HTO komentáře u knih

Napsat hned na začátek románu třístránkovou milostnou scénu mezi Quaidem a Sharon Stoneovou, kterážto scéna ve filmu vůbec není, tomu říkám skandál!

3 04.11.2013

Případné zájemce o jiný pohled na 13. kapitolu této zajímavé knížky, v níž (rozumějte kapitole) autor naznačuje možnost přežití středoasijských dinosaurů do historických dob, kdy se měli stát předobrazem gryfů, odkazuji na mimořádně zajímavý článek jednoho etruskologa, který, inspirován knihou Adrienne Mayerové The First Fossil Hunters, představuje poněkud střízlivější verzi inspirace pro gryfy, a sice dávné nálezy kosterních pozůstatků dinosaurů objevené např. při hornické činnosti Skytů: http://regolinigalassi.wordpress.com/2013/01/28/did-griffins-really-exist/

K této knize mne ještě jako malého přivedla četba Ocelového města. V něm je totiž, stejně jako v této knize, zmínka o proslulé Psí jeskyni u Neapole. Milota Zdirad Polák ji popisuje takto: „Nic jiného není, než daremná v písečném vrchu vykopaná, asi 10 střevíců dlouhá a 4 široká díra, z které nezdravá, ba usmrcující pára vyvstává.“

Tyhle staré cestopisy jsou vždycky kouzelné – stačí si vzpomenout na Kollára! – a u Miloty Zdirada Poláka, vděčného za to, že cestoval sám, takže jej nikdo neobtěžoval vypravováním „o k zívání nutících předmětěch“ (honech, střelbě, psích a štěstí ve hře) se navíc dočkáte jeho oblíbených složenin, které jsou nesmírně půvabné – hned na začátku tak potkáte kovkopa, který hraje na píšťalu a jehož „míločarodějná“ hudba blaží nejen lidi, ale i Polákova psa Vpolihoně, který ihned „strašně výti počal“. Radost číst takovéto knihy!

3 21.10.2012

První a stále jedna ze základních. A je vcelku jedno, jestli je člověk mladičký beatnik, kterého těší trochu surreálné boje surrealistů „O tomto banketu existuje tolik rozličných verzí, kolik je svědků. Podle jedněch hodil André Breton do tváře Mme Rachildové svůj ubrousek a nazval ji 'starou vojandou'. (...) 'To, že je ženou, není ještě důvod, aby celý svůj život nasírala lidi.' (Desnos) nebo titulek u příležitosti úmrtí Anatola France 'Pohlavkovali jste již mrtvého?' "nebo „poutník", který hledá všude slova jako tato: „Objasněme co nejrychleji nedorozumění, které chtělo zařadit poesií do rubriky výrazových prostředků. Poesie, která se liší od románu jen svou vnější formou, poesie vyjadřující bud myšlenky nebo city nezajímá už nikoho. Stavím proti ní poesii jakožto aktivitu ducha... Dnes je dokonale přípustné, aby byl člověk básníkem a přitom nikdy nenapsal ani jediný verš, aby se básnická hodnota objevovala na ulici, v obchodním dění nebo kdekoli jinde; zmatek je velký, zmatek je básnický..." (Tzara, 1934). Skvělý a důležitý překlad Zbyňka Havlíčka, 250 stran nepostradatelných a převzácných dokumentů, výtečná obrazová příloha.

3 21.08.2012

Velmi informativní, dobře napsaná a užitečná knížka v nejlepší tradici edice OKO (kterou kdovíproč přestal Albatros číslovat). Čechové mají věru být na co hrdí i v tak na první pohled pro nás netypické činnosti, jakou je cestovatelství a mořeplavectví. Dnešní cestovatelé jsou díky televizi, internetu atd. známí vzpomínám si, jak před lety u nás v obýváku moje maminka, lékařka, očkovala před cestou do Afriky Rudolfa Švaříčka, zatímco já se s ním bavil o The Waterboys, které oba milujeme ale o těch starších se toho mnoho neví, a přitom toho tolik vykonali! (A to je samozřejmě nutno ponechat stranou ty, o nichž zatím nic nevíme.) Namátkou: Václav Remedius Prutký, františkán, je vůbec prvním člověkem, který vstoupil do Snofrevovy severní pyramidy, o 80 let před v odborné literatuře udávaným Perringem; díky Fričovi a Náprstkovi má pražské Národní muzeum jako jedno z mála na světě kostru velryby, konkrétně plejtváka myšoka (který na souši vůbec a v praze zvláště jest tak vzácným hostem", jak se tehdy pěkně psalo); prvním zaznamenaným Čechem, který se vydal na moře, je svatý Vojtěch; a je dokonce možné, že norská expedice z let 1472-6, která se plavila do Grónska a pravděpodobně i do Ameriky, které se možná zúčastnil i Kolumbus, měla českého lodivoda!

