku“ jsou obyčejným lidem věnovány alespoň poslední dvě kapitoly. Vlastně jsem si obě knihy přečetl proto, že jsem chtěl vědět informace typu co jedli, kam chodili na záchod, jak často si myli ruce, jak se bavili (krátili si čas), jak často cestovali apod. Na podobné odpovědi si ale budu muset najít jinou knížku, ani jedna z těchto dvou se podobným tématům nevěnuje, a když, tak jen okrajově. Navíc zadání zde ani nebylo splněno. Jen Josef Žemlička se pokusil o povídku (a u něho jsem se dozvěděl třeba, že věnec na hospodském štítu znamenal ubytování - tyhle drobnosti bych chtěl vědět a znát, žel tohle byla jediná a poslední vlaštovka), Václav Žůrek pojal den Václava IV. rovněž čtivě a zajímavě, částečně mne ještě zaujal příspěvek Roberta Novotného a kompilace Pavlíny Cermanové. Jinak jde jen o suché, odborné popisy, spíše vědecké práce, než alespoň pokus o popularizační vědu, se souhrny a někdy nekonečnými soupisy dat, názvů, jmen, letopočtů apod. A nakonec ani ten den není dodržen - hodně autorů popisuje události před tímto dnem, někteří i do „budoucna“, čímž je celý koncept utopen. A na Nakladatelství Lidových novin bych čekal nadprůměrné korektury a redakci - takových pravopisných chyb (zvláště strany 125 - 126) by podobné dílo podobného formátu obsahovat nemělo.
Jak se tančí mezi vejci
Marie Kubátová
Čtení spíše pro ženy. Paní Kubátová pojímá narození a život Jarmily Radechovské jako jakousi pohádkově zbarvenou koláž, kde se mj. snaží vysvětlit i mnohé zvyky jejího rodného kraje. Ale na můj vkus ten styl byl příliš šroubovaný, jakoby chtěný, a ačkoliv nemá kniha moc stran, hodně těžko se mi četla.
Vědomí skutečnosti
Graham Greene
Poznámky k jednotlivým povídkám jsem napsal pod ně samotné v rubrice Část díla. Hodně mě mrzí, že čtvrtá povídka knížky - Sen o podivné zemi - nejspíše nikdy česky nevyšla. První dvě povídky mi přijdou, že tématem jsou jisté protiklady a paradoxy, očekávání, možná sny, a oproti tomu realita, třetí povídka je postapo sci-fi na sice zajímavé, ale přece jen ne až tak originální téma. Na každý pád všechny povídky nutí k určitému zamyšlení nad sebou a nad světem i nad našimi postoji k sobě samým i ke světu.
Rozmarné příběhy podle Nového zákona
Václav Umlauf
Přece jen, když autor tvrdí, že chce navázat na Čapkovy Apokryfy, a nazve knihu rozmarné příběhy, tak nějak čekám něco v tom stylu. A ne intelektuální ani ne tak apokryfy jako vědecká pojednání - skutečně k tomu jednotlivé povídky nemají daleko. A podle toho jsou to suché dopisy, popisy, soubory fakt, ale onen čapkovský příběh tomu chybí a vlastně i jistá humanita. Ale věřím, že lidé studující nějakou vysokou školu s církevním či filozofickým zaměřením, tedy na daleko vyšší úrovni, než obyčejný čtenář, v knize jistě najdou zajímavé momenty pro úsměvné pobavení a následnou filozofickou diskuzi.
Biskup těch druhých
Jacques Gaillot
Vyjít ta kniha dnes, je dotyčný autor a jím popisovaný biskup jistě hrdinou liberálních proudů v církvi - stačilo pár let počkat. Jinak ke knize samotné: je o tzv. rudém biskupovi, který - cituji - se zastává lidí na okraji, o něž církev nemá zájem. Což není tak docela pravda, protože pan biskup se zastává jen homosexuálů, nikoliv „lidí na okraji“, kam by se dali řadit i chudí, bezdomovci apod. Problém knihy je v tom, že sama činí, co kritizuje. Je jednostranná a útočná. Kdo nesmýšlí jako pan biskup, je blbec. Vatikán je divný a nemluví. Na pana biskupa mají tlustou složku. Kardinál Lustiger je protežovaný... To poslední mne nadzvedlo nejvíc, protože kdo četl Lustigerovy knihy o modlitbě, eucharistii a jeho životě, tak si řekne, že podobný odsudek mohl pronést autor jen v pomatení mysli nebo pod vlivem zlého, nepřejícího ducha. Ostatně - struktura knihy je rovněž takova zvláštní. Chvíli se to tváří jako biografie, pak to sklouzne k rozhovorům, článkům z novin, výňatkům projevů... Velmi to tříští pozornost. Celkově však jde o to pana biskupa vylíčit v co nejpřívětivějších barvách, jako samo Dobro, a oponenty jako zapšklé a zastaralé nepochopy. Chybí však jakýkoliv pohled druhé strany a k tomu nějaký skutečně odborný rozbor dané tematiky a dogmatiky. Z toho úhlu pohledu nelze knihu zařadit jinak než jako prachsprostou, dnes tak populární LGBTQ+ agitku. (Btw, o Bohu a víře se v knize moc nepíše, vlastně skoro vůbec.)
