Jack93 komentáře u knih
Tak dlouho jsem chodil v knihkupectví kolem Harryho Holea, že jsem si ho taky musel přečíst, protože jsem na něj slyšel jenom samý pozitivní ohlasy. Záměrně jsem začal prvním dílem, protože jsem tušil, že se mi to bude líbit (mě se totiž líbí úplně všechno, co čtu, mám skvělej vkus a šťastnou ruku).
Věděl jsem, že Netopýr má nejslabší hodnocení, takže jsem do toho šel s tím, že s přibývajícími díly bude kvalita narůstat.
Už po první kapitole, která měla jenom 4 strany, jsem to věděl - tahle knížka bude skvělá! První den jsem skončil na 119. stránce, další den jsem si myslel, že to bude kolem čísla 300. Ale co se večer v 11 hodin nestalo? Dočteno!
Netopýra jsem četl jedním dechem, nadchla mě zápletka, postavy, prostředí, Harry Hole (resp. Holy) a ano, i vypravování mýtů a legend, které se vztahují k Austrálcům. Pořád sice vzhledem k umístění děje nemůžu říct, že jsem četl opravdovou severskou detektivku, ale vem to čert.
Nechápu, proč má kniha tak nízký hodnocení. Jestliže má Netopýr 74 %, strašně moc se těším, co přijde v následujících 9 knihách. Hádám, že mě to obrovské napětí a vzrušení odvane až do Osla.
Přečtení Šifry vám dodá sebevědomí díky tomu, že úplně cítíte, jak jste si doplnili vzdělání (i když trochu to kazí fakt, že filmové zpracování ani jedné z Brownových knih jsem dosud neviděl).
Teď vážně: knihy Andělé a Šifra mají zde na Databázi hodnocení 87 procent. Náhoda? V žádném případě! Po dočtení Da Vinciho jsem měl pocit plichty. Skutečně nedokážu říct, který z prvních dvou příběhů o Robertu Langdonovi je alespoň o chloupek lepší. Jisté podobnosti vykazují, to je třeba uznat, ale v obou případech jsem se úžasně bavil. A hlavně jsem byl neuvěřitelně napjatý, což je známka nejvyšší kvality.
Moc se těším na další pokračování a rovněž na porovnání filmů s knihami, byť je mi podle recenzí jasné, kdo na plné čáře vítězí.
Dokonalá pomsta! Ruku na srdce, kdo Sonnymu nefandil? Vydal se soudit živé i mrtvé, kteří spáchali ten nejtěžší zločin. A dočkali se zasloužené odplaty. Zhruba někdy v polovině jsem si říkal, že Nesbo příběh trochu natahuje, protože se do té doby toho "zas tak moc nestalo". Ale přesně někdy v polovině nabral Syn neuvěřitelné obrátky a byla to fantastická jízda až do konce, navíc plná překvapení.
Ke konci jsem si říkal, kdo by nakonec mohl být tím největším záporákem ze všech, ale nijak jsem tu myšlenku nerozvíjel. A když se ukázalo, že jsem chvíli uvažoval správně, nebyl jsem až tak překvapený, jako spíš zklamaný, protože přesně to jsem si nepřál. Trochu z toho závěru mám smíšené pocity. Všechno do sebe skvěle zapadlo, ale naštvalo mě, když vyšla celá pravda najevo.
Při čtení jsem se skvěle bavil. Přečetl jsem celou sérii HH a už teď mám obrovskou Žízeň na další díl. Syn je hodně napínavý a dokonale promyšlený, což je u našeho "Džoua" mantrou. Navíc jeho výhodou je i to, že jde o samostatný díl. Upřímně říkám, že mi Harry až zas tak nechyběl, a rozhodně to jde i bez něho, i když samozřejmě pořád zůstává nejlepší. Napadlo mě ale, jaké by to bylo, kdyby on měl na triku případ, kdy musí chytat uprchlého vězně, který na všech hříšnících vykonává pomstu, a navíc dějově by ho ten vězeň upozadil, jako se to stalo v případě Sonnyho a Šimona. Nebylo by to úplně špatné, i když si jsem jistý, že by se to tak 99 % čtenářů nelíbilo, kdyby byl Harry upozaděn.
