HTO komentáře u knih

Soudce Ti na hrad! Už jako jeden z nejvyšších hodnostářů císařské Číny prožívá toto: „Všechnu únavu a úzkost soudce Ti smetl horoucí pocit hrdosti, nesmírné hrdosti na lid, jemuž smí sloužit.“ Slyšíte? „Lid, jemuž smí sloužit“!

12 09.03.2011

Využiji — zcela zasloužené! — popularity této mně tak drahé knihy, abych vás autorovým úvodem k ní přilákal k dalšímu autorovi, vynálezci románu o vědě:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".“

11 01.11.2017

Takovéhle knihy umíme my Čechové jedna radost — Pavel Augusta sám tu má další takovéto publikace — a je to zdroj potěšení i krásy. Přesto si neodpustím dvě drobné výtky: některé údaje například ze zvířecí říše nejsou přesné; budiž, zdroje se také pletou, ale za a, Titanik a Modrá stuha je mýtus, a za b, kapitán Cousteau si zaslouží portrét, na němž si je aspoň trochu podobný, lepší než zdejší bych nakreslil i já sám! Tím se každopádně nenechte vůbec odradit a tuhle knihu — jakož i další naučné od Pavla Augusty či jiných si rozhodně pořiďte. Tato stojí za koupení už pro tu radost pociťovanou při pročítání závěrečné galerie vědců: věděli jste, že jedinou poctou, kterou kdy přijal nesmrtelný Roentgen, bylo povolení rolníků na venkově, kam jezdíval, chodit po trávě na jejich loukách?

11 01.11.2017

Výpisek: „Nejčastějším a nejhlubším pokušením člověka jest: pochybovati o své slávě. ‚Co se bojíte, malověrní?‘ Věřiti ve svou slávu jest naší povinností, pravím všem hlupákům, kteří mne nepřestávají nazývati pyšným. Věřím v Boha Otce Všemohoucího…… život věčný, amen! V celém křesťanském kredu není ani jediného slova, které by neřvalo jako král pouště, že jsme slavni. Jsouce v milosti Boží, jsme mnohonásobně slavni. Dle sv. Terezie, máme si být této slávy vědomi. Máme se jí před sebou honositi. Naše hříchy dobře uchopí kořeny naší bytosti, takže se nemusíme příliš obávat, že za živa se utrhneme a vletíme do nebes. Dnešní lidé útočí na pýchu, aby mohli ve cti žít jako prasata. – Smutku se chraňme, jedině smutek je neklamným znamením pýchy.“

11 21.09.2017

O knize psal znamenitý litomyšlský historik, filosof a spisovatel Martin Boštík, mj. autor dvou knih o Václavu Boštíkovi. S autorovým svolením tuto recenzi vkládám sem:

