Ikkju komentáře u knih

Tahle kniha voní tymiánem, dětstvím, dobrodružstvím a prázdninami; ale taky steskem po prázdninách, který byl v dětské mysli tragédií největší. S proudy deště které přinesl konec pro mě parádně dlouhých francouzských prázdin a nutnost odjezdu zpátky do města, jsem natahoval spolu s hlavním hrdinou...

Doprostřed krásných vzpomínek se též vkrádá vzpomínka na šok, kterým mě spisovatel vyhodil z krajiny dětství rovnou doprostřed reality, když poskočil v osudech hrdinů knihy o pár roků vpřed, a prozradil, kdy kdo z nich zemře. Tahle kniha je pro mě o lásce k životu, k lidem a nádherné krajině, a náznakem smutku z jejich ztráty...

Čtení Plevovo Robinsona mi pomohlo třeba nedávno v lese, když jsem se ocitnul sám v noci v prázdné čundrácké osadě: vyžmoulal jsem si niť z jeansů, upletl z ní knot, seškrábal zbytky vosku na stojanu u potemnělé chaty, a pomocí sirky vytvaroval do svíčky, která mě dlouhou dobu po zapálení chránila přes sametově černou tmou okolního lesa.

Tohle byla survival bible v době, kdy se tomu tak ještě ani vzdáleně neříkalo. Za pár let následovali Dva divoši, na prahu dospělosti Strach v hrsti prachu. Ale především díky Plevovi si nejspíš zbytek života budu pěstovat ten pocit /schopnost, že přežít jednu či víc nocí za městem není nic, co by mě mohlo ohrozit na životě. Naopak, dokážu si to užít jako jednu z nej věcí co může člověka potkat.

Tak nakonec jsem se ke knize dostal také a opravdu stojí za to. Autor zajímavě popisuje, co všechno musí různé stromy řešit, kdy je lepší spolupráce a kdy boj, různé osobní i společenské chování a jejich vztahy s houbami, okolními stromy i živočichy, paráda!

Do lesa chodím docela často, někdy tam strávím den či dva, po pár hodinách o samotě se většinou mozek uklidní a naladí trochu jinak než ve městě. A ať už je vlna euforie na které si jedu spuštěná prostou radostí z přírody a okamžité svobody, nebo mi pomůžou rostlinní rádcové (zajímavý je i zpětně klíč k tomu, jak se oni chovají k ostatním rostlinám, například divoký chmel se mi zdá jako klasický popínavý parazit), občas člověk objeví hodně zajímavé věci na které kouká s otevřenou pusou. Několik takových věcí mi kniha pomohla vysvětlit, u některých jsem se snad i strefil. Například monologem, který jsem si "vyslechl" od vysoké borovice o záměru, úspěchu a výšce (speciálně ke mě, mám skoro dva metry)

A u čtení si stíhám jet i svoje vlastní zájmy, teď třeba zkouším uzavřené lahve s různým prostředím - metanotvorné, nebo naopak obyčejné rostliny. Autor mechanismus čerpání vody stromem nedokázal vysvětlit, mě u toho ale napadlo, jak vyrobit jednoduché čerpadlo poháněné fotosyntézou. Pastva pro mozek prostě :)

Nevím o čem se v knize píše, nečetl jsem, ale knížka to musí být dobrá, protože náš vztah se po přečtení manželkou závratně zlepšil x). Takže za mě plný počet! (píšu to jako recesi, normálně se ke knihám které neznám nevyjadřuji ;)

Knihu vzal ke čtení do březového hájku za letního parna, rozdělal oheň křesadlem a otevřel studenou šestnáctku. Příběh se rozletěl takovou rychlostí a elegancí, že za sebou rychle nechal první nedůvěru a následně i euforii ze silného piva, které jsem stále držel v ruce, naprosto stržen příběhem; chlad oroseného skla se slil v pocit studené zdi hrazeného města Uruku, které jsem okouzlen pustil až ve chvíli, kdy se hrdinové vypravili mezi statné cedry, zbytek knihy už jsem si jenom užíval, ovíván vlahým větříkem, který rozhýbával dlouhá stébla suché trávy rostoucí mezi stepilými břízami.

Hodně příjemný zážitek, že to bylo překvapení si psát nedovolím, za to snad může zvláštní strnulost učitelek češtiny, které mě s existencí knihy seznámily, tahle kniha si podle mě ke čtení zasloužila právě spíš příchuť záškoláctví Sebastiena z Nekonečného příběhu.

Na bércournino naléhání bych se rád pokusil něco ke knize napsat. Kromě toho, že se mi osobně kniha velmi líbila, se mi hlavou honí dvě podstatné věci: jednak je otázka, jestli je příběh autentický, druhak věci o kterých autor píše jsou poměrně neuchopitelné.

