hrebmi komentáře u knih
Emočně náročná kniha, silné fotografie. Likvidovalo se 4 roky po revoluci. Pro připomínku: tehdejší velký zastánce bourání - ministr Vladimír Dlouhý.
Každej pes, jiná...font. Ta grafická úprava knihy je strašidelná, fotografie by to chtělo větší. Paperbacková vazba se ke křídovému formátu také nehodí. Obsahově sborník co dům dal. Ale zajímavé téma, ke kterému existuje málo pramenů.
Někomu to připadá jako Mlýn, ale není to Mlýn. I k němu mám výhrady, nicméně je faktograficky mnohem obsáhlejší a přesnější, tak se dopředu nenechme u této knihy mýlit. Tady jde o nastínění velmi krátkého výseku "malých" dějin Hoslovického mlýna - tentokrát hlavně pohledem sestry Marie. Přestože v úvodu komentáře zmíněné dílo M. Vaněčka má zvolenu dosti telegrafickou formu, o velmi specifických povahách bratrů se tam dozvíme mnohem více než z této knihy. A Marie je v Ďábel se neptá líčena především coby žádostivá a chladnokrevná, no, nevím, co by tomu řekli mlynářští předkové. Když nad tím tak přemýšlím, těžko je to přesnější svědectví doby - dost často jde o erotiku, příběhem se prolíná postava špióna - dubléra, která odchází ze scény poté, co ho Marie chladnokrevně v přestrojení zastřelí vlastní pistolí (s tlumičem, jak jinak). Nikde nezbydou žádné otisky ani jiné stopy v posteli krátce po sexu, nikdo ji nedokáže vypátrat, i když StB by z takového činu jistě šílela a ona by byla jednou z hlavních podezřelých. Do toho bůhvíproč naroubovaná estébácká monstrakce Kameny, při které tady - v rozporu s realitou - umírá bratr Karel. Prostě taková rozvleklejší bondovka, ale já si chtěl přečíst beletristický pohled na unikátní příběh mlynářů z Hoslovic...
Vánočně romantické čtení to není, ostatně anotace to ani neslibuje.
Že by ale ta naše doba byla opravdu až tak pragmatická a syrová, že není nikde místo pro více tajemna s křesťanskou nadějí, s těmito svátky spojenou?
Dlouho nezapomenu na kus od Alice Nellis - ponor do ženského uvažování je pro mne, chlapa, výmluvným mementem. Mnohé povídky připomínají samotu. Ano, o těchto svátcích se to postiženým lidem připomene více než jindy, ale já si sociálně kritickou reflexi společnosti moc číst v těchto časech nechtěl. Moje chyba.
Dvě až tři hvězdy. Za dobré fotky tři, ale kniha by si zasloužila lepší výpravu - úvod celkem plytký, slušel by se nějaký doslov z pohledu teorie fotografie, hodila by se datace snímků. Řazení snímků jsem také nepochopil - záběry tvořící spolu jeden soubor jsou (cíleně?) rozesety napříč knihou. Překvapilo mne, že trampů je na snímcích relativně málo, určitě netvoří většinu knihy, byť je popisováno kultovní trampské nádraží na proslulém Posázavském Pacifiku.
Pro mne osobně dosti nevyrovnaný soubor, ne vše je k učtení. Ale Knapova povídka U Panny Marie Sněžné je skvělá. Smekám před jeho literárním řemeslným fortelem - civilním a přitom nadčasovým.
Vydáno v roce 1988, další důkaz, že už tály ledy. V komentáři jsou zmíněny eseje - čekejte spíše odbornou publikaci - kompilaci více autorů. Mnozí jdou značně do hloubky a z tohoto pohledu se přikláním k @witiko, že jde o publikaci plnou nových či nově na jedno místě uspořádaných věcí.
Pro mne nejcennější a velmi podrobná je kapitola hudební od J. Snížkové. Ač jsou jí vyčítány chybějící roráty, seznam obsahuje mnoho neobjevených či pozapomenutých hudebních děl.
U mne 3-4 hvězdy, nakonec jsem se přiklonil k tomu vyššímu hodnocení, protože mám pro mocnářství slabost a ta strnulá atmosféra je líčena opravdu věrně, člověk si ten zastavený čas dokáže díky knize plasticky představit. Je mi jasné, že pro rakouské čtenáře je to srdcovka.
Klasická vlastivědná publikace nijak zásadněji nevybočující z průměru žánru.
Historické informace čerpají z obvyklých pramenů. Poděkování autorům, že to dali všechno dohromady.
Řeka mého mládí, letních táborů a vandrů. Dnes oblast vnitřní periferie, kde se zastavil čas. Oč romantičtější pro víkendové návštěvy, o to složitější kraj na trvalé usídlení.
