iam.sokol
komentáře u knih

Madeleine Albrightová je z mé strany snad nejobdivovanější ženou, která je ryzím ztělesněním amerického snu. K její hlavní autobiografii jsem se dostal oklikou po přečtení Pražské zimy, kterou před několika lety propagovala i tady v ČR. Tenkrát jsem měl možnost coby student navštívit její přednášku na půdě Masarykovy univerzity v Brně a už tenkrát jsem obdivoval její energii, eleganci a neskutečnou inteligenci. Kniha jako taková je opravdovým průvodcem světových dějin 90. let a ačkoliv jsem si myslel, že její život znám poměrně dobře, dozvěděl jsem se plno nových zajímavých věcí. Oceňuji i její styl psaní, kdy vážné diplomatické události prokládá vtipnými vsuvkami a různými příhodami. Právě díky nim jsem nakonec celou knihu musel "povinně" číst nahlas, takže jsem dělal svému příteli rovnou audioknihu. Obdivuji její život a její kariéru, a jestli někdo udělal opravdu skvělé jméno Československu ve světě, je to vedle Václava Havla právě Madam Secretary.


Opravdu perfektní kniha, v níž Agatha Christie dokonale skloubila hned vícero svých detektivních hrdinů, kteří rozplétají vraždu bez důkazů. Až do samotného konce člověk netuší, kdo je ve skutečnosti vrah. A když už tušíte, kdo by to mohl být, nastane další a další zvrat. Agatha tohle prostě umí dokonale.


Za mě velmi povedeně napsaný hanopis, po svých výměnách názorů s Jiřím Ovčáčkem si i troufám tvrdit, že leccos je z toho skutečně realita. Stylem mi to trochu připomíná Jonassonova Stoletého staříka, což vlastě není vůbec na škodu. Já jsem se velmi pobavil a ačkoliv považuji Ovčáčka za jednu z nejjedovatějších osob veřejného života, lidsky je mi ho líto, protože se obávám, že ho skutečně nikdo nemá rád.


K Duně jsem se tak nějak oklikou po mnoha a mnoha letech vrátil v souvislosti s novým připravovaným celovečerním snímkem. Po traileru mi vyvstaly vzpomínky z dětství na seriál a ještě starší film, proto jsem si řekl, že bych si mohl knižní předlohu přečíst. První díl této ságy je doslova epický. Herbert skvěle zkombinoval naší pozemskou filozofii a náboženství, které obohatil o své prvky a zasadil do vzdálené budoucnosti. Není to tradiční akční sci-fi, ale rozsáhlý svět, který člověka nutí přemýšlet. Těším se na další díly.

Po přečtení knihy Já, Claudius jsem se musel okamžitě vrhnout na pokračování. Graves v tomto díle přitvrdil v oblasti historických faktů, a to často na úkor plynulosti vyprávění Claudia. Věnoval se detailním popisům císařských velkých staveb, válce v Británii, počátkům křesťanství a celkově náboženským konfliktům nebo plánovaným ústavním reformám. Přestože se kvůli těmto pasážím kniha četla trochu těžkopádněji než předchozí díl, jsem za tyto části velmi rád, protože čtenář si všechny tyto milníky může dosadit do časového rámce Claudiova období vlády. I zde musím opět vyseknout Gravesovi poklonu za precizní rešerše dostupných antických pramenů a jejich přetavení do knihy, která je historicky velmi přesná.


Kniha, ke které se vracím každý rok co rok. Rodina Dona Aprila je mi blízká stejně tak jako rodina Dona Corleona, což je možná způsobeno i tím, že jsem ji četl mj. během letní dovolené na Sicílii (což si vysloužilo i pár pohledů kolemjdoucích na pláži při pohledu na obálku knihy). Poslední dílo plně dokončené Mariem Puzem má u mě speciální místo a už se těším na léto, až ji znovu otevřu.