Dobře, lidi. Dám si krátkou pauzu, a pak se vrhnu na Lovce hlav a druhý díl Krve na sněhu. Potom přijde deprese, protože už nebudu mít od strejdy "Džoua" co číst až do té doby, než v květnu 2017 dostanu větší Žízeň než Kabáti.
Máme tady finále! I když, jak se to vezme. Harry nekončí, pokračuje dál, ale přijde mi, že Policií se uzavřel kruh, přestože závěr naznačuje, o čem by mohl být jedenáctý díl.
Policie má nejvyšší hodnocení ze všech, a musím říct, že naprosto zaslouženě. Spolu se Sněhulákem, Červenkou a Spasitelem patří k tomu nejlepšímu z celé série. Geniálně vykonstruovaný a smysl dávající příběh je dech beroucí a zase si říkám, kde k tomu "Strejda Joe" chodí?!
Příběh je tajemný jako hrad v Karpatech, atmosféra se velmi přibližuje Sněhulákovi. Tyto dva díly jsou si pravděpodobně nejpodobnější, jak onou atmosférou, tak propracovaností. Nemohl jsem se od Policie odtrhnout, celý víkend směřoval jen k jedné věci - k dočtení.
Četl jsem všechny příběhy HH popořadě. Je to to nejlepší, co jako čtenář můžete udělat. Podle mě je to jeden z klíčových faktorů, proč jsem si celou sérii tak užil. S Netopýrem jsem začal v červenci 2015, a bohužel, po necelém roce je konec. Teď jen čekat na březen 2017...
Ještě jedna poznámka. Je to fantastický čtení a všech deset dílů jsem si užil. Byla to úchvatná, nezapomenutelná jízda!!! Díky moc "Džou"!!! Moc jsem Harrymu fandil a myslím si, že si závěr plně zasloužil. Ale není to jen o něm, především v posledních dvou dílech jsem si moc užil dějovou linku s Trulsem Berntsenem a Mikaelem Bellmanem. To, co začalo v Levhartovi, pokračovalo přes Přízrak a vyvrcholilo v Policii. A je jasné, že tyhle dvě postavy zdaleka neřekly poslední slovo...
Na Policii mě mrzí jediná věc. Nebudu ji sem psát, každý čtenář si ji domyslí sám. Jen dám takovou malou nápovědu - tohle sis Nesbo mohl odpustit!!! Příliš, příliš kruté...
Po diskuzi na Facebooku, ve které se čtenářů Nesba ptali na jejich nejoblíbenější knihu, jsem věděl, že na mě čeká podle mnohých nejlepší příběh z dosavadních 10 dílů o Harrym. Po přečtení 510 stránek můžu konstatovat jednu věc - (mé) očekávání se naplnilo. Z prvních sedmi dílů řadím nejvýš Sněhuláka a Červenku. Jsou to neskutečně propracovaná díla. Nemůžu se přiklonit vyloženě k jednomu, je to plichta.
I když v Července bylo mnoho nečekaných a hodně překvapivých zvratů, zdaleka jsem nebyl v takovém šoku jako u Sněhuláka. Odhalení vraha mě naprosto paralyzovalo a nebyl jsem schopen dál číst. Ta Nesbova genialita! Neskutečně, neskutečně fantasicky propracovaná kniha, zdaleka bezvýznamné střípky informací v průběhu knihy najednou vytvořily celistvý, smysluplný obraz a všechno do sebe zapadlo stejně snadno jako Lego.
Nelze opomenout ani napínavou, mrazící a husí kůži nahánějící atmosféru. Tohle není detektivka, ale pořádný horor, který přesně odpovídá traileru, jenž je stejně děsivý. Moc se těším na filmové zpracování, i když vím, že se budu neskutečně bát.
