Isew komentáře u knih
Třetí díl. Zakončení. I když je to asi literárně nejpovedenější díl, je obsahově velmi skoupý. Za největší slabinu této trilogie považuji naprosto nereálné situace. Opravdu mi nepřijde normální, aby šlo dětem neustále o život. Resp. aby je někdo chtěl permanentně zlikvidovat. A proto Prašina nikdy nebude takový fenomén jako knížky Jaroslava Foglara. Tam jsou naprosto reálné situace a pokud jde dětem o život, tak ne proto, že po nich jdou nájemní zabijáci.
Těšila jsem se na historickou detektivku. Hodnocení mě navnadila. A zklamání bylo velké. Vůbec mě to nebavilo, nezaujalo. Zápletka nijaká. Padouch byl znám téměř od začátku knihy, jeho motiv také. Překvapení žádné. Do dalšího poslechu jsem se musela nutit. Doufala jsem, že se to časem zlepší, ale nezlepšilo.
Moje pacifická hřebenovka od Moniky Benešové nadchla mě i mé dcery. Proto jsem sáhla po Jakubově cestovním deníku. Na rozdíl od výše zmíněné knihy, je to více méně jen popis cesty, letmých setkání s lidmi. Stručný, strohý a pro ty, co se na PCT chtějí vydat asi zajímavý. Každopádně obdivuji všechny, kteří se na cestu vydali. I zde oceňuji popis vybavení a zkušenosti. Na PCT se asi nevydám, ale na kratší traily se hodí.
Popis nehody byl tááááák natahovaný, že to snad už víc natáhnout nešlo. A to natahování tam bylo velmi často. Všude. A pořád. Příliš zbytečných slov na málo skutečného děje. Snad poprvé jsem si říkala, že jsem se snad měla raději podívat na film, protože knížka mě opravdu neoslovila.
Emil - běžec - Zátopek. Poslouchala jsem audioknihu načtenou Ivanem Trojanem. Dobové vyprávění samotného Emila mě většinu času rušilo. Přišlo mi, že bylo násilně naroubované do četby, aby to bylo "zajímavější". Nebylo. Vyprávění Emila často nekorespondovalo s dějem, který vyprávěl Ivan Trojan. Bylo to matoucí. Na milost jsem vzala dobový záznam v poslední části, kdy Emil vyprávěl o revolucích a zlobě. To bych podepsala v plném rozsahu. V roce 1968 byl velmi odvážný. Jenže komunisté znovu dokázali, co jsou zač a člověka, který by byl v jiných státech vynášen do nebes, zničili a natrvalo zlomili. Poslední kapitola, jak s ním komunisti zametli, byla velmi smutná. Ani po roce 1989 už to nebyl ten Emil, kterého obdivoval celý svět. Bál se říct, co si myslí. Bál se, že se komunisti znovu vrátí k moci a znovu s ním zametou. Konec jeho života nebyl šťastný. Co k tomu říct: "Komunismus je svinstvo a komunisti jsou svině." - omlouvám se za vulgarismus, je to citace a já s ní naprosto souhlasím.
Poláček byl skvělý spisovatel. Dokázal nádherně podat i něco takového jako je fotbal. Zajímavé bylo, že slovo fanoušek mělo tenkrát velmi negativní konotace a každý se ohrazoval, že on tedy fanoušek není. Povídání o době, kdy se fotbal hrál pro radost a ne pro peníze. Kdy "playeři" byli tvrdí hoši a ne porcelánové panenky. Kdy hra probouzela nadšení a nekonečné diskuse. Jak jiný pohled na dnešní hráče, "fanoušky" a tehdejší dobu. Dovedu si představit, že tenkrát fandit nějakému týmu možná mělo smysl, ale v dnešní korupcí prolezlé lize je úplně jedno, který tým je v čele a který na chvostu. Radost ze hry vystřídal mamon a kalkul, radost z fandění vystřídaly násilnosti, vulgarity a rvačky. Dovedete si představit, že byste dnes na stadionu křičeli, rozhodčí je mrkev? Dřív bylo možné vzít na fotbal rodinu a nebát se, že si dětičky přinesou nová, netušená slovíčka, nebát se, že vystřelená petarda někoho z rodiny zraní nebo ultras někoho zmlátí. Zkrátka, gentlemenství se z fotbalu vytratilo a je to škoda. Ještě, že je tu Poláček, který tu dobu fotbalového rozpuku zaznamenal v Mužích v ofsajdu.
