HTO komentáře u knih

Tak trochu reakce na to, co píše JP: no, je to jednoduché, je to vlastně moralita, která jednoduchost potřebuje, aby poučila, ale za tím je vcelku komplexní pohled; znám lidi, kterým tahle knížečka změnila život. Jak člověk stárne, uvědomí si, že svět nemůžeš změnit, ale můžeš změnit sebe. Já jsem taky rozzuřenej tím, co se děje, ale co mám jako dělat? Napadnout se zrezivělou brokovnicí Čínu? Ne, snažím se měnit sebe. A snad taky občas někomu pomoct vidět věci z jiné strany. Mimochodem, když vysadíš les, nebo jen pár keřů, uvidíš, jak se tam objeví i zvířata, to už přijde a začne se to rozrůstat. Ostatně o Provenci asi – přes Camargue a tamní koně – těžko uvažovat jako třeba o Serengeti; natož o království českém, kde je původní krajina už jen na Šumavě. Navíc, krajina je celek; a málo se mluví v dnešní rozcestované a cestující době o tom, že je také potřeba zůstávat na jednom místě a tím to místo „produchovňovat“. Taky si myslím, že jsou lidi v hajzlu, ale taky věřím, že si vzpomeneme na to, že každý z nás má v sobě od Boha jiskru a z toho svrabu se už po kdovíkolikáté vytáhneme – třeba po šňůře od splachovadla, co já vím.

Skvělá, skvělá kniha! Od dětství miluju Pouští a pralesem, před několika lety mě pak diskuse o křesťanství přivedla ke geniálnímu Quo vadis a potom už jsem se do Sienkiewicze pustil systematicky.

Četl jsem kdysi, že se před 112 lety (to to letí!) uvažovalo o rozdělení Nobelovy ceny mezi Sienkiewicze a Jiráska, jako vyjádření uznání slovanským autorům, a trochu mě mrzelo, že jsme na naši Nobelovku museli čekat dalších dvaasedmdesát let, ale to rozdělení by nebylo spravedlivé. Mám Jiráska rád, ale když si přečtu – a to odhlížím od Quo vadis, které samotné si zaslouží absolutorium – v této knize (str. 34 v odeonském vydání) jedinou větu, „V močálech a říčních ramenech si stavěli osady bobři, o nichž se v Záporoží vyprávělo, že jsou mezi nimi století starci, stářím zbělelí jako sníh.“, tu vím, že v osobě Sienkiewiczově mám tu čest s Básníkem.

P. S.: A ten báječný humor!
„Pane náměstku, toto je pan Povsinoha.“
„Podbipięta,“ opravil ho šlechtic.
„To je jedno. Erbu Zervigatě...“
„Zerwikaptur,“ opravil šlechtic.
„To je jedno. Ze Psíchkišek.“
„Z Myszykiszek,“ opravil ho opět šlechtic.

41 27.04.2017

Vynikající kniha!

Výpisek: A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. „Má nejhorší situace," začal pan prezident, „to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy." A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na nádraží — slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho zastaví kordon vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné straně kerenští, na druhé straně bolševici. „Jdu," vypravoval, „a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ,Co to děláte, otevřte!' ,Jste náš host?' volal na mne portýr. ,Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!' Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ,Nedělejte hlouposti a pusťte mne!' On se zarazil a pustil mne dovnitř." A tak dále; pan prezident se rozpovídal a vzpomínal na obléhání hotelu Metropol, na boje v Kyjevě a na „naše hochy", jak říká legionářům. Ale pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička: to „nechtěl jsem lhát". Střílí se na moskevském náměstí, z obou Stran cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo samo sebou, jen suchou a malou větičkou: „nechtěl jsem lhát." To bylo všecko.

Tehdy poprvé zapsal a otiskl pisatel Hovorů slova pana prezidenta: jen pro tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti.

40 08.01.2015

Šestého září 1992 jsem se poprvé a zatím také naposledy zúčastnil opravdové dražby: dražby knih na ostravském Parconu, kde, jak jsem doufal, se tahle kniha – měl jsem už Hobita a Dvě věže – objeví. „Přihazuje se po deseti korunách“, řekl pán za pultem. Knihy přicházely a odcházely, a pak se objevilo Společenstvo. „Vyvolávací cena třicet korun“, řekl pán. „Sto deset“, zvolal jsem. Pán se na mne přísně podíval, ale kniha byla moje! Maminka si myslela, že jsem se zbláznil. A měla pravdu. Zbláznil jsem se do Tolkiena a jsem do něj blázen dodnes.