U toho prvního problému by to bylo spíš na delší úvahu, ona to totiž není žádná vyjímka, že v podobné literatuře je rozpor mezi tím, co autor píše, a tím co se prokazatelně stalo.. Osobně už jsem si těmhle knížkám našel takový postoj, že je jednak neberu jako danou věc, ale ani vše co si přečtu neodmítám; pak mě nutně nemusí vylamovat o 180 stupňů zprávičky, že Don Juan je nejspíš smyšlená osoba, nebo že věčná láska R.Bacha netrvala víc než pár let. Přeneseně by to možná šlo použít na armádu spisovatelů, kteří čtenáře povzbuzují, jak realizovat svoje sny, být svobodnější a podobně. Při pečlivé kontrole bychom jistě zjistili, že kromě svých vydaných bestsellerů jsou to nejspíš stejně obyčejní lidé jako my.

Míra jejich opravdovosti jde prostě těžko posoudit, jistá opatrnost je potřeba, ale pokud jsem si tohohle vědom, je mi v podstatě šumák jak moc je to autentické. Konkrétně u téhle knihy myslím autor nevybízí k užívání durmanu, dokonce jsem si z ní odnesl pocit, že něco podobného zkoušet je celkem nebezpečné... Podstatná je pro mě myšlenka, že podobná zkušenost dokáže změnit pohled na svět, ale je nutno být opatrný a ukázněný.

Tyhle knihy jsou pro mě prostředek, jak se povznést nad běžné duševní obzory, s veškerou opatrností nutnou k podobný výletům... Mimochodem Dona Juana jsem přečetl snad desetkrát, jdu doplnit do svých oblíbených...

Klasika. S dobrým šálkem čaje a knížkou Van Gulika na klíně už jsem jenom občas kontroloval jestli se na mě odněkud nesnáší bambusová šipka, nebo jestli mi v čaji neplave otrávený jasmínový květ. Ti-ovky jsem myslím zachytil všechny, ta atmosféra je fakt podmanivá... Žertovné bylo jen občas sledovat, jak Ti řešil svůj manželský harém x)

14 06.03.2012

King je strašně zvláštní čtení, nedokážu to přirovnat k ničemu jinému, ale každý návrat k jeho knihám je vždy trochu jako návrat domů. I když jeho příběhy většinou spějí k nějakému průseru, někde vzadu jsem si ale vždycky našel kus naděje. Jeho knihy se čtou tak nějak samy, je to sázka na jistotu.

Mrtvá zóna pro mě nebyla výjimkou, čtivé, i přes délku svižné, a zpětně si vzpomenu na pocit, jako bych vždy kousek dopředu tušil, co bude dál. A pozor SPOILER, i za tu cenu, že jsem tušil/si myslel, že to dopadne pro hlavního hrdinu aspoň o kousek lépe.

Četl nesčetněkrát, miluju atmosféru tajemství jeskyň Sněžného muže, zvláštní napětí Peruánského deníku i pohádkový postapo svět Arnala.

Otvírám tak často, že komiks nemá cenu vracet do knihovny, a tak většinu času leží na okně na hromádce časopisů (přežil tisíce čistek tiskovin, a už i žena ví, že tenhle sešit je hájený).

Jinak koukám, že to začíná být pomalu sběratelský kousek. Já jej ale určitě neprodám, nedokážu si představit, že bych tuhle vlastně už součást našeho bytu neměl někde poblíž k nahlédnutí.

13 23.07.2016

Od přečtení Ferdovo příběhů v dětství o tom uvažuji, pořád jsem si nebyl jist, ale těsně před čtyřicítkou už vím skoro s jistotou: Beruška byla pěkná mrcha!

Nejdřív jsem se ženou shlédnul film, čistě jenom ze zvědavosti, jak dlouho bude trvat, než mě "ženský" žánr uvede do stavu duševní katalepsie (mužský mozek je prostě stavěný jinak). Ale ouha! Po pár minutách jsem zjistil, že jde o perfektně poskládaný a podaný příběh plný humoru, vtipných postřehů, a i to dojetí musím přiznat!

12 31.10.2014

Příběhy nejsou psané texty, dokonce snad ani obrázky, spíš tichem mezi vyřčeným. Krásné.

Na první čtení se mi nejvíc líbil příběh starého pána, který se jeví jako paličatý a vlastně už nesvéprávný, přitom je to možná spíš projev svéhlavosti a pokusu o to, zachovat si aspoň trochu svobody.

Příběhy by měly být asi depresívní, na mě ale působily zvláštně osvobozujícím dojmem. Paráda!

Zajímavé čtení se kterým padla moje představa, že ztracení polárníci zapípali rádiem, letadlo, pokud uměli udat polohu, pro ně doletělo, nabralo je a bylo hotovo. Místo toho se kolem trosečníků rozjela mašinérie záchranných výprav, základna vysílala, ale neposlouchala, házela klacky pod nohy ostatním, letadla se otáčela zpět na dohled trosečníků, lodě si razily cestu ledem, který byl na hranici jejich možností, a trosečníci spolu se "záchrannou" výpravou (Malmgren) a troskami vzducholodi pluly po moři v podivném tanci driftu ledových polí.

Potěšil mě autor, který i v těžkých podmínkách nezapomněl na svůj výzkum a běhal po ledě s měřáky kosmického záření, aby o chvíli později výpravě vysvětlil, že to nejsou vůbec odtažité věci, ale že měří jevy, které jim třeba aktuálně neumožňují spojit se se základnou. Autor do knihy samozřejmě neopomněl vložit schema rádiového přístroje Giuseppe Biagiho.