S radostí jsem přispěl na knižní vydání této unikátní sbírky dadaistických básní všeschopného A.B., neboť se domnívám, že tento literární úkaz bude jednou bořit rekordy v aukčních síních. Nikdo nám totiž neuvěří, že něco takového tady opravdu proběhlo.


Naaah. Námět je opravdu originální a zajímavý, ovšem zpracování s každou přečtenou stránkou čím dál víc vázlo. První třetina byla velmi čtivá, ale s každým novým setkáním dalšího "staničního národa" jsem už opravdu jen odpočítával kolik stránek mě ještě čeká. Druhou polovinu jsem už jen přemýšlel, zda knihu odložit. Za mě moc překombinované, chápu teda, že sci-fi, kor postapo sci-fi je surreálné, ale všeho moc škodí a v případě Metra jsem se modlil, abych už byl u konce. Do zbytku trilogie se budu asi hodně přemlouvat a to je v případě tohoto žánru co říct.


David Attenborough bez skrupulí popisuje své svědectví o postupně vymírajícím světě a na již zavedených příkladech ve světě ukazuje, jak by bylo možné tento proces zvrátit. Ano, některé jeho návrhy možná zní utopicky, nicméně v jednom má pravdu. Náš svět je v současné době neskutečně bohatý, aby si takovou transformaci mohl dovolit. A velké státy s ní již začínají, bohužel však často na úkor chudších států. Po přečtení knihy jsem se podíval i na doprovodný film, který - přes nádherné záběry a komentáře samotného Sira - vynechal spoustu detailů z knihy, nicméně hlavní poselství zůstává. P.S. Život na naší planetě je jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, kdo má ambice vstoupit do politiky.


Druhý díl Bratrstva krve už není taková jízda jako byla jednička. Mezi jednotlivými akcemi je větší množství hluchých míst, nicméně ta jsou vyvážena ještě většími bizáry v podobě upírů-transvestitů apod. A já tohle prostě mám rád. Jak jsem ale psal u předchozího dílu, nemůžeme čekat nějakou červenou knihovnu, zato však skvělou bohapustou krvavou jednohubku.


Jedním slovem - mindfuck. Měl jsem trochu obavy, aby po celkem rozjetém druhém dílu King nespadl zpět k rozvláčnosti Pistolníka. Ovšem takovou jízdu, jakou jsou Pustiny, jsem opravdu nečekal. Prozatím je Temná věž jednoznačným kandidátem na jednu z nejlepších sérií ever, jen prosím, ať jsou takové i následující díly.


Zatímco u Waltariho Sinuheta a Etruska se četla kniha prakticky sama už od první stránky, tady jsem měl zpočátku celkem problém se do knihy nějakým způsobem začíst. Přikládám to však historickému období, do kterého je zasazen děj (ano, se středověkem nejsem zas takový kámoš jako se starověkem) a místy až fanatickému chování Jana Angela, které mě místy lehce iritovalo. Dobré dvě třetiny knihy jsem si říkal, že výsledné hodnocení bude spíše průměrné, ovšem posledních více jak 100 stránek bylo naprosto epických. Ve výsledku knihu hodnotím jako další zdařilé Waltariho dílo a jak už tady v komentářích někdo zmínil, dokázal bych si představit i přenesení knihy na stříbrné plátno.


Předchozí tři díly Nadace se četly prakticky samy díky svižnosti děje. Čtvrtá kniha je však víc kecací, protože nabízí na stejné scény různé úrovně pohledu. Nechybí ovšem politika, vesmírné lodě, intriky, mocenské ambice, touha po vyšším dobru, jestli se to tak dá nazvat, a opět několik "whaaat?" momentů. Výsledek je jen lehce o něco slabší než předchozí díly, ale stále velmi kvalitní.


Pokračování Nadace je tentokrát "omezeno pouze" na dvě části, nicméně to v žádném případě neubírá na kvalitě pěkně rozehrané série. Spíše naopak, některé zápletky byly o něco propracovanější a naprostý mindfuckový závěr mě donutil hned otevřít třetí knížku.