Když mne můj brněnský přítel, básník Miroslav Fišmeister, nedávno upozornil, že brzy vyjde kniha Miloslava Mouchy věnovaná pobytům a tvorbě Václava Boštíka ve Francii, zaradoval jsem se. Psal jsem totiž o vztazích Miloslava Mouchy a Václava Boštíka ve zkratce v knize Václav Boštík (1913–2005). K stému výročí malířova narození, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Arbor vitae. Přestože jsem tehdy okruh svého zájmu zúžil do nadpisu „Václav Boštík a jeho rodný kraj“, dostával jsem se často velmi daleko za vymezené okraje. A tak jsem na deseti řádcích popsal také Boštíkovy vztahy s malířem Mouchou a odkázal přitom na jeho rozhovor s Karlem Oujezdským Na malíře Václava Boštíka vzpomíná malíř Miloslav Moucha, odvysílaný Českým rozhlasem 3 – Vltava 4. ledna 2011 v pořadu Mozaika (nachází se v internetovém audioarchivu Českého rozhlasu). Rozhovor je to zajímavý, proto jsem se těšil i na knihu.
Hned v Předmluvě, kde se nachází chyba již na druhém řádku, jsem se dozvěděl, že autory knih o Václavu Boštíkovi, které vyšly po jeho smrti (tedy Karla Srpa, jenž napsal monografii o Boštíkovi vydanou Zdeňkem Sklenářem v roce 2011, a mne, Stanislava Vosyku a Jaromíra Zeminu, kteří jsme napsali knihu z roku 2013) nezajímalo, jak se Boštík dostal s Mouchou do kontaktu, a nikdo z nás si od francouzských institucí nevyžádal jakoukoli dokumentací jeho výstav. A to měl v letech 1980–1992 ve Francii čtyři samostatné a čtyři společné výstavy, jak Moucha zdůrazňuje. Pokračoval jsem tedy v četbě s nadějí, že se právě o této problematice něco dozvím.
Netrvala dlouho. Na několika následujících stranách Moucha vylíčil, jak se seznámil s dílem Václava Boštíka a jak zprostředkoval jemu i jeho dílu cestu do Francie (jádro příběhu jsem už znal z výše citovaného rozhlasového rozhovoru). O Boštíkově první výstavě, konané v roce 1980 v Besançonu, však prakticky nic – jen že byla a byla úspěšná (s. 18). Kolik děl tam viselo, jakého byla charakteru, co se s nimi stalo následně?
Poté následuje první část edice Boštíkových dopisů Mouchovi, která obsahuje skeny originálů a jejich přepisy. O informační hodnotě tohoto materiálů ať si každý udělá obrázek sám. Dále přichází na řadu 11 nekvalitních reprodukcí Boštíkových děl. To mne tolik nepřekvapilo, protože dobře vyfotografovat a kvalitně vytisknou Boštíkova díla není nijak snadné. Strnul jsem však v úžasu, když jsem nikde v knize nenašel ošetřená autorská práva na jejich publikaci. Boštíkovi dědicové o zamýšleném použití uvedených reprodukcí vůbec nevěděli!
To „nejlepší“ však mělo ještě přijít. Na s. 95 se nachází nadpis „První výstava Václava Boštíka v Paříži, 1991“ a pod ní pár informací jakože byla úspěšná a „na vernisáži jako obyčejně stálé publikum“. Po sérii fotografií, z nichž ty na s. 102, 103 a 106 jsou tiskově zcela pokažené, následuje na s. 107 nadpis „Druhá výstava“, tentokrát bez uvedení data. Pod ní se však dočtete, že „výstava v roce 1988 měla velký úspěch“ a že: „Někdy v této době přijel do ateliéru z Düsseldorfu Jiří Švestka, který byl ředitelem Kunstvereinu. Václavovi nabídl výstavu, která se posléze uskutečnila v roce?????“ [sic!] O třetí pařížské výstavě autor nepíše už vůbec. Jde o naprostý zmatek plný omylů – první Boštíkova výstava v pařížské Galerii Lamaignere Saint-Germain se totiž uskutečnila v roce 1988, druhá 1990 a třetí 1992. Výstava v Düsseldorfu proběhla v roce 1991. Kniha končí na s. 121 Mouchovým konstatováním: „Tímto se záhada Boštíkovi [sic!] integrace do francouzské umělecké scény vyjasňuje.“
Opus pak korunují skeny článků pojednávajících o Václavu Boštíkovi, které vyšly ve francouzském tisku; postrádají však bibliografické údaje.
Co dodat? Je mi záhadou, jak mohla takto autorsky, redakčně i reprodukčně nezvládnutá publikace vůbec vyjít.

Výpisek: „Moment, moment. Proč se o něčem takovém nikdo z vás nezmínil dřív?“
„Mysleli jsme, že to víte," odpověděl Harry.
„Že mohou existovat pětirozměrné bytosti, které se nedají zabít? O tom mi nikdo neřekl ani slovo!"

11 05.10.2014

Stejně jako Jedenadvacet detektivů (ano, hříčka je záměrná, viz. anotace) velmi doporučeníhodná knížka! Je pravda, že starší antologie je lepší, ale je také pravda, že je nemožné vyrovnat se legendám našeho dětství. Takže máte-li rádi detektivky, neváhejte ani chvilku! Antologií je mnoho, ale takovýchto málo: jedná se tak trochu o „učebnici“, neboť zde najdete nejproslulejší detektivy 20. století v chronologicky seřazených povídkách, podle toho, kdy se poprvé objevili. Každá povídka je navíc opatřena úvodem. Kniha je krásně udělaná a překlad výborný.

