honajz komentáře u knih

Trochu mi to přišlo jako kniha sice vysoce inteligentního člověka s širokým rozhledem, takže hlavní zápletku si vypůjčil z méně známého německého hororu, který umí jistě psát a splétat postupně budované napětí, ale celkově je na úrovni pubertálního mladíka se sexuálními problémy, které si řeší právě těmito novelami. Spousta repetetivností scén, dialogů, nepropracovanosti postav a neustále stejná prostředí pak přispívají spíše ke stále většímu pocitu stále opakovaného - a prostě to nudí, nezaujme.

1 20.09.2023

Nevím, moc mi to nedalo. Takhle bych asi napsal knihu já v době, kdy jsem poznával víru. Asi ano, někomu, kdo je na začátku, to asi může teoreticky pomoct, třeba v tom, aby vytrvával, aby se při modlitbě vracel od roztěkaných myšlenek zpět k Bohu... Divné je, že Torkington zde hodně mluví o víře a modlitbě, ale o Bohu moc ne - zato o popkulturních hvězdičkách anglosaských zemí té doby ano. Navíc mi to přijde jako směs všeho, co kde autor po cestě k víře pochytal, což by nebylo od věci, pokud by to odněkud někam ústrojně vedlo. Ale tady je chvála na charismatické hnutí vedle textu o modlitbě srdce, snad jen aby autor ukázal, že i o tomhle tématu něco ví, ale vedle sebe postaveno to působí značně rozporuplně, nedospěle. A jinak začít knížku chválou na obchodní šmejdy, od nichž si máme brát příklad v jejich horlivosti prodat hrnec původně nabízený zadarmo za dvakrát tak předraženou částku, to mi přijde už hodně mimo.

2 15.08.2023

V podstatě jen obhajoba Opus Dei, jejích struktur i jejich kontroverzí. Je fajn, že autor všechno to negativní zmiňuje, ale hned se to snaží zlehčit a uhladit. Na každý pád jsem čekal také něco o víře, nebo o Bohu, ale ono je to o jakémsi dodržování jakýchsi katolických dogmat (a těžko z knihy posoudit, jestli konzervativních, nebo liberálních), o vztahu třeba k tridentské mši jsem se rovněž nic nedozvěděl, a celé to na mne dělalo spíše dojem, že někdo popisuje nějakou tajnou organizaci, jejíž členové si navzájem pomáhají a infiltrují se i do politiky, ale jejíž účel je nejasný - vlastně jako by se popisovalo zdenářské hnutí. Ale o Bohu a víře to tedy skutečně nebylo, což mne u náboženské organizace s Bohem v názvu docela zaráží.

1 09.07.2023

Pokud se věřící člověk zajímá o východní pojetí víry, asi mu kniha nepřinese nic nového. Sám jsem byl chvíli zaražen, že jde v podstatě jen o takový zrychlený a zhuštěný výcuc podstatných věcí ze Surožského, Kallista Wareho a jiných. Ale nakonec jsem si řekl, proč ne? I takový výcuc, souhrn, je pro mnohé podstatný, a i těm, kteří znají podrobnější verze, nezaškodí jednou za čas si ty základy takto v přehledu připomenout.

1 07.07.2023

Je to podobné, jako byste vzali nějakou kabaretní show nebo Silvestry na ČST, a převedli do knihy. Spojovacím prvkem jsou rádoby moudré hovory s veverkou (například u Miroslava Skály mluví veverka o tom, jak má ráda skály, to by fakt nikoho nenapadalo). Pak jsou zde povídky bez ladu a skladu - jedny spíše haškovského typu, jiné sarkastické, pak třeba pohádkové, další hudební, dokonce absurdní a mírně surrealistické - a ty jsou ještě (bez většího neladu a neskladu) proloženy různými aforismy, myšlenkami, větami - a pozor, to není všechno, ještě se to střídá s písněmi včetně notových záznamů. Co autor, to jiná nátura. Mělo to vyjít jako Cyrilo-metodějský kalendář, na každý den jedna šprnkulákle. Doporučuji číst tímto způsobem. Ale takhle to nemá styl.

