Jack93 komentáře u knih
Nádherný příběh, kterému na kráse ubírá jedině to, že se tváří realisticky, ale jde jen o "pouhou" fikci. I tak vás ale zasáhne. Nevím, jak ostatním, mě však nejvíce v paměti utkvělo závěrečné vyprávění Kincaidova kamaráda-hudebníka, protože znělo opravdově. Přestože jde o romantickou novelu, díky Robertu Kincaidovi neboli Poslednímu kovbojovi Clintu Eastwoodovi má kniha filozofický přesah.
Film jsem viděl, ale už si ho tolik nepamatuji, takže se na něj budu muset podívat znovu, nejlépe se zásobou kapesníků. Copak existuje někdo lepší než Clint a Meryl?
Konec civilizace vs. 1984. Chtě nechtě vás při čtení Huxleyho nejvýznamnějšího díla srovnání s Georgem Orwellem napadnout musí. Huxley tvrdil, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti a nikoho nebude zajímat. V '84 ji pro změnu přede všemi skrývali. V Konci civilizaci se všichni dobrovolně vzdávají svobody, aby mohli zakusit pocit štěstí, v '84 jsou zase všichni udržováni ve strachu.
Obě vize mají společné to, že přemýšlení je nežádoucí aktivita a jakmile se někdo liší, je potrestán. Vize to jsou stejně děsivé. U obou musíme doufat, že se v našich životech nikdy neobjeví, byť jisté prvky z nich lze v naší společnosti bezpochyby nalézt.
Brave New World jsem před pár lety četl ve zjednodušené anglické verzi od Penguina a od té doby jsem věděl, že jednoho dne dojde i na plnou porci téměř 200 stran. Už od první stránky jsem se nemohl od knihy odtrhnout, strhující, mrazivý příběh. Vrcholem je dialog mezi Divochem a Mustafou Mondem, jenž mi připomněl rozhovor Winstona Smithe s O'Brienem.
Doplníte-li četbu Brave New World stejnomennou skladbou od Iron Maiden (nejlépe živou verzí z Ria 2001), pak je čtenářský zážitek zcela kompletní.
Přesně před 72 lety (26. 6. 1945) byla v San Franciscu podepsána Charta OSN. To píšu proto, abyste si díky mému komentáři trochu rozšířily obzory, pokud vám tato informace dosud unikala.
Přesuňme se ze slunné Kalifornie do chladné norské metropole, kde v Nesbových dílech není nouze o sériové vrahy. Být to realita, vážně bych cestu do Osla zvažoval...
Žízeň pokračuje v nastavené linii z předchozích dílů, v tom propagace nelhala. Je to strhující jízda, ostatně jako vždy. Znovu se prolíná více dějových linek dohromady, aby v závěru do sebe přesně zapadly a ještě umocnily už tak fantastický dojem a nadšení z knihy.
Kruh se ještě neuzavírá, ale to bylo jasné od začátku. Nesbo si celý příběh rozvrhl počínaje Červenkou a o pokračování se bát nemusíme. A tím myslím pokračování v množném čísle, protože dvanáctý příběh o Harrym Holeovi, věčně bojujícím se sebou samým, nebude rozhodně poslední, tím jsem si jistý.
U mě je pořád ze všech 11 dílů jedničkou Sněhulák, následovaný (na pořadí nezáleží) Spasitelem, Červenkou a Policií. Žízeň je někdy mezi třemi posledně vyjmenovanými tituly.
Návaznost na předchozí díl, Policii, je poměrně velká, takže bych doporučil čtení desátého a jedenáctého dílu krátce po sobě, ne s roční pauzou, jakou jsem měl já, i když jsem neměl na výběr.
Podle mě na sebe Přízrak, Policie a Žízeň hodně navazují a je nejlepší je číst rychle za sebou, má-li být výsledný dojem o to lepší.
Nesbovi tleskám za úžasně nastavenou laťku, která ne a ne polevit! Měl jsem přečteno za pouhé tři dny, protože jsem se od knihy nemohl odtrhnout.
Co mě navíc na HH nejvíc baví je fakt, že nejde o klasickou detektivku, ale spíše rychle se odvíjející filmový scénář poskládaný z vynikajících a hlubokých úvahách o morálce a smyslu toho, proč jednotlivé postavy dělají to, k čemu se rozhodli.