Jen několik málo knih mě odrovnalo podobným stylem jako Sněhulák a nesmazatelně se mi vrylo do paměti. Trojkulatá postava se na mém seznamu "nej" knih zařadila po bok Šakala, Mistra klamu, Ikony (všechno Forsyth), 1984, Farmy zvířat (autora musíte vědět) a 451 stupňů Fahrenheita (taktéž).
Úkol na následující dny, týdny a měsíce je jasný - uklidnit se. Pentagram, Spasitele a Sněhuláka jsem přečetl v rozmezí necelých čtyř týdnů. Moc se těším na poslední tři díly, ale zároveň mi je líto, že se pomalu blížím ke konci (i když mi stále chybí Syn, Půlnoční slunce a Lovci hlav a Harry se navíc časem ještě několikrát vrátí, takže optimismus je na místě!). Proto si musím Levharta, Přízrak a Policii patřičně vychutnat.
P. S.
Čím míň sněhuláků venku uvidím, tím líp. Naštěstí žiju v Praze, kde je sněhu poskrovnu. Vždycky jsem bral sněhuláka jako symbol Vánoc a z literárního hlediska jsem ho měl spjatého s Krtečkem. Kvůli Nesbovi je vše jinak. Dneska mi ke sněhulákovi jako první asociace naskočí "vraždící maniak" a také to, že musím co nejdřív zdrhnout. A bohužel mám pocit, že až jednou budu mít děti, nebudu s nimi moc žádného sněhuláka postavit. Mockrát díky "Džou"!
Neskutečné, dechberoucí, neuvěřitelně smutné, nevysvětlitelné, tragické... Takové pocity při čtení svědectví uprchlíků prožíváte. Nejvíce bych ocenil rozmanitost jednotlivých výpovědí: na jedné straně máte řidiče, převaděče, na druhé třeba vysokoškolskou studentku, což vám dává náhled do toho, jaké životy příslušníci jednotlivých kast vedou. Jelikož to, do jaké kasty se narodíte, předurčuje celý váš život.
Při čtení jsem zároveň neustále myslel na 1984. Je depresivní, že vize Orwellova světa se někde skutečně naplňuje...
Zároveň doporučuju díl Hyde Park Civilizace z 9. března 2024, kde vystoupila právě Nina Špitálníková a v němž zaznělo mnohé z výše zmíněné knihy. A vím jistě, že je jen otázkou času, než si přečtu další věci z její tvorby. Nehledě na to, že se chystá pokračování rozhovorů s dalšími uprchlíky...
Zafón je opravdový mistr slova, kterého se nemůžu nabažit. Před Marinou jsem od něj četl Stín větru a Zářijová světla. Jedním slovem paráda. Zejména Stín větru, což je jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl.
Přejděme k Marině. Do rukou se mi dostala úplnou náhodou. O to větší radost jsem měl, když jsem si po pár stránkách uvědomil, že držím v rukou další Zafónův poklad. V letadle cestou do Stockholmu jsem se nemohl od čtení odtrhnout a postupné odkrývání dávných a dechberoucích tajemství ukrytých v barcelonském srdci temnoty způsobilo, že jsem stránky otáčel rychlostí závodu Usaina Bolta na 100 metrů.
Marina nabízí strhující, leč možná trochu předvídatelné vyústění děje. To jí ale nijak neubírá na kráse. Je třeba si uvědomit, že v první řadě nejde o čtení pro dospělé.
Nejvíce mě ale dojal závěr, který jsem proplakal a kvůli němuž jsem oněměl. Víc netřeba dodávat.
Dva proti říši považuju za jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Strhující příběh po němž běhá mráz po zádech. Díky tomu jsem se ještě víc těšil na Zrádce, které jsem odkládal asi rok a půl. Čekání se vyplatilo.
Šulcovo strhující vyprávění vás vtáhne do atmosféry už od prvních stran a rázem se ocitnete ve druhé polovině třicátých let 20. století. A přestože se v ději vyskytuje celá řada postav (a to autor jejich počet ještě záměrně snížil), orientujete se v něm naprosto bez problémů.
