Inozuka komentáře u knih

"A on někdy odešel? " chtělo by se namítnout.... Kniha není nijak třeskutě vtipná, spíš mile úsměvná. Výslovně nahlas jsem se smál jen při návštěvě strýčka Wolfa v kanceláři NPD a pár obratech věrně čerpajících z Hitlerova slovníku (První vlnu čistek by možná přežila, ale druhou již nikoliv...). Celý děj je trochu nesourodý a občas těžko pochopitelný nebo nedotažený. Kniha vyžaduje od čtenáře znalost historie nacismu i reálií současného Německa. Pokud vám jedno chybí, řadu vtípků pravděpodobně nepochopíte a kniha vás bude nudit. Dobrá je reflexe masových médií i fungování politických stran. A ta obálka je prostě skvělá, hodně dobrý nápad.

2 22.07.2014

Rich Roll je borec, o tom žádná! Živoucí facka do ksichtu všem, kteří zpochybňují dostatečnost a přínos vegetariánského / veganského způsobu života. Jako vytrvalostní sportovec jasně dokládá, že i vegan může dosáhnout vynikající úrovně a zvládnout i tak šílený podnik jako byl Epic 5, pět po sobě jdoucích ultratriatlonů. Za to smekám a v tom je jeho příběh opravdu inspirující. Výborný je dodatek popisující detaily teorie diety síly rostlin, i pro dlouholetého vegetariána zde je uvedeno pár nových a objevných věcí. Zajímavé je, že k veganství se dostal přes posilování výkonu a zvyšování výdrže, ne kvůli etickým pohnutkám.
Na druhou stranu je třeba připustit, že kniha má i své slabiny. Ty spatřuji zejména v časté a někdy opravdu šílené tendenci sklouzávat k patosu, snaze prodat své (i jiné) produkty a až zbytečném nafukování některých "zlozvyků" svého před triatlonového života, aby se o to víc zdůraznil kontrast mezi "před" a "po". Ale to jen naokraj, hodnotu celé knihy to snižuje jen minimálně.

2 22.06.2014

Drsné. Kruté. Syrové. Lehane si nebere servítky a neúprosně máchá čtenáře v tom nejhnusnějším a nejsmradlavějším bahně současné společnosti. Nic nazatajuje a nic neodpouští. Po dočtení budete pár minut zaručeně hypnotizovat zeď. Hodně působivé je vystihnutí bostonského kriminálního prostředí. Moc mě bavily i dobře napsané dialogy, vtípky detektivů Broussarda a Pooleho jsou nádherně suché a slovník týpků v barech nevybíravý... Lehane zkrátka nemůže zklamat. Přečetl jsem jedním dechem a nemohl se odtrhnout. Napínavé, akční, promyšlené... Vůbec se nedivím, že jeho knihy si tak oblíbil Hollywood a že výsledky jsou vždy nadprůměrné.

3 11.05.2014

Kniha hodně vystavěná na vizuální stránce... velkorozměrové obrázky, fotografie, reprodukce... a jako taková celkem reprezentativní. Historie lidstva je rozdělená do několika etap, z nichž každou uvozuje časová přímka nejdůležitějších událostí. Ty jsou pak podrobněji probírány v jednotlivých kapitolách. V každé části se autoři zabývají nejdůležitějšími jevy dané epochy, snaží se zachytit historický, kulturní i technický pokrok. Hodně se mi líbil odkazový aparát v jednotlivých textech, kde jste v případě zájmu směrováni na stránky s detailnějšími informacemi. Pochopitelně, že samotné zaměření publikace musí být nutně trochu zjednodušující a ne zcela přesné, ale na žádné výrazněji zavádějící informace jsem nenarazil. Trochu zbytečná se mi zdá poslední třetina knihy s nejdůležitějšími daty předních světových států. Čtení na dlouhou dobu, ale zájemce o historii bude spokojen a navnaděn sehnat si o jednotlivých dějinných událostech podrobnější informace.