Knížka vám taky báječně poslouží jako návod k tomu, jaké knihy shánět, pokud máte rádi staré cestopisy. Věřte mi, že stejně jako toto OKO za čtení rozhodně stojí.

3 24.06.2012

Ve Vrchlického knize Portréty básníkův začátek sonetu LVII. „Jacobsen“ říká, že „ke dnu všeho se nejlíp poesií vnikne“. Na chvíli jsem viděl Jense Petera Jacobsena, který byl nejen básníkem, ale také znamenitým přírodovědcem, především botanikem, jak se prochází vodou okolo ostrůvků Anholt a Læsø a v kníru se mu zachycují chaluhy a řasy rostoucí z mořského dna, kde čerpá i inspiraci pro svá díla: výbor Dva světy je tak krásný! Déšť na začátku Mogense je jedním z nejúchvatnějších, který kdy pršel v mé knihovně: svlačce vylévají vodu na hlavu kopřivám, „tlustí, černí lesní slimáci se blaženě plazí po zemi a s uznáním se dívají k nebi“ – je v tom něha jak v Novalisově „...veverka, kočkodan, papoušek a hejl se všemožně snažili ho rozptýlit... Husa vyprávěla pohádky, potok do toho drnkal baladu...“ a v tom „černí lesní“ dotyk Kiplinga-mýtotvorce; není divu, že Jacobsen ovlivnil tolik lidí, mezi nimi i D. H. Lawrence.

A Mogens a Thora, která se tak radovala z malého huňatého štěněte! A tak něžná, jarní zeleň obálky!

3 24.06.2012

I pokud vás nezajímá divadlo, korespondence takové osobnosti, jakou byl Čechov, je fascinující. Od důvodů samozřejmých až po věty, které těší mé srdce milující zvířata: „Kdybychom v ,Souboji' vynechali zoologické rozhovory, myslíte, že by tím povídka získala na živosti?" (Suvorinovi, 30. 8. 1891; škoda, že se neptal mne, řekl bych „Zoologie není nikdy dost".)

Víc než sto stran Zápisníků, které se dochovaly čtyři a v nichž jsou poznámky literární i neliterární (které ovšem redakce vynechala) představuje stejně výborné čtení. Dokonce mi připravilo jeden legrační moment. V Zápisníku prvním mě mimo jiných upoutala tato věta: „Jet s vlastní ženou do Paříže je jako jet do Tuly s vlastním samovarem." (str. 80, 1.) Protože jsem předtím i potom četl Charmse, u nějž (ale ono to tak bylo i ve skutečnosti) pořád nějaký ruský spisovatel odjíždí do Baden-Badenu, tato věta mi zněla docela surreálně, než mi přítel rusista (kterého jsem už vzpomínal v komentáři k Jevgeniji Rejnovi) vysvětlil, že v Paříži je mnoho svolných žen a v Tule se vyrábějí samovary. To o braní vlastní ženy do Paříže je dokonce i začátek jedné anekdoty, jen Tula a samovary jsou tam nahrazeny obecně známějšími věcmi.

Ехать с женой в Париж все равно, что ехать в Тулу со своим самоваром.

3 24.06.2012

Zatím nejlepší díl téhle výborné série. Navíc mi hrozně pomohl s jednou věcí. Já si totiž ne a ne zapamatovat jméno jedné květiny, strelície. Teď mám díky téhle knížce pomůcku: Nikdy jsem nečetl Zajatce na Zendě, kterého tato kniha parafrázuje. Kniha se odehrává v Ruritánii, jejímž hlavním městem je Strelsau. Strelsau zní podobně jako strelicie. Takže si u téhle báječné rostliny stačí vzpomenout na „Nečetl jsem Zajatce na Zendě".