Vše začalo v červenci 2009. Tehdy jsem v Levných knihách na Novodvorské objevil Eda McBaina, brožovaná vydání knih Dej mládencům ruku jako lopatu a Překupník. Protože mě zaujaly samotné obálky, formát knih i obsah, rozhodl jsem si je koupit. Tak začala moje láska k 87. revíru, která vyvrcholila v první červencový den roku 2016. Bylo to krásných 7 let, během kterých jsem přečetl celou sérii o tom nejlepším pátracím oddělení ze zlého, velkého města jménem Isola, jehož skutečným předobrazem je New York. Sedm let, během kterých jsem zhltal všech 55 příběhů o 87. revíru v čele s doslova nesmrtelným Stevem Carellou a nejlepším padouchem všech dob, Hluchým.
Je to drsný svět, resp. město, v němž se Steve Carella, Meyer Meyer, Andy Parker, poručík Byrnes, Bert Kling, Arthur Brown, Hal Willis, Cotton Hawes, Miscolo a další nacházejí. Jsou to přímočaré detektivky, ve kterých není nouze o nečekané zvraty, ale které netrpí žádnou překombinovaností.
Líbí se mi, že první příběhy se odehrávají několik let po druhé světové válce, na kterou se také několikrát odkazuje, zatímco v posledních dílech se objevuje zmínka o počítačové hře GTA. Série 87. revír "žila" v letech 1956 až 2005, ale postavy zestárly jen o pár let.
Deset plus jeden pro mě představovalo velké finále. Byl to strhující příběh, kde snad v každé kapitole někdo zemřel. Lepší rozloučení s celou sérií jsem si nemohl přát. Nechci znít morbidně, ale čím víc vražd v detektivkách, tím lepší.
Od McBaina si dám na chvíli přestávku, ale vím jistě, že k 87. sérii se jednou vrátím. A přečtu si ji pěkně od začátku do konce, takto jsem totiž četl vše na přeskáčku. Sečteno, podtrženo - McBaine, díky za vše! Byla to strhující, sedm let trvající jízda!
P. S.
Posledního McBaina jsem přečetl při čekání na koncert Lucie v průběhu několika málo hodin. Díky tomu mi čekání hodně rychle uteklo, snad nejvíc v životě. Je to taková má tradice vzít si McBaina při čekání na koncert v Edenu. To samé jsem udělal i 24. června 2013, když tam hrál Bon Jovi. Jenže vzhledem k tomu, že celý den pršelo, nepřečetl jsem ani řádku a po koncertě jsem zjistil, že se mi kniha promočila... O tři roky později už naštěstí pálilo sluníčko... Takže až půjdu příští do Edenu na koncert, zase si vezmu Carellu s sebou!
Vzhledem ke zdejšímu hodnocení knihy jsem si byl vědom toho, že mě tentokrát příběh možná nezaujme tolik jako ostatní politické thrillery Mr. Forsytha. Omyl! Absolutně nechápu, kde se těch 71 procent vzalo, jelikož tohle je pro mě jasná pětihvězdičková záležitost, natolik strhující, že jsem se od ní nemohl odpoutat. Ano, v porovnání s předchozími díly Forsyth zdaleka nejde do hloubky, vše se odehrává ve značné rychlosti, dialogy a vůbec jednotlivé kapitoly jsou ořezané na kost. Kdyby autor opravdu chtěl, mohl být obsah v klidu o 50 stránek větší. I když ona stručnost je u Forsytha něco nového, na škodu v žádném případě nebyla.
A jasně, samozřejmě je vše rozdělené na my vs. oni, přičemž druhá strana je vylíčena v extrémně negativním světle. A co má být? Proč bych se měl jakkoli zastávat Ruska, Iráku a Severní Koreje? Tohle není dílo, v němž bych očekával nestrannost nebo vyváženost.
Stejné je to i s hlavními hrdiny, Liškou a sirem Adrianem Westonem. Vše jim vychází a vždy jsou o krok napřed před svými protivníky. A pokud ne, pomůže jim náhoda. Jenže je to jako s Bondem nebo Mission Impossible, resp. s jakýmkoli akčním filmem, kde jeden muž všechny přelstí. Podobné příběhy zkrátka nejsou reálné, což však neznamená, že se jimi nemůžeme bavit. A přesně to je případ Lišky.