1 06.05.2014

Kniha kompiluje tři povídky: Lorraine se vrací do Livingstonu, Štěstí je zakopanej pes a Neporazitelní. Lorraine se vrací do Livingstonu je taková klasická Welshovina s úchylnými figurkami, partnerskou krizí a holkou, která hledá své místo na světě. Nejvtipnější je vložená pasáž z červené knihovny o hraběti a jeho ovci. Fakt hodně vtipné, i když trohu kopírující Woody Allena a jeho Co všechno jste chtěli vědět o sexu... Štěstí je zakopanej pes má brutální nájezd a pak se trochu zamotá v experimentálnějším způsobu vyprávění, kdy trochu ztratí dech. Ten ale nabere ve finále a nakonec je to hodně ostrá jízda. Nejlepší je asi poslední povídka Neporazitelní, která se asi nejvíc blíží klasickým Welshovým románům. Vypráví příběh Lloyda a Heather, kteří oba hledají lásku, každý ale trochu jinak. Heppáč se dá očekávat, ale přesto je zvláštní... Hodně se mi líbilo střídání kapitol, jednou Lloyd, podruhé Heather. Všemi povídkami se prolíná Extáze a Acid House, ale přesto to není úplný leitmotiv. Tím je spíš vzpoura proti životnímu údělu a snaha najít něco lepšího, než stávající přežívání... Celkově ale spíš silnější průměr než kdovíjaká pecka.

2 01.05.2014

Kniha má dvě části: v první popisuje Šakal s občasnými Zbyňovými komentáři putování trojice punků po jihovýchodní Asii, v druhé Zbyňa zaznamenává své cykloputování z Jordánska na sever Evropy. Vezmu to tedy popořadě... Šakalův popis low cost tripu po Asii je hodně detailní, což může být někdy na škodu, protože se v něm občas ztrácíte. Zaznamenané události jsou ale popsané bez servítek a nezamlčují se alkoholové párty atd., takže "cestopis" je zároveň i hodně čtivý. Takový Bukowski jako v případě Šakalova staršího cestopisu Jižní Amerika 2007 to ale není. Kniha vám dodá spoustu energie a ukáže čtenářům, že všechno jde i bez delegáta, hotelu, ale i bez valné znalost angličtiny :-). Druhá část knihy popisující Zbyňovy eskapády v sedle kola na cestě z Jordánska do Norska a zpět do Dánska mě neskutečně brala. Zbyňa je šílenec v dobrém slova smyslu a z jeho textu doslova srší všechna ta energie a nadšení, které je pro podobné lidi charakteristické. Styl je opět hodně punk, na sprostá slova se nehledí, což mi vyhovuje. Překvapilo mě kolik podobně postižených lidí Zbyňa na svých toulkách potkal. Tak nějak mám chuť zkusit to taky. A co dělá Zbyňa teď? Je na cestě na kole po Jižní Americe... je to droga, chápu!!! Knihu víc než doporučuji všem cestovatelům, cyklistům a punkáčům!

06.04.2014

Velice zajímavý výběr z Hlaváčkovy pozůstalosti. Jádrem knihy nejsou jen dekadentovy básně, ale spíše korespondence, krátké prózy a teoretické texty. Podstatnou část knihy tvoří rovněž grafiky, které Hlaváček kreslil pro Moderní revue a Nový kult. Výborný je i Tomkův doslov, poodhalující jeho cestu k sesbíraným materiálům i tragično Hlaváčkova života.
"Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá - a marno vše a marno vše - ten tam je vzdor a pýcha, ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha."

30.03.2014

Většinou komerčnímu nátlaku s úspěchem odolávám, ale když už někdo nazve své dílo takhle lákavě, těžko se vzdoruje a dá se očekávat, že výsledek nebude úplně pitomý. A není... je totiž geniální. Velice promyšlený způsob vyprávění a dobře podané již zdánlivě okoukané téma Druhé světové války, holokaustu a zhovadilosti nacismu. Zusak na příběhu malé holky demaskuje krutost války, ale zároveň vedle té horší lidské stránky ukazuje i tu dobrou. Chvílemi se mi sice zdály některé slovní obraty až moc "tlačící na pilu" a překombinované, ale jako celek funguje Zlodějka knih perfektně. Na posledních třicet stránek si připravte krabici kapesníků, budete je potřebovat...

