iam.sokol komentáře u knih
Tim Marshall se opět zaměřil na vybrané světové regiony z pohledu geografie, což navazuje na jeho předchozí dílo. Kniha nabízí čtenářům vstup do základů globální geopolitiky. Pro běžného čtenáře může být tento přístup přístupný a podnětný, ale knize jako celku bych přisoudil omezenější informační nebo vědeckou hodnotu. Jisté kapitoly jsou trochu diskutabilní, jako ty zaměřené na separatistická hnutí a vesmírnou politiku. Například představa o aktuálnosti samostatnosti Sicílie nebo Slezska působí poněkud odtrženě od dnešní reality.
K rodu Medici jsem se vrátil po několika měsících v rámci čtenářské výzvy, kdy jsem knihu začal číst na jaře během dovolené v Toskánsku. Dějiny Medici jsou skutečně fascinující, ať už jde o jejich vliv na italské a evropské dění, nebo o jejich zásluhy na rozmachu renesance a umění. Těšil jsem se, že se dozvím více o jejich vzestupu, vládě i pádu. Autor se rozhodně snažil, ale bohužel v omezeném rozsahu 320 stran. Na tak malé ploše je natěsnáno množství jmen a událostí, přičemž politické souvislosti jsou zkráceny ve prospěch detailů o tom, co který Medici jedl, nebo jaké umělecké dílo koupil či zadal. Tyto informace jsou sice zajímavé, ale bohužel se v textu tlučou dohromady, což vedlo k tomu, že jsem se od poloviny knihy začal ztrácet v tom, o kom nebo o čem je právě řeč. Přesto bych knihu doporučil každému, kdo se zajímá o tento slavný rod, který zformoval Toskánsko. A ještě víc doporučuji navštívit Toskánsko samotné.
(SPOILER) Naprosto famózní závěr trilogie, který se zařazuje mezi to nejlepší, co jsem kdy četl. Ten záběr fantazie a myšlenek, jaký Liou Cch´-Sin převtělil do této knihy je absolutně neuvěřitelný. Nad to všechno dokázal své vize zpracovat tak čtivě, že jsem celých těch 750 stránek zhltl během necelého týdne. A že jsem touto knihou doslova celý ten týden žil dokazuje i fakt, že se mi o ní i každou noc zdálo, což se mi nestalo už hodně dlouho. Vskutku skvělé literární dílo a už teď se těším, až se k trilogii vrátím, protože je mi jasné, že mi při prvním čtení utekla spousta detailů. P.S. Autor si nechal trochu otevřená vrátka na pokračování, takže moc doufám, že se k tomuto příběhu zase vrátí.
(SPOILER) Druhá kniha této trilogie by mohla být de facto i její závěrečnou s jakože happy endem. Oproti předchozímu dílu se tady více mluví a politikaří, nicméně i milovníci vědy a fyziky si opět přijdou na své. Zaujal mě zejména samotný koncept kosmické sociologie a její aplikace v samotném ději, kdy jsem se neustále nemohl ubránit dojmu, zda se podobného až filozofického diskurzu dočkáme ještě za našeho života nebo ne.
Celou trilogii jsem už nějaký ten čas sušil doma v knihovně, a když mi o ní minulý týden opět básnil kamarád u pivka, který ji četl už potřetí, pustil jsem se konečně do ní taky. První díl mi trochu připomíná směsici Duny a Nadace, kde se potkává hned několik témat. Od sociologie přes ekologii až po politiku a filozofii a - to především - fyziku. Za mě nečekaně kvalitní úvod, přestože jsem se místy trochu ztrácel ve vědeckých pasážích, zejména na konci.
Druhý díl příběhu o jedné ze dvou nejmocnějších římských císařovnách byl bezesporu ještě lepší než ten první. Musím opravdu vyseknout poklonu Posteguillovi za naprosto perfektní a poctivou rešerši historických pramenů s tím, že některé odchylky jsou vysvětleny v historické poznámce v závěru knihy. Základní fakta pak dokázal čtivě přenést do samotného románu, který se četl jedna radost. A jako milovník starověku oceňuji i zapojení božských intermezz z Olympu a říše mrtvých, která dala celému příběhu určitý mystický nádech.