Je jasné, že z takovéhoto typu knihy je těžko vybírat nejlepší povídky, ale přesto mi dovolte některé vyzvednout: Dalzielův duch je vynikající kousek s dvojicí Dalziel a Pascoe, u nás vydavateli nepochopitelně zanedbávanou; Falešné noty od Sary Paretskyové mi představily Viky Warshawskou, s níž jsem si hned pořídil román, a která se mi nesmírně líbí tím, že se člověk dozví mnoho z jejího rodinného života (což je možná výhoda ženského psaní); a konečně je tu doslova otřásající povídka od D. E. Westlakea. – Vysoce doporučeno!

A ještě P. S.: pokud máte rádi záhady, zkuste vypátrat, proč Maigret oslovuje svou ženu Henrietto, když v jiné knize se jmenuje Louisa.

11 18.02.2014

Stojí za koupi už kvůli vynikající závěrečné studii Wandy Heinrichové „Proč poezie?“ — to je text, jakých se rodí málo, skutečně zásadní. A potěšte se předmluvou Ivana Wernische:

— Když mě redaktor Martin Stohr přesvědčoval, že bych ročenku nakladatelství Host měl tentokrát uspořádat já (nejspíš proto, že jiného kmeta na tu nevděčnou práci nesehnal), zdráhal jsem se. Povolil jsem teprve, když mi slíbil velkou finanční odměnu.
Teď opět váhám. Neměla by částka, kterou dostanu, být vyšší? Neměl jsem žádat ještě nulu? Jak vysoké bolestné vynahradí ústrky, které mě očekávají? Mám se pro pár mizerných Kč vystavit spílání za to, že jsem dal přednost tomu, a ne onomu?
A proč já? Novou, svěží literaturu nesleduji, čtu z ní jen to, co se mi tu a tam namátkou dostane do ruky. V současné české básnické produkci se nevyznám. Proč zrovna já bych měl být tím, kdo rozhodne, které básně jsou letos nejlepší?
A podle čeho mám poznat ty nejlepší básně? Předpokládám, že se jaksi předpokládá, že budu spravedlivým sudím; jak ale mohu v soutěži rozhodovat spravedlivě, když nemám k dispozici pevná pravidla? Neměli by se posuzovat zvlášť muži, zvlášť ženy? A v kolika věkových a váhových kategoriích by bylo vhodné soupeřit? A může závodit šermíř s veslařem a šachista s jezdcem na koni?
Aspoň trochu spravedlivé by možná bylo, kdybych texty, které mi předložila Wanda Heinrichová, zamíchal jako karty a vybral z nich každý desátý. A ještě spravedlivější, kdybych vybral každý pátý. Anebo — a spravedlivěji už bych jistě rozhodnout nemohl — kdybych prohlásil za nejlepší všechny. Měli by mě pak všichni rádi? No to jistě.
Když jsem, jen zčásti, nastínil své pochybnosti panu Stohrovi, odpověděl, že mi dává naprostou volnost, že básně pro tuto ročenku mohu posuzovat podle vlastních měřítek. To mě na chvíli uklidnilo, ale teď, když jsem se lépe zamyslel a když už je pozdě, rozpomněl jsem se, že vlastně žádná pevná vlastní měřítka nemám.
Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.
Co když to které dílo přečtu špatně a někomu ukřivdím? Vím já, zdali s tím, co se mi nezdálo dost dobré, jsem neodložil báseň plnou úžasné, mně nepřístupné, pro mě neviditelné krásy?
A vím já, kterak uspořádat celek? Co se mi zalíbilo, jsem roztřídil a poskládal jen podle citu a spoléhal při tom hodně na náhodu, tak jako bych sestavoval vlastní sbírku básní. A tu je další otázka: co když nakonec možná ani tak nejde o soutěž a hlavním účelem této publikace je dát mi možnost, abych se blýsknul, poskytnout mi prostor a materiál k tomu, abych ukázal, jaké jsou mé záliby a jaký já mám vkus? V Praze 29. 8. 2013 IVAN WERNISCH