7 19.03.2014

Méně známá dystopie z linie: My (1925)..... Brave New World (1932)....... Kallocain (1940)...... 1984 (1949). Ze všech těchto antiutopií se čte nejhůře, díky tomu, že identifikovat se se značně zmanipulovaným a v podstatě totalitnímu státu loajálním "hrdinou" je setsakra těžké. Zajímavá je myšlenka, že samotný prostředek kontroly mysli může v totalitním státu vést nejen k prohloubení ovládání jedince, ale paradoxně i k rozšíření podvratných myšlenek. Je to zde jen naznačeno a nijak nerozvedeno, přesto se to ze závěru knihy dá trochu vycítit. Velice cenná je kniha za přesné vystižení totalitního státu, i když nejde do takových detailů jako ostatní zmíněná díla. Co dělá Kallocain obvzláště mrazivým je doba vzniku a osud autorky... viz komentář steppen-wolfa.

7 19.02.2014

Koupil jsem si v Levných knihách na cesty. Zvolený formát totiž plně odpovídá... rozhovory jsou většinou krátké, zachycující jen pár myšlenek a v kostce představující aktivity zpovídaných osob. Přesto lze říct, že interview kolikrát překvapivě skuznou i k hlubším tématům. Výsledek bych shrnul do třech kategorií: vtipné (Magor, Vincent Venera, Haubert, Ducháček), zajímavé s nečekaným přesahem (Myšička, Frej, Stankovič, Tichý, Pelc, Róna, Brezina, Vojnár), sdělně informativní (Hraboš, Čuňas, Marks, Černý) a nudné (Kuk, Koubová, Všelicha, JIřík, Horáček). Sečteno podtrženo, hledáte-li na nějaký kratší přesun hromadnými prostředky něco nezávazného ke čtení, doporučuji 19 Rozhovorů. K ničemu vás nenutí, kdykoliv můžete přestat a když knihu zapomenete rozečtenou ve vlaku, žíly vám to trhat nebude....

1 25.01.2014

Kniha se skládá v podstatě ze dvou částí. První tvoří sloupky, které psal Almodóvar jako fiktivní pornoherečka Patty Diphusa do časopisu Luna v rozpětí let 1983-84. Zbytek je poskládán z různých autorových sloupků orámovaných osmdesátými lety. Musím říct, že pro mě byla tato část knihy mnohem zajímavější než Pattyna dobrodružství. Ta, ne že by nebyla vtipná, nechyběl v nich sex a drogy, ale přesto byla vcelku nudná. Pattyny peripetie byly až tak absurdní a neuvěřitelné, že mě zkrátka nevtáhly do děje. Pokaždé jsem měl dojem, že autor chtěl možná až křečovitě šokovat a ve finále vlastně ani to nedotáhl do konce, protože na to, aby vás bizarní Pattyna dobrodružství nějak rozhodila, chyběl detailní popis všech těch čuňáren. Zbývající sloupky z druhé části se již Patty Diphusou nezabývají a popisují spíš režisérův život, filmy a španělskou divokou bohému krátce po pádu fašistické diktatury. Většina mi přišla zábavná, vtipná a svým způsobem podnětná. Jako lákadlo citát na závěr: "Na strachu je dobré, že ti někdy zabrání udělat věci, které dělat nemáš. A špatné na něm je, že ti někdy znemožní udělat věci, které bys býval udělat měl."

2 25.01.2014

Vráťa Brabenec je neskutečně zajímavá persóna. Nejenže je výborný hudebník (album Plastic People of the Universe Jak bude po smrti považuji za jednu z nejlepších tuzemských nahrávek všech dob), on je i zábavný a nesmírně lidský. Právě ta lidskost, přímost a to, že si na nic nehraje prostupuje celým rozhovorem. Přitom je kniha velice vtipná a i přes vážná témata nikdy nesklouzává k patetičnosti. U rozhovorů je vždy velice těžké posoudit, zda výsledek práce byl daný spíš tazatelem nebo tím, kdo odpovídá. Zde bych řekl, že je to dílem obou protagonistů. Jak Renata Kalenská, tak i Vráťa Brabenec jsou očividně na podobné vlně a rozhovor tak příjemně plyne, bez známek křečovitosí a nějakých nepřirozených tlaků. Hodně se mi líbilo i to, že oba se nesnaží zamlčovat, že Vráťa je alkoholik a někdy to s ním asi není lehké, že bývá umíněný a nespolehlivý. Za všech okolností ale zůstává sám sebou a na nic si nehraje, což pro většinovou společnost není moc příjemné. Hodně se mi líbily i vstupy Evy Turnové, současné basistky PPU, jejíž doslov je opravdu dojemný. Parádní kniha o vzácném člověku...