Není důležité jen CO čteme, ale také JAK. Nesmírně důležité téma mapující, o co v digitální době přicházíme. Hluboké čtení je při naší klipovitosti a multitaskingu, o sjíždění sociálních sítí nemluvě, pro většinu již spíše zakrnělá dávná dovednost, z generace dnešních mladých to bude nejspíš jen velmi luxusní nadstavba pro vyvolené. Uvidíme, jak se s tím lidstvo vypořádá, zda někde bude tratit, či to vykompenzuje nějakou technologií (podobně jako třeba aritmetické operace z hlavy kalkulačkou).
Najdeme zde mapování současných poznatků neurovědy o procesu čtení, návod jak přivést k četbě mladé čtenáře a spoustu dalších důležitých rozvojových podnětů.
Je bohužel znát, že autorka je z USA - forma ubírá na atraktivitě, informace jsou místy neutříděné, někdy příliš osobní.
Je to psané americky. Protknuté zhusta příběhy, kterak Popelka ke štěstí přišla. Ale když se na to podíváte pohledem potenciálu k osobnímu rozvoji, není to špatné. Netýká se to až tak peněz, jako spíš obecně životní proaktivity. A pobídek k ní není nikdy dost.
Ach ten název... Zato ty kresby! Jinak souhlas s předchozím komentářem. Nestačí být vláčkař, musíte být těžký insider, jinak jsou vám data a ultrapodrobnosti zcela na nic a budete v knize často přeskakovat podobně jako já. Deník odjetých výkonů, obávám se, poslouží jenom autorovi a pro všechny ostatní je to balast. Zajímavé je pouze líčení reálií, ale chtělo by to velmi, velmi proškrtat od technických podrobností. Železniční slang a slovníček na konci jsou naopak velmi cenné, podobně jako popis jednotlivých řad lokomotiv z pohledu uživatelů - fírů.
Z popisované doby konce 80. let nám z knihy čouhají nejen nebytné dobové ideové reálie, nikým už nebrané moc vážně, ale především ta zasekanost dopravní cesty a neustálá zpoždění na všech stranách. Kronika posledních let, kdy čtvrtmilionová modrá armáda ještě měla ústřední roli v dopravě a kamiony byly zatím menšinou.
Tento komentář nebude ani tak o tom, jaká kniha je, jako spíš o tom, jaká by mohla být.
Mohla, kdyby si nakladatel dopředu vyjasnil s autorem jeden žánr, kterého by bylo dobré se držet. Já po knize sáhnul, protože námět „ředitel venkovské malotřídky na přelomu 80. a 90. let“ mne zajímal. Po nejistém úvodu se děj rozeběhne a začne být velmi humorný (např. skvělé líčení ochotnického divadla!). Což se postupně vytratí, takže humoristická kniha to není. Po přečtení jsem tady v Databázi knih narazil na to, že je to zařazeno jako Erotika. Ta to tedy také rozhodně není. Ano, jsou zde občas nějaké samičí pasáže (snaha autora ulevit tenzi?), ale spíše deklarují spisovatelův narativ vztahů, že život není nic jiného než neustálé vyhlížení obou pohlaví, kdo by kde a s kým. Pomíjím jednu velmi naturalistickou scénu ke konci, která knihu sráží směrem k suterénu.
Kniha by to byla přímo skvělá, kdyby se redaktor nerozpakoval autorovi škrtat. A to dost často, věci by to jenom prospělo. A nemám teď na mysli jenom převoznické kapitoly. Pokud měly být pokusem o filosofii, mne nijak nezaujaly. Ale jinak text především osvědčuje bohaté situační myšlení i hodně originální práci s jazykem, ta netradiční, ba přímo originální slovní spojení mě bavila celou knihu. Děj je silnější v první části, v době totality. Není to ale zdaleka jediná kniha, které líčení porevoluční doby nijak oslnivě nejde.
Co si zaslouží vypíchnout jsou do textu vtělená zobecnění z uvažování a jednání postav. Pozorovací talent a vcítění do psychologie hrdinů. V tomto kritériu se dílo blíží kvalitním románům 19. století. Když pominu otázku „nadrženosti na to jedno“, vše ostatní je v ději dost uvěřitelné. Především boje hlavního hrdiny se svojí nerozhodností a přešlapováním. Nejsilněji z toho vyčnívá téma mužské krize středního věku, o tom autor evidentně něco ví a skvěle to zpracoval. Za přečtení kniha stojí, ale kdyby se pár atributů změnilo, mohlo to být podstatně lepší.
Kniha spíchnutá z pochopitelných důvodů vcelku narychlo těsně po válce, poplatná tehdejšímu vidění světa. Žádné vysoké spisovatelské řemeslo. Komu ale koluje v žilách alespoň špetka chodské krve, bude pro něj zaznamenané vyprávění cenné.