11 23.12.2013

Výpisek: „Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahyneme v anarchii lidských hodnot. Drzost, která znamená pohrdání jakoukoliv lidskou distancí, je charakteristickým znakem chátry, podobně jako je vnitřní nejistota, smlouvání a vtírání do přízně drzého člověka a spolčování s chátrou nejjistějším způsobem, jak se s ní ztotožnit. Když už nevíme, co jsme dlužni sobě a druhým, když vyhasne smysl pro lidskou kvalitu a schopnost udržovat distanci, je chaos přede dveřmi. Když kvůli hmotnému pohodlí připustíme drzost příliš k tělu, vzdáme se tím sami sebe, necháváme vlny chaosu prorazit hráz v místě, na které jsme byli postaveni, a neseme spoluvinu za celek.

V jiných dobách mohlo být posláním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset právě křesťanství vášnivě zastat respektování lidských distancí a lidské kvality. Musí odhodlaně čelit nesprávnému výkladu, že jedná ve svůj prospěch, a lacinému podezření z asociálního smýšlení. To jsou trvalé námitky chátry proti řádu. Kdo bude v těchto věcech měkký a nejistý, nepochopí, oč jde, a tyto námitky jej dokonce asi postihnou plným právem.

Procházíme všeobecným úpadkem postihujícím všechny vrstvy společnosti, a současně stojíme při zrodu nového ušlechtilého postoje, který spojuje lidi ze všech dosavadních společenských vrstev. Ušlechtilost vzniká a udržuje se obětí, odvahou a jasným vědomím toho, co dlužíme sobě a druhým, samozřejmým požadavkem úcty k vlastní osobě, a stejně samozřejmým zachováváním úcty k těm, kteří jsou nám nadřízeni, i k těm, kteří jsou nám svěřeni.

V každém ohledu jde především o znovunalezení zasutého smyslu pro kvalitu, o řád založený na kvalitě. Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu.

Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakýmkoliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jde o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého, stejně jako mít odvahu k životu veřejnému.

Po stránce kulturní znamená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k soustředění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. Kvantity si vzájemně ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.“

Pamatuju si nevěřícný šok, s nímž přítel zoolog četl příklady intelektuální nepoctivosti a falšování skutečnosti. Kniha, která si zaslouží čtení, nejde o žádný nepoučený senzacechtivý záhadologický žblept; ostatně házet poučený písek do soukolí paradigmatu bývá dobrá věc. Kromě jiného pohledu na evoluci lidstva hlavní myšlenkou autorů je, že Homo sapiens existuje mnohem déle, než se obecně soudí a už zmíněných příkladů intelektuální nepoctivosti všech druhů zde najdete i zajímavé kapitoly o Piltdownském člověku nebo kryptozoologii. Velkou chválu si nezaslouží překlad, a taky kvalita některých ilustrací je příšerná, i když to může být tím, že jsou takové i v originále, znám takové případy.

