honajz
komentáře u knih
Laurus
Jevgenij Vodolazkin
Mám s touto knihou problém, že to není ani ryba ani rak. Tváří se to jako věroučný spisek s náboženským podtextem, ale spíše tyto věci využívá pro takový ten moderní příběh o všem a o ničem, s trochou červené knihovny, s trochou odtud a odtamtud - zkrátka, dal by se podle toho natočit čistě typický hollywoodský film, a možná by to šlo hned na Oscara (hrát v tom dostatečný počet černochů a LGBTQ+ herců). Vlastně mi to nedalo nic. Je zde sice spousta sesbíraných zajímavostí o různých bylinkách a lidovém léčitelství, ale nějak mě to nebralo u srdce, přišlo mi, že to stále tak nějak plave po povrchu a navzdory mnoha postavám to vůbec nejde pod kůži.
Bůh otec: cesta k Božímu srdci
Dave Patty
Kniha je psaná stylem, který mi moc nevyhovuje a nevyhovoval - je určená spíše lidem, kteří se k Bohu propracovávají vědeckou a logickou cestou. Obsahuje totiž spoustu tabulek, testů, tabulek... aby čtenář sám sebe ohodnotil, nakolik dokáže přijmout, nebo nepřijmout otcovský vztah, a co pro to dělat, aby se jej naučil nějak mít. Kromě toho se v knize nacházejí různé příběhy týkající se otcovství a vztahů dětí a otců, a potom ještě vědecké poznatky o tom, že děti vyrůstající i s otcem (kluci i holky) mají pak v životě méně problémů, jsou soběstačnější a často empatičtější. Na nějakých 200 stran časem poněkud nudné čtivo. Ale jak jsem psal, nejsem cílovka, a jinému čtenáři, který podobný přístup preferuje, může kniha dát víc či hodně.
Za každou lží
Christina McDonald
Autorka použila stejný postup jako u předchozího Osudného pádu, ale popravdě tady mi spíše vadil, protože neměl až takové opodstatnění jako u předchozí knihy. Navíc tam jsme byli vrženi hned do děje, který navíc může potkat každého z nás, tady jsme tentokrát lákáni v úvodu nejprofláklejší scénou všech možných kriminálek včetně následné anamnézy. Postavy mi navíc nepřišly moc propracované a celé jako by to bylo psané jen pro ten závěrečný efekt. Ale napsané je to z formálního hlediska dobře, lehce se to čte, takže určitě své čtenářky si to najde.
Nedokončený portrét
Mary Westmacott (p)
Tohle se mi nelíbilo tolik jako Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro. Agatha Christie tady pod svým pseudonymem opět píše o sobě - ta holčička Celie je ona, její myšlenky jsou její, její strachy jsou její. Kniha nemá příběh, je to skutečně sled historek a vzpomínek, propojených jen volně jejím jedním strachem, který je uvozen začátkem a rozřešen koncem. Je zde hodně zajímavých myšlenek, ale trousených jakoby mimochodem, a někdy se objeví, když je člověk nečeká. Není ta kniha špatná na občasné čtení, ale jak jí chybí ta pevnější struktura i vyznění, osobně mne to až tak nebavilo.
Svatý Jiří – Životopis a legendy
* antologie
Možná až zbytečně vznešený název pro snůšku (nemyslím to pejorativně, prostě je to mišmaš žánrů, esejů, úvah, legend...) několika textů (celkem na cca 50 stran) plus obrazovou přílohu. Přijde mi nešťastné začít tuto knihu pojednáním o úctě ke svatým, když vlastně vzápětí následuje text, že vlastně nic nevíme, že dokonce snad ani sv. Jiří možná neexistoval, máme jen nějaké dvě legendy v nějakém kodexu. V každém z textů se proto všude objevuje nadměrné množství slov jako asi, pravděpodobně, nejspíš atd. Možná stálo za to vydat nějaký ucelenější sborník s nějakým historicko-vědeckým exkurzem, teprve poté zmínit legendy a jejich obsah, a úplně na konec úctu ke svatým a rozšíření úcty i ke sv. Jiří. Takhle je to - s prominutím - každý pes jiná ves, působí to značně nekonzistentně a skutečné výzkumy a skutečné objevy aby tady člověk špendlíčkem hledal.