1 02.04.2023

Moc rád bych dal víc, protože autor má podobné záliby ve snech (a zelených čajích) jako já, dělá si podobné zápisy snů, řekl bych, jenže mu chybí žel skutečné vypravěčské střevo. Všechny ty povídky by potřebovaly dramaturga, člověka, který by je učesal a udělal z nich NĚCO. Takhle jsou to jen takové povrchní záznamy bez pointy, bez napětí a vlastně bez děje. A ano, i sny mívají děj. Často vlastně chybí i zdařilý popis atmosféry, aby to neznalého čtenáře chytlo a nepustilo. Chtělo to zkrátka trochu víc zdramatizovat. Škoda, jinak je mi ten počin hodně sympatický,

20.03.2023

Popravdě z toho moc nadšený nejsem. Pojednání o současné pravoslavné a řeckokatolické liturgii bylo potřeba vyšperkovat správným dogmatickým katolickým pohledem jak v úvodu, sem tam během pojednání, tak v závěru. Navíc je to celé takové stroze mrtvé, jako by šlo o seminární práci nebo diplomku a jako byste se pokusili vědecky rozebrat a popsat třeba východ slunce nebo šumění vln. Takže o samotné kráse toho aktu se nedozvíte sice vůbec nic, ale budete obdařeni spoustou fyzikálních vzorečků, rozborem spektra a dalšími vědeckými prvky. A to, co jsem doufal zjistit, zde nakonec není - jak se z tak krásné formy liturgie dokázal časem vyvinout takový bezduchovní současný paskvil katolické mše?

03.03.2023

Moc z té knížky nadšený nejsem. Už jen to, že jde o výcucy z různých knih, poskládaných vedle sebe editorem, z toho dělá knihu ne Terezie z Avily, ale editora. Představte si, že by někdo vzal básně třeba od Kainara, a podle své představy je seskládal úplně jinak. Jenomže i tak mi přijde, že jednotlivé rady jsou příliš těžkopádné, zbavené životnosti a konkrétních životních situací. Kallistovi Waremu nebo Surožskému stačí méně stránek, a přitom jdou rovnou k věci a konkrétně, jasně a srozumitelně. Tohle mi přijde, že ani člověk, který v modlitbě trochu pokročil, nemusí doporučené rady vždy chápat, protože jsou podány tak nějak skrytě, zahaleně, nejednoznačně, se spoustou zbytečné omáčky kolem. Což mi přijde jako škoda.

25.02.2023

On to pán myslí dobře, ale ruku na srdce, zkusil někdo ty jeho idealizované rady v praxi? On třeba předpokládá u částí věnovaných mužům, že partnerka jim bude chápavě naslouchat, podporovat je, stát vždy na jejich straně, dokonce je nechá mluvit! Nebere v potaz manželky ironické, nespokojené samotné se sebou, takové, které musejí mít vždy pravdu nebo si žijí ve svém virtuálním světě, bez empatie... Tam jsou ty rady tak nějak nepoužitelné. Navíc tvrdí, že je věřící, ale když mluví o Ježíši, jako čert kříži se vyhýbá slovům hřích, vykoupení, spasení, a z Ježíše dělá jen učitele. To u mě žádný věřící není.

13.02.2023

Omlouvám se za nižší hodnocení, ale nakonec mi kniha nedala, co jsem zhruba čekal. Je precizně vystavěná, to ano, a život pana Dojčára pan Pavel Bajer v otázkách probral hodně důkladně - dozvíme se o jeho mládí, rodině, sourozencích, školách, dívkách, setkání s manželkou, svatbě, rodinném životě, profesi psychiatra, pacientech, koníčcích, filmech, sportu, názorech na aktuální témata (migranti, LGBTQI+, počítače a mobily, MeToo atd.), ale víře je vlastně nakonec věnován ten nejmenší prostor, a to, co mne zaujalo (exorcismus), je odbyto na čtyřech stranách. Navíc s tou jógou mi to přijde rovněž jako menší úlet, protože De Mello, jezuitský kněz indického původu, zrovna tuhle problematiku vysvětluje podrobněji a přesněji, a navíc ne tak negativně. Trochu mi vadily i ty neustálé odkazy na nějaké filmy a knižní tituly, jako by autoři chtěli dát najevo, kolik toho znají. Nejvíc jsem se těšil na čtení o konverzi, u autorů jako André Frossard jde o dechberoucí čtení, ale zde se žel nic podobného hlubokého nekonalo. Vlastně celé to povídání o Bohu mi přišlo, že plave po povrchu, takové ty obecné a filozofické pravdy, ale chyběl tomu vnitřní a osobní příklad, vnitřní prožitky a pocity, nějaké osobní příklady, hlubší zamyšlení.