Výpisek: PŘÍPAD INTELEKTUÁLNÍ NEPOCTIVOSTI

V článku o Čou-kou-tienu uveřejněném v Scientific American (June 1983), předložili dva čínští vědci, Wu Rukang a Lin Shenglong, zavádějící důkazy lidské evoluce.
Wu a Lin tvrdili: (1) Lebeční kapacita rodu Sinanthropus se zvyšovala směrem od nejnižší úrovně výkopů (stáří 460 tis. let) až po nejvyšší (230 tis. let); to ukazuje, že rod Sinanthropus se vyvíjel směrem k druhu Horno sapiens. (2) Druh a uspořádání kamenných nástrojů vede nutně k závěru, že se rod Sinanthropus vyvíjel.
První tvrzení podepřeli analýzou lebeční kapacity šesti poměrně úplných lebek. Uvedli: U nejranější lebky jsme změřili kapacitu 915 cm3, průměr čtyř pozdějších je 1075 cm3, nejrecentnější má 1140 cm3." Z tohoto souboru vztahů dospěli k závěru: Zdá se, že velikost mozku se během pobytu v jeskyni zvýšila o více než 100 cm3."
Ve vysvětlivkách k přiložené tabulce s umístěním a velikostmi lebek nalezených na lokalitě 1 (Tab. 10.1, sloupec A [https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/627495545]) ale Wu a Lin neuvedli, že nejranější lebka, nalezená ve vrstvě 10, patřila dítěti, které podle Franze Weidenreicha zemřelo ve věku 8 až 9 let a podle Davidsona Blacka ve věku 11 až 13 let.
Wu a Lin také opomenuli uvést, že jedna z lebek z vrstev 8 a 9 (lebka X) měla kapacitu 1225 cm3, což je o 85 cm3 více než kolik má nejnovější lebka (lebka V) z vrstvy 3. Jsou-li uvedeny všechny informace (Tab. 10.1, sloupec B), je zřejmé, že v uvedeném období nenastal stálý vzrůst lebeční kapacity.

11 29.05.2013

***

Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře
v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy
na žitném klasu.

11 14.05.2013

O Íliadě, z knihy Alberta Manguela Knihovna v noci – Některé z nových podob knihoven se bez nových technologií obejdou (anebo si je nemůžou dovolit). V roce 1990 založil kolumbijský ministr kultury organizaci pojízdných knihoven, které by dopravovaly knihy do nejvzdálenějších koutů země. V oblastech kolem Bogoty byly knihovní autobusy v provozu už od roku 1982 a vláda považovala za důležité, aby se knihy dostaly i k obyvatelům vzdálenějších venkovských oblastí. Za tímto účelem byly vyrobeny velké zelené tašky s objemnými kapsami, které šlo snadno složit do praktických balíčků, a v nich se měly knihy přepravovat na oslech (http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#IMG__1.jpg) do džungle a horských oblastí. Tam knihy po několik týdnů zůstávají pod dohledem učitele nebo venkovského stařešiny, který se tím de facto stává pověřeným knihovníkem. Tašky se rozloží a pověsí na sloup či strom a místní obyvatelé si je můžou prohlížet a vybírat si z nich. Někdy knihovník předčítá nahlas těm, kdo sami číst neumějí; příležitostně čte ten člen rodiny, který chodil do školy, svým příbuzným. „Tímto způsobem," vysvětlil jeden z venkovanů v rozhovoru, „se můžeme dozvědět, co jsme nevěděli, a předat to dalším." Když uplyne stanovená doba, přijde do vesnice nová várka, aby nahradila předchozí. Většina knih jsou technické nebo zemědělské příručky nebo návody k filtrování vody, soubory střihů a vzorů na šití či veterinární rádci, jsou tam však přibaleny i nějaké romány a jiná literární díla. Podle jedné knihovnice se knihy vždy v pořádku vracejí. „Vím pouze o jednom případě, kdy někdo knihu nevrátil," řekla mi. „K obvyklým praktickým titulům jsme přidali španělský překlad Íliady. Když přišel čas na výměnu, venkované ji odmítli vrátit. Rozhodli jsme se, že jim knihu věnujeme, ale ptali jsme se jich, proč si chtějí nechat zrovna tento titul. Vysvětlili nám, že Homérův příběh přesně odráží jejich vlastní: vypráví o válkou rozdělené zemi, v níž blázniví bohové úmyslně rozhodují o osudu lidí, kteří nikdy přesně nevědí, proč vlastně bojují a kdy přijdou o život."