Padaly roušky
Ivan Slavík
Budu se opakovat, protože platí to, co jsem psal u Červen jde písčinami. Vždycky, když se někde píše o nějakém spisovateli jako katolickém nebo křesťanském autorovi beletrie, tak se napálím. Stalo se mi to u Bernanose, ale i některých československých autorů. A tady je to to samé v bleděmodrém - samá depka, žádná naděje. Kniha se věnuje nešťastným osudům lidí za války. I zde z toho občas vykoukne sem tam zajímavý náběh na atmosférickou povídku, ale vše je zabito podřízeností depresi, pocitu marnosti, vše je na prd.
Červen jde písčinami
Jan Ryba
Vždycky, když se někde píše o nějakém spisovateli jako katolickém nebo křesťanském autorovi beletrie, tak se napálím. Stalo se mi to u Bernanose, ale i některých československých autorů. A tady je to to samé v bleděmodrém - samá depka, žádná naděje. Kniha se věnuje mužům a jejich nešťastným vztahům se ženami. Občas z toho vykoukne sem tam zajímavý náběh na atmosférickou povídku, ale vše je zabito podřízeností depresi, pocitu marnosti, vše je na prd a ani ti rodiče nepomůžou.
Jak zničit církev
David Novák
Tohle je pro věřící - a troufám si říct, že nejen pro ně - kniha, kterou po dočtení je potřeba začít číst znovu a znovu, pořád dokola. V tuším dvaceti kapitolách jsou zde všechny podstatné chyby, na kterých nás ten zlý utáhne jak na vařené nudli, aniž bychom si to uvědomili. Sice je to psané pro protestantské prostředí, ale platnost je natolik nadčasová, že si knihu mohou vzít za svou i katolíci (a jak jsem psal, nejen věřící, ale i lidé nevěřící zde najdou mnohá zamyšlení pro to, jak žijí svůj život a jestli v něm náhodou nedělají právě ony "drobné" chyby, kdy sami sebe omlouvají, aniž by dokázali vidět chybu u sebe). Vadilo mi jen několik překlepů a pravopisných chyb, občas ne dobrá stylizace věty, ale popravdě o tom v tomto případě vůbec nejde, gró knihy leží jinde. Musím také vyzdvihnout skvělý nápad s těmi čertími packami na každé stránce knihy, přesně tam, kde knihu držíte při čtení vy - hned si čtenář uvědomuje, že on tedy rozhodně není rovněž svatý a že text knihy mluví k němu, nikoliv někomu z jeho okolí.
Môj život
Boris Leonidovič Pasternak
Hodně špatně se mi to četlo. Nevím, jestli jde o vinu překladatele, nebo už to takhle zmateně a těžce napsal samotný Pasternak, ale některé, i krátké věty, jsem si musel přečíst víckrát, a stejně jsem měl často problém pochopit smysl. A to se slovenštinou skutečně problém nemám. Jinak kniha mate názvem, Pasternak zde moc o svém životě nemluví, jen o tom, jaké osobnosti v životě potkal, takže by se kniha měla jmenovat spíše Koho jsem v životě potkal. Občas to trochu zavání až nutností se chlubit, viz jeho "setkání" s Tolstým, když měl Pasternak devět let. Ale o Pasternakově životě se toho moc nedozvíme, třeba o jeho obrácení se k pravoslaví a důvodech tohoto obrácení, nebo o podnětech jeho tvorby, což je podle mne škoda, zajímalo by mě to daleko víc.
Uvnitř banánu
Pavel Klusák
Úžasná kniha. Přesně podle anotace na obálce řadou příběhů ne zrovna úspěšných muzikantů a ne zrovna obyčejných lidí se postupem času z toho vyloupne jakési ponaučení, že ne vždy jde o úspěch, ale často o radost z tvorby, jedno, co na to kdo říká. Pobavily mě povídky na téma českého showbyznysu, nebo jak u nás vzniká cenami ověnčený autor, jak si akce vyžádá reakci, a potěšilo mne, že ani sebe autor nebere příliš vážně a strefuje se i do sebe. Čte se to skoro samo, ten laskavý humor s nadhledem je mi velmi sympatický, tohle byl takhle při Poutníku v Cafe Fra moc dobrý kauf.
