Inozuka komentáře u knih
Tuhle knihu jsem zaregistroval z jednoho tweetu pplk. Ivo Zelinky, který ji uváděl jako jeden z inspiračních zdrojů budování taktiky i strategie 43. výsadkového pluku. A nedivím se. Speciální operace není žádným historickým pojednáním nebo popisem nejúspěšnějších akcí zvláštních sil, ale je to plnohodnotná analýza tohoto fenoménu s jasnými teoretickými závěry. Ty jsou pak demonstrovány na příkladu osmi útoků, kterou jsou důkladně analyzovány právě optikou základních teoretických aspektů úspěšné speciální operace. Velká většina analyzovaných akcí je z druhé světové války, kde překvapivě hned dvě spočívají v podhladinových útocích na nepřátelské lodě, ale jsou zde i dvě poválečné. Většina je notoricky známá a malinko zamrzí, že autor neanalyzoval více současných operací (míněno do roku 1995, kdy kniha vyšla prvně). Zájemcům o vojenskou teorii doporučuji, těm, kteří se chtějí dozvědět spíš něco o historii spec. sil a operací bych asi doporučil spíš něco jiného.
Kniha má asi spíše historickou hodnotu, splacení dluhu zmapování tvorby skupiny stojící na periferii umělecké periferie. Tvorba samotných LIbeňských psychiků mě nijak zvlášť nechytla, většinou se jedná o jakýsi naivní surrealismus nijak nevybočující z "davu" ostatních autorů tohoto směru.
Jedna z knih, která končila na nechvalně proslulých nacistických paličských hranicích. Autentický vhled do života spodiny v Berlíně přelomu dvacátých a třicátých let. Ernst Haffner pracoval jako sociální pracovník a měl život ztracené mládeže dobře nastudovaný. Ze svých zkušeností dokázal sestavit čtivý příběh bezmoci, hladu, špíny a snahy přežít za každou cenu. Umně do něho zakomponoval všechny možné alternativy, z nichž jen málo končilo nadějným a slušným způsobem. Haffnerova stopa mizí s nástupem nacismu k moci a není těžké uhádnout, co se s ním asi stalo ...
Výborná kniha mapující historii obrněných sil od jejich vzniku po válku v Kuvajtu. Je rozebírána taktika i bojové využití tanků, ale i obrněných terénních automobilů či bojových vozidel pěchoty. Autor se převážně zaměřuje na britské jednotky, ale neopomíjí i jiná střetnutí obrněných sil. Vedle druhé světové války je hodně zajímavý popis izraelsko-egyptského konfliktu na Sinaji 1967, ale i zaměření se na využití obrněných vozidel ve válkách ve Vietnamu. Slabinou knihy je brutální sazba fontem velikosti cca 5-6, což se dvakrát příjemně nečte.
Šakalův popis cesty bandy punků do Nepálu je již tradičně velice detailní i zábavný, nevyhýbající se i těm nejnižším lidským záležitostem. Vedle informací o životě v téhle horské zemi, její hardcore a punkové scéně i gastronomických lahůdkách, se člověk dozví i o potížích cestování s rozbouřenými střevy či o alkoholových excesech jednotlivých členů výpravy. Vše podáno s nadhledem a humorem.
Sikiho trek do Ladaku je oproti tomu konvenčnější a i z vývoje událostí vyjde najevo, že tato výprava byla méně soudržnější a více rozklížená, než putování punkových nomádů v prvním případě. Více se leze po horách a pohybujeme se v přírodě, na druhou stranu Ladak je opravdu zajímavým místem a tak se i mnohé dozvíme. Opět vše podáno s humorem a odlehčenou formou.
Velkým plusem je zařazený bohatý tištěný obrazovým doprovod, který v minulých Šakalových knihách citelně chyběl. Jako tradičně, doplněno dvd s barevnými fotografiemi.
Na rozdíl od ostatních si nemyslím, že by ten konec byl nějak nepatřičný a naopak až na pár okamžiků mi jako jediný připadal nepředvídatelný. Autor k němu směřuje celou dobu a náznaky, že je za vším něco víc, se děj jen hemží. Tou hlavní a podstatnou slabinou je, že tahle kniha je jeden velký spoiler - názvem počínaje a obálkou konče. Když navíc víte o inspiraci Hubertem Pilčíkem, kromě závěru vás jen máloco dokáže překvapit. A tak právě finále a zasazení tohoto temného příběhu do krajiny, kterou velice dobře znám, pro mě znamenají to jediné, čím je kniha opravdu zajímavá.
"DADA neznamená nic. Pomocí ničeho chceme změnit svět." Richard Huelsenbeck
Vzal jsem si letos do Normandie jako průvodce vyloďovacími plážemi a posloužilo víc než dobře. Kniha staví na vzpomínkách přímých účastníků (těch ze strany Němců tam moc není) a trochu tak připomíná Ryanův Nejdelší den. Je však přehledněji členěná a systematičtější. Vyzdvihl bych plánek vyloďovací pláže s označenými sektory před každou kapitolou. Co mě trochu štvalo byla odfláknutá editorská a překladatelská práce - Bren opravdu není kanon ... Jinak ale trochu opomenutá klasika.