Pěkný, pěkňučký termín mají naši západní sousedé: Bahnhofliteratur. Při cestě vlakem z bodu A do bodu B, pokud jedete třeba tunelem a nemůžete tedy koukat ven, koupíte v bodě A knihu, abyste zabili čas, a v bodě B ji vyhodíte. V případě této knihy bych preferoval telefonní seznam. Svatá krev a Svatý Grál s pár přidanými dialogy (to, že autoři Svaté krve naletěli podvodníkovi nehraje roli, Brown píše román). Co mne ovšem fascinuje je autorovo pevné přesvědčení, že každý čtenář je nevzdělaný blb. Přemýšlel jsem, zda se cítit polichocen, že jsem všechno uhodl dopředu, nebo se naštvat. Nakonec jsem se naštval. Jeden příklad za všechny: skutečně je někdo, kdo uvěří, že vědec, který celý život věnoval Leonardovi nejen že plynně nečte jeho zrcadlové písmo, ale neví ani, že ho Leonardo používal? (Totéž platí pro Anděle a démony – znám mnoho Italů, a tito se vesměs tváří zajímat se toliko o fotbal, sex, Ferrari a těstoviny – ne nutně v tomto pořadí – ale riskovat před nimi zmínku o tom, že neví, jak se jejich malíř Rafael jmenoval příjmením znamená říci si o to, aby vám na hlavu vyklopili mísu špaget.) Ano, četl jsem obě ty knihy, nemůžu kritizovat něco co neznám. Kdysi se geniální, dnes velebené a vědci rozebírané příběhy E. T. A. Hoffmanna dávaly do kalendářů jako lidové čtení. Hrozím se domýšlet o čem svědčí fakt, že toto je lidovým čtením dneška.

39 30.11.-0001

Ten člověk a jeho hlas tady tak strašně chybí!

„Jde například o to, aby člověk na této zemi neměl jen bydliště, ale i domov; aby měl jeho svět řád, kulturu, styl; aby byl respektován a citlivě kultivován profil krajiny (byť na úkor růstu produkce); aby byla ctěna tajemná vynalézavost přírody, její pestrobarevnost a nevyzpytatelná složitost všech vazeb, kterými je jako celek protkána; aby města a ulice mely svůj osobitý ráz, svou jedinečnou atmosféru, svůj styl; aby lidský život nebyl zredukován na stereotyp výroby a konzumu, ale aby mu byly otevřeny všechny diferencované možnosti; aby lidé nebyli stádem, manipulovaným a uniformovaným sortimentem spotřebního zboží a spotřební televizní kultury, ať už mu ho nabízejí tři konkurenční kapitalistické giganty nebo jediný bezkonkurenční gigant socialistický; aby se prostě za vnější pestrostí jednoho systému a za odpudivou šedivostí druhého neskrývala táž hlubinná pustota života, který ztratil smysl.“

37 11.11.2017

Jezdec z neznáma je nejlepší western, který znám a jeden z nejlepších příběhů, které jsem četl.

Četl jsem vynikající rozhovor s jeho prvním českým překladatelem, Jiřím Stránským. „V uranových dolech jsme navíc pracovali s civily. Naštěstí jsem našel kluka, pro něhož jsem byl jakýsi hrdina – a on mi všechny mé poznámky nanosil domů. Jednoho dne pro mě ukradl ve Sběrných surovinách anglickou knížku od amerického autora Jacka Schaefera, která se jmenovala Shane. Přečetl jsem ji jedním dechem – a romanticky sám sobě slíbil, že – vrátím-li se – ji přeložím. (...) Škvoreckému jsem řekl, že bych chtěl být spisovatelem stejně jako on a taky že bych rád přeložil knihu jménem Shane od pana Schaefera. (...) Škvorecký byl navíc jedním z největších znalců anglické a americké literatury. Když jsem mu proto pověděl o Schaeferově knize, velice ho to zaujalo – řekl, že si ji přečte a že popřemýšlíme o tom, jak by bylo možné ji přeložit a vydat. Stalo se to v roce 1965 a dostal jsem za to nakonec překladatelskou cenu.“ http://forum24.cz/jiri-stransky-ctyricet-let-komunismu-nam-zkazilo-mysli/