Pamatuji počátky Audiostory. Sleduji je od nesmělých krůčků až k této naprosté lahůdce. Smekám před provedením, protože se může směle měřit s nejlepšími rozhlasovými hrami z dílny Českého rozhlasu. Skvělé herecké výkony i vhodně zvolená hudba. To vše pomohlo přivést v život ne příliš hezký příběh z počátku 50. let v Německu. Studie toho, jak jeden psychopatický, nedotknutelný muž (hospodář), dokáže zničit osud celé rodiny. Postupně gradované napětí by se dalo krájet.
Všechny předchozí díly Aristokratky jsem ocenila plným počtem hvězdiček. Teď tak štědrá nebudu. Nastavovaná kaše, stále dokola se opakující motivy z minulých dílů. Viz. nevětší výbuchy smíchu na královském dvoře způsobily věty, které jsme četli v tomto i v minulých dílech snad stokrát. Marie se za jeden rok v Čechách přetransformovala z prima holky do nesnesitelné snobky. V hlavě nemá nic jiného než sebe a brilianty. Ještě, že tu hrůzu vyvažovala paní Tichá, která mi alespoň jednou vyloudila na tváři úsměv. Což je na humornou knihu poměrně málo. A ten cliffhanger na konci? Myslím, že vítěz bude ve výsledku ten, který skončí jako poražený.
Kdysi jsem četla rozhovor s autorkou. Zaujala mě její upřímnost a opravdovost. Proto, když jsem zahlédla tuto knihu, tak jsem neváhala. Nemám ráda cestopisy (těch dobrých je opravdu málo). Tohle nebyl naštěstí klasický cestopis. Spíš popis příhod a osobního růstu. Při představě, že se ráno probudím a na obličeji mi trůní tarantule, mi nebylo zrovna dobře. Velmi oceňuji poslední kapitolu, která se zabývá vybavením. Právě sháním dobré boty na trek a spacák. Takže přišla naprosto vhod.
Edit: Stejně jako já, byly z knihy nadšené i mé dcery. Já už to asi nedám, ale pokud se ony jednou vydají na PCT, tato kniha na tom bude mít nejspíš zásluhu.
Nejprve se zastavím u názvu. Přeložit They Do It with Mirrors jako Smyslupná vražda? Pominu-li fakt, že žádná vražda nedává smysl, tak původní název odkazuje na kouzelnický trik, který má v knize opodstatnění. No nic, ke knize. Tohle je ta stará známá Agatha Christie. Staré sídlo, rodinní příslušníci, stovky mladých delikventů, anglické mlhy a vrah. Atmosféra houstne. Kdo by dokázal zabít? Do toho slečna Marplová, kterou mám mnohem raději, než přechytralého a arogantního Poirota. Celá směsice dává dohromady brilantní detektivku, od které je těžké se odtrhnout.
To byl příběh jak na houpačce. Chvílemi to mělo neuvěřitelný spád a chvílemi to byla nuda k nepřečkání. Líbilo se mi, jak hlavní hrdina sestavil dotazník, který mu pomůže vybrat dokonalou manželku a očekával, že ji najde. Shodou okolností jsem zrovna v tu dobu narazila na jednu reality show, která fungovala na podobném principu (spoiler - nefungovalo to). Zvláštní je, že ač vědec, vůbec nezohlednil fakt, že by ta jeho dokonalá partnerka nemusela mít zájem o něj. A zvláštní opravdu bylo, že ty potencionální partnerky opravdu vyplnily dotazník a všechny, které pozval, si s ním i vyšly. Trochu přitažené za vlasy, ale špatné to nebylo.