Vylíčení tehdejších dobových reálií je neuvěřitelné, Šulcovy znalosti dechberoucí. Jiří Šulc je autor s velkým A. Díky Zrádcům jsem zase trochu více pochopil dění před Mnichovem a kolem něho a prohloubil si znalosti, což je vedle čtenářského zážitku přesně to, co si z knih vždycky moc rád odnáším.
Velmi se mi líbila dějová linka Kubce, příslušníka finanční stráže, a Barbory Steinové, jeho velké lásky. Ačkoli jsem povahou optimista, čekal jsem konec ve stylu Shakespeara, ale naštěstí jsem se spletl.
Rozhodně si časem přečtu všechny Šulcovy knihy, další na řadě jsou Mosty do Tel Aivu. Zrádcům dávám bez jakýchkoli pochyb pět hvězd, ale upřímně říkám, že Dva proti říši jsou lepší. Zrádci nejsou tak strhující a na můj vkus jim chybí "finální vrchol". Jasně, tím je podpis Mnichovské smlouvy a počátek zmrzačení Československé republiky, ale chybí zde gradace díla (snad vyjma příběhu Kubce a Barbory).
Přesto závěrem nemůžu skončit jinak než obrovským poděkováním autorovi. Pane Šulci, jste úžasný! Napsat něco takového a poskládat všechny informace do mozaiky může jen génius!
Chápu námitky čtenářů, ale já osobně jsem se včera večer přeměnil z 23letého kluka zase na toho náctiletého klučinu, který chodí na ZŠ Švehlova v Praze 10 a napjatě čeká na vydání tu pátého, tu šestého a nakonec sedmého dílu Harryho.
Na Prokleté dítě jsem se moc těšil a jakmile jsem si ho včera konečně pořídil, zalezl jsem s ním v 9 večer do postele a nezavřel ho až do 0:30, kdy jsem hlásil "Dočteno!!!". Taková skvělá jízda to byla!!! Vážně jsem se vrátil zpátky o nějakých 10-15 let a hltal svět Harryho, který je prostě geniální. Nemohl jsem se od díla odtrhnout. To, že jsem četl scénář, mi vůbec nevadilo, pokud je výborný, čte se ještě líp než klasická kniha.
Jako nápad na divadelní hru je to super, ale myslím si, že z toho klidně mohla vzniknout regulérní kniha. Taky jsem moc rád, že Albatros zvolil takové vydání, které přesně pasuje k sedmi předchozím, takže se v knihovně hezky vyjímá.
Úplně upřímně - Prokleté dítě jsem četl jedním dechem, ale narovinu přiznávám, že děj mi v některých částích scénáře přišel jako blbost, na mě tam bylo až moc zvratů, bylo to dost překombinované. Návrat téměř všech postav tohoto nádherného kouzelnického světa se mi ale moc líbil. A postava Scorpiuse se mi moc zamlouvala.
Už v průběhu čtení jsem si připadal, jako když se dívám na posledního Terminátora, který nese podtitul Genisys. I v něm se děj vrací na samý začátek, do prvních dílů, a totálně se snaží přepsat veškerou minulost. To je to, co mi na scénáři nejvíc vadilo, až příliš velký návrat do minulosti, což by nebylo špatné, ale ne za cenu toho, že se ji někdo snaží celou přizpůsobit k obrazu svému. Měl jsem za to, že děj s Voldemortem je jednou provždy uzavřený...
Nesmím zapomenout ještě na jednu věc. Dost jsem se nasmál, některé repliky postav mě rozsekaly. Ten vtip a odlehčenost dodali knize na větším kouzle.