2 07.02.2023

Silná kniha nikoliv počtem stran, ale výpovědí bývalého komunistického tajného policisty a praktik, jaké vedla tato policie proti nepřátelům režimu a především věřícím. Číst to znovu nemusím. Osobně jsem doufal, že víc se bude autor věnovat své konverzi a napíše něco víc o své víře - ale o tom je z celé knihy jen něco málo stránek, tak tři čtyři. Většinu času věnuje autor jak svému statečnému útěku z lodi, tak jednotlivým zásahům. A tady mi to haprovalo také. Jako by se v těch popisech násilí i po letech autor vyžíval. Když jsem asi počtvrté, popáté četl, jak mlátili věřící obuškem, do krku, z obličejů jim dělali krvavou kaši, jak někoho zabili - tak jsem říkal, že stačilo jednou, dvakrát, kdy to ještě mělo sílu šokující výpovědi. A většina knihy je žel věnována právě jen tomuhle. Často mi přišlo, že si autor spoustu věcí přibarvuje, ne-li vymýšlí. - EDIT: Tak jsem zkouknul film Odpusť, Sergeji, kde autorka odhaluje, že celý příběh je v podstatě vymyšlený (pro peníze), takže musím snížit hodnocení.

3 07.02.2023

Neuvěřitelně silně sepsaná kniha, ale podruhé už bych ji sotva znovu přečetl. Vnitřní pohled alkoholika na své prohry, podaný bez příkras a právě proto o to silněji. Z některých stránek až mrazí. Tohle by možná mělo být povinné čtení v protialkoholních léčebnách. Děsivé je, že autor má nad sebou svým způsobem nadhled, někdy dokáže své přestupky podat vtipně, ale stejně mu chybí vůle s celou tou záležitostí bojovat.

3 20.01.2023

Tak ano, ve Francii se v tom furt plácali a plácají dodneška, jestli země, půda a rolníci, nebo volnost, rovnost, bratrství, nebo snad dokonce i to křesťanství, a ano, v době, kdy to Ramuz psal, se skutečně zdálo hodně Francouzům, že bolševismus a komunismus jsou odpovědí na všechny problémy lidstva - ale dnes, s vědomím toho, co se stalo, je to otřesné čtení. Ze začátku opět hezké popisy krajiny, ale pak už to směřuje k obhajobě socialismu a sovětských názorů, a to mi skutečně přišlo velmi těžké, a vlastně zbytečné číst. Ramuz měl zůstat o příběhů horalů, a ne filozofovat (což je obecně francouzské prokletí, že víc filozofují, než se modlí, cítí a žijí), tam je to jeho parketa, ale tohle skutečně ne.

1 31.12.2022

Hodně mě to zklamalo. Čekal jsem nějaký hlubší vhled, jaký samota dává člověku - něco jako v knize Henri Bosca měsíční pahorek v dlani -, ale nic takového se nedostavilo, kromě bezduchého plácání, jaké by snad napsal kdejaký intelektuál ze své kavárny, pokud by si obstaral dostatek podkladů. To slovo "bezduché" jsem použil schválně, protože jsem čekal skutečně i nějaké řekněme duchovnější prozření, když člověk někde je na samotě. Ačkoliv tady ta samota není úplná samota a do města se dá taktéž dojet. Určitá kritika konzumní společnosti (nic proti, ale plave po povrchu) a pak seznam a shrnut toho, co pan autor četl za knihy. Ale nějak mi tam chybí jeho skutečné vnitřní myšlenky, jeho skutečné prožitky, jestli si někdy sáhnul na dno, jestli třeba dokonce zpytoval svědomí - prostě něco jako od člověka, ne od robota neo řemeslníka. Námět dobrý, ale podání ubohé.

2 20.12.2022

Docela se divím, že to vydali karmelitáni, neb jde o pravoslavnou literaturu a navíc v současné době oni, a po smrti P. Špidlíka dokonce ani Refugium, pravoslavnou literaturu nevydávají. Jinak pro tápající ve víře, pro ty, kteří mají pocit, že Bůh mlčí, pro ty, kteří netuší, jak dál se svou modlitbou, jak si najít čas a jak naložit se svým časem, jde o dokonalého a logického (a logicky uspořádaného) průvodce s mnoha hlubokými myšlenkami (jakože skutečně myšlenkami, jež donutí vnímavého čtenáře se zamyslet a knihu na chvíli odložit, aby si téma sám promyslel; nejde tedy o žádné prázdné a filozofující a často od reálného života odtržené floskule, jaké najdeme třeba v knihách o modlitbě od katolických autorů). Osobně jsem si záhy pořídil obyčejnou tužku a mnohé věty si začal podtrhávat pro pozdější čtení. Kniha obsahuje na konci ještě jednu stať o Panně Marii, jednu stať o starci Silvánovi a ještě rozhovor se samotným autorem o jeho životě a víře.