2 01.01.2014

Z knihy mám rozporuplné pocity.... Rozhodně je plus, že autorka se pokusila propojit osudy anarchistů z první poloviny dvacátého století se současností a antikapitalistickým hnutím. Románů z obou prostředí zas tolik nevychází, takže nápad dobrý. Co malinko pokulhává je realizace. První část knihy sledujeme hrdinu potýkající se s takovou menší krizí středního věku a snažící se najít spojení mezi svou existencí a odkazem na možného prapředka - předního anarchistu své doby. Zde však děj trochu zaostává, většinu času hrdina pátrá po naprosto podružných věcech, které jsou čtenářsky naprosto nezajímavé. Děj nemá žádnou zápletku, záhadu, kterou chce čtenář společně s hrdinou rozlousknout. Nahozené vějičky nechává autorka uplavat a místo toho nás rozptyluje historickými záznamy, které na děj nemají absolutně žádný vliv. Nefunguje ani avizovaný vhled do současného antikapitalistického hnutí - až na jednu, dvě pasáže se zde politika téměř neprobírá a zmíněné dva pokusy jsou až překvapivě plytké.
V druhé části knihy máme možnost seznámit se s rozepsanou knihou o osudech anarchistů Andreje B. a Luisy G.. Obě postavy jsou jednoznačně inspirované skutečnými anarchisty Alexanderem Berkmanem a Emmou Goldmann, kteří jsou jedněmi z nejzajímavějších a nejsilnějších postav anarchistického hnutí 20. století. Chápu proč Magdaléna Platzová zvolila pro oba pseudonymy... uvolnila tím ruce fantazii a zabránila možným výpadům typu: "takhle to nebylo". A nic proti... Tato část knihy funguje mnohem lépe a možná ji bylo možno využít ještě mnohem víc. I zde však najdeme stejné neduhy jako v první části... občas se odbíhá od tématu (proč proboha ta dlouhá pasáž o Richthofenovi), politické důvody obou hlavníh hrdinů se nevysvětlují (nejsem si úplně jist, zda někdo, kdo neví o dějinách anarchismu zhola nic, dokáže pochopit souvislosti) a politická beznaděj obou hrdinů na sklonku života je nastíněna jen hodně povrchně, stejně jako jejich citový život (přestože na něm se snaží autorka příběh stavět).
Celkově tedy za tři... jedna hvězda za téma, druhá za zasvěcenost (je vidět, že o anarchistickém hnutí autorka něco ví) a třetí za čtivost, zejména druhé části.

1 24.12.2013

Od Fanteho jsem předtím četl jen Zeptej se prachu a musím říct, že Sny o kopci Bunker Hill se mi líbily víc. Kniha je zvláštně suše vtipná a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž vznikla, klobouk dolů před autorem. Zvlášť zábavné jsou kapitoly odehrávající se v Holywoodu a rovněž zápletka se zápasníkem Vévodou ze Sardinie vás na tuty rozesměje. Styl je oproti Zeptej se prachu takový uvolněnější a ucelenější, ale hlavní postava Arturo Bandiny je pořád stejný vůl. Arogantní, namyšlený a přesto totálně neschopný, se zvláštním darem všechno podělat. Teprve až když jsem na konci knihy uviděl fotku stojícího mladého Johna Fanteho, pochopil jsem, že Arturo Bandiny je mnohem víc než jen postava jeho románu. Je to prostředník nadhledu nad jeho vlastním osudem, způsob jakým se vyrovnává s omyly vlastního mládí. Přesně tak, jak jsem si Artura Bandiniho představoval, totiž vypadá na té fotografii i mladý Fante.

