Ikkju komentáře u knih

Naprostá paráda, není potřeba ani komentovat. Snad jen můj skromný návod na "vikingskou" kánoj vyrobenou za půl hodiny: vezmi pádlo, levou nohou ho přišlápni téměř kolmo proti palubě a zafixuj o zadní příčník lodi, pod rukověť pádla uvaž násadu od koštěte a na oba konce zavěš oka celty, zafixuj je uzlíkem lana, které přišlápneš pravou nohou a úhel natočení plachty zafixuješ posunutím a přimáčknutím lana kolenem k obrubě kánoe. Pokud se něco podělá, zvedni špičku levé nohy a celé se to poroučí k zemi a téměř na místě zastaví. Funguje na zadní vítr, manévrovat jde pádlem ponořeným u zádi zhruba v rozsahu asi 40°, za svižného větru jsme předjeli všechny malé lodě a větší motorové čluny se nám vzdalovaly opravdu jenom zvolna. Ahoj!

K elektronice jsem se dostal bohužel v poměrně pozdním věku. Proč bohužel? Protože kromě toho, že tvoří podstatné zázemí našich životů, je opravdu zajímavá. Kdo ví nebo koho vůbec napadne, jak fungují běžné předměty denní potřeby jako je TV ovladač, telefon, hodinky s měřením tepu nebo elektronická nálepka v knize, která hlídá, zda jste ji náhodou neodnesli bez zaplacení? Ale když se nad tím člověk zamyslí, je málo okamžiků, kdy člověka tiše nedoprovází životem.

Dospělí mají většinou jiné starosti, ale děti by mohly vcházet do čím dál složitějšího světa alespoň se základní znalostí toho, jak věci fungují. Že je to nad lidské síly? Podle mého nikoliv, svět elektroniky je přísně logický, často stačí znát základní prvky a spoustu dalších si můžeme domyslet sami.

Že jsme dnes mnohem dál než v době, kdy šlo chybějící diodu do rádia elektronky nahradit kouskem pyritu? Většinu součástek ale pořád tvoří jen ty jednoduché diody a tranzistory, jen jsou menší a rychlejší. Signály se dnes používají ve vyšších frekvencích, ale princip je pořád stejný.

V Hamíkovi trojce je kromě obvyklých příspěvků zajímavý seriál japonského radioamatéra, který popisuje principy antén od prvních úspěšných přenosů až po dnes používané technologie, jako jsou nrf čipy, bezdrátové nálepky do knih či problematiku návrhu antén moderních telefonů. Pro mě jedna z prvních témat, kterým se nehodlám prakticky zabývat, ale pro osobní přehled považuji za důležité vědět, proč umí to co umí, a proč naopak neumí věci, se kterými si je lidi často mylně spojují.

Za zmínku stojí i dlouhý seriál Octopus Labu (10-34.díl), také díky kterým se mi kdysi podařilo po pár týdnech moření naprogramovat a spájet jednoduchou herní konzolku s čipem attiny85 a zapařit na ní Space Attack. Věc, kterou jsme si celé dětství jen tiše představovali je dnes vlastně docela jednoduchá, stačí se dobrat důležitých věcí a překonat představu, že je to nad moje schopnosti.

Mlaďas mi sice pod ruce kouká jenom občas, na víc nemá trpělivost, ale snad aspoň odkouká tu podstatnou věc, že v dnešní době je opravdu jednoduché vyrobit věci, které se na první pohled jeví složitě až nepochopitelně. A že je vlastně daleko větší zábava přijít na to jak, než je jenom pasivně konzumovat.

Ve vonnegutovkách hrdinové pronáší cynické úvahy do pošmourné reality bez perspektivy, tohle postapo by si dalo říct asi daleko víc lidí - velkoměsto, ve kterém je obživa tak málo náročná, že zbývá dost energie na umělecké nápady. Paráda!

Knihu jsem rozečetl na prahu mezi dvěma průsery, na konci pandemie a začátku ruské invaze. Tísnivé pocity z ještě většího bahna než toho, které zvolna odchází mi kniha zvládala alespoň trochu kompenzovat. Vždyť obrana, kterou obyvatelé města zvolili je tak krásně lidská - "mrtvola" byl voják, ke kterému se nepozorovaně připlížili a lípli mu na čelo lístek s nápisem "mrtvý".