Dívka na neděli
Pip Drysdale
Přišlo mi, že to napsala holka, která zrovna dokončila nějakým pokoutným způsobem kurz tvůrčího psaní. Celé je to strašně průhledné, ta holka se chová jak rozmazlený fracek a sama neví, co chce, ale zachtělo se jí mstít. Takhle by lidstvo asi brzy vymřelo. To Umění války se sem dvakrát moc nehodí.
Ve tmě jsme všichni stejní
Julia Heaberlin
Něco málo mi tam chybělo k dokonalosti, možná se nám až moc nabízel jeden člověk jako pachatel, až zcela jasně odváděl pozornost, možná i to tříštění vyprávění a poněkud nerozumná jednání všech tří žen, nevím. Ale příběh zaujme hned od začátku a přijde mi, jako bych v těch vedrech Texasu byl a prožíval to s nimi.
Tajná kapitola
Genevieve Cogman
Ono se to čte dobře, to jo, má to spád, pořád se něco děje, ale přijde mi to spíš jako taková adventura, kde musíte do další lokace postoupit až po vyřešení nějakého úkolu. S tou Vídní si šlo rozhodně vyhrát líp, i s tou organizací, klidně bych byl pro nějaké nekorektní hlášky. Na úniky na poslední chvíli už jsem si zvykl, asi to k žánru trochu patří. Ti vyděrači mi přišli hodně chabě načrtnutí.
Smrtící slovo
Genevieve Cogman
Jako bohaté na fantazii to je a uličky alternativní Paříže jsou vykresleny skvěle, jen mi přijde, že se někdy padouši chovají poněkud nelogicky, někdy to Irene projde jen tak tak, a ten závěrečný souboj byl takový... prostě divný.
Sám s Bohem
Richard Wurmbrand
Těžko hodnotit knížku, která vznikala během dlouhých let v komunistickém žaláři, na samotce, v mysli autora. Ale pokud odhlédnu od této determinující skutečnosti, pak jsou jednotlivá "kázání" spíše volným tokem myšlenek na určité téma, jehož se ne vždy drží. Každé "kázání" - na rovinu - obsahuje spoustu balastu, ale pak je v něm jako diamant v popelu nějaká ta historka, příhoda nebo historická zajímavost plus jedna skutečně skvěla myšlenka. Jen se k ní dočíst. Ne vždy je to o víře, ne vždy je to o Bohu, ale stejně jde o silnou knihu a myslím, že mnohý si v ní to své najde. A některé úvahy jsou skutečně velmi zajímavé, např. o odpuštění zvláště v rámci toho, jak se komunisté nejen v Rumunsku chovali, že žádný hřích není moc velký, aby se nedal Bohem odpustit, nebo jaká je míra laskavosti vůči druhým, a kde jsou hranice.