Biografický počin - budiž díky nástupcům Bonaventury, že to vydali v takové kvalitě. Samotný obsah knihy je vhodný především pro pamětníky Lyry Pragensis a lidi z umělecké komunity kolem. Pro ostatní nic moc zajímavého, hodně výčtové letem světem. Pan Beneš je rozhodně lepší nakladatel než spisovatel.
Knih na téma pohraničí po válce a odsun mám zdoláno celkem dost. Tady je rychle poznat postoj autora, který zůstává konzistentní napříč všemi povídkami. O to žádná. Ale ta míra depresivnosti a morbidity, v níž se autor skoro až vyžívá, ta mne zarazila. Ty každodenní depky páně spisovatelovy musely být asi notně silné.
Na toto téma bylo napsáno nespočet více či méně seriózních knih a studií. Tato je fortelně historická a srovnávací, s využitím ne zcela obvyklé perspektivy porovnání se situací o rok později v Polsku. Při studiu detailních tabulek porovnávajících výzbroj tehdejších soupeřů padá velmi rychle mýtus o naší moderně vyzbrojené armádě - dokonce i v oblasti ručních palných zbraní, které nám vždy šly. Obdiv k autorovi - Polákovi, že se dokázal natolik ponořit do historie sousedního státu a nevyhýbá se i tehdejším palčivým česko-polským "třenicím". Místy je v knize toho polského až moc, ale s ohledem na autora je to pochopitené. Když dnes prolézáte tehdejší opevnění, možná se někdy dmete pýchou, co jsme tehdy dokázali. Při čtení knihy vám dochází, jak byla celá tehdejší fortifikační koncepce již dávno přežitá, jak jsme se celou dobu všemi zdroji soustředili na něco, co by beztak bylo někde prolomeno a stačil by celkem úzký úsek a zbytek opevnění a v něm uvízlé ohromné počty vojáků by přišly vniveč. Nad tehdejší zahraničně - politickou situací dodnes mrazí, ale vkrádají se, alespoň mně, nezadržitelné otázky jako:
1. Opravdu jsme rozbitím R-U v roce 1918 získali "svůj" stát, když v něm byly velké menšiny, které se s českou státností nevyrovnaly a jejich stát to nebyl? Největším překvapením pro mne byl slovenský postoj, kdy ani vojáci této národnosti nebyli bráni jako zcela spolehliví, takže obrana by se v případě boje dala opřít takřka výhradně o Čechy a ve vojsku bychom měli ne zcela čitelné vojáky slovenské, německé, maďarské, polské a rusínské národnosti. No, ještě, že se nakonec nebojovalo...
2. Kdyby se R-U v roce 1918 nerozpadlo a zůstala nějaká federalizovaná konstituční monarchie jako středoevropská velmoc, došlo by i přesto k druhé světové válce? Možná by naopak postupně vznikla obdoba dnešní sjednocené konfederalizované Evropy. Jenže to by se nesmělo při versaillských smlouvách tolik tlačit na pilu.
To hlavní, co se mi připomnělo jako poselství do dnešních dnů, je fakt, jak bezmocný je jeden osamělý stát a jaká bezmoc z toho vyplývá pro jednoho konkrétního človíčka v něm, který chce jen v klidu prožít svůj život a pozvolna si valit tu svoji kuličku. Tak jen doufám, že nám ten dnešní systém kolektivní bezpečnosti v rámci NATO vydrží co nejdéle funčkní.
Ale jo...místy suše popisné, osobní poznámky deníkového charakteru jsou nadbytečné, pár zajímavých tipů na lokace, kde jste ještě nebyli, nebo tam nebyli v popisovanou roční dobu nebo na popisovaném sportovním náčiní. Na mnoho lidí by to mohlo celkově fungovat motivačně. Takže po dočtení žádné snění, ale sbalit a tradááá ven!
Na knihu jsem se těšil, ale docela mne zklamala. Čekal jsem velké myšlenky, životní moudrost a supernadhled. Namísto toho je to celkem detailní popis života plný zajímavých informací pro životopisce, ale filosofično se koná pouze v náznacích. Na druhou stranu nechci nijak zpochybňovat, že to byl velký muž s dramatickým životem, kterého osud hodně vyzkoušel a paměť měl na svůj věk fenomenální.
Jednotlivé kapitoly jsou psány s ohledem na rozsah a koncepci knihy stručně, takže z principu nelze dosáhnout nadhledu odborného historického textu. Ale narativ je vyvážený a objektivní. U přiložených kopii dokumentů zaujme preciznost, byly použity různé papíry s odlišnou gramáží i strukturou, aby byl výsledný dojem co nejvěrnější. Odrazuje vysoká cena v poměru k informační hodnotě.