3 23.06.2012

Podle plánů autora poslední díl Noční strany, a nutno říct, že jde o důstojné zakončení. Především jde o díl, který se na rozdíl od pár předchozích dá číst: Taylor je sice pořád stejně trochu protivný tím, jak se vytahuje (já osobně jsem měl na rozdíl od Jestřába a Rybářky vždycky trochu potíže s tím, uvěřit autorovi, že je to takové eso) a jakým způsobem (to jest občas těžko uvěřitelným) švindluje, ale tady je to naštěstí ve stínu toho, že knížka obsahuje jednak úvodní příběh, který velmi povedeně míchá do knihy narážky na další autorovy série a hlavní příběh se odehrává na pozadí půvabně vykresleného Léta lásky hippies, skoro celou dobu je s Taylorem Julien Advent, kterého je skutečně těžko si neoblíbit a objevuje se vůbec spousta postav z celé série (především Břitvák Eddie a Mrtvý chlapec, který je obzvláště vtipný), pasáže, kde se popisuje Noční strana, a které mají v sérii tendenci být repetitivní, jsou plné dobrých vtipů a skutečně famózní Greenovy imaginace, a vůbec: přečetl jsem ji včera na jeden zátah místo fotbalu bez nutkání ji odložit. Snad autor opravdu skončí a nedočkáme se toho, že, jako jiní, začne psát třeba o Taylorových dětech. Vzhledem k tomu, jak se autorovy vesmíry prolínají, třeba se ale ku prospěchu věci John se Suzií mihnou někde jinde.

Josef Hořejší, jehož překlady mám rád, odvádí i tady dobrou práci, až na jednu drobnůstku, která českým překladatelům (nebo redaktorům) stále dělá potíže: Wind in the Willows česky není Vítr ve vrbách, ale Žabákova dobrodružství.

3 12.06.2012

Čtu si tuto knížku od dvou významných obhájců, a naraziv na Gebauerovo tvrzení, že proužkový důkaz o nepravosti RKZ může pochopit i idiot, pravím si: „Ošklivý Gebauer!" – takto se mluví? To obhájci mluví slušněji. A tu dojdu na konec pojednání o tomto důkazu a narazím na tohle: „...je dnes patrno, že je to důkaz, který může pochopit jen – idiot", a pravím si: „Oškliví obhájcové!" Není to lehký, což?

Knížka by měla být ke stažení zde: http://www.glyptika.cz/cirkovsky2/?attachment_id=244 Snad se vám zadaří lépe, než mně s prof. Andrlíkem: když jsem jej zadal do obrázků na google, vypadlo na mne takové množství schodů, jaké jsem ještě nezažil.

Báječný sborník z festivalu poezie, který představuje řadu u nás do té doby prakticky neznámých básníků – a že je o co stát! Nejen, že se podíváte do sedmadvaceti zemí, a to nejen v překladu, ale i v originálech, ale ti autoři jsou výborní! Snad největším objevem pro mne byla geniální finská básnířka Johanna Venho.

Osobní potěšení: díky tomu, že se na knize podílel jako překladatel Gianfranco Armadio-Tiberti (který na chvíli vylezl ze skříně), kterého znám, jsem se přes facebook nejenže setkal s většinou autorů v této knize – vesměs velmi báječní lidé – ale od výše zmíněné Johanny jsem dokonce dostal pohlednici s muminky!

3 14.05.2012

Ke kterému titulu napsat svůj dvoustý komentář ke knize na DK, a třístý celkově, když Púa jsem už okomentoval? Nejlépe ke knize, díky které jsem nespal pokaždé, když jsem ji četl. Ne jejíž vinou, nebo kvůli které, ale DÍKY které, opravdu díky. Protože tady, dámy a pánové, tady se jedná o Bytí!

Od obalu – bílého jako u Beatles po Seržantovi, na albu, kterým dokázali, že se svým talentem mohou jít kamkoliv, přes nesmírné osobní nasazení, které Egon Bondy do knihy vložil, včetně reflexí tehdejší doby, které jsou, Bohu žel, víc než aktuální dodnes!, přes to, jak je zábavné, když ve větě o púltuctu slov pěti z nich nerozumím, až po to, co knihy na toto téma činí napínavější než jakýkoliv thriller – česky napínák – tedy na to, že tady se opavdu jedná o Bytí! – geniální kniha. Neplýtvám tímto epitetem, ale tady jiné dát nemohu. Pár výpisků s čísly stránek a postřeh:

U Platóna, když Bondy píše o tom, co jsou podle velkého Athéňana „věci", jsou za větami, představte si, tato znaménka: !!..!!!?