Shrnuto a podtrženo, rozumím výtkám a sem tam poměrně velké kritice, sám nepovažuju tohle dílo za dokonalé. Je to ale natolik důstojný návrat, že dávám bez váhání pět hvězdiček. Díky Harrymu jsem zase omládl. A i když se mi současnost moc líbí a nic bych neměnil, návrat do minulosti a obrovská vlna nostalgie čas od času neuškodí. Díky moc, Harry!
P. S. Asi si z řada z vás bude ťukat na čelo, ale nepřišlo vám, že tím Prokletým dítětem je spíš Cedric, a nikoli Albus či Scorpius? Vždyť Cedricovi je souzeno buď zemřít, anebo se stát smrtijedem. V tomhle případě (pro někoho bohužel) je pro Harryho kouzelnický svět lepší první varianta (jeho smrt)...
Nýčko je na řadě napsat komentář k této knížce, řečeno slovy vypravěče Petra Bajzy. Dostal jsem se k ní zhruba po dvacetiletém skluzu, jelikož na základce jsem ji prachsprostě ignoroval. Nemám již však výčitek, jelikož v 31 letech jsem si s o to větším nadšením vychutnal její na dnešní dobu značně originální a nevšední jazyk. A konečně znám vedle Bajzy i jména dalších postav včetně slona Jumba a Evy Svobodové.
Neuvěřitelná kniha. Tohle by mě být povinná školní četba. Až jsem si při čtení říkal, že už chápu, proč se o nevědomosti říká, že je sladká. Protože, upřímně řečeno, čím více toho víte, tím je to snad (paradoxně) horší. Myslím v tom smyslu, abyste nezačali propadat skepsi.
Tak jako například u Krvavých zemí nebo Černé země jde o náročnou četbu, při níž je třeba soustředit se na každou větu. Obdivuju Snyderův vhled do současného dění.
Pro všechny zájemce doporučuju sérii přednášek na YouTube zabývající se zrodem moderní Ukrajiny.
Kniha, která vás donutí k okamžité organizaci zájezdu do Florencie, Benátek a Istanbulu. Tohle je umění skvělých spisovatelů - vylíčit prostředí, v němž se příběh odehrává, natolik přitažlivým způsobem, že byste se tam ihned vydali. A Mr. Brown vás k tomu ještě inspiruje k přečtení Dantovy Božské komedie...
Inferno se mi líbilo víc než Ztracený symbol a stejně jako Andělé a Šifra. Dokonce dlouho aspirovalo na to zatím nejlepší dílo z celé série díky okamžitému vtáhnutí do děje, popisu Florencie, provázání s Dantem a zápletce, jelikož se dá snadno vztáhnout na současnost. Avšak ze závěru jsem trochu rozhozený, byť byl pravděpodobně vhodný. Navíc stejně jako zbytek knihy nabádá k zamyšlení, jelikož vše staví do jiného světla.
Kromě Války s mloky jsem na gymplu Čapkovi nevěnoval moc pozornosti, i když návštěva jeho domu ve Strži u Dobříše mě nadchla. Pokud jde o Válku s mloky, moc se mi líbila. O pár let později jsem se dostal k Hordubalovi, se kterým to bylo o trochu horší. A pak asi po dva roky nic... Až najednou jdu do knihovny, plánuju si půjčit nějaké věci, a najednou narazím na hry. A tak si naprosto nečekaně odnáším domů Othella, Jindřicha V. a Matku. Othello byl super, k Jindřichovi se teprve dostanu a Matka... Úžasná!
Čapek se plným právem může pyšnit přídomkem "světově uznávaný autor". Nebojím se Matku označit za geniální dílo hodné velkého spisovatele. To, jak Čapek vylíčil pocity matky, je až neuvěřitelné. Přestože mi do rodičovství ještě několik let zbývá, dokáže se člověk neuvěřitelně vcítit do děje a myšlení jednotlivých postav, zejména matky. Matčiny rozhovory s jejími mrtvými syny, manželem a posléze i otcem jsou dechberoucí, plné patosu a filozofie (v pozitivním slova smyslu), ale vůbec ne kýčovité. Člověku až nahání husí kůži.