(SPOILER) Moc nechápu, jak může mít Clona horší hodnocení než Sova, protože z hlediska napětí, propracovanosti a gradace děje jde rozhodně o lepší dílo. V Cloně přibývají vraždy jak na běžícím pásu, napětí se stupňuje, a pak přijde neuvěřitelný zvrat, který na základě komentářů tady nebyl všem po chuti, ale mě doslova odrovnal (byť rozumím i výčitkám).
Tentokrát snad nikdo nemůže nic vyčítat Mie, jelikož se na rozdíl od Curryho (u)držela čistá. Jen se nabízí otázka, co se to děje s Munchem. Ve druhém a třetím dílu totiž jeho užitečnost pro vyřešení případů klesla k bodu mrazu.
Doufám, že série bude pokračovat. A i já bych uvítal, kdyby se hlavní dějová linka už přímo netýkala hlavních postav. Třikrát už stačilo.
Na čtení náročný Čapek? (Podle mě) ne. Komedie? (Podle mě) vůbec ne. Věc Makropulos nabízí nenáročný děj vyjma závěrečné proměny, ve které dílo graduje a vede k zamyšlení nad otázkou, na kterou neexistuje správná odpověď. Je lepší žít 60, nebo 300 let? Jak se ptá postava Kristy: "Byli by (lidi) šťastnější, kdyby tak dlouho žili?" Kdo ví.
Věc Makropulos je nadprůměrné dílo, ale vrchol Čapkovy tvorby je jinde (Válka s Mloky, Matka; jeho zbylá díla jsem vyjma Hordubala zatím nečetl).
Na závěr citát z Čapkovy předmluvy: "Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou. Každá snažná činnost znamená důvěru, třeba bez verbálního zdůvodňování."
Brilantní, bizarní, strhující, cynické, nečekané, fascinující, nesmírně promyšlené, geniální! Neskutečně jsem se bavil. Nesbo by se stal spisovatelským esem i bez Harryho.
Z počátku mi Novákův styl narace příliš neseděl. Sice jsem za svůj život toho stačil přečíst poměrně dost, ale nikdy jsem se nesetkal s takovou formou vyprávění. Nicméně po několika desítkách stránek jsem si zvykl a nechal se pohltit fascinujícím příběhem, který je o to neuvěřitelnější, že se opravdu stal. Přitom po přečtení nemá čtenář stále jasně ucelený názor, co si o Mašínech myslet. Je to sice otřepená otázka, ale je na místě - vrazi, nebo hrdinové? Těžší filozofickou otázku aby člověk pohledal...
Musím smeknout klobouk před vyprávěčským uměním Jana Nováka. Nemám pro něj jiný přívlastek než geniální! Strhující, dechberoucí a přitom místy nesmírně vtipný, což bych vzhledem k tématu knihy nečekal.
Je skutečně neuvěřitelné, že se bratři Mašíni s Milanem Paumerem dokázal dostat za železnou oponu. Zároveň člověku doslova běhal mráz po zádech po vylíčení trestů postihnuvší osoby, kteří kdy s Mašínovými přišli do styku, včetně nejbližších příbuzných. Československo v době komoušů bylo neskutečně svinským místem. Važme si toho, co máme teď, ale zároveň nedopusťme, aby se něco takového někdy znovu opakovalo...
Nechápu, proč se u popisu Karla Čapka, vedle pojmů jako intelektuál, spisovatel, novinář a dalších, nevyskytuje slovo vizionář. Protože přesně tím byl. R. U. R. je nadčasové dílo, které je po více než 100 letech od svého uvedení aktuální jako nikdy předtím. Člověka až jímá hrůza, že něco takového Čapek vymyslel... Ale ještě výš stavím literárně Bílou nemoc.
Miroslav Ivanov je na poli literatury faktu pojmem, přesto jsem až dosud od něj nic nečetl. Abych to změnil, sáhl jsem po Atentátu na RH. Literaturu faktu zbožňuju a mám s ní bohaté zkušenosti, struktura Ivanovova díla mě ale velmi překvapila. Opravdu nekonveční postup, protože autor nechává odvyprávět příběh pamětníky/aktéry, kteří se nějakým způsobem do operace Anthropoid zapletli (případně připletli) a do díla zasahuje pouze svými "monology" historika.
Zpočátku jsem byl trochu vyvedený z míry, postupně jsem však tomuto uspořádání díla přišel na chuť. Okolnosti atentátu i jeho samotný průběh mě nepřestávají fascinovat. A nikdy nepřestanou. Ta mystická aura kolem Anthropoidu je nesmírně přitažlivá. Kdo ještě neměl tu možnost, nechť se vrhne na román Dva proti říši od Jiřího Šulce. Jedna z nejlepších knih, která se mi kdy dostala do rukou.
Mrazivě fascinující kniha o málo známých událostech odehrávajících se v poválečné Evropě. Zdivočelý kontinent, pojednávající o naprostém chaosu, etnickém napětí a úpadku morálky, se ve všech ohledech vymyká všem ostatním knihám zabývajícími se situací v Evropě na přelomu druhé světové války a počátku studené války. Při mnoha pasážích jsem se zdráhal věřit tomu, co právě čtu. Hlava mi zkrátka odmítala akceptovat zvěrstva, která na sobě lidé (s)páchali. Tohle by měla být povinná četba!
Jestliže jsem Andělskou hru označil za krvavý román, pak si Nebeský vězeň zaslouží přívlastek temný román. Fermínovo retrospektivní vyprávění z vězení na kopci Montjuïc krátce po konci španělské občanské války je depresivně uchvacující. Tak moc, že se od něho nešlo odpoutat a úvodních 200 stran jsem přečetl během několika hodin.
Nebeský vězeň se mi líbil více než předchozí díl. Vzhledem k (ne)rozuzlení Andělské hry jsem čekal, že zodpoví nevyjasněné otázky. A když se na scénu vrátil David Martín, má očekávání/naděje vzrostla. Jenže Nebeský vězeň paradoxně všechno ještě více zkomplikoval, jelikož epilog z Andělské hry staví do úplně jiného světla. Nezbývá než doufat, že Labyrint duchů uzavře kruh. Na závěrečné straně Nebeského vězně si pro něj Zafón šikovně připravil půdu.
Úžasný příběh!! Nemohl jsem se od něj odtrhnout už od úvodní stránky. Čtenář má ihned chuť odcestovat do Barcelony a kráčet ve šlépějích hlavních postav. Zafón disponuje nesmírně bohatou slovní zásobou. Jeho vypravěčský styl je unikátní, prolnout tolik lidských osudů do jediného... Nemám slov!!
Moc se mi líbí doba děje a uvedení čtenáře do kontextu politických událostí. Nestanete se pouze účastníky úžasného dobrodružství Daniela Sempereho v čele s věrným a okouzlujícím Fermínem, ale poznáváte i dějiny Španělska konce 19. a první poloviny 20. století.
Barcelonu osobně neznám, ale to už se brzy změní. A vím, že jedno místo musím stoprocentně navštívit - Avenida Tibidabo 32.
Další z řady Forsythových klasik odehrávající se za dob studené války v "blízké budoucnosti", tentokrát především v roce 1987. Mistr správně předpověděl, že i v té době bude premiérkou Margaret Thatcher. Přestože je děj několika Forsythových děl zasazen v období studené války, v žádném případě to neznamená, že by knihy ztrácely na atraktivnosti nebo čtivosti. Přestože zápletka už není aktuální, je to skvělé "svědectví" doby, byť fiktivní.
Jedině Forsyth dokáže mistrně vylíčit fungování tajných služeb, sestavování atomové bomby, řízení agentů-zběhů atd. Dalším charakteristickým znakem je hrdina-samotář, v tomto případě John Preston, který mi byl opravdu sympatický.
Typickým rysem je i to, že hrdinovi vždycky přeje štěstí. Nejinak tomu bylo i u Johna Prestona. Tentokrát mi to vadilo o trochu víc než obvykle, protože Preston se sice nedostal na stopu náhodou, ale ke své teorii měl minimum argumentů. Takže zde stoprocentně platí, že z minima vytěžil maximum. Ale vem to čert...
Závěr opět nabídl nečekané rozuzlení, které vám vyrazí dech. Dávám pět hvězdiček, protože jsem si čtení užíval a s přibývajícími kapitolami napětí gradovalo, přestože člověk tuší, jak vše dopadne. Na rovinu ale říkám, že Čtvrtý protokol rozhodně není nejlepší Forsythova kniha. Šakal, Mistr klamu, Ikona, Seznam smrti, Mstitel, Vyjednavač - ty všechny se mi líbí víc. Čtvrtý protokol udržel plichtu s ODESSOU, Žoldáky, Boží pěstí a Afgháncem a dokázal porazit Ďáblovu alternativu a jasně nejhorší Kobru. Do výčtu nepočítám Pastýře (líbil se mi