37 01.02.2017

Především – slovy Eisnerovými – „úlitba na oltáři Češtiny". Fenomenální kniha, u nás, to si troufnu tvrdit, mnohem slavnější než v anglicky mluvících zemích. Oba překlady jsou skvělé a zajímavé; osobně dávám přednost Přidalovu, protože 1. byl první, který jsem četl, 2. překládal rozšířenou a upravenou knihu, která je lepší (nehledě na to, že i o polovinu delší) než púvodní. Fantastická zábava – když pan Kaplan překřtil Karla I. na „Kódla Jedna", málem jsem spadl ze židle. Július Kajzr, Mojše Lančelo, Šanghajštěk...; člověk si uvědomí, jak nesamozřejmý vlastně jazyk je – proč říkáme „skočil" a ne „skokl", a proč pan Kaplan použil slovo „superlativní"?; a navíc, což v tom gejzíru (knihu je mimochodem nutno číst opakovaně, myslím, to abyste se ujistili, že vám nic neušlo) slovní komiky maličko zaniká, je to kniha krásná, ba místy dojímavá, a krásně napsaná – nejlépe je to vidět v kapitole „Narozeniny pana profesora".

Moje nejoblíbenější postava je Peter Ignatius Studniczka, který, přestože není ani Japonec, ani účetní, přistupuje ke svému novému jazyku vertikálně.

37 13.08.2012

Jedna zpráva z tisku: Jistý belgický učitel matematiky, který už měl dost toho, jak žáci při jeho hodinách hlučí, se zeptal, kolik z nich se dívá na Hru o trůny. Většina řekla, že se dívá. Na to učitel opáčil, že četl všechny díly knižně a pokud budou studenti zase hlučet, začne jim prozrazovat, kdo umře. Od té doby má ve třídě ticho.

Spolu s 20 000 mílemi pod mořem asi nejlepší verneovka. S těžkým srdcem obětoval logiku v letopočtech, aby mohl z kapitána Nema udělat tu olbřímí postavu, kterou je; ale o to lépe se pobavil, když vymýšlel „ráj pro trosečníky" – jak ostatně poznamenal i Pencroff v románu, protože ostrov je naprosto nemožný zoologicky, botanicky i geologicky: jenže tyto vtipy dělal Verne schválně a v mnoha svých knihách – O. Neff tomu říká „učencův žert“. Svým způsobem vlastně utopie – kdyby 19. století tvořili muži typu Cyra Smithe, nebyli bychom dnes v takové rejži. Vynikající od nejlepších úvodních vět, které kdy Verne napsal, po poslední větu.

Toto je můj pětistý komentář na DK, tak zacituji Púa: „No,“ řekl Pú, „hledáme cestu domů a nenalézáme ji, tak jsem myslel, když budeme hledat pískoviště, jistě je nenajdeme, a to bude dobré, protože pak možná najdeme, co jsme nehledali, a to by mohlo právě být, co jsme ve skutečnosti hledali.“

33 31.01.2013

Myslím, že nejlíp svůj pocit vyjádřím citátem z The Mighty Boosh:


– Možná že to, co hledáš, najdeš uvnitř sebe.
– To teda ne.
– Herdek, obvykle to zabere.

Výpisek místo komentáře: „A tak se stává, že na mne někdy v noci přijde můra těžkého snu. Ocitám se pak kdesi v říši Matek Faustových, je tam třeskutý mráz kosmický a siná tma. A v té říši Matek bloudí vdovy a sirotkové slov a hledají chotě a rodiče. A na jejich úpěnlivé žalování – neřekli byste, jak ta slova dovedou prosit a naříkat a skučet – zjevují se přízraky slov a tvarů a řítí se jim do náručí. A vidím pak astrálně zsinalé úzké a holičky a zaječí a rozloučenou a zavolanou a usmířenou. Nebe se vítá s modrým, jež někdo z něho snesl. Kapr líbá černo, na něž byl upraven. Sloveso porouchati se shlíží ve svém otci rouchati, o němž pověděl Jungmann r. 1843, že ho není. Záporné sloveso nechati objímá svůj klad a základ cháti. Sloveso pohrdati celuje svého chotě hrdati. Zjevuje se zlá, s níž se někdo potázal. Veselá, s níž někdo přišel, smutná, s níž přišel zas druhý, vyučená, za kterou dostal třetí, pamětná, na kterou dostal čtvrtý, nepořízená, s níž odešel pátý, stejná, kterou pořád vedl šestý. Siroteček vyjukaný celuje tatíčka rodného jukati. Nemehlo tančí kolo blaženého shledání s mehlem a oddavek kráčí s oddavkami až k hvězdnému oltáři a za svědky jsou jim brýl a plíc a játro a krtina pod půlnočním nebesem a starosvati zbedný a mrlý a vrlý.