V tomhle díle se objevuje tolik zajímavých výroků. Nejpamátněji se mi do paměti vryl ten, ve kterém matka praví, že válka není pouze "mužskou záležitostí", ale i "ženskou" a "mateřskou". Je cosi vznešeného na sousloví "padnul za vlast", ale zajímají někoho pocity rodičů zemřelých?
Dílu na atraktivnosti dodává i doba, kdy spatřila světlo světa. Čapek tušil, co jednou přijde. Podle mě se spousta rodin v době všeobecné mobilizace a Mnichova najednou ocitla ve stejné situaci jako matčina rodina. A každý rodinný příslušník se mohl identifikovat s určitou postavou.
Napínavé, deprimující, úchvatné, děsivé, vizionářské = to je Matka. Pane Čapku, smekám před Vámi. Brilantní dílo!
Druhá skvělá jízda s Harrym Holem. Nemohl jsem se od čtení odtrhnout a musel jsem číst pořád dál a dál dokud jsem neskončil. Znamení skvěle napsané knihy. Právě proto, že jsem nedokázal ve čtení přestat, dávám Švábům pět hvězd. Přiznávám ale, že Netopýr byl o kousek lepší, více mě to vtáhlo do děje.
První dva díly se zase moc neliší, Švábi jsou alter ego Netopýra, jen místo Sydney je tu Bangkok. Rozdíl je v tom, že v Netopýrovi se Nesbo detailněji věnoval tamním reáliíím, ve Švábech byly trochu odsunuty do pozadí.
Taky se mi potvrdilo, že jsem udělal správný krok, když jsem se rozhodl začít s Harrym od úplného začátku, protože ve Švábech byly odkazy na první díl, především na Birgittu. Díky tomu si dokážete mnohem víc vychutnat celkový vývoj hlavního hrdiny, jelikož znáte předchozí sled událostí.
Kouzlo téhle knižní série je v tom, že Harry Hole je neskutečně sympatická postava, které držíte palce, i když má své problémy a svým způsobem je to podivín. Přesto s ním soucítite a doufáte, že všechno vyřeší a najde ve svém životě štěstí.
Stávám se na Nesbovi, resp. Harrym tak moc závislý, že po dočtení Švábů jsem se okamžitě vydal do knihkupectví pořídit si Červenku. Nikdy nečtu dvě knihy od stejného autora za sebou, to je moje zásadní pravidlo. V tomhle případě ho strašně rád poruším.
S fenomény je to těžké. Na místě jsou vysoká, převysoká očekávání a zvědavost. Milénium mě dlouhá léta míjelo, byť skandinávské detektivky miluju a nedám dopustit na Nesboho, s nímž jsem se prvně seznámil už v roce 2015. Zčistajasna uteklo pět let, kalendář se přetočil na říjen 2020, změnil se čas a najednou (aniž bych tušil, co bylo tím impulzem) nastala vhodná doba na první díl Milénia.
To hodnocení se mi zdálo až neskutečné. Sakra, 93 procent, 16. nejlépe hodnocená kniha tady na Databázi, to je až zavazující. Ale už před otevřením knihy jsem věděl, že to bude bomba.
S ponořením se do díla jsem neměl žádný problém, ačkoliv při představování rodiny Vangerů jsem si vzpomněl na film Nebožtíci přejí lásce. "Trotta otec, Trotta syn - Trottů jako much". Nakonec jich je ale pro děj důležitých jen několik z nich.
Oceňuju prostředí, v němž se příběh odehrával, protože díky němu atmosféra postupně houstla a gradovala, propracovanost děje a nečekané rozuzlení. A v neposlední řadě psychologii postav. Učinit z Lisbeth postavu, které fandíte, by se ne všem autorům povedlo.
Teď musím udělat dvě věci. Co nejdříve sehnat pokračování a podívat se na obě filmové verze Mužů a zjistit, která z nich je lepší.