(SPOILER) Po více jak jednom roce jsem konečně dočetl celou sérii Temné věže. Pravda, poslední díl jsem lehce za polovinou po smrti některých hlavních postav mírně zklamaný odložil, protože mě King naštval. Nakonec jsem se po několika měsících ke knize vrátil, abych se tedy dozvěděl závěr celé ságy, který je tak trochu jalový. Jakoby sám King nevěděl, jak to má celé ukončit (přestože v dovětku tvrdí, že série neměla být o cíli, ale o cestě k tomuto cíli). Každopádně necítím se být úplně naplněný, jak jsem očekával, a stále mi zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Navíc chování některých postav mi v kontextu celé série připadalo ke konci putování až iracionální. Je to škoda, protože v předchozích dílech jsem oceňoval propracovanost příběhu, odkazy na jiné žánry a díla, provázanost světů. Ale tady to bylo takové odfláklé a místy prvoplánové. Nicméně pokud bych měl brát sérii jako celek, King vytvořil zcela výjimečný svět, do kterého se rád jednou zase vrátím. A doufám, že v něm budou Jake i zde tolik hejtovaný Ochu.
Po několika měsících jsem se vrátil zpátky k Temné věži. Předposlední díl může sice působit chaoticky, ale pokud člověk dává pozor, všechny dějové a časové linky do sebe krásně zapadají. Zpěv Susannah je tak krásnou předehrou k závěrečnému dílu, který tentokrát nebudu odkládat a vlítnu rovnou na něj.
David Attenborough bez skrupulí popisuje své svědectví o postupně vymírajícím světě a na již zavedených příkladech ve světě ukazuje, jak by bylo možné tento proces zvrátit. Ano, některé jeho návrhy možná zní utopicky, nicméně v jednom má pravdu. Náš svět je v současné době neskutečně bohatý, aby si takovou transformaci mohl dovolit. A velké státy s ní již začínají, bohužel však často na úkor chudších států. Po přečtení knihy jsem se podíval i na doprovodný film, který - přes nádherné záběry a komentáře samotného Sira - vynechal spoustu detailů z knihy, nicméně hlavní poselství zůstává. P.S. Život na naší planetě je jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, kdo má ambice vstoupit do politiky.
Nikdy bych nečekal, že se zrovna v Temné věži dočkám odkazů na úplně jiné knihy či filmy z diametrálně odlišného žánru a období nebo dokonce zmínky děl samotného autora. Ale vlastně u Stephena Kinga by mě to nemělo vůbec překvapovat. Vlci z Cally jsou si v mnohém podobní s předchozím Čarodějem a sklem, jen jsou méně rozvláční a namísto vyprávění jsem se dočkal dalšího vývoje hlavních postav. Chvílemi je to opět totální mindfuck (jakože Zlá Tonka, Salem...), na což si už asi začínám i zvykat. Jen si říkám, čeho se dočkám v dalším dílu, Hobbitů, Darth Vadera nebo Kleopatry?
Po rozjetých Pustinách se rozhodl King trochu zpomalit v cestě ka-tetu k Temné věži a sepsal poměrně rozsáhlé intermezzo, které pojal formou milostného románu s nádechem westernu. A vlastně proč ne.
P.S. Stále mě fascinuje to, že člověk nedokáže odhadnout období, v němž se nachází Rolandův svět, kde lidé zapomněli, jak fungují stroje, kde lidé znají naftu, ale neví jak ji rafinovat atd. Snad se v následujících dílech dozvíme něco více o tom, jakým způsobem se svět hnul.
Jedním slovem - mindfuck. Měl jsem trochu obavy, aby po celkem rozjetém druhém dílu King nespadl zpět k rozvláčnosti Pistolníka. Ovšem takovou jízdu, jakou jsou Pustiny, jsem opravdu nečekal. Prozatím je Temná věž jednoznačným kandidátem na jednu z nejlepších sérií ever, jen prosím, ať jsou takové i následující díly.
Stejně jako miliony jiných i já jsem vyrostl na knihách o Harrym Potterovi a ve svých 32 letech čas od času jdu a přečtu si celou sérii a kouknu na všechny filmy. Díky Tomu Feltonovi jsem se na okamžik mohl vrátit do kouzelnického světa, tentokrát však z druhé strany z pohledu jednoho z hlavních aktérů. Prakticky tři čtvrtiny knihy tvoří historky z natáčení a jen velmi povrchově se zaobírají dospíváním a duševním vývojem Toma Feltona. Osobnější hlubší zpovědi jsem se dočkal až v samotném závěru knížky. A přesně těch posledních několik desítek stran je to, co jsem chtěl v celé knize. Škoda. Na druhou stranu to ale asi chápu, koneckonců i Draco Malfoy, s nímž měl Tom Felton dle jeho slov leccos společného, byl tajemný kluk, který dával své emoce a myšlenkové pochody jen velmi zřídka najevo. V případě autobiografie je to však velmi málo. Škoda.
