iam.sokol komentáře u knih
Třetí díl Nadace, opět dvě části. První povídka týkající se Mezkova pátrání po Druhé nadaci mi svým psychologickým soubojem dvou entit připomínala Spasitele Duny. Trochu jsem se při čtení navazující povídky s dobrodružstvím Arkádie Darellové obával, aby akce nezastínila celý ten psycho vibe z první povídky, ale naštěstí Asimov prostě věděl, co píše a naservíroval nám další wtf momenty. Začínám mít pocit, jestli není vzdáleným příbuzným Agathy Christie, která ve svých knihách také do poslední chvíle mlžila a mlžila.
Pokračování Nadace je tentokrát "omezeno pouze" na dvě části, nicméně to v žádném případě neubírá na kvalitě pěkně rozehrané série. Spíše naopak, některé zápletky byly o něco propracovanější a naprostý mindfuckový závěr mě donutil hned otevřít třetí knížku.
Naprosto famózní úvod do jistě velkolepé série. Od Asimova jsem naposledy četl Já, robot ještě jako teenager a jsem moc rád, že jsem se tehdy nepustil i do Nadace. Čekal jsem klasickou sci-fi s vesmírnými válkami a bitvami, ale díky bohu jsem dostal mnohem víc, když Asimov propojil vesmírné pozadí s intrikami a vysokou politikou. To vše zahalené jasně nalajnovanou tisíciletou budoucností, která je však aktérům (a čtenářům) skryta. Přečteno na jeden zátah a už jdu rovnou na pokračování.
Původně jsem si v rámci čtenářské výzvy dělal zálusk na verzi o Jindřichovi VIII. od Alison Weir, ale ta je bohužel k nesehnání, proto jsem se uchýlil k této velmi stručné biografii. Kdybych si tuto knihu otevřel před 12 lety v období studia na maturitu, asi bych ji ocenil o něco více jako takový úvod do otázky číslo 13 - vývoj evropských mocností v 16. a 17. století. Ale protože od té doby už mám o Tudorovcích něco trochu načteno, tak jsem se až na pár zajímavostí nedozvěděl nic nového. Velké plus této knihy je ovšem bohatý obrazový obsah, který tvoří de facto většinu knihy.
Ve své poslední knize Madeleine Albright vzpomíná na období po skončení jejího angažmá ve vysoké politice. Vtipné momenty prokládá vážnými tématy a pamatuje i na takové osobnosti, jako byl Václav Havel. Její život byl opravdu obdivuhodný a svět s její smrtí přišel o obrovskou personu vyznávající demokracii, humanismus a skutečnou službu pro stát. Madam Secretary, odpočívejte v pokoji a díky za všechno.
Grandiózní surreální, ale milé finále krvavé upíří trilogie. Kvalitou se trojka blížila prvnímu dílu s tím rozdílem, že byla o fous bizarnější. Skvělá práce, teď si asi dám od Kotlety na chvíli pauzu, ale těším se, až se k němu zase vrátím.
Druhý díl Bratrstva krve už není taková jízda jako byla jednička. Mezi jednotlivými akcemi je větší množství hluchých míst, nicméně ta jsou vyvážena ještě většími bizáry v podobě upírů-transvestitů apod. A já tohle prostě mám rád. Jak jsem ale psal u předchozího dílu, nemůžeme čekat nějakou červenou knihovnu, zato však skvělou bohapustou krvavou jednohubku.
Potřeboval jsem si po všech těch vážných tématech přečíst něco jednoduchého a Kotleta mi naservíroval přesně to, co jsem chtěl. Upíři, mimozemšťani, sex, krev, střílení, a to vše tak akčně napsané, že jsem knížku přečetl prakticky na jeden zátah. Neočekávejte nějakou náročnou literaturu, ale jen a pouze jednu velkou řežbu.
Výborná a zároveň děsivá kniha o tom, jak jsme si nechali za našimi humny vyrůst diktátora 21. století. V mnohém s Kasparovem souhlasím, naopak s některými jeho tezemi už tolik nesouzním. Především se jedná o tu část, kde rozpad "demokratického" Ruska na konci 90. let klade za vinu západním demokraciím. V mých očích si totiž za to může v prvé řadě Rusko samo. Jinak ale má prakticky ve všem ostatním bohužel pravdu. Tak snad se nám všem po únoru 2022 otevřely oči, protože jinak moc dobře nedopadneme.
Na tuto knihu jsem dostal doporučení hned od několika známých. Tim Marshall sepsal poměrně kvalitní geopolitickou příručku, kde dává do souvislosti jednotlivé regiony světa s jejich geografickým uspořádáním a možnostmi ať už přírodními nebo surovinovými. Příručka je to správné slovo, protože kdo se zajímá o světovou politiku dlouhodoběji, žádné nové informace mu tato kniha nepřinese. Naopak těm, kteří se zabývají geopolitikou jen okrajově a nechce se jim začínat zrovna biblemi diplomacie od Kissingera, V zajetí geografie určitě doporučuji.
Po knize Boss Babiš jsem potřeboval trochu vyvážit a kým jiným, než Václavem Havlem. Krásné vzpomínky Ladislava Špačka na pana prezidenta mi vykouzlily úsměv na tváři, zároveň mi však také bylo trochu smutno. Pane prezidente, chybíte nám tu.