2 20.12.2022

Nějak nesdílím všeobecné nadšení touto knihou, protože mi přijde, že autor se jakože snaží být nad věcí, přitom je z knihy až moc znát jeho světonázor, který nám cpe horem dolem, ale aby se neřeklo, tak jakože udělá humor nebo jakože nekorektní vtípek, ale tu svou agendu jede stejně furt dál. A nezlobte se na mne, asi mám jiný smysl pro humor, tady ty jakože špílce jsou jak z politického kabaretu, který se bojí do kteréhokoliv z politiků strefit, s výjimkou těch, kteří už nejsou v kursu a kde se to smí. Jinak si o židovské nátuře nedělám iluze, měl jsem tu možnost s nimi několikrát jednat, ale zase není všechno jen černobílé, jak se snaží tvrdit tahle kniha.

5 20.12.2022

V podstatě jen pro členy charismatického hnutí a fanoušky 2. vatikánského koncilu. O Bohu a víře to moc není, ačkoliv je kniha dělena na levou a pravou část, kde vpravo je povídání pana kardinála, vlevo různé modlitby. Ale že by mi to duchovně něco dalo, to skutečně říct nemůžu.

10.11.2022

Knížka mě moc nezaujala. Je podaná moc obecně a přes svůj krátký rozsaj působí spíše jako filozoficko-vědecký traktát se spoustou odkazů, ale chybí jí to podstatné: jednoduché, prosté a konkrétní, žité rady. Třeba v první kapitole s názvem Je pro nás duchovní rozlišování důležité e na sedmi stránkách dozvíme vlastně jen jedinou podstatnou informaci - máme formovat své svědomí. Zbytek jsou odkazy na citáty v Bibli s tématem často souvisejících jen volně, ale jsou tu, aby to vypadalo, nějaké odkazy k Ignácovi a dvě historky, jejichž smysl mi v kontextu kapitoly naprosto unikl. A tak to pokračuje celou dobu dál - akademické, neživotné rady (třeba že zlý duch se může tvářit jako milý, to asi křesťana nikdy nenapadlo). Je mi líto, asi jsem od tak silného tématu čekal víc, ale kniha mne svým akademismem a odtržeností od reálného života a víry velmi zklamala.

04.11.2022

Moc mě to nezaujalo. Jako ano, nějaké ty okolnosti vzniku některých filmů jsou zajímavé a jsem rád, že je docela velký prostor věnován brněnskému herci a žel i alkoholikovi Lubomíru Černíkovi. Ale jinak mi to přišlo takové ublíženecké, vůči druhým přehnaně kritické (nabyl jsem dojmu, že snad všichni kameramani byli cholerici), plave to po povrchu a o samotném Herzovi jako člověku se v podstatě nedozvíme nic - o jeho názorech mimo film, víře či nevíře, proč jako žid jel pracovat zrovna do Německa apod. Soupis jeho filmů včetně německých, televizních a krátkých recitalů je to skutečně dokonalý, ale do hloubky to přes těch natahovaných 500 stran skutečně nijak nejde. Přitom Miroslav Macháček sepsal své zápisky z blázince na méně stran a je to daleko, daleko životnější a uvěřitelnější.

19.09.2022

Kniha je sepsaná obdivuhodně, o tom žádná, a musela to mít paní spisovatelka dokonale promyšlené, protože všechny detaily do sebe nakonec zapadnou (pravda, některé jsou odhalovány postupně). Líbila se mi ironická až skoro kousavá zhruba první třetina knihy, kdy si Agatha rýpne tu do toho šlendriánu, jindy do jiné tehdy rádoby módní a povrchní záležitosti, tam jsem se skvěle bavil. No jo, jenže po vraždě a odhalení identity podivného souseda tu máme nějakých deset podezřelých a každý musel dostat desetistránkový příběh. Přičemž pozornější čtenář už z náznaků - někdy zbytečně okatých, přijde mi, že je autorka trochu přepískla - odhalí pointu, a je to podobné, jako když se mi v půlce Šestého smyslu povedlo odhalit pointu. Už jen hledáte scény na podporu svého tušení, a dostává se vám jich v míře vrchovaté. Takže mně konec přišel poměrně uspěchaný a utnutý. A v podstatě celá ta plejáda postav jak na orloji příběh nutně notně zbrzdila a v podstatě nijak nebaví, ani už nenabízí nic navíc. Tedy kromě kritiky drbů na vesnici, ale ta už tam zazněla na začátku.

1 18.09.2022