3 07.12.2013

Válka dělá z lidí hrdiny, ale zároveň i mrzáky a mrtvoly. Většina válek je pak reflektovaná z pohledu těch, kteří přežili - a častěji těch, kdo válku vyhráli - a názory těch zmrzačených nemívají na výsluní dějin místo. A už vůbec se nelze dopátrat toho, co si o své oběti myslí ti, kdo konflikt nepřežili a padli na frontě. Dalton Trumbo se pod dojmem skutečného příběhu jednoho anglického majora pokusil zachytit myšlenky člověka, který válku sice přežil, ale fakticky je mrtvý - vše kromě mysli mu válka vzala. Joe Bonhamovi zbyl jen mozek a ze smyslů pouze schopnost vnímat zbytky kůže, jinak je jen kus masa. A jako takový se snaží mluvit jménem všech obětí válek, které obyčejní lidé nerozpoutali, ale za své vůdce a jejich falešné ideály musejí vybojovat. A ač zpočátku shledává, že neexistuje idea, za níž by stálo ztratit svůj život, v závěru připouští, že jediný boj, který je ochotný vybojovat se zbraní v ruce je válka proti všem mocným, kteří ženou lidi na jatka světových konfliktů. Jediná válka, která stojí za to, je válka proti válce... Právě radikální revolučně antimilitaristické poselství této knihy z ní udělalo na konci šedesátých let, kdy vrcholil konflikt ve Vietnamu, jeden z nejdůležitějších protiválečných románů. A právem! Trumbo brilantně popisuje bloudění myšlenek uvězněných v disfunkčním těle i touhu a úsilí navázat kontakt s jinými lidmi. Přesné zachycení bezmoci a beznaděje dělá z Johny si vzal pušku jeden z nepřesvědčivějších a nejsyrovějších protiválečných románů.
Druhá věc, která se při čtení knihy nepřímo vznáší ve vzduchu je dnes diskutovaná otázka euthanasie. Právě sugestivní popis pocitů na lůžko upoutaného člověka nastoluje otázku, zda má moderní věda právo udržovat při životě člověka za každou cenu i proti jeho vůli...
Dalton Trumbo knihu i zfilmoval a to až ve svém poměrně vysokém věku. Na to, že je to jeho jediný film, který režíroval, dopadl výsledek nad očekávání dobře, i když kniha je samozřejmě kniha... Viděl jsem jen jednou a to před drahnými lety a pokud si dobře pamatuji, film má jiný "humánnější" konec.
Knihou se inspirovala Metallica při tvorbě jedné ze svých nejlepších skladeb One. Text písně z knihy víceméně cituje a jak již zmiňuje miskamsk, v klipu k této skladbě jsou prostřihy z filmové verze Johny si vzal pušku.
Neoprávněně opomíjený skvost světové literatury!

6 16.11.2013

Můj první "ten druhý Murakami". Přes veškerou snahu šokovat (muž stojící s nožem nad spícím kojencem a hloubající, zda má dceru zabít či nikoliv, veškeré zmínky o přeříznutých achillovkách), veskrze pozitivní poselství o tom, že dětem se zkrátka ubližovat nemá, protože rány utrpené v dětství zůstanou nezaceleny i v dospělosti. A že mezi stejně "postiženými" lidmi může vzniknout zvláštní druh vzájemné komunikace, během níž se sice většinou míjí, ale nakonec se stejně setkávají. Vše napsané v tragikomické rovině s rychlým spádem... Jako úvod k autorovi dobré, zkusím něco dalšího.

2 28.10.2013

I když jste viděli film, kniha rozhodně stojí za přečtení. Už jenom proto, že federálního šerifa Teddyho Danielse si můžete ve své mysli vytvořit trochu jinak, než toho filmového s rozplizlým ksichtem Leonarda DiCapria. A také pro požitek sledování mechanismu vytěsnění reality... Já to udělal a knihu jsem zhltl jedním dechem, aniž bych se cítil jakkoliv ochuzen. A závěrečná část byla snad ještě děsivější než filmový konec.
Za zmínku rovněž stojí přesně zachycená paranoia USA padesátých let. Nějak si nedokáži představit, že děj by se odehrával někdy jindy. Ačkoliv každá doba má své noční můry, že? "Tak co Chucku, nějaké nápady?"

27.10.2013