Uff. Strach a bída Třetí říše (1937) i Zadržitelný vzestup Artura Uie (1947) jsou naprosto brilantní popisy každodennosti nacistického Německa. Všudypřítomný strach. Úplně mě mrazilo z některých částí, u kterých lze nalézt paralely se současností. Matka dostává od SA 5 marek od vůdce a ve své naivitě si povzdychne, že je teď vše dražší a ví to, protože si její dcera píše výdaje, mě nepříjemně mrazilo. I dnes jsme svědky zdražování a na druhé straně kupování si důchodců trestně stíhaným podvodníkem, toho času premiérem této země. Další paralelu lze nalézt u příběhu ze soudního dvora. Soudce neví, jak má soudit, protože neví, co se od něj očekává. Chce soudit tak, jak mu nařídí. I u nás není justice v nejlepší kondici. Jak jinak si lze vysvětlit, že evidentní dotační podvody nejsou vyšetřovány, jsou odsouvány a největší dotační podvodník v této zemi vládne?
Od dětí často slyším, proč se mají učit něco tak zbytečného, jako je dějepis. Protože lidé jsou pořád stejní a to, co se děje se neustále opakuje. Kdo nezná minulost, nezná budoucnost a kvůli tomu nerozpozná, že některé události, které se staly v minulosti a neměly zrovna pozitivní následky, se mohou nápadně podobat realitě, ve které žije.
Židovské město má pro mě neuvěřitelnou atmosféru a genia loci. Maislova ulice, Staronová synagoga, Pinkasova synagoga, Španělská synagoga, starý židovský hřbitov, uličky bývalého židovského ghetta. Hrozně ráda tam bloudím. Asanace, už to slovo, mělo vždy nádech tajemna. Ježíšek mi přinesl tuto knížku a trefil se. V knize jsou dvě části. Příběh o krejčím a vdovci Kiliánovi a ostatních obyvatelích ghetta a faktografická část, orámovaná mordy, které se staly na územích ghetta. V odborné literatuře se lze dočíst, proč byla nutná asnanace. Lze na ní nahlížet z urbanistického i zdravotního hlediska. Sociologické hledisko je většinou opomíjeno. O něm je první příběh. O obyčejných obyvatelích židovského ghetta, kteří neví, co si po jeho zbourání počnou. K této části mám jen jedinou výtku a to jsou "ilustrace". Do starých fotografií byly dokresleny podivné obrázky, které měly orámovat děj. Musím říct, že za mě by bylo mnohem přínosnější tam nechat jen ty fotografie, aby měl čtenář představu, kde se asi děj odehrává. Za mě šlápnutí vedle. Druhá část je orámována mordy, ale zejména je plná zajímavých informací. Např. v době, když se rozhodovalo o asanaci ghetta, žilo v této městské části pouze 10 % židovského obyvatelstva. Zbytek byly chudí dělníci, kteří přicházeli do Prahy za vidinou lepších časů. Většinou skončili v ghettu a z toho plynula deziluze a mordy, o kterých se v knize píše, byly toho důsledkem. Ghetto bylo přelidněné, v domech žilo mnoho lidí, př. V Kaprově ulici č. p. 37 se zdržovalo každou noc až 244 lidí, z toho 77 dětí. Byly tam přitom jen čtyři toalety. Jedna připadala na 61 lidí. Židovské ghetto nebyly jen domy, ale hlavně lidé a jejich osudy. V této části musím chválit dobové fotografie, tentokrát nezničené ilustracemi.
Asanace nebyla asi podle představ mnoha obyvatel ghetta, ale pokud bychom to porovnali s likvidací židovského ghetta v Norimberku za vlády Karla IV., které bylo vypáleno a polovina židovských obyvatel byla pobita, jen aby došlo k uvolnění lukrativních pozemků v centru města, tak pražská asanace byla provedena nepoměrně humánněji. Samozřejmě měla obrovský vliv na život obyvatel ghetta. Zvlášť na starší obyvatelstvo, které tam žilo celý svůj život. Koho tato problematika zajímá, určitě po této knize sáhněte.
Jestli se někdo někdy přiblížil na dosah Shakespeara, byl to Ibsen. Na malém prostoru, ve všech svých hrách, rozehrává neskutečná dramata a já se pokaždé nechávám pohltit tou dokonalostí. A Strašidla nebo v jiném překladu Přízraky (což mi přijde mnohem příhodnější), toho jsou dokladem. Není to má Ibsenova nejoblíbenější hra, tou navždycky zůstává Paní z moře, ale přesto je tak skvělá, že si zaslouží plné hodnocení.
