Ithaka komentáře u knih
O fenoménu gotické šablonové malby neměl v Čechách v devadesátých letech minulého století téměř nikdo ponětí. Když v roce 1991 nalezl ředitel Podještědského muzea v Českém Dubu v kostele sv. Ducha gotickou dvoudvéřovou skříň bohatě překrytou polychromovanou šablonovou malbou, působilo to jako zjevení. Bude-li mít cestu do Českého Dubu rozhodně se zastavte v Podještědském muzeu. V jeho podkroví se nachází táflovaný prostor, jehož strop i stěny jsou díky Radku Brožovi pomalované šablonovými vzory. Útlou knihu s sebou můžete vzít jako inspirativního průvodce. Jedna z knih, ke kterým se opakovaně vracím.
Poprvé lituji, že hvězdiček je tu "jen" pět. Eisnerova kniha by jich zasloužila deset. A k ní ještě jeden malý bonbónek, stejnojmenná audiokniha načtená Miroslavem Horníčkem - to byla láska na první poslech. Kniha, s níž jsem se dopustila a stále se dopouštím čtenářského obžerství, neb není možné nasytiti se krás českého jazyka.
V knihovně mě nalákala fantaskně provedená obálka a melancholické ilustrace. Asi půjde o něco dobrodružného pro děti, říkala jsem si, mohla bych to zkusit. No, to jsem byla vedle jak ta jedle. Horor pro nesourodý trojhlas - opuštěný chlapec Samuel, přísná hospodyně Ruth a matka zmizelá neznámo kam. Opus pro viktoriánský dům se zahradou, zjitřenou fantazii malého dítěte a jeho stále děsivější představy. Atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Stihla mne čtenářská schizofrenie - čtete jedním dechem a pak raději odkládáte, abyste to vydýchali, ale ne na moc dlouho, protože se to prostě nedá vydržet. Zválcováno za večer. V hlavě strašilo ještě dlouho potom.
Když jsem v devadesátkách přijela za bratrancem do Prahy, měl Příživníka rozečteného na stolku, tak jsem se do toho malého žlutého sešitku hned zakousla. Bylo to zcela odlišné od soudobé gymnaziální výuky, což mě nadchlo tak, že jsem si část básní opsala do sešitu a bavila s nimi mladšího bratra. Pokřik: "Správný androš nemá ani groš, hip, hip, krtek!" se u nás doma stal kultovním. A vůbec se mi ta spousta anarchistických vykřikovánek moc líbila. Jediné, co mě momentálně štve, že ji doma v knihovně nemohu nikde najít. Asi je potřeba začít hledat něco jiného. Třeba Magorovu Úložu.
V teplickém antikvariátu U Červeného kostela čekala předlouhý čas, asi na mě, zasuta mezi Ščipačeva a Karla Hynka Máchu. Pan vedoucí se nervózně drbal na hlavě, protože v knize nebyla uvedena cena a pak říká, že když mu dám pětku, tak dobrý. Tak jsem mu tu kulatou, přestrojenou za měděnou bez vyšší příčné linky dala, protože sbírka dle mého stála i za víc. Předmluva Jiřího Daníčka je skvostná: "Pro toho, kdo ještě dnes čte verše a dokonce to umí, je tahle předmluva přebytečná." Všechny ty básně jsou krásné.
Meine kleine Rubinštajne,
zahrajte mně v ušní lajně,
že je Pánbůh jenom eine,
jak kůl v plotě,
coby meine.
Nesmírnou radost mi udělalo druhé, rozšířené vydání knihy Skřítci a démoni Krušných hor, které sepsal duchcovský historik Jiří Wolf na základě podrobného studia rukopisných a tištěných pramenů. Na černých stránkách popsaných bílým písmem ožívá bizarní panteon krušnohorských bytostí počínaje vládkyní hor Marzebillou, přes Schrackagerla a Jüdela, až po perkmony. První vydání se mi dostalo do rukou zcela náhodou jako zápůjčka od kamaráda, neboť ihned po svém vydání v roce 2005 bylo téměř okamžitě rozebráno. Na rozdíl od něj je to druhé opatřeno působivými ilustracemi výtvarnice Petry Wolfové a je až s podivem jak výrazově působivé může být použití obyčejných pastelek na sytě černém podkladu. Jediné, co mi kazilo požitek ze čtení bylo užití až příliš zdobného fontu, který na sebe strhává více pozornosti, než by bylo zdrávo. Krom čtení vlastního potěšil mne též poetický závěr, obsáhlý doslov a především podrobný soupis pramenů a literatury, ze kterých bylo čerpáno. Výsek z melancholické duše Rudohoří rozhodně stojí za přečtení.
Listopadová noc před šesti lety, zbývá pár minut do půlnoci, dopisuji nesplněné, ale slíbené a abych neusnula, poslouchám noční Vltavu. Ženský hlas začne recitovat syrovou, ponurou báseň, až mi přeběhne mráz po zádech a na předloktí se naježí husina. NEBOŽKY! Moje první setkání s básněmi Radka Fridricha. Monology mrtvých žen, nápisy na hrobech, staré fotografie. Jedna z nemnoha knih, které jsem si koupila na základě poslechu rozhlasu. Zrcadlí se v ní ztracená paměť krajiny, která si mě podmanila a vzpomínky, které si má babička vzala s sebou tam, odkud není návratu. Tak se k nim stále vracím, ke všem svým nebožkám. Mond, kleine Luna, rette dein Mädchen!