„Jsou období, kdy filosofické otázky zajímají alespoň široké vrstvy vzdělanců, ne-li dokonce i tzv. normální lidi.“ (28)

„Když je lidem vzata svoboda, hlásání etiky je zákonitě pramálo účinné. Každý si při něm chtě nechtě vzpomene na to, že pro despotické vládce a jejich pohůnky etika stejně neplatí. A tak se člověk žijící v podmínkách nesvobody buď na všechno vykašle, anebo přenese svoje životní, resp. filosofické usilování do nitra. Kynismus a hédonismus jsou ještě racionální a pochopitelná řešení a věru nenatropí škody. Horší je to s únikem do různých forem teosofické pseudomystiky, mysteriozity intelektuálně i mravně neplodné, jak uvidíme nakonec i v Řecku a jak vidíme i kolem sebe v Praze dnes. Samozřejmě tím však neříkám, že zaprodanectví despocii je lepší. To prostě filosof nebere v úvahu – to přenechává psychiatrům.“ (65)

„... myslet je možné jen to, co jest, resp. libo-li i obrátit, že vše, co je, je myslitelné, to co není, není ani myslitelné, cokoli je myslitelné, také jest, resp. aspoň může být, jen nemyslitelné není a ani nemůže být, a vice versa: co nemůže být myslitelné, nemůže ani být.“ (o Parmenidovi, 163)

„Nejslovutnější autority se shodují v tom, že se ještě nevyskytli ani dva badatelé, kteří by jeho zlomky interpretovali zcela stejně.“ (o Hérakleitovi, 166)

„Ročně vychází o Platónovi mnohokrát více knih a článků než může jednotlivec přečíst, i kdyby nedělal nic jiného. Sami platónologové si stěžují na to, že valnou část platónologické litearury prostě nečetli.“ (176)

Tak, to prozatím stačí: bacodím, to jistě stačí – tuto knihu si pújčte nebo kupte a čtěte a přemýšlejte! Hodně štěstí.

3 10.05.2012

Nejlepší učebnice na světě, pokud se chcete naučit nejlehčí jazyk na světě.

3 21.04.2012

Překrásná kniha dokazující, že i "umělé" pohádky stojí za to. Právě ona mne seznámila s géniem Jamese Krüsse v pohádce O bršťálovi (nesmírně milé zvíře, zejména ve čtvrtek, a docela obzvlášť ráno mezi devátou hodinou pěti minutami a devíti pětadvaceti, které je tak trochu tul, což je přední část tuleně).

Autoři v abecedním pořadí: Marcello Argilli, Maurice Carême, Vladimir Colin, Gennadij Cyferov, Friedrich Feld, Vera Fera-Mikurová, Barbara Freedmanová, Konstanty Ildefons Gałczyński, Pierre Gamarra, Ahmet Hromadžić, Richard Hughes, Pernette Chaponnièreová, Jošitomo Imae, Júzó Ócuka, James Krüss, Marjatta Kurenniemiová, Vappu Liipola, Andrej Platonov, Benno Pludra, Otfried Preussler, Dušan Radović, Fred Rodrian, Anna Sakseová, Annie M. G. Schmidtová.

3 08.04.2012

Nietzsche, který byl bezpochyby kompetentnější než já něco takového posoudit, prohlásil, že toto je nejlepší kniha, která v němčině existuje. – Rád tomu věřím.

Náhodně otevřeno, výpisek: „Kdyby tomu skutečně bylo tak, že by toto krmení cizího mláděte procházelo vší přírodou jako něco obecně zákonitého, byla by tím rozluštěna mnohá hádanka a s hlubokým přesvědčením bychom mohli říci, že se Bůh smiluje nad mladými krkavci, kteříž volají k němu." (8. října 1827)

3 06.04.2012

Výpisky: „Manželčin vliv na můj světový názor byl tak pronikavý, že jej musím uvést jako podstatný faktor v mém filosofickém díle. Její vnímavost pro život mě naučila, že účelem existence je krása, mravní i estetická; a že se jí dosahuje hlavně přátelstvím, láskou a uměleckým zážitkem.“