Velikán prostoty - svatý Šarbel Makchlúf
Libor Rösner
Hodnocení odráží jen můj subjektivní pocit, nijak nemá nic společného se sv. Šarbelem. Přišla mi ta kniha prostě až moc oslavná. Jsou v ní prvky, které mi přišly nepochopitelné, jako že se třeba odmítl setkat naposledy se svou matkou těsně před její smrtí. Přišlo mi to prostě necitlivé, nakolik se snažil oprostit od své rodiny, zpřetrhat pouta jen kvůli cestě k Bohu (kvůli cestě, ne Bohu samotnému). Nebo jsem si říkal, bodejť by neměl problémy se žaludkem, když nic nejedl. Asi ještě pořád smýšlím moc materialisticky. Také mi vadilo, že se v knize pořád mluví o východním mnišství, když přitom jde o katolického mnicha, ne pravoslavného. Jinak kniha končí na cca 50. stránce smrtí sv. Šarbela, pak už jen následují soupisy zázraků a nakonec je to celé dokonce o nějakém jiném pánovi a fotografii, která v knize ani není, a o údajných poselstvích sv. Šarbela, které po smrti tomuto pánovi sděluje. Ale no tak, bylo mi najednou, jako bych četl něco od Blawatské. Vlastně na mne kniha působila protikladně k tomu, co zamýšlela - nabídla mi pohled na mnišský život, který mi přišel tak zaměřený na sebe a svou cestu k Bohu, až zapomněl na obyčejné a prosté lidi a Bohem stvořený svět kolem nás. Třeba chápu, že ženy nesměly do kláštera, že je sv. Šarbel odmítal kvůli pokušení byť i jen koutkem oka spatřit, ale sorry, mně to přijde jako útěk před světem a neschopnost se svým pokušením bojovat takříkajíc tváří v tvář. Duchovně mi to nedalo vůbec nic, omlouvám se.
Síla jména
Kallistos (Timothy) Ware
Sice tenká knížka, ale obsahem velmi nabitá. Autor rozebírá Ježíšovu modlitbu neboli modlitbu srdce, známou spíše jen v pravoslavném prostředí, skutečně dopodrobna. Postupuje od nejobecnějších věcí (jak se modlit, kdy se modlit, jestli to jde při práci) ke složitějším (jak se skutečně modlit po celý den, jednotlivé struktury modlitby, symbolika) až po nejsložitější (ovládání dechu, objevení svého srdce - jež má v pravoslaví poněkud širší význam, až k vidění světla). Vše je podáno jednoduše, stručně a jasně, s radami i pro běžný, praktický život, neboť ne každý může být mnichem na hoře Athos, věcně a srozumitelně. U některých vět či odstavců se mi často stávalo, že jsem je musel nechal chvíli v sobě dozrát, domyslet, přijmout.
Frankové, Římané, feudalismus a nauka
Joannis Savvas Romanidis
Hodně silná kniha. A autor si často ani nebere servítky a říká věci na plnou pusu. Své tvrzení, že nedošlo k žádnému rozdělení na západní a východní církev, má dobře ozdrojované, ačkoliv tím staví na hlavu dosavadní slepě předávané báchorky právě o tom západu a o zániku Říma. Historický exkurs je podrobný a v podstatě poutavý jako detektivka. Hodně zajímavé je povídání o filioque s řadou dalších podrobností, a i věroučné povídání o srdci a dělení na Boha nespatřeného a Boží neviditelné energie zaujme, nakolik jde pro pravoslavné věřící nejspíše jen o opakování. Celkově velmi podnětná kniha s mnoha přesahy, včetně onoho do duchovního života každého člověka.
Ikona – Okno do věčnosti
Leonid Alexandrovič Uspenskij
Z valné části souhlasím s komentářem uživatele Bloney. Těšil jsem se rovněž na jakýsi rozbor jednotlivých fází vzniku (psaní) ikony, něco o modlitbě do ní vepsané, o jednotlivých prvcích takové ikony, o historii ikon včetně Byzance a Rubleva, o červených koutcích, ale často i přes neuvěřitelné množství informací jsem nakonec zjistil, že zas vím hodně málo nebo stejně jako předtím.
O modlitbě
John Bunyan
Tolik řečí, a přitom je to vše jen opakování toho, co slyšíme i při katolických kázáních na toto téma, jistě určitým způsobem pravd, ale podaných oním povrchně školitelským stylem, ba dokonce i se "soptěním síry" sem tam, pokud se člověk nechová, jak má. Přišlo mi, že to mnoha slovy říká jen ony banální a nekonkrétní poučky o modlitbě, bez vztahu ke každodenním situacím a možnostem. Jakýsi ideální stav, na který málokdo z nás má. Chyběl mi v tom osobnější a niternější přístup, něco ze sebe, ostatně i nějaký nadhled by se hodil, protože nejsme všichni svatí. Je to zkrátka taková dogmatika - sice precizní, ale bez života a bez sepjetí s reálným životem.