Dokumentární styl knihy se mi zdál poněkud vleklý, ale na druhou stranu pokud někdy dojde na diskusi o tématu, měl bych být schopen přispět s hodně přesným přehledem celé akce. A až se mi podaří přechroupat jeho knihu o záření, dám si od něj určitě i nějakou akčnější knihu.

Tuhle knihu jsem nečetl, nýbrž prožil. V době, kdy jsme ve škole brali přírodní společenství, jsem domácí úkoly připravoval tak, že jsem proseděl x hodin na vybraném místě (travnatá stráň, břeh, lom) a pozoroval, co tam roste a žije (a to víc než pečlivě, ikdyž někdy i s trochou adrenalinu - návštěva jeskyně v lomu, pobyt na ostrůvku při povodních).

11 13.08.2015

Schroupal jsem druhý díl deníku hned v závěsu za prvním, jaképak s tím štáchy... Počet vykouřených cigaret za tu dobu: 29, počet nových známostí: 0

11 21.01.2014

Svět je plný hledačů legendárních zemí, s vědoucím úsměvem rádi naznačí, kde se daná země skrývá. Přesně ukázat na místo nelze, jde přeci o vědomosti zasvěcených; kam bychom přišli, kdyby to věděl každý!

A přitom jsou možná tyhle tajné země jenom místa ve vlastní mysli, ráje ve kterých bychom rádi žili, kdyby svět byl ideální..

Ale není myslím dobré tyhle "zasvěcence" odsuzovat, přestože kdyby si všichni stoupli kolem mapy a každý špendlíkem označili místo, na kterém leží například Atlantida, vznikl by z mapy dokonalý ježek; tomu, komu jsou legendární země ukradené, možná chybí podstatný kus obrazotvornosti, představivosti či touhy...

Pro mě je kniha nesmírně zajímavým katalogem míst fantazie, s autorovo podáním jak a proč příslušná místa vznikala. Skvělé jsou i úryvky z literatury, která místa zmiňuje, rád se přistihuji při tom, že zdroj znám, a mám tedy pocit, že jdu pěšinkou, která je mi důvěrně známá... Výborný počin!

... a ještě, kniha obsahuje i polemiku s teoriemi Dana Browna! Někde v hlouby duše jsem to čekal, protože se svými teoriemi otřel o podobná témata kterými se zabývá i Eco... celkem očekávaně potvrzuje, že jde o nalakovaný prd... :)

Pro mě pohodová záležitost ve stylu anglického čaje o páté. Čtení knihy jsem měl skoro jako rituál, anglická rozvláčnost knihy přetékala i do mě, a jen zvolna jsem se prolamováním brožovaného hřbetu knihou prokousával. Krásný příběh s příměsí temného odstínu, u kterého jsem se nedokázal rozhodnout, zda je tam díky temným světům magie či zda vyplývá z pochmurnosti doby. A i přes ten pocit temna, či možná i díky němu to pro mě bylo příjemné počtení..

Mimochodem mám myslím anglické vydání v červené! vazbě x)

11 14.03.2013

Nejspíš nedokážu napsat komentáře k dalším potterovkám, natolik mi díly mezi sebou splývají, ale řada za komentář rozhodně stojí! S manželkou jsme jí zhltli komplet, některé díly dokonce z netrpělivosti v anglině či z pirátských kopií z netu. Harry Potter je prostě výborné čtení plné napětí, kouzelný svět je tak přirozenený a živý, že nemusím být zrovna nadšenec stojící ve frontě na premiéru se špičatou čepicí na hlavě, abych si to vychutnal...

Tahle kniha měla nezapomenutelné místo v mojí dětské knihovně. Jak lákavé pro mě bylo tenkrát žít staromládeneckým životem, pro zábavu sestřelovat revolverem pendlovky nad krbem, nebo se věnovat laboratornímu koutku plnému zkumavek a křivulí. Linka sherlockova kokainismu mě tenkrát ještě nezajímala, stejně jako to, že dlouhodobé střílení ve vlastním pokoji a staromládenecký život není pro každého, ikdyž je vyvážený hloubkovým studiem čehokoliv :x

11 26.10.2012

Ve vonnegutovkách hrdinové pronáší cynické úvahy do pošmourné reality bez perspektivy, tohle postapo by si dalo říct asi daleko víc lidí - velkoměsto, ve kterém je obživa tak málo náročná, že zbývá dost energie na umělecké nápady. Paráda!

Knihu jsem rozečetl na prahu mezi dvěma průsery, na konci pandemie a začátku ruské invaze. Tísnivé pocity z ještě většího bahna než toho, které zvolna odchází mi kniha zvládala alespoň trochu kompenzovat. Vždyť obrana, kterou obyvatelé města zvolili je tak krásně lidská - "mrtvola" byl voják, ke kterému se nepozorovaně připlížili a lípli mu na čelo lístek s nápisem "mrtvý".

Balzám na duši. I když náš svět se asi blíží spíš té vonnegutovské chandře...