Je to sen těžký, napůl touha, napůl hrůza; a když se pak probudím, je mi teskno.“


Prosté konstatování: naprostá nutnost pro každého, kdo miluje svou mateřštinu.


Výpisek: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru „Češi“ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“

Načež si tento národ o sedmdesát let později z pohodlnosti, lenosti a ignorance přezve svou vlast na Česko!

30 09.03.2012

Knížka je báječná.

Pobavily mne dvě věci: porevoluční vydání (1991) má vzadu reklamu – „James Bond by hrál v našich kasinech“ – z jejíž estetiky přímo trčí to, jak se Československo kroky často absurdními snažilo co nejrychleji přiblížit Západu.

A pak, ještě mnohem více, když jsem si v předmluvě od velkého Anthonyho Burgesse přečetl, že sexuální povyražení si z knih příliš nezapamatujeme, neboť není popisováno, je vždy jen „načrtnuté s přísnou zdrženlivostí skotského gentlemana“, načež jsem knihu náhodně otevřel a přečetl si, že Bond prudce dýchající dívce silně hryzal Venušin pahorek.

27 28.12.2017

„Z mého pohledu má otázka zda jsou skřeti komunisté stejný smysl jako otázka, zda jsou komunisté skřeti.“ (J. R. R. Tolkien)

27 13.08.2013

Nezapomenutelná kniha – od popisů nejmenších detailů po největší scény: a tak skvěle, monumentálně popsané obrovské scény se hned tak nevidí. Není prvoplánová – už v tom, která z postav se nakonec také kaje, je vidět, jaký byl Sienkiewicz mistr. Člověka přiměje k zamyšlení v mnoha rovinách – kromě obecných otázek, například po síle vlastního charakteru (scény s pochlebováním dvora Neronovi jsou doslova hnusné), vznáší i jiná témata: je možné, aby Petronius došel spásy, když Krista odmítl? Proč tak inteligentní a obdivuhodný člověk jako Petronius křesťanství nechce přijmout?

Proč je tak těžké popsat dobro a konverzi, aby nepůsobily ve srovnání s popisem zlých lidí tak „nezajímavě"? Protože působení dobra jakoby směřuje věci k „přirozenému" stavu – když působí dobro, zdají se nám věci tak, jak mají být, zdají se nám samozřejmé, přirozené, řekl bych – podobně jako uklizený pokoj je prostě uklizený a člověk to nezaznamená, kdežto nepořádek, ten zaznamená hned. Veliké dobro asi prostě není pro nás představitelné – koneckonců i zřeci mezi světci říkali, že dohlédnou jen do jisté úrovně (chápejte třeba dantovsky – ostatně, z Komedie se nejvíce čte Inferno, zatímco Paradiso už tolik ne) Nebe, protože potom už je záře příliš oslepující.

I z estetického hlediska je zajímavé, jak „nezajímavé" je dobro: andělíček převádějící děti nad propastí, beránek ležící vedle tygra (mimochodem – tele a lev budou ležet vedle sebe, ale to tele se moc nevyspí, řekl Woody Allen) či nudná hudba New Age. Zato temnota v umění – ta fascinuje. Od masek démonů přes Goyu po Lynche...

Na Východě jsou dobro a zlo komplementární poloviny universa, ontotvorné veličiny, kde jedna bez druhé nemůže existovat. Ale lze je přesáhnout obě, dostat se nad ně, za ně, mimo ně (jenseits von Gut und Böse), např. v meditaci. Okcident, najmě pak křesťanský, má principielně jinou metafýzis: dobro musí triumfovat, neb zlo je jen jeho absencí, není jako ono substativní, je prázdné, neexistentní. Dobro je plnost a bod omega, k němuž vše spěje. Pro taoisty jistě zcela nepochopitelný cíl... Já zase nedokážu pojmově ani citově uchopit v představě ten taoismus.

– – Petronius nabízí Viniciovi, aby se jel podívat mj. na číši, jejíž formou byl levý Helenin prs. – –

Každopádně, vynikající kniha!

Senzace! Pár ukázek:

— Ve vlaku s mamkou a s bratrskou dvojicí z Valmezu /strašně špinaví, opilí nástrojáři, vypadají jak braši Charlese Mansona v Rejoice, jeden koktá, koupili si jízdenku v Lídlu a jedou na 4 hod do Adršpachu/. "Děvčice, kam jedete? Vy ste dvojčata? Valašské hory, múdré hory, tady nemám, kde bych očama spočinul, žádný kopeček tu, leda hovno vůkol. Znáte Mňágu? Peťa Fiala, to je kumpán, v mé chalupě sem jeho synovi pletl dredy. " A ten co koktá, přizvukuje : "nebíčko je modré, sluníčko svítí, kopce žádné" a otvírá si podle bratrových instrukcí "pazůrami a klíčem" pivo. Pak volá domů:"Oline, pochválen buď Ježíš Křistus, sedíme tu ve vlaku se sličnýma děvuchama, kdyby hořelo, zavolejte hasiče, čest."