Deset měst
Marcello Argilli
Takhle zpětně mě až mrazí, jak byl Argilli vizionářský. Město, kde se platí za vodu a vzduch? Tehdy utopie. Dnes si kupujeme balenou předraženou vodu v supermarketech a na horách platíme za vzduch horskou přirážku. Bavil mě fotbalista s kouzelnými kopačkami, který ale zapomněl na trénink. Objevila se zde města, která se sama přesunovala z místa na místo. A nejděsivější okamžiky jsem měl jako dítě z povídky o chlapci, který chce sestrojit robota. Stejně si myslím, že i když je autor řazen mezi spisovatele pro děti, mnohé myšlenky nijak moc pro děti nebyly a nejsou, spíše pro dospělé.
Jazz
Toni Morrison
Tak jistě, své literární kvality to zajisté má, o tom žádná. Ale k čemu jsou mi literární kvality, když na mne dílo chrlí neředěnou depku bez jakékoliv naděje? Na to nemusím číst knížky, stačí reálný život. A navíc i v reálném životě se dějí pozitivní věci, ne že ne. Stejně je mi divné, že v posledních letech různé ceny včetně Magnesie Litery získávají právě díla depresivní se sebevražednými sklony.
27 aneb Smrt vás proslaví
Alexandra Salmela
Ve svém věku už holt hodnotím knihy ne podle supr dupr originální formy, ale podle toho, co mi daly do života. Přes pokus o rozvernou formu mi takhle předala jen depku a vnitřní rozháranost, a o to tak nějak nestojím, díky.
Židovská čtvrť v Boskovicích
Jaroslav Klenovský
Sice útlá knížečka, ale na 70 stranách je historie židů v Boskovicích a místního ghetta a synagogy podána poměrně poutavě a podrobně. Sice jsou zde také uvedená určitá suchá fakta, doplněná náčrtky, půdorysy, mapkou ghetta, ale spíše jen ozvláštňují a doplňují daný text. Dokonalý průvodce.
Židé v Novém Bydžově a okolí
Blanka Rozkošná
Vlastně je to jen takový soupis matrik (a vzhledem k tomu, jak rychle paní Rozkošná píše další podobné průvodce, tak spíše rychlé a upravené přepisy digitalizovaných matrik), k tomu pár fotek (tady celkem asi dvacet stran černobílých fotografií v celé knize). Ne, že by v knížce nebyly zajímavé informace, ty citace z matrik jsou občas velmi poutavé, ale vlastního díla na knize podle mne až tak moc nebude, kromě úprav. Je to informativní, ale přece jen tomu chybí lidštější přístup, osobnější vhled, takhle jsou to jen suché informace a data řadící se chronologicky za sebou.
Pro čest a slávu
Jaroslav Janouch
(SPOILER) Hodnotím z dnešního pohledu, kdybych knihu četl před třeba čtyřiceti lety jako mladý a také za jiných poměrů, než jsou dnes, jistě bych hodnotil víc. Příběh mladého Jirky se dělí na tři části - v rodném mlýně, kde se poprvé setká se Švédy, v Brně na Špilberku, kde proti Švédům bojuje, a pak jeho cesta do Švédska, aby splnil slib. Během té doby zmužní, dospěje, a nakonec se i ožení. Po dobu jeho cesty se o mlýn stará jeho kamarád z bojů Václav, který pak jde po svých... Ano, no, přišlo mi to hodně povrchní v mnoha situacích, a i u toho obléhání Brna spíše, jako že čtu odborná historická data, než příběh o lidech z masa a kostí, navíc třeba o P. Středovi, brněnském hrdinovi obrany proti Švédům, ani slovo. Ze současného pohledu vyznívá mnoho situací a jednání pateticky, ale to je to poslední, co bych sám knize vyčítal.
Slované – Doteky předků
Luděk Galuška
Docela zajímavý náhled na to, odkud Slované přišli, kde se usídlili, jak bydleli, co jedli, jaké měli náboženství a jaká řemesla, až po to, co bylo asi příčinou zániku Velké Moravy. Autor postupuje chronologicky a z merita věci se občas opakuje, někdy vyslovuje domněnky a polemizuje s teoriemi Třeštíka nebo Klanicy, ale nijak agresivně, prostě v rámci uvedení možných pohledů na danou situaci z toho, co archeologicky máme k dispozici. Vadily mi občas nečeské výrazy („věrské“ představy místo věroučné či náboženské nebo duchovní) a vyložené pravopisné chyby („díže se neumívalí“ místo neumývaly), to bych u oficiální publikace muzea nečekal. Ale jinak jako prvotní přehled pro ty, které téma zajímá, hodně obsažná kniha.