P. S. V životě jsem se nesetkal s výstižnějším názvem díla.
Jednoho krásného červencového dne 2015 se s Harrym vydáte do Austrálie, abyste se díky němu v březnu 2016 ocitli v Africe. To je jediné, co mě na téhle sérii štve - že se pomalu, ale jistě blížím ke konci. Harry sice nekončí, ale už mi chybí jen dva díly, což mě přivádí téměř k slzám (na jedenáctý díl si budeme muset ještě minimálně rok počkat).
Znovu se mi potvrdilo, jak moc je dobře, že jsem začal se sérií HH od samotného začátku. V Levhartovi byly odkazy/narážky snad na všechny předchozí díly. Nejvíce pak na Sněhuláka, což mě moc potěšilo, protože vzhledem k závěru předchozího dílu bylo jasné, že jeho příběh ještě zdaleka neskončil.
Zároveň se člověk nevyhne srovnání se Sněhulákem. Jsem velký fanoušek celého HH, ale upřímně řečeno, Sněhulák byl podle mě o kousek lepší. Strejda "Joe" opět představil neskutečně propracovaný, komplexní, nervy drásající příběh. Vůbec mi nevadilo, že má kniha 722 stran, protože jsem četl jedním dechem, takže jsem počet stránek nevnímal. Nechci si protiřečit, ale mám pocit, že právě rozsah je ten důvod, proč je Sněhulák o kousek napřed. Má totiž o více než 200 stran méně, a to se podle mě odráží v nabitějším ději, který navíc disponuje větším spádem.
Co teď? Z knihovničky na mě neustále vykukuje Přízrak... Jak dlouho odolám? Po přečtení Sněhuláka (v lednu) jsem si říkal, že na Levharta se pustím až v červnu, kdy budu mít po škole. Jenže co se nestalo? Prostým pohledem na kalendář jsem zjistil, že mám teď docela dost času, načež jsem vzápětí slyšel, jak se ke mně z knihovny přiblížil Levhart... Alespoň jedno jsem se naučil - plánovat si, co a kdy si přečtu, je blbost. Prostě začněte číst a je to!
Na začátek roku 2016 jsem se rozhodl vyzkoušet světového autora Alexandra Isajeviče Solženicyna, protože už dlouho mám na svém seznamu "Knihy, které chci přečíst" Souostroví Gulag. Do rukou se mi ale místo toho dostal Jeden den Ivana Děnisoviče. Kniha je poměrně zvláštně členěna - neobsahuje žádné kapitoly, a proto ji prakticky nemůžete odložit.
Premiéra s nositelem Nobelovy cenu za literaturu z roku 1970 dopadla na výbornou. Z knihy jde skutečně mráz, nejen proto, že se odehrává v krutém zimním počasí, ale především proto, že sám Solženicyn strávil v gulagu dlouhých 8 let. A tak v této novele popisuje skutečné zážitky, mimo jiné pracovní tábor v Karagandě v Kazachstánu, kde nějaký čas pobýval.
Nikdo z nás si ani v tom nejstrašnějším snu neumí představit, že by v gulagu dokázal strávit byť jen jeden jediný den. Natož deset nebo i pětadvacet let. V díle samozřejmě nechybí ani kritika sovětského režimu, ta jde ruku v ruce s popisem jednoho z mnoha typických dní v táboře. Nejvíce se projevuje v momentě, když Šuchov říká, že jeho trest je výmysl, protože nic neprovedl, a že se tresty prodlužují automaticky, i když si vězni původní délku trestu odsloužili. Pak ale vyfasují další desítku. Za nic.
Brzké vstávání, tvrdá šichta, hnusná šlichta = běžný pracovní den v táboře. Ale i tak na konci tohoto dne, jednoho z tří tisíc šesti set padesáti, které měl v trestu, usíná Šuchov spokojeně. Protože si uvědomuje, že den mohl proběhnout mnohem hůř. Právě naděje (dá-li se to tak nazvat) je to jediné, díky čemu vězni věří, že dokážou přežít, a že nikdy není tak strašně, aby nemohlo být ještě hůř.