Po knize Boss Babiš jsem potřeboval trochu vyvážit a kým jiným, než Václavem Havlem. Krásné vzpomínky Ladislava Špačka na pana prezidenta mi vykouzlily úsměv na tváři, zároveň mi však také bylo trochu smutno. Pane prezidente, chybíte nám tu.


Po dvou dílech Claudia od Roberta Gravese jsem se rozhodl ještě chvíli zůstat ve starověkém Římě a přečíst si dílo o jiné císařské dynastii. Respektive o ženě, jejíž ctižádost zapříčinila občanskou válku a vznik nové římské éry. Posteguillo pojal vyprávění podobně jako Graves, ovšem díky podrobnému popisu občanské války a jednotlivých částí konkrétních bitev měla kniha dynamičtější spád, takže se četla velmi prakticky sama. Základní historická fakta, alespoň co se týče dějinných událostí a osudů císařů, pak vykreslil autor poměrně dost přesně. Zaznamenal jsem, že v roce 2020 byl vydán druhý díl (prozatím jen ve španělštině) obsahující události po ustavení Severovské dynastie a už teď se těším na jeho český nebo anglický překlad. A jak poznamenal v historickém dovětku i Posteguillo, podle tohoto námětu by se dal natočit epický historický seriál, takže Netflix, šup šup.


K příběhu o Adrianě jsem se nedostal přes samotného Alberta Moraviu, ale oklikou přes jedinečnou éru italského filmového neorealismu, do které právoplatně patří též stejnojmenný snímek režiséra Luigiho Zampy. Moraviovi musím vyseknout opravdu velkou poklonu, protože dokázal napsat působivý román netradičně z pohledu samotné hlavní hrdinky, díky čemuž máme i my - muži - možnost se vžít do Adrianiných pocitů, jejích myšlenkových pochodů a způsobu chování v určitých situacích. Za mě skvělé dílo a už se těším, až si přečtu Moraviovu knižní předlohu dalšího italského filmového veledíla (Horalka).


Absurdní zoufalost, marnost a spleť byrokratických uliček, z kterých nevede žádná cesta ven, snad se jen tomu všemu poslušně podřídit. Zámek je svým způsobem zajímavá kniha, ale čte se strašně těžko. Nemyslím si, že se k ní někdy v budoucnu vrátím.


Sophia Loren. Už když jsem jako náctiletý poprvé viděl její herecký koncert s Marcellem Mastroiannim ve filmu Včera, dnes a zítra, okamžitě si mě získala svou osobností. Právě díky ní a jejímu talentu jsem si postupně vypěstoval lásku k Itálii, italské specifické kinematografii, italštině a jejím dialektům, k nejlepší kuchyni na světě, k italským městečkům a vesničkám v nejzapadlejších koutech provincií, k Italům jako národu a k jejich zvykům. Když nad tím tak přemýšlím, nikdo jiný z oblasti kultury neměl na mě takový vliv jako právě Sophia Loren. Děkuji ji za to, že svůj pestrý život shrnula v této autobiografii a dovolila nám tak nahlédnout do nitra svého soukromí, ať už se jednalo o šťastné či smutné zážitky, nebo úspěchy i pády. Je živoucím důkazem toho, že každý sen se nám může splnit nehledě na okolnosti a podmínky, z kterých pocházíme. Přečetl jsem už hodně biografií, ovšem tato má speciální místo nejen v mé knihovně, ale především v mém srdci. Grazie, Sophia.


Třetí díl Duny je zase o něco jinačí než oba předchozí. Tentokrát Herbert přidal více děje, ovšem ne na úkor myšlenek o filozofii a náboženství, kterých je v této knize opět požehnaně. Po přečtení Dětí Duny už mohu naplno prohlásit, že jsem celé této sérii bezmezně propadl a už teď vím, že ji rozhodně nečtu naposledy.