Jak tihle vzdálení kolumbijští čtenáři vědí, naše existence plyne, podobná neskutečné řece, ve dvou směrech: od nekonečné hromady jmen, míst, výtvorů, hvězd, knih, rituálů, vzpomínek, obrazů a kamenů, které nazýváme svět, k tváři, jež na nás každé ráno hledí ze zrcadla; a od této tváře, od tohoto těla, obklopujícího střed, který nemůžeme zahlédnout, od toho, co nás pojmenovává, když říkáme „já", ke všemu, co je Jiné, mimo nás, na druhé straně. Zakoušení toho, kým jsme jako jednotlivci, spojené s pocitem, že jsme všichni občany nepochopitelného vesmíru, dává našemu životu cosi jako smysl — smysl, který odívají do slov knihy v našich knihovnách. (Knihovna jako ostrov)

11 07.04.2013

Od konce, abych si nechal nejlepší na konec: výborný doslov Josefa Škvoreckého, skromně nazvaný Poznámka — J. S. obdivuji čím dál víc a jeho češtinou se přímo opájím — s odvážnou poznámkou pod čarou, která vysvětluje, že čtvrtá povídka, Sen o podivné zemi, která pojednává o morálce, byla z českého vydání vypuštěna (čtěte mezi řádky: protože KSČ se v ní poznávala). – Podrobný rozbor knihy najdete ve skvělém Čulíkovu Básníku trapnosti, z nějž tu také čerpám.

Objev v lese je vynikající postkatastrofická povídka — jsme v knize Wyndhamova krajana — se skvělou atmosférou.

Návštěva u Morina je až absurdně hrocený příběh o rozdílu mezi náboženským smýšlením (belief) a vírou (faith). Morin je kdysi slavný katolický spisovatel, který o náboženské smýšlení přišel vinou teologie: „Člověk dokáže přijmout všechno, co souvisí s Bohem, dokud se teologové nepustí do podrobností a do logických vývodů. (...) Nikdy bych se nepokoušel vyřešit nějakou úlohu z diferenciálního počtu pomocí malé násobilky. Skončíte tím, že přestanete věřit v diferenciální počet... Uznával jsem kdysi Zjevení, ale nikdy jsem neuznával schopnosti lidského rozumu.“ Greene, dovolávaje se de Unamuna, ví, že k víře patří nejistota, pochybnosti, zoufalství... a že s konečnou platností nalezený Bůh je popřením Boha. U nás nelze na toto téma dost doporučit knihy Tomáše Halíka s Augustinovým „o tom, co jsi pochopil, si buď jist, že to není Bůh“. Jako člověk, který (ač pokřtěn po narození) našel víru až jako hodně starý, jsem vděčný za to, že jsem k ní nepřišel přes důkazy, ale právě přes víru: „Věřím, protože je to absurdní“, naději a lásku.

Povídka je výborná a Greenův svět je v ní tak přítomný... Dovolte ukázku odehrávající se za války, v níž vypravěč osloví katolického kuráta otázkou „Povězte mi, proč věříte?“: „— není úkolem kuráta v první linii, aby dával poučení nebo obracel na víru, a tak mu nelze dávat vinu, že nic ze své víry nedokázal sdělit člověku zvenčí, jakým jsem byl já. Půjčil mi dvě knížky — jeden krejcarový katechismus se soupisem absurdních otázek a odpovědí, pedantský a povýšený; mystérium jako motýl zabitý kyanidem, ztuhlý a přišpendlený do krabice; ta druhá byla dost střízlivá studie evangelických dat. Za pár dní jsem přišel o obě dvě, a s nimi o tři láhve whisky, o jeep a o desátníka, jehož jméno jsem si nestačil zapamatovat, než ho to vzalo, zrovna když jsem o kousek dál močil do zeleného kanálu.“ — — O svých knihách tu Morin mimochodem říká: „Byl byste udělal mnohem líp, kdybyste si byl přečetl Chestertona“.

Pod zahradou je naprosto nezapomenutelná povídka s postavou starce Javitta, na kterou si čtenáři vzpomínají i po půlstoletí (vlastní zkušenost z rozhovoru). Nejspíš nepřijdete na to, o čem vlastně tato povídka je (a možná, že to přesně nevěděl ani autor), ale to je dobře, a je to kompliment: čtěte ji jako vyprávění, čtěte ji alegoricky tak či jinak, ale čtěte ji!