Vrátila jsem se k ní po letech s narozením dcery. Jedna z mála básní, kterou jsme se naučila nazpaměť, protože děti jí chtěli vyprávět vždy před spaním stále dokola. Nepřipadala jim strašidelná, vždycky se těšili na konec, až malý žlutý opeřenec konečně najde kvočnu. Líbilo se jim představovat si cestu obilnými poli z pohledu kuřete, protože byli ve věku, kdy je bavilo schovávat se v kukuřici, kapradí nebo v lopuší. Nádherné Hrubínovy verše, krásné Milerovy ilustrace. Právem patří do zlatého fondu dětské literatury.
Na střední škole nám učitel dějepisu doporučoval k prostudování pouze Vademecum pomocných věd historických. Naštěstí se našli i jiní učitelé, kteří měli ve svých knihovnách zcela jiná Vademeca a jedním z nich bylo i to Wittlinovo se skvělými ilustracemi Vladimíra Jiránka. Dostalo se mi do rukou krátce po revoluci a od těch dob se mi střídavě z knihovny ztrácí a zase se v ní objevuje, podle toho, kdo se zrovna potřebuje pobavit. Fantastický průvodce pro každou životní situaci býval v sedmdesátých letech minulého století úzkoprofilovým zbožím knihkupeckých pultů. I dnes je to malý poklad.
Stará a dobrá klasika. Děda mě podle ní učil před více jak třiceti lety nejdříve poznávat a posléze i sbírat léčivé rostliny. Vždycky když si jí beru z knihovny, vzpomenu si na naše cesty na Zebín a do Šárovcovy Lhoty za řepíkem, na mateřídoušku v Hrachovci a pupavy bezlodyžné pod hořickými Chlumy. Od devadesátých let vyšlo hodně knih zaměřených na bylinkaření, tahle je pro mne však naprostá stálice. Přehledná, praktická a s krásnými ilustracemi. Zapátrejte v antikvariátech, stojí za to!
Na konci devadesátých let to byl vlastně takový malý zázrak. Znala jsem sice z dědečkovy knihovny Naše rostliny v lékařství od tandemu Korbelář - Endris, ale oba autoři, věrni svým profesím, se zaměřili pouze na popisy a léčivé stránky rostlin. Tolik poetiky jako v knížce Idy Rystonové jsem tam nenašla. Uchvátila mne bohatost českého jazyka a vynalézavost našich předků. Vždyť některé bylinky mají i 50 lidových názvů. Třeba u mého oblíbeného kontryhelu jich bylo bezpočet. Ocenila jsem rady pro včelaře, nebo recepty na sirupy vypsané ze starých herbářů. Podle knihy jsem poprvé namíchala Karmelitánské kapky (Aqua melissa composita).
Hudebních leporel se u nás vystřídalo hodně (hlavně těch se zvuky nejrůznějších zvířátek), ale tohle je naprostá špička. Doporučila mi jej kamarádka, jejíž dcerka z něj byla nadšená a stejné je to i u nás. Připravte se však na to, že zalíbí-li se i vašim nejmenším, bude nutné zakoupit do zásoby pořádné balení malých kulatých plochých baterií. Myslím si však, že se to vyplatí. Skvělý kamarád na delší cestu autem nebo zdlouhavé čekání u lékaře. Knížka má příjemný formát do kapsy, velmi jednoduché ovládání (i pro zatím nemotorné dětské prstíky) a roztomilé ilustrace. Ze šesti vložených skladeb (Abeceda, Variace na píseň Ah vous dirai-je, maman; Turecký pochod, Malá noční hudba, Sonata facile a Zvonkohra) u naší malé bezkonkurenčně vede Turecký pochod. Skvělý dárek nejen pro vlastní děti.
V jednoduchosti je krása. Nečekala jsem od knihy moc, ale reakce dvouleté dcery mě příjemně překvapila. Kromě učení barev a jejich vzájemných kombinací nám slouží též pro znakování a učení říkanek (kolo, kolo mlýnský apod.). Dcera díky knížce vymyslela i vlastní znak pro obejmout se. A díky všem ostatním čtenářům za doporučení knížek Hervého Tulleta - určitě vyzkoušíme!
Prázdninový úlovek přivezl muž odněkud z cest pro naši dvouletou treperendu, kterou knížka chytla tak, že jsme jí četli a čteme stále dokola. Krásné ilustrace, poučný příběh - to, že je jednou z mnoha neznamená, že nemůže být svá. A to Líza rozhodně je! Vhodná podle mě i pro mladší děti. Dobře se na ní učí zvuky zvířátek, barvy a nám šlo podle ní pěkně i znakování.