Kmentu jako novináře sleduji už mnoho let, a když máme teď ty prezidentské volby, řekl jsem si, že se konečně pustím do této křiklavě žluté knížky, kterou jsem hodně dlouho odkládal. Co se týče stylu psaní, Kmenta zvolil krátké kapitoly, takže sází dynamicky jednu informaci za druhou. Aby se v těch všech jménech a společnostech člověk neztratil, jednou či dvěma větami je vždy připomenuto kdy, kde, kdo, co a jak. Co se však moc dobře nečte, je samotný obsah těchto kapitol. Je až děsivé, kam mohou zasahovat chapadla tehdejšího premiéra, o kterém je všeobecně známo, že nás všechny bere pouze jako prostředek k udržení si svého impéria. Bože nedej, aby se stal prezidentem.
Puzo je moje srdcová záležitost a v této knize spojil vše, co bych od "puzovské" zápletky očekával. Dostal jsem Hollywood, Vegas, násilí, sex, vášeň, lásku, vraždy, kaši z vystřeleného mozku a podobné libůstky tolik typické pro jeho díla. Chyběla mi tady Sicílie, ale tu mi vynahradil v následující Omertě. Ne, není to Kmotr a já jsem za to rád, protože rodina Corleone je jenom jedna.
Po dvou dílech Claudia od Roberta Gravese jsem se rozhodl ještě chvíli zůstat ve starověkém Římě a přečíst si dílo o jiné císařské dynastii. Respektive o ženě, jejíž ctižádost zapříčinila občanskou válku a vznik nové římské éry. Posteguillo pojal vyprávění podobně jako Graves, ovšem díky podrobnému popisu občanské války a jednotlivých částí konkrétních bitev měla kniha dynamičtější spád, takže se četla velmi prakticky sama. Základní historická fakta, alespoň co se týče dějinných událostí a osudů císařů, pak vykreslil autor poměrně dost přesně. Zaznamenal jsem, že v roce 2020 byl vydán druhý díl (prozatím jen ve španělštině) obsahující události po ustavení Severovské dynastie a už teď se těším na jeho český nebo anglický překlad. A jak poznamenal v historickém dovětku i Posteguillo, podle tohoto námětu by se dal natočit epický historický seriál, takže Netflix, šup šup.
Po přečtení knihy Já, Claudius jsem se musel okamžitě vrhnout na pokračování. Graves v tomto díle přitvrdil v oblasti historických faktů, a to často na úkor plynulosti vyprávění Claudia. Věnoval se detailním popisům císařských velkých staveb, válce v Británii, počátkům křesťanství a celkově náboženským konfliktům nebo plánovaným ústavním reformám. Přestože se kvůli těmto pasážím kniha četla trochu těžkopádněji než předchozí díl, jsem za tyto části velmi rád, protože čtenář si všechny tyto milníky může dosadit do časového rámce Claudiova období vlády. I zde musím opět vyseknout Gravesovi poklonu za precizní rešerše dostupných antických pramenů a jejich přetavení do knihy, která je historicky velmi přesná.
Jestli mám nějaké období evropských dějin opravdu velmi rád, je to doba starověkého Říma. Díky poutavému stylu Roberta Gravese jsem se dokázal na několik málo dnů přenést do doby počátků císařství a prožít všechny pletichy, aféry, ale i příběhy vedlejších postav jako by je psal samotný Claudius. Jako u ostatních knih odehrávajících se v této době, i tady jsem měl potřebu si neustále dohledávat dodatečné informace a překvapilo mě, že v základu se Graves držel poměrně historicky velmi přesně. Skvělá práce a těším se na pokračování.
Po Psu Baskervillském byly Studie v šarlatové a Podpis čtyř mým teprve druhým (potažmo třetím) setkáním s Sherlockem Holmesem v knižní podobě. Obě části kromě samotného prostředí starého Londýna spojuje prvek lehkého mysteria. Zatímco v první část se docela detailně zabývá mormony v Utahu, druhá nás zavede až do koloniální Indie. Obě povídky/romány jsou napsány velmi čtivě a napínavě, takže na víkendové sychravé odpoledne jsou naprosto ideální.
Kde jinde si znovu po tolika letech přečíst Petiškovy řecké báje a pověsti než během dovolené v Řecku. :)
K příběhu o Adrianě jsem se nedostal přes samotného Alberta Moraviu, ale oklikou přes jedinečnou éru italského filmového neorealismu, do které právoplatně patří též stejnojmenný snímek režiséra Luigiho Zampy. Moraviovi musím vyseknout opravdu velkou poklonu, protože dokázal napsat působivý román netradičně z pohledu samotné hlavní hrdinky, díky čemuž máme i my - muži - možnost se vžít do Adrianiných pocitů, jejích myšlenkových pochodů a způsobu chování v určitých situacích. Za mě skvělé dílo a už se těším, až si přečtu Moraviovu knižní předlohu dalšího italského filmového veledíla (Horalka).
Martin Řezníček je pro mě synonymem Spojených států amerických a navždy budu mít jeho tvář spojenou s reportážemi ČT z této země. Patří mezi opravdovou špičku tuzemské žurnalistiky, proto jsem se těšil, až si přečtu jeho prvotinu. A dostal jsem to, co jsem čekal. Vzpomínky na zajímavé reportáže s širokým tematickým záběrem doplnil o zákulisní informace jejich vzniku a často i o příběhy, které respondenti prozradili mimo kamery. Bohužel omezený rozsah knihy nedovolil jít autorovi více do hloubky ani zahrnout více reportáží a zkušeností z jeho amerického působení. Snad se tedy dočkáme v budoucnu další knihy.