„Koncem universitního běhu v létě 1910 jsme opustili Cambridge. V Londýně jsme bydleli v Chelsea, většinu času na Carlyle Square. Ať to bylo kdekoliv, estetický vkus mé ženy dodával obydlím podivuhodný půvab, někdy přímo zázračně. Tato poznámka se týká hlavně některých našich londýnských domů, jež se zdály nepřístupné kráse. Vzpomínám si na strážníka, který uviděl krásnou dívku, jak v časných hodinách po půlnoci vchází do našeho domu. Byla představena u dvora a potom šla na party. Ten strážník se později ptal naší služebné, jestli to viděl skutečnou osobu nebo Pannu Marii. Nechtělo se mu věřit, že by tam bydlela skutečná osoba v nádherných šatech. Ale uvnitř byla krása."

3 28.03.2012

Nightlybird to píše přesně: doplním jen, že třeba u básně Splín najdete přebásnění JEDENÁCT! – – Moje první setkání s Holanem-překladatelem: byl to skutečně „překladatel orlího spáru“, jak je vidět například na jeho překladech z R. M. Rilka („květinový sval“!).

3 23.03.2012

Pár poznámek k tomuto dílu:

Zájemce o chov klokanů v evropských oborách zde nalezne velké množství informací. Dozví se například, že klokani byli chováni i v oboře v Poděbradech. Znamenitý profesor Jirsík neváhal (jako vůbec celý český redakční kolektiv pod vedením prof. Jandy) doplňovat text o údaje z našich zemí, a proto jsou zde na str. 194 podrobné informace o chovu klokanů v přírodě u nás. – Filipovi svobodnému pánu z Böselagerů zdají se klokani „chytřejší než přísloveční lišáci“. Ačkoliv jsem nikdy ani klokany, ani lišáky nelovil, o jím popisované klokany Benettovy jsem se staral v zoo, a jsou to báječná, inteligentní zvířata, která měla vždy radost z toho, že se jim podařilo převrátit mi kolečko vždy, když jsem ho pečlivě naplnil. – Ostatně v Británii žijí klokani divoce (mimo obory) dodnes nejméně na dvou místech.

Moc se mi líbilo, že Brehm zde odsoudil pověsti o zuřivosti ďábla medvědovitého, které pocházejí zřejmě jednak od bílých osadníků (pf!) a od objevitele druhu, který napsal: „Zdají se nezkrotně divocí a vydávají hlasité štěkavé vrčení“. Tento popis je ovšem rázem postaven do správného světla, pokud si přečteme dodatek, že vědec držel pár zvířat „po celou řadu měsíců připoutaná k sobě v jedné kádi“! A Brehm to také jasně píše. Zkušenosti totiž ukazují, že jak mladí, tak staří jedinci (z odchytu) se snadno ochočí. – Nejsem mstivý člověk, ale toho zpytáka, pana Harrise (po němž se chudák zvíře dodnes latinsky jmenuje!), bych taky měl chuť na chvíli zavřít do sudu s nápisem „Bullerbynská harrisárna“: zdalipak by se to tomu dobrákovi líbilo?

3 23.03.2012

Snad nejpůvabnější překlad pohádky o Hyacintovi... „...veverka, kočkodan, papoušek a hejl se všemožně snažili ho rozptýlit... Husa vyprávěla pohádky, potok do toho drnkal baladu...“

3 22.03.2012

K tomu, co už s přesností jemu vlastní napsal přítel nightlybird: jako malý jsem tam hledal, kdo všecko má nadstardartně velkou fotku. Inu, jsou to klasikové, Marx, Engels, Lenin... Když tu knihu otevřu dnes, nejde na mě mráz jen kvůli tomu, ale například i proto, že před těmi třiceti lety bylo Aralské jezero 4. největším jezerem na světě, 66 500 kilometrů čtverečních. Sovětský svaz ovšem považoval Aralské jezero za "omyl přírody" a jeden sovětský inženýr dokonce v roce 1968 prohlásil, že "každému je jasné, že zmizení Aralského jezera je nevyhnutelné". Co se s Aralským jezerem stalo, to si přečtěte na Wikipedii, a zaplačte.

K heslům ještě OÚNZ - Odevzdej úplatek, nebo zemřeš.