Poslední láska císaře Karla aneb co všechno se dá vyfabulovat z jediného dopisu, kterým císař Karel IV. uznává svého levobočka Guillauma za svého syna. Román, který ač se historicky nemá (kromě zmíněného dopisu) o co opřít, je velmi čtivý a zajímavý. Přestože je celý vyfabulovaný, je možné, že část příběhu se tak opravdu stala. Ráda jsem se znovu podívala do doby Karla IV., do Avignonu, na dvůr Karlova nevlastního bratra Václava a vůbec do 15 století - do doby Avignonského zajetí a začátku papežského schizmatu.
Poslouchala jsem jako audioknihu. A ačkoli kniha je velmi dobrá, inu Agatha Christie zkrátka málokdy zklame, audio provedení nebylo dobré. Růžena Merunková jako slečna Marplová byla úžasná. Velmi mě zklamal Otakar Brousek ml., který se sice snažil hlasově odlišit různé postavy, ale dle mého názoru to bylo velmi ke škodě věci. Z vyšetřovatele svým provedením udělal prvotřídního hlupáka (což neodpovídalo ději), ženské postavy vykreslil jako naivní slepičky (což také neodpovídalo ději). Jako milovník audioknih si dovolím posuzovat kvalitu. Tady se nepovedla a knize od výtečné Agathy Christie hrubě uškodila.
Je to opravdu o trochu lepší než první díl. Autor ubral na nesmyslné akci a malinko víc propracoval příběh. Ale.... Práce s napětím není jeho silná stránka. Po celou dobu mi bylo úplně jedno, co se děje a jak to dopadne. V prvním díle se autor snažil napětí do čtenářů narvat silou - akce, akce, akce. Nefungovalo to. Ve druhém se trochu zklidnil, ale pořád je to bezzubé. I když námět je skvělý. Co se inspirovat např. u Romana Bureše. Ten umí s atmosférou pracovat výborně. Třeba bude třetí díl lepší než první dva.
Na Foglarovi jsem vyrostla a jeho knihy jsem hltala s nadšením. Poklad černého delfína se mi dostal do rukou až teď a jsem za to moc ráda, protože pokud by to byla má první Foglarovka, tak bych se k dalším už asi nedostala. Veliké zklamání. Rozdělila bych tuto knihu do několika částí ala Cimrman
Kapitola 1 - Setkání v Praze
Kapitola 2 - Vyzvědači
Kapitola 3 - Půjčí nám kroniku?
Kapitola 4 - Kronika není
Kapitola 5 - Přiznají se?
Kapitola 6 - Další patálie s kronikou
Kapitola 7 - Jedeme z Prahy
Kapitola 8 - Poklad černého delfína
Znovu si dovolím parafrázovat tentokrát divadlo Sklep - To bylo tak dlouhé, že kdyby to bylo o polovinu kratší, tak je to pořád dlouhé. Zvlášť záležitost s kronikou byla úmorná. Pokud by Foglar vydal místo této knihy soubor svých her jednotlivých i etapových, byla by to naprosto skvělá věc. Pro hodně táborových vedoucích by se stala biblí. Tohle je takový nepovedený paskvil. Něco mezi knížkou (dost nudnou) a souborem her. Výsledek nepřesvědčivý. K četbě nedoporučuji, k seznámení se s hrami ano.
Na pozadí kratičké (třídenní) epizodky s nebezpečným flakónkem, jsme byli svědky mnohých zákulisních intrik. Seznámili jsme s běžnou krmí, zvyky a osobnostmi té doby. Krátce se v příběhu mihl i sám Rudolf II. Za mě spokojenost. Já bych taky, stejně jako Bára, chtěla za dědečka Jehudu Arje ben Becalel (rabi Löwa). Jen mi tam chyběl Mordechaj Meisel, ale to je jen můj soukromý povzdech nad mou oblíbenou a velmi zajímavou osobností té doby.
Oceňuji české prostředí i starý "promlčený" případ z padesátých let.Tajemná identita insidera byla prozrazena velmi brzy, takže očekávaný efekt se nedostavil. Nebylo to špatné, ale do dalšího případu se zatím nepustím.