Balzám na duši. I když náš svět se asi blíží spíš té vonnegutovské chandře...

Vyzvedl jsem si knihu v Šuplíku, popošel o pár stovek metrů dál do pivotéky, objednal si na zahrádku třetinku pěnivé dvanáctky a náhodně nalistoval první povídku - Les. Celkem rychle na mě dýchla hutná atmosféra, někde mezi povídkami od Gata a Stalkerem, paráda!

Knihy do kapsy sebou vozím od lesních kempů po dlouhé jízdy na babetě po kraji, čtu si v nich když se objeví volná chvíle, nebo naopak když věci se zamotají a je potřeba si uklidnit hlavu. Vím, že podle jedné povídky se nemá soudit, ale jsem si téměř jistý, že přesně tenhle pemikan v kapse mě nezklame!

Na twiteru jsem narazil na recenzi knihy od uživatele Wu Weje (mám ho na DK v přátelích?), a moje fantazie si knihu hned spojila se studií goril paní Fosseyové, nicméně autor se odkazuje spíš na studii šimpanzů a hyen skvrnitých, což ale na věci moc nemění.

Zajímavé na tom je, že o zvířeti, které se vyskytuje v hojném počtu přímo za našimi humny jsme donedávna věděli tak málo, nikdo včetně myslivců například neviděl narození mláďat. Zatímco se mi mlela recenze v hlavě, vyrazil jsem na noc do blízkého lesa, podobně jako to dělávám od svého mládí. A náhoda tomu chtěla, že ač spím běžně pár metrů od zvířecích stezek a neměl jsem zatím tu čest s ničím jiným než zvuky přesunu, tentokrát na mě zachrochtalo křoví přímo přede mnou, navíc cestou k ležení.

Zdá se to banální, ale pokud stojíte se slabou čelovkou přímo na zvířecí stezce uprostřed noci, všechny vaše smysly jsou v tu chvíli vzhůru, připravené zapnout i tělo, které začíná být vteřinu po vteřině nasáklé tím správným dopingem, který se hodí pro hoodně rychlou akci.

Jako čerstvý majitel placičky jsem střelhbitě vyjel po kmeni stromu, a jak se ji horečnatě hladit s dotazem "divočáci březost" na globální informační síť. Nejsem pecivál, v přírodě jsem jako doma, ale divočáci jsou opravdu plaší! Čest jsem měl jenom jednou, na ležení vzdáleném pár metrů od kaliště, ale vyšší terén mě zbavoval nutnosti na to reagovat kvůli čemukoliv jinému, než kvůli klidnému spánku.

Kniha začíná popisem sbližování se skupinou, a trpělivostí, pravidelností a ignorováním věcí které "nejdou" se autor postupně stává členem skupiny a odnáší si poznání chování, vztahů a všech záhad ze života prasat divokých. Nejsem schopen, nebo spíš ochoten věnovat stejnému tématu ani zlomek času jako autor, ale čtení ze života divočáků si opravdu užívám. A pokud při dalším "kontaktu" s tímhle zajímavým druhem budu reagovat alespoň trochu racionálněji, splnila pro mě svůj smysl vrchovatě. Krásná, poučná a zajímavá kniha!

(SPOILER) Robůtci vzájemným láskyplným otesáváním v minulém dílu vytvořili nerozlučnou dvojku a zvláštně vykolejený stav města po návratu je definitivně stmelil.

Na první čtení jsem vůbec nezabral šponu, teprve podruhé jsem se dokázal naladit na jemnou linku knihy. Na konec příběhu jsem zvědavý, na založení nové civilizace by trumberům chyběla výrobní linka, na odstřelení "zdroje" a tím i robotího fašismu odhodlanost. Nebo ne?

DODATEK: Na knihy navazuje interaktivní projekt, ve kterém vás robotí trumberové provedou základy umělé inteligence a práce s ní. Více na https://roboti.gg/

V předchozích dílech se děcka i dospělí mohli dočíst o spoustě zajímavostí z elektroniky, IV. díl zabere hlubokou šponu hned na začátku: vyprávění o tom, jak šikovný chlapec v 15 letech z vyhozených součástek vyrobil vysílač a spustil pirátskou rozhlasovou stanici, o jeho kolegovi s automatickým vysíláním napojeným na sloup veřejného osvětlení, anebo rovnou o realizovaném pirátském televizním kanálu :o A to vše v době, kdy to bylo tak trochu o pusu.

To, co je za klidných dob příjemná zábava může za dob neklidných získat jiný, každopádně velmi silný význam. Umět komunikovat na dálku nezávisle na nějaké síti nebo schopnost vysíláním oslovit větší množství lidí je strategická dovednost. Nehledě na to, že technická zdatnost jde často ruku v ruce se schopností vyrobit si ledascos.

Potom není divu, že když ve filmu Pošťák přijde konečně definitivně nahlodaný idealistický vůdce "opozice" za chlapíkem sedícím u vysílačky, tak se začnou věci opravdu hýbat. Jeho lakonické prohlášení "I know the staff" obsahuje všechno.

Ač jsem zatím v éteru nezanechal zajímavější stopu než zkušební vysílání z jednoduchého hacku raspberry na rádiový vysílač vytvořený podle návodu na instructables, je mi tenhle způsob myšlení blízký, a čtení Hamíka je pro mě pak směs poučení, zábavy i zdroje zajímavých projektů.

Tak nakonec jsem se ke knize dostal také a opravdu stojí za to. Autor zajímavě popisuje, co všechno musí různé stromy řešit, kdy je lepší spolupráce a kdy boj, různé osobní i společenské chování a jejich vztahy s houbami, okolními stromy i živočichy, paráda!

Do lesa chodím docela často, někdy tam strávím den či dva, po pár hodinách o samotě se většinou mozek uklidní a naladí trochu jinak než ve městě. A ať už je vlna euforie na které si jedu spuštěná prostou radostí z přírody a okamžité svobody, nebo mi pomůžou rostlinní rádcové (zajímavý je i zpětně klíč k tomu, jak se oni chovají k ostatním rostlinám, například divoký chmel se mi zdá jako klasický popínavý parazit), občas člověk objeví hodně zajímavé věci na které kouká s otevřenou pusou. Několik takových věcí mi kniha pomohla vysvětlit, u některých jsem se snad i strefil. Například monologem, který jsem si "vyslechl" od vysoké borovice o záměru, úspěchu a výšce (speciálně ke mě, mám skoro dva metry)

A u čtení si stíhám jet i svoje vlastní zájmy, teď třeba zkouším uzavřené lahve s různým prostředím - metanotvorné, nebo naopak obyčejné rostliny. Autor mechanismus čerpání vody stromem nedokázal vysvětlit, mě u toho ale napadlo, jak vyrobit jednoduché čerpadlo poháněné fotosyntézou. Pastva pro mozek prostě :)

Zajímavé čtení o hledání vysněného ráje. Autor se pohybuje dlouhodobě v místech, kterými poutníci procházeli, zná dokonale jejich prostředí, a na rozdíl od nich i věci, které lidem s hlavami v oblacích utíkají - například politiku.

Nestane se mu tak třeba to, aby se svítícíma očima vyprávěl vyjevenému indovi o tom, jaký jsou mírumilovný národ, když dva z jeho synů umřeli při posledních válečných konfliktech. Nebo aby se jednoho dne vzbudil ve světě do kterého utekl před konzumem, a ten se přitom za ním táhl jako smrad a vyklíčil přesně v místě, kde se usadil.

Živé popisy míst (většina příběhů odvyprávěná v kavárnách) a souvislostí viděných často hodně jinak, než jak o tom můžu číst v denním tisku - přitom události které jsou aktuální teď podobně jako tehdy, jako vlna, která se stále vrací a naráží na pobřeží.

Četl jsem na řeckých ostrovech, o dva večery později vyprávěl češce, která v hotelu také bydlela - ta zas na oplátku vyprávěla příběhy novodobých hipíků, kteří nesměřovali na východ, ale všude možně - Středozemní moře, Austrálie, Afrika.. Květinové hnutí, které v původní podobě už nejspíš skoro zmizelo se zvláštně a nesmazatelně nasáklo do kultury. Hodně zajímavé a barvité čtení.

Vůbec netuším, proč jsem se do téhle knihy začetl, je to pomalé, hlavní hrdinové jsou mi celkem vzdálení a je to vlastně celkem nuda. Na zadním obalu bylo přirovnání k Vonnegutovi, pěkná blbost. Ale když se mi to rozleželo v hlavě, napadá mě, že snad nějaká podobnost by tam být mohla - vonnegutovými romány hrdinové taky tak nějak nezúčastněně proplouvají, řeší svoje vnitřní dilemata a absurditu světa, hordy lidí umírajících v pozadí nejsou skoro vůbec slyšet. I když v téhle knize místo filosofických otázek řádí červená královna, sexuální orientace a dospívání. Je to zvláštně divné a nějak zvláštně uklidňující.

Několikrát mě napadlo jaká je škoda, že na Měsíc neletěl Cyrus Smith, dnes by na něm už jistě fungovala steampunková civilizace. Těch pár základních surovin z měsíčního projektilu by mu určitě stačilo, aby za pár let postavil její funkční základy, další generace .. moment, na to by mu přece jenom něco chybělo!

Moje první verneovka po víc jak čtvrt století, jsem rád, že jsem si doplnil starý rest. Vztah Verna k ženám asi řešit nebudu, ale na přetížení při startu či tlak Kolumbiády mrknu, až budu mít dlouhou chvíli.

(SPOILER) Na tygrovi jezdili nezkrotní bojovníci či mniši, kteří zvítězili nad životní silou či strachem ze smrti. Nechat si sníst od tygra svačinu a ještě se těšit / doufat, že se třeba někdy znovu objeví - tahle kniha vyvolává strašně zvláštní pocity. Nezapomenutelné!

(SPOILER) Před dovolenou jsem popadl špalek v knihkupectví, přečetl za pár večerů. Jako záložku jsem používal samolepku s anténou která z knihy vypadla, u vchodu mi nezapípala, takže jí při markování deaktivovali. První stránky mě vrátili do reality šmírování světa pár atomy roztepanými na peřinu velikosti Země, proti tomu je čip o tloušťce papíru low tech.

Technologické problémy z knihy jsem si užíval, délka knihy mi díky spoustě času spíš vyhovovala, chytil jsem pár literárních odkazů na knihy které mám rád, nápady jak čelit něčemu, co je nad současnými představami a znalostmi se mi líbily, i když většina z nich byla buď nerealizovatelná, nebo stejně účinná jako souboj papírového čipu z knihy se sofony komunikujícími nadsvětelnou rychlostí. A vítězná strategie mě doslova uchvátila. Paráda!

(SPOILER) Koupil za dvacetikorunu při čekání na zásilku v Šuplíku a docela si to užil. Jen jsem kroutil hlavou nad uvažováním hlavního hrdiny, který má plnou pusu morálky a přitom mu nedělá problém získat peníze jakýmkoliv způsobem.

Manon je zvláštní postava, kdysi jsem poznal podobnou ještěrku, udržet si hlavu na krku v její přítomnosti stálo hodně úsilí, i když bylo jasné, že nebránit se tomu by přineslo v podstatě jenom problémy, snad podobné těm z románu. Tím se vlastně vysvětluje i to předchozí, naskočit na takovou vlnu a snažit se na ní udržet stojí hodně úsilí, že při tom člověk spoustu podstatného cestou poztrácí je samozřejmé.

Na Hrabalovi jsem na hranici plnoletosti udělal maturitu (slohovka s pochvalou), k některým věcem se vracím po letech, a pořád mě dokáží unést. Zaujala mě povídka Kain, Schizofrenické evangelium i Hrabalovo mise naučit strýce Pepina hygieně končící dvěma prasátky ležícími v posteli v botách, s hlavou v oblacích.

6 19.04.2021

Za čtyři večery vyvoleným! A ještě mě potěšilo, že .. no nebudu prozrazovat. Za mě povedený gamebook, sedl mi do nálady. Humor je samozřejmě dost dětinský, ale mám dojem, že to je atmosféra skutečného Junktownu (toho za Kladnem, ne toho mezi základnou Bratrstva oceli a Nekropolis), příběh namíchaný z ingrediencí a odkazů, které mám rád, kromě her a knížek jsem (snad) chytil odkazy třeba na místní občerstvovací stánek nebo na bastlení s arduinem - hrst mikročipů co propadávají poklopem kanalizace? Jak to sleduju, tyhle věcičky se ke cospleyi víc než hodí. Osobně jsem ale dal přednost myco (kapesní komputra) - viz odkaz v profilu, s odběrem pár mA je to stroj připravený skoro na každou apokalypsu (ještě musím vymyslet nějakou improvizovanou faradayovu klec). I když pravda, v gamebooku jsem ho zatím nevyužil.

Obtížnost celkem v pohodě, na první pokus jsem gamebook jenom se třemi podvůdky. Další vstup do téhle země si určitě dám za pár dní, tentokrát na permadeath, jenom pro radost objevování příběhových linek se slepými konci.

Už první kapitola o posvátné krávě je pecka - proč indové na hranici hladu nesnědí krávy, které volně pobíhají "bez užitku" po ulicích? Kráva pasoucí se na zeleném ostrůvku mezi vozovkami, indická hospodyňka, která vyjde před dům a lopatkou si nabere palivo na výrobu ghí, kráva, která dává tak málo mléka, ale tak moc vydrží, dopravní prostředek, počty samců a samic, malá pastvina za policejní stanicí pro ztracené krávy jako "státní dotace", farmáři kteří jsou na nich nepřímo závislí, různé zacházení s kravami podle příslušnosti ke kastám od uctívání až po šílené praktiky pro zvýšení dojivosti - neskutečná mozaika střípků, která nedává smysl jenom na první pohled a tabu, které tuhle šílenou ale neskutečně efektivní konstrukci podpírá jako sloup.

U kapitoly o milovnících vepřů - maringů, jsem se několikrát srdečně zasmál, tahle kauza je ještě šílenější: společnost, která léta dře, aby vypěstovala co nejvíc vepřů a nažrala (doslova) se jednorázově takovým množstvím sádla, aby se mezi sebou mohla pozabíjet, celý systém rozbít a začít zase od začátku. Jednotlivé kapitoly popisovat nebudu, nechci případného čtenáře ochudit o krásu objevování kresby, která se skrývá za fasádou zdánlivé primitivnosti, hlouposti a nevědomosti.

Kniha, kterou jsem vybral víceméně náhodou je opravdová pastva pro mozek, a kdyby nic dalšího, dá člověku minimálně pokoru v úsudku týkajících se jiných modelů společnosti.

Baví mě poznávat různé technologie, od elektroniky, přes mechaniku k chemii. Celkem úspěšně se mi podařila fermentace tabáku či vlastní kvásek, teď mě čeká pivo.

Po x letech různých pokusů jsem dospěl k tomu, že můj cíl jsou minimální náklady - lowcost a s tím spojený upcykling (to slovo mě naučil mlaďas, třicetiletý soused, já tomu říkám popelničák a nestydím se za to: staré věci nebo jejich části, i když určené k vyhození, bývají občas kvalitnější než právě nakoupené).

Než jsem se k pivu dostal přes několik projektů včetně funkčního parního stroje z dědovo pumpičky, podařilo se mi nashromáždit pár věcí na jeho výrobu: dvě basy lahví bernarda s keramickou zátkou (ty jsem poctivě vypil), kuchyňský teploměr a kvasnou zátku (ta se možná hodí až při zimní "vikingské destilaci" pomocí mrazu), samostatná kapitola byla stará lednička po ukrajincích, její očistu jsem zvládl jenom díky dočasnému restartu čichového nervu při covidu. Měl jsem strach ze slabého hořáku butanové lahve, ale po záměně trysky na velikost 31 (originál je 18) už má dostatečný výkon i na pájení mosazi. Jen shánění hrnce na vaření jsem odflákl, slovy kolegy, je to zklamání žes ho nenašel na smeťáku, ale dal za něj pětikilo.

Zbývají ingredience, na podzim jsem nasbíral divoký chmel (při cestách na babetě koukám kolem sebe, vím kde v okolí roste cokoliv zajímavého, mydlice, hlíva, či pláňata) a uložil ho v sušárně ze staré skříně s vyřezanými větracími otvory. Na půdě mám už pár let pytel krmné pšenice, na jaře koupím jako pojistku pro všechny případy, za rok jí odvezu vysypat zvířátkům.

Už výroba sladu byla zajímavá. I přes bídnou surovinu jsem získal slaďoučká sušená zrna, jen část, kterou dělala žena je horší, zvýšila si teplotu aby mohla jít dřív spát, slad je méně sladký a zrnům nejdou ulámat klíčky. U šrotování jsem se docela zapotil, ale použití sto let starého mlýnku po babče prostě nešlo vynechat. Jak říkal pivovarník pod Řípem o domácích výrobcích piva, jsou to masochisti :).

Ještě mě čeká většina procesu, ale myslím že to dám, rád bych zkusil série po deseti pivech, budu mít několik pokusů a zpětnou vazbu. V knize jsou návody na výrobu piva z polotovarů (ani náš pivovar si nedělá vlastní slad, respektive jako spousta malých pivovarů si zadává výrobu někde jinde, třeba v Továrně Slaný), ale našel jsem rady pro lidi jako já, nazývá je pivní extrémisti. A pokud se nakonec skutečně zadaří? Úžasný pocit, že už vím, jak se vyrábí základní potravina, znalost proč se slad jmenuje slad, že pivní a chlebové kvasinky jsou příbuzné, či uvědomění, jaké neskutečné množství práce a energie za nás dělá technika.

Kniha mi kupodivu i přes můj dost specifický přístup pomáhá, zatím jsem našel co jsem potřeboval. A jsem přesvědčený i o svém přístupu, kdyby mi někdo dal domácí minipivovar za několik tisíc, nejspíš by mi ležel ve skříni. Tohle taky určitě po čase opustím, ale zůstane mi krásný smaltovaný hrnec, který použiju na cokoliv jiného.

Morseovka je úžasná, použil jsem jí třeba ve vlastním bluetooth esemeskovníku (přednastavené kódování je pro másla), pokud se písmena seřadí vzestupně podle binárního kódu, má program pár řádek (., -, .., .-, --, ...). První část se věnuje právě telegrafním klíčům, pokračuje úžasnou VENovou metodou učení se morse abecedy (každé děcko má přiřazené písmeno, na bzučáku vyťuká písmeno kamaráda, který převezme štafetu), a o pár stránek dál to rozbalí posíláním souřadnic hry Lodě. Umím si představit, že opakovaným termínům se pro rychlejší přenos přiřadí domluvený znak nebo zkratka, jednoduchý jazyk zrychlí komunikaci. Darrell Standing by nad podobnou partou zaplesal, a já se mu vůbec nedivím.

Kniha je kompilace podobných hravých přístupů k učení, nápadů i celých konstrukcí, u dětí rozvíjí kreativitu (anonym zasílá příspěvek, ve kterém popisuje sofistikovaný systém napovídání při písemce nervózním poklepáváním na lavici) a technickou inteligenci (řešení spousty technických problémů je založená na pochopení klíčového prvku, maso na guláš se musí nejdřív rychle zatáhnout, aby se dobře připravilo a bylo měkké, elektromagnetické dělo musí vyvynout co nejsilnější magnetický pulz za krátký čas (v knížce je také), přesnost digitálního voltmetru je též daná počtem bitů - dílků stupnice - na analogově digitálním převodníku)

Prostředek knihy patří povětšinou konkrétním konstrukcím, dostane se i na internet věcí (můj oblíbený Octopus Lab), pokračuje nápady, různými úvahami, postřehy a končí testem znalostí, které se hodí v oboru i mimo něj. Přiznávám, že jsem spoustu otázek nedal, ale myslím, že to vůbec nevadí, na zajímavé věci se můžu podívat a vědomosti doplnit. Některé otázky byly tak zajímavé, že mě donutily zapřemýšlet i nad věcmi, které se zdají samozřejmé, například dva vodiče nutné pro elektrický obvod.

Inspirativní čtení.

3 06.10.2020

Dokážu se držet dlouho, ale někdy už to prostě nejde: "Prášek McGueen" se kupodivu setkal s kladnou odezvou, ti dva mají hodně společného, i když nesdílí stejný svět ani platformu... :o

Příběhy, motory, životní situace.. Koho zajímá, jestli se točivý moment přenáší na asfalt, vodu, nebo do vzduchu... (mimochodem příští rok už by měl být mlaďas dost funkční na to, abych ho provezl na domádo motorovém člunu, motorovou čtyřkolku zatím neplánuji víceméně jen kvůli nepřítomnosti vhodné převodovky...

Nic, jdeme předělat krokový motor na větrný generátor, draci jsou krásní, ale po nějaké době trochu nudní - a to říkám z titulu tatínka, který jednoho vytáhl na 600 m dlouhém lanku elektrickým navijákem těsně pod letovou hladinu místního Vrtulákova.