Je nepředstavitelné, k čemu za Stalina docházelo. Mezi Stalinem a Hitlerem nebyl žádný rozdíl. Proto je hrozivé, když Putin prohlásí, že rozpad Sovětského svazu je největší geopolitická katastrofa 20. století. Nejen proto je nesmírně důležité, aby Alexandr Solženicyn a jeho díla zůstávala v živé paměti a lidé si z nich brali ponaučení - už nikdy nepřipustit, aby se opakovaly hrůzy z let minulých.
To tedy byla jízda! Od začátku do konce. Nesbo opět rozjel vícero dějových linek, aby čtenáře vodil za nos, jak to umí jen on. Přiznávám, posledních zhruba 100 stránek jsem si už byl jistý, kdo za tím vším je, ale na začátku bych jeho jméno určitě netipl.
Kvůli několikaletým prodlevám ve vydávání dílů jsem už dospěl do fáze, v níž nepotřebuju číst HH ihned po vydání. Proto mi trvalo rok od pořízení knížky, než jsem se do ni pustil. Čekal jsem na to správné naladění. A to přišlo s odjezdem na koncert Bruce Springsteena do Hannoveru. Cesta tam i zpátky mi díky Zatmění utekla jako žádná jiná. A v kombinaci s fantastickou show v podání Bosse, jehož jsou Nesbo i HH velcí fanoušci, jsem prožil báječně naplněné dny plné radosti, vzrušení a nadšení.
Rozhodně jde o skvělý díl, jen se mi těžko porovnává se Žízní či Nožem, když jsou mezi nimi zhruba čtyřleté odstupy. Kvalitativně ale série v žádném případě neupadá, tím jsem si jistý. Byť mám neodkladný pocit, že HH se v Zatmění při vyšetřování tolik neblýskl...
Už teď se moc těším na pokračování HH, o němž nemůže být pochyb. Jen si tak 2-3 roky musíme počkat...
Panečku, to byla jízda! Neskutečný, fantasticky propletený a propracovaný mnohovrstevnatý příběh, jehož všechny dějové linie vyústí ve strhující závěr. Pokud jste fanoušky Forsytha, není pochyb o tom, že si Poutníka zamilujete. A nutno dodat, že přestože rozsahem se dílo řadí mezi pořádné bichle, ani jedna z téměř 760 stran nepřišla nazmar.
Přiznávám, že právě rozsah byl tím důvodem, proč mi více než dva roky trvalo, než jsem se do knihy pustil. Kvůli neustálému home office nastala ideální doba na Poutníka. Preferuju výrazně kratší příběhy, jenže nakonec mi délka knihy nedělala žádné problémy, ba naopak. Už od úvodní stránky jsem musel číst dál a dál. Pravda, možná by pro lepší přehled neuškodilo, pokud by u některých kapitol bylo dodáno, v jakém období se odehrávají, protože kvůli přeskakování dějových linek se v příběhu ne vždy orientujete. Ale to je jediná výtka na jinak monumentálním díle.
Závěrem musím říct, že jsem si s ohledem na současné světové dění nemohl na Poutníka vybrat příznačnější dobu. Vzhledem k hlavní zápletce z některých kapitol skutečně mrazí.
Harry Hole je po více než dvou letech zpátky. A čekání se vyplatilo. Nesbo nám znovu naservíroval strhující příběh, od něhož se nešlo odtrhnout, a množství podezřelých, díky nimž nás dlouho vodí za nos (minimálně tedy mě).
Přiznávám, že Sněhulák a Policie se mi líbily více, ale Nůž za nimi nijak výrazně nezaostává. Někdo může mít Nůž dokonce za to vůbec nejlepší, co Nesbo napsal. A proč by ne? Kvalitativně jsou téměř všechny příběhy o HH nesmírně vyrovnané.
Pokud vše poběží obvyklým tempem, v roce 2021/22 nám do knihovniček přibude HH13. A třeba se bude jmenovat Kostka...