11 04.04.2013

Vynikající kniha. Výpisek: „Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást brain washingu, vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu z vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo. Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: ,Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář.' Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to.“ (únor 1953)

11 20.02.2013

Musím přidat ještě jeden výpisek: „... pak zahlédl malou kalkulačku I-ťing a byl ztracen.

Nikdy dřív ani netušil, že něco takového existuje. Být schopen pokročit od naprosté nevědomosti o něčem přes stravující touhu po oné věci až k jejímu skutečnému vlastnictví, to vše v rozmezí čtyřiceti vteřin, znamenalo pro Dirka něco jako zjevení.

Kalkulačka byla prachmizerná. Pocházela patrně z některé jihoasijské země, která horlivě zařizuje továrny ve snaze provést Jižní Koreji to, co Jižní Korea dělá Japonsku. Technologie výroby lepidel však v oné zemi zřejmě ještě nedosáhla stupně, kdy slepené věci skutečně drží pohromadě. Zadní strana hned odpadla a bylo ji třeba přichytit izolepou.

Vypadala jako docela obyčejná kalkulačka, až na to, že display s tekutými krystaly byl o něco větší než obvykle, aby se na něj vešly zkrácené soudy krále Wena o každém z šedesáti čtyř hexagramů, jakož i komentáře jeho syna, vévody z Čchou o jednotlivých linkách každého hexagramu. Byl to neobvyklý pohled, vidět přes obrazovku kapesní kalkulačky ubíhat právě tyhle texty, zejména proto, že byly přeloženy z čínštiny přes japonštinu a cestou prožily mnohá dobrodružství.

Přístroj rovněž sloužil jako obyčejná kalkulačka, ale jen do jisté míry. Dokázal zvládnout jakýkoli výpočet, jehož výsledek nepřevyšoval číslo čtyři.

Tak například uměl vypočítat 1 + 1 (výsledek 2), 1 + 2 (výsledek 3) a 2 + 2 (výsledek 4) nebo tangens 74 (výsledek 3, 4874145) ale cokoliv nad 4 označoval pouze jako „záplavu žluti". Dirk si nebyl jist, zda jde o chybu v programu nebo o tak hluboké proniknutí do podstaty věcí, jaké není s to pochopit, ale stejně byl do kalkulačky natolik zblázněný, že za ni ochotně zaplatil dvacet liber v hotovosti.“

Pár výpisků – jeden tradičně adamsovsky zábavný a druhý, který zaprvé docela dobře charakterizuje Dirkovu detektivní metodu a zadruhé funguje: „Dokonce i společnost Britská jaderná paliva si pospíšila s prohlášením, že situace je zcela pod kontrolou, že možnost, že zde došlo k úniku radioaktivity je jedna ku milionu, a že místo výbuchu je zcela vhodné pro školní výlet s piknikem, než musela konečně přiznat, že celá záležitost s nimi nemá vůbec nic společného.“

„Pár zatáček, a úplně jsem ztratil směr. Jistá filozofická škola v takových případech doporučuje poradit se s mapou, ale takovým lidem pouze říkám: ,Ha! A co když žádnou mapu nemáte, abyste se s ní mohli radit? A co když mapu máte. ale je to mapa francouzského kraje Dordogne?' Má vlastní strategie spočívá v tom, že si vyhlídnu auto – nebo jeho nejbližší ekvivalent – které vypadá, jako by vědělo, kam jede, a sleduju ho. Zřídka kdy skončím tam, kam jsem měl původně v úmyslu jet, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju.“

Čteno stejný večer, kdy jsem četl a poslouchal Yeatse. Ach, radost! – Možná je někdo alergický na slovo „moudrost“ v názvu, vinou všelijakých obskurních a hloupých, instatní osvícení prodávajících šarlatánů, ale tím se nenechte znechutit. Nebo, pokud budete znechuceni, sáhněte po téhle knize. Potěší vás, a potěší vás moc. Už svou krásnou grafickou úpravou, pravou potěchou pro srdce, vždyť komu není blízká keltskost?, pečlivým překladem a tím, že tady ta moudrost opravdu je, v básních i příbězích – tato poučení přesahují rámec své kultury a jsou skutečně všelidská. Prakticky totožné najdete z úplně jiných zdrojů například u A. de Mella.