Knížku jsem před lety objevila v Levných knihách a naše kluky i mě úplně nadchla. Hravou formou a velice vtipně se zamýšlí nad fyziognomií divokých zvířat a stimuluje dětskou fantazii k tvorbě vlastních nonsensů. Jednoduché, velké obrázky přes obě stránky jsou milým bonusem, stejně jako velká psací a tiskací písmena. Pro první čtení jako stvořená. U každého zvířete je navíc připojen malý odstavec s popisem, jak je tomu ve skutečnosti. Máte-li již větší děti jsou stejně dobrou volbou Lingvistické pohádky od Petra Nikla.
Tuhle malinkou knížku míval táta na nočním stolku a vždycky, když si z ní četl, hrozně se smál. Tak jsem ho jako malá prosila, ať mi z ní čte taky. Ne všemu jsem rozuměla, tak mi to postupně vysvětloval. Když jsem se odstěhovala z rodičovského domu a narazila na ní v antikvariátě, rozhodla sem se, že je to dobrá investice. Sbírka aforismů oblíbeného bělehradského redaktora rozhlasového studia B, vydaná v sedmdesátých letech 20. století v jeho domovině a na sklonku osmdesátých let i v Československu, ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti. Tento skromný příspěvek k bělehradskému folklóru a ústní tradici Bělehradu socialistické doby nemá šanci zevšednět.
"Soudruhu, jestli si myslíte jen to, co říkáte, tak je to málo."
"Bělehrad nemá dost opravářů. Když jsme vytyčovali budoucnost, představovali jsme si ji bez závad."
"Kdo nemá peníze na noční život, ať živoří ve dne."
"Žaludeční vředy jsou nakažlivá choroba. Ti, kteří je už mají, dělají je druhým."
"Starý Bělehrad se vydal do Nového, Nový do Starého, jako každé ráno. Mosty jsou plné aut. Jedni i druzí si myslí, že na druhé straně je líp. Až zjistí, že není, vrátí se tam, odkud vyjeli."
"Čas míjí a my stárneme a pozvolna odcházíme. Nejprve jsme ztratili čtvrtého na poker, pak třetího do mariáše, druhého na domino... Zůstali jsme sami a začínáme si vykládat pasiáns, abychom viděli, co s námi bude."
Knížka, která klame tělem, respektive přebalem. Přiznám se, že žena v červeném slamáčku hledící směrem k Eiffelově věži na přebalu knihy, mi přijde být zbytečným klišé českého nakladatele. Francouzský originál má přebal mnohem nápaditější. V knihovně mě naštěstí nalákal hřbet knihy a samotný název. Žena s červeným zápisníkem. Ta rozhodně musí mít nějaké tajemství a možná bude i pikantní! A navíc titulním hrdinou je bohémský knihkupec. Kniha se čte sama, je sice předvídatelná, ale to vůbec nevadí. Doporučuji jako milou odpolední či večerní jednohubku a je úplně jedno, zda v létě na plovárnu nebo v zimě do deky a k čaji. Máte-li rádi Paříž, nekomplikované a přesto sofistikované čtení, film Amélie z Montmartru a příjemný nadhled nad stavem současného světa a rodinných vztahů, mohla by se vám kniha líbit. Jednu hvězdu ubírám za absenci přímé řeči, která ze začátku čtení mírně komplikuje. Ostatní uděluji za hezký příběh, sympatické hrdiny, netradiční prostředí, deníkové zápisy a zajímavou odpověď na obligátní otázku: "Víte, co jste dělali 11. září 2001?"
Půvabná knížka, jejíž objev v Informačním centru v Krásné Lípě byl pro mne příjemným překvapením. Provázela mě při prázdninových cestách Lužickými horami, při výletě do Drážďan i Pirny, neb se díky malému formátu pohodlně vejde do kapsy sebemenšího batohu. Kniha je zajímavým vhledem do duše mladého básníka, který se pro svou první cestu za hranice Dánska rozhodl na základě jak osobní, tak i umělecké krize. Deníkové záznamy vedené reportážní formou dokumentují nejenom jeho momentální zájmy a postoje k životu, ale především se v nich zrcadlí kulturní život Evropy 19. století, jehož se rád účastnil. V textu je patrné nadšení z představení operních společností, znatelná je hluboká úcta k německým romantikům, není mu cizí ani politicko-satirická nadsázka. Nade vším ale stojí bukolické popisy krajiny (německé i české), kdy o té první prohlásil, že se stala jeho druhou domovinou: "Cesta z Míšně do Drážďan je osázena akáty a hrušněmi; na polích je zelí a brambory; je to neskutečná kuchyňská zahrada." Kniha je doplněna soudobými mědirytinami, opatřena průvodcem ilustracemi, precizními poznámkami a zasvěceným doslovem německého překladatele Ulricha Sonnenberga. Milou jest i překladatelská poznámka Jaroslava Holoubka. Všem, kteří se rádi toulají krajinou se starým kletrem na zádech, může být kniha milým společníkem na jejich cestě. Doporučuji též etnografům a studentům historie, neb se jedná o zajímavý pramenný materiál ke kulturním dějinám 19. století.