— Homeoffice, kavárna v Brně. Vybuchne mi asi hlava, vedle dirigent a kdosi domlóvají vánoční koncert.
– Bude tam ten borec?
– Jo, Svěcený s akordeonem, bude hrát adádžo.
– Ale hovno, já tady mám napsaný, že bude hrát Ave Mariu. On pak pojede hned do prdele.
– Tak mu zavoláme.
/Teď volají Svěcenýmu./

26 31.08.2018

Pozor na neuvěřitelně odbytou práci nakladatelství, jejíž vinou kniha nestojí za koupi: nesmyslné „blahořečení svaté Faustýny Kowalské“, „papežova vnučka“ (místo neteř) a další, ještě horší chyby – „starodávná Aliance“ místo „Starý zákon“ (!!) atd. Píše o tom sám kardinál Vlk: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=895

Když na tuto skutečnost upozornil ve facebookové skupině Co čteme jeden z našich nejlepších překladatelů Viktor Janiš, dostalo se mu od nakladatele takovéto odezvy (kopíruji z jeho facebooku s jeho svolením): „Všechno je jednou poprvé. Tak třeba dneska mi volal obchodní ředitel nakladatelství Omega. Prý abych se zdržel na síti aktivit, které poškozují obchodní zájmy nakladatelství Dobrovský s.r.o., jinak že budou muset přistoupit k právním krokům.
Dotázal jsem se uctivě, zda tu pořád ještě máme svobodu slova. A dodal, že teda vlastně stačí jediná věc: aby vydávali dobré překlady.
Načež pan ředitel přešel na soudružskou tykačku a vysvětlil mi, že jsem v životě nic nedokázal. Přiznám se bez mučení, že když mě nazval zasraným buzerantem, tak jsem mu ten telefon típl.“ http://forum24.cz/viktor-janis-vydavaji-mizerne-preklady-a-kritikum-vyhrozuji-pravnimi-kroky/

Japonské zajatecké tábory byly vinou ideologie tokijských militaristů děsivé. Míra úmrtnosti byla nesouměřitelná i třeba s německými, což asi člověka hned nenapadne. Kniha je to skutečně skvělá po všech stránkách. Osobně bych ještě jednou vypíchl to, co už tady zaznělo – totiž to, jak strašlivě těžký musí být návrat z takového místa zpátky do normálního života. Z vyprávění znám dopad takovéhoto druhu věznění a vůbec si to neumím představit: jeden skotský herec vyprávěl o svém strejdovi, který japonský tábor přežil, že strejda i dávno po válce doma kradl ze stolu chleba a schovával si ho pod košili...

Jako dítě jsem se u ní hrozně bál. Teď se bojím taky, hlavně toho, že ji někdo bere smrtelně vážně. Švýcarský autor – jemuž ovšem neupírám zcestovalost a odvahu – a před jehož používáním tří hvězdiček bledne i Célinův styl – položil prst (nebo jiný úd) na tep doby. Tohle je vlastně obdoba středověkého bestiáře, jen mořského biskupa vyměnil za mimozemšťany.

Co si ale myslet o tom, že ten, kdo chce zgruntu přepsat historii starého Egypta, má v celém povídání o pyramidách správně jeden, slovy jeden údaj (jízlivé, ale ve skutečnosti nechtěně směšné „neexistovaly tlampače") a neví ani, že Alexandrie byla založena víc než dva tisíce let po tom, co byla postavena Chufuova pyramida? A tak by se samozřejmě dalo pokračovat, ale to už bylo učiněno mnohokrát a chytřejšími, než jsem já. Jako věřící člověk a amatérský přírodovědec a kryptozoolog mám s vědou svoje zkušenosti, ale von Dänikenova jízlivost vůči vědě zachází příliš daleko – i proto, že to, co nabízí místo ní připomíná mapu Brazílie-Atlantidy Roberta Bagoudyho z roku 1762 s vyznačenými provinciemi synů Poseidóna a Kleitó, nad kterou Voltaire málem umřel smíchy.

A konečně, protože Däniken je von a ne vona, člověk ani nemůže říct „Milostivá, vy jste mě krásně místyfikla!"