Střípky z knihy: „Nikdy se nevysmívej – i v hoře hlušiny můžeš najít drahokam nevýslovné ceny. Každý nosí ve svém srdci Boží slovo, které může promluvit jeho ústy."

„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?" zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?"
„Je mi to moc líto, otče," omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj."
„Ale já jsem myslel na Boha," opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba."

„Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík. „Co to děláte?" zeptal se starce. „Sázím ovocné stromy,' odpověděl mu. „Vždyť se nedožijete toho, až začnou rodit,' divil se mladík. „Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný,' odpověděl stařec. „Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně."

A konečně:

Louka v červnu

Procházím se loukou.
Divoké kvítky se mi vinou kolem nohou,
hladí mě červenými a žlutými okvětními plátky
a tráva mě omývá ranní rosou.

Není každý kvítek andělem?
Není každý okvětní plátek jeho prstem?
Neočišťují mě tito andělé od hříchu,
protože jsou milujícími přáteli?

Právě tady a právě teď je přítomen Bůh.
Právě tady a právě teď je nebe na zemi.
Právě tady a právě teď je přítomna věčnost.
Právě tady a právě teď je radost nekonečná.

11 28.07.2012

Naprosto klasický Souček! Dá se počítat na prstech: – fantastický styl, kterému se nevyrovná ani Ondřej Neff – Součkova obsedantní témata, tady konkrétně konec nacistického Německa a jeho tajné zbraně, což zpracoval i v knihách faktografických – bezstarostnost, která ve faktografických knihách vadí, je tady spíše roztomilá: šup, z Haggarda si vystřihneme pár obrázků, šup, ze jména Armorika uděláme záhadu – míchání fakt s fikcí, často v jedné větě, což je prostě senzační – Čechoslováci jezdící po světě kam se jim zachce a mluvící anglicky jako rodilí mluvčí – vlastní, dost originální názor na UFO...

Všechny Součkovy knihy stojí za přečtení, ale pokud jste od něj ještě nic nečetli, tohle je rozhodně jeden z nejlepších možných vstupů do fascinujícího hvozdu krále Ludvíka.

11 28.07.2012

Velmi zajímavá kniha z cesty po USA šedesátých let, od Ginsberga přes Steinbeckem zvěčněný oceán u La Jolly až po maličkého ptáčka v zoo v San Diegu.

Výpisek (s úklonou kolegyni Amarantě): „Zájmy podnikatelů modifikují umělecké směry. Uspišují módy a uspišují úpadky. Stojí psáno, že zájem podnikatelů o abstraktní expresionismus upadá. Podnikající umělci proto hledají dál. Jistý Švýcar Jean Tinguely učinil před dvěma roky v tomto směru štěstí v zahradě Muzea moderního umění v New Yorku. Postavil zde jeden ze svých přístrojů, které provádějí absurdní, většinou nepředvídatelné úkony. Tento přístroj měl spáchat sebevraždu. Jmenoval se Pozdrav New Yorku. Jako řádný svobodný přístroj sebevraždu nespáchal, nýbrž různě prskal, doutnal a posléze vybuchl a přijeli na něj hasiči. Tinguely bude vystavovat letos zas. New Yorker mu věnoval Studii přes celé jedno číslo. Má batalión následníků. Bída je, že takzvané moderní umění spolutvoří tito podnikající následníci, víc podnikající než následníci, a že pak podle všech následujících Pozdravů New Yorku se soudí všechno možné."

Možná nejvlivnější a nejdůležitější kniha překladové poezie v české literatuře. Naprosto bere dech. Je vidět, že být básník je stav duše, protože Čapek, ač verše psal, jako básník známý není – tady ovšem prokázal, že básník byl, a jaký! Přispívá k tomu i jeho naprosto suverénní zvládnutí češtiny. Tuhle knihu s sebou nosilo a nosí tisíce lidí a pro všechny je radostí a inspirací.


„Já jsem ten blázen z Pampeluny,
bojím se smíchu lstivé Luny...“

11 28.07.2012