Zatímco u Waltariho Sinuheta a Etruska se četla kniha prakticky sama už od první stránky, tady jsem měl zpočátku celkem problém se do knihy nějakým způsobem začíst. Přikládám to však historickému období, do kterého je zasazen děj (ano, se středověkem nejsem zas takový kámoš jako se starověkem) a místy až fanatickému chování Jana Angela, které mě místy lehce iritovalo. Dobré dvě třetiny knihy jsem si říkal, že výsledné hodnocení bude spíše průměrné, ovšem posledních více jak 100 stránek bylo naprosto epických. Ve výsledku knihu hodnotím jako další zdařilé Waltariho dílo a jak už tady v komentářích někdo zmínil, dokázal bych si představit i přenesení knihy na stříbrné plátno.
Kdo má rád starověkou, kór řeckou mytologii, ten bude v sedmém nebi. Skvělá dovolenková oddychovka, kterou jsem zhltnul za dva dny na pláži.
K Válce bohů jsem došel vlastně úplnou náhodou, když jsem hledal nějakou tematickou knihu na letní dovolenou na Korfu. Nebudu lhát a rovnou řeknu, že jsem byl zprvu trochu skeptický, protože starověk miluji a s podobnými motivy s prvky fikce si už dříve zahrávala velká světová spisovatelská jména (a ne vždy to úplně vyšlo). Nicméně po dočtení více jak 500 stran (a skoro spálených ramenech) mohu konstatovat, že Petr Jaroněk stvořil vskutku kolosální epos hned s několika dějovými linkami, u něhož jsem si místy říkal, že něco takového přece nemohl napsat Čech ve 21. století. Autor chytře zvolil archaický styl psaní, nebál se jít za hranice pevninského Řecka a naplno využil fascinující starověkou mytologii s celou plejádou bohů i bájných postav, které známe z děl Homéra. Možná to je i tím prostředím, kde jsem knihu četl, ale já jsem absolutně nadšen a budu jedině rád, pokud si něco podobného budu moci znovu zase přečíst od některého českého autora či autorky.
Pokud první část Temné věže byla taková... trochu wtf, tak Tři vyvolení už měli konečně ten drive, který jsem očekával. King zde úplně odhazuje veškeré zábrany a nebojí se kombinovat různé žánry, což kupodivu funguje velmi dobře. Děj má svižný spád a doufám, že se stejně dobře budou číst i další díly a nesklouznou zpět k rozvláčnosti Pistolníka.
Přátelé mi říkali, abych se nenechal odradit Pistolníkem, protože Temná věž jako celek je fantastická. Tak jsem se nenechal odradit, zatnul jsem zuby, těch prvních 200 stránek jsem nějakým způsobem přelouskal a teď budu doufat, že mi přátelé nelhali.
Závěr původní série o Nadaci byl snad ještě ukecanější než předchozí díl, což je škoda, protože jsem se těšil přecejen na akčnější a trochu grandióznější finále. Celá kniha je prakticky o souboji mezi individualismem a kolektivismem, který je bohužel vyjádřen donekonečna opakujícími se dialogy. Aspoň že ta odysea po vesmíru to tak trochu zachraňuje. A zatímco v předchozích dílech (především v prvních třech knihách) dokázal Asimov v samém závěru překvapit formou nečekaného dějového obratu, u Nadace a Země je to spíš takové vaření z ničeho, jakoby sám autor nevěděl, jak to má vlastně celé ukončit. Škoda. Sérii jako celek ale hodnotím kladně a až si dám od Nadace trochu oraz, vrátím se k jejím prequelům.
Předchozí tři díly Nadace se četly prakticky samy díky svižnosti děje. Čtvrtá kniha je však víc kecací, protože nabízí na stejné scény různé úrovně pohledu. Nechybí ovšem politika, vesmírné lodě, intriky, mocenské ambice, touha po vyšším dobru, jestli se to tak dá nazvat, a opět několik "whaaat?" momentů. Výsledek je jen lehce o něco slabší než předchozí díly, ale stále velmi kvalitní.