Výběr z povídek "srbského Welshe". Povětšinou velice zábavné, drsné a ulítlé.
"... při loučení mi suše řekla: 'Píča jde psát svoje píčoviny. Protože nemá odvahu žít, naparuje se alespoň na papíru.' Souhlasil jsem s ní. Pokusil jsem se ji obejmout, ale minul jsem. "
Konečně nějaká souhrnná publikace snažící se mapovat tuzemskou extrémně metalovou scénu. Kniha je psaná takovým lehkým stylem s častými citacemi z žánrových periodik (nejčastěji asi Pařát, Rum zine a Fobia zine), což přispívá k výbornému spádu knihy, která se tak čte doslova jedním dechem. Tento díl knihy se zabývá subžánry black, death a thrash metal. Každý styl obsahuje úvodní studii zkoumající historii od vzniku po současnost, profily a diskografii kapel a výčet nejvýraznějších postav. Kniha tak snad poprvé dokládá ucelený přehled o zmíněném metalovém prostředí u nás, zkoumá důvody jeho vzestupu i pádů. Ale abych jen nechválil ... na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že autor často zůstává na povrchu a nejde moc do hloubky. Chybí podrobnější popisy klíčových nahrávek, texty jsou zmíněny pouze obecně bez jakýchkoliv bližších rozborů nebo příkladů. Pár kapel mi v knize chybí (KAAR, PUSTINA, KRUH, MURDER INC, MARCH OF THE HORDES ...) jiné mi přijdou neprávem odbyté pár zmínkami (HEAVING EARTH, LAHAR, ranní ALKEHOL, ranní KABÁT ... ) nebo podivně zařazené (MÖRKHIMMEL podle mého s thrashem nemá společného takřka nic, zařadil bych spíš k death metalu). A poslední věc, která mě opravdu mrzí je, že kniha je vizuálně značně suchá. Zasloužila by si rozhodně výpravnější formu s fotkami, logy kapel apod. Ale to jen na okraj ... každopádně pro tuzemského metalistu jednoznačně MUST HAVE!
Podle anotace jsem čekal trochu něco jiného - totiž, že kniha bude šířeji zaměřena na celý průběh heydrichiády a kompletní vyšetřující aparát atentátu na Heydricha, tedy včetně gestapa. "Bez výčitek" se ale soustředí především na roli exekučních komand - tedy popravčích čet složených většinou z členů bezpečnostní Sipo a pořádkové Orpo policie. Autor se zaobírá průběhem poprav ve všech hlavních správních centrech Protektorátu, výběrem a sestavováním popravčích čet i vlastními exekucemi. Výběr obětí je zmiňován spíš okrajově, omezuje se pouze na konstatování, že je dodalo gestapo. Velmi detailně se autor snaží odpovědět na otázku, zda příslušníci popravčích čet pouze vykonávali rozkazy - jak zní jejich častá obhajoba - či se zúčastnili exekucí dobrovolně a byli si vědomi protiprávního jednání. Téma Vojtěch Kyncl zkoumá i ze sociálně psychologického pohledu a snaží se najít pohnutky, které řadové policisty vedly k podílu na válečných zločinech. Poslední část knihy se pak zaobírá poválečným vyšetřováním hromadného vraždění civilistů během heydrichiády. Rozhodně zajímavý příspěvek k historii protifašistického odboje a nacistických zločinů na našem území.
Kaleidoskop z feťácké smečky a podsvětí Edinburghu osmdesátých let. Kniha je roztěkaná jako pohled nasmaženýho heráka, zábavná jako rozdováděná tlupa skotských bitkařů nad ránem, temná jako kout polorozpadlýho squatu za bezměsíčné noci a beznadějná jako ráno bez libry a dávky v kapse. Welsh určitě napsal lepší knihy a je paradoxní, že nejznámější je právě díky Trainspottingu, respektive jeho filmovému zpracování. V té roztříštěnosti, ne že by nebyl nosný příběh, je tam, ale je hodně hluboko zakopaný pod nánosem banálních historek a spousty zbytečných keců. Pro někoho může být tento způsob vyprávění plus, pro většinu ale ubírá na čitelnosti knihy. A já, ač mám rád experimenty, se zde musím přiklonit k druhé skupině. Trainspotting je určitě dobrá kniha, ale pozdější Welshovy romány jsou zkrátka lepší ...
Kniha vznikla ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum, jejíž činnost si zaslouží velký respekt, protože se snaží hledat a zachycovat příběhy obyčejných lidí mezi mlýnskými kameny často brutálního 20. století. Jde o tzv. oral history, tedy vyprávění pamětníků, často neučesané, někdy nepřesné a neobjektivní, ale vždy autentické. Kniha se snaží zachytit osudy jak příslušníků odboje, tak i ostatních perzekuovaných (židů, studentů, lidí stíhaných za poslech zahraničního rozhlasu...), ale i totálně nasazených nebo jednoho "Wintonova" děvčete. Hodně se mi líbily úvodní statě k jednotlivým kapitolám, které obdivuhodně jednoduše a přehledně přibližovaly čtenáři historický rámec osobního příběhu. Pro jihočecha velice cenný příspěvek k regionální historii, pro zájemce o okupaci zajímavé a čtivé vzpomínky obyčejných lidí.
Zajímavý průvodce k tématu asi nejaktivnější čs. odbojové skupiny první vlny: Mašín-Morávek-Balabán. Koupil jsem shodou okolností krátce poté, co jsem navštívil pomník na místě, kde v přestřelce s gestapem zahynul škpt. Václav Morávek. Nyní již jen doufám, že se mi někdy podaří sehnat knihu Tři kontra gestapo, resp. že někdo zpracuje příběh Tří králů znovu s přihlédnutím k nově zjištěným faktům.
Možná je to tím, že mám Bradburyho zařazeného jako sci-fi autora, a čekal jsem tedy něco úplně jiného, možná nepříliš povedeným výběrem .... každopádně Jízda naslepo mě absolutně minula. Nudnější a otravnější knihu jsem už dlouho nečetl. Jednoduché "příběhy" či spíše zážitky bez výraznějšího děje a pointy. Z textu je vidět, že Bradbury psát umí, zejména v dialozích je silný, co však pokulhává je zmíněná absence příběhu, která ústí do jakési bezúčelnosti textu.
Krásná kresba - rytina, temné příběhy a komplexní propojení celého díla. Na druhou stranu možná až přílišná jednoduchost jednotlivých epizod, která je ovšem vynucená formátem. Jinak stejně jako uživatel Kapis doporučuji po prvním přečtení knihu vzít a pozorně začít opět od začátku, čeká vás menší překvapení...
Další z úžasných průvodců po druhoválečné historii Čech a Moravy. Opět musím žasnout nad fůrou práce, kterou musel autor knize věnovat a hluboko před ním smeknout. Na druhou stranu si neodpustím povzdech, že možná by bylo lepší zmíněnou energii přetavit místo do průvodce do komplexní knihy o paravýsadcích na našem území, případně zvolit trochu jiné členění než po regionech. Víc než u jiných průvodců z této edice je tady totiž znát roztrhání jednotlivých příběhů podle lokalit, což má za důsledek jistou roztěkanost knihy (na což v úvodu autor sám férově upozorňuje). A to je trochu škoda, protože všechny zde uvedené příběhy jsou skutečně silné a v časové roztříštěnosti se občas trochu ztrácí. A tak asi po čase sáhnu po letité knize Bylo málo mužů od Jiřího Šolce, abych si jednotlivé výsadky oživil a tohoto průvodce použiji jako upřesňující "přílohu". Očekávám, že tak vznikne takřka dokonalá kompilace.
Vynikající publikace doprovázející stejnojmennou výstavu v Alšově galerii na Hluboké. Kniha je opravdo úchvatná s precizní úpravou a tiskem. Přestože úvodní texty jsou velice zajímavé, jsou psané klasickým akademickým jazykem, takže občas těžko čitelné. V tomto směru je pro mě osobně mnohem přínosnější chronologie surrealismu a medailony jeho předních protagonistů na konci knihy (i když se musím ptát, kde je Bohuslav Brouk, o němž je předchozích textech hned několik zmínek). Krásná kniha, užil jsem si jí, stejně jako výstavu.
"Opravdové bohatství jsou lidé, kteří s tebou zůstanou bez ohledu na všechny nesnáze. jistý si můžeš být jen těmi, co s tebou sdílejí bídu, blízko i daleko. Ti zbývající jsou moc křehcí. Minulost existuje ve tvých vzpomínkách, budoucnost ve tvé fantazii, ale opravdu důležitá je jen současnost, konkrétní okamžik. Minulost vybledne, překroutí ji a zfalšují, očekávaná budoucnost nemusí vůbec přijít, ale pohled zpátky a cesta dopředu naplňují smyslem ono Tady a Teď."
Anarchisté Igor Oliněvič, Nikolaj Dědok a Artěm Prokopenko byli propuštěni na svobodu 22.5. 2015 po pěti letech vězení na základě amnestie prezidenta Lukašenka.
Návrat nezklamal a je to drsňárna tvrdá jako pořádný pravý hák. Ostrnými a cynickými výrazy se zde nešetří, pro ránu ani pro kulku se také nejde daleko ... ale přesto mám takový pocit, že celku něco chybí. Takže, ač spokojen, myslím, že víc než na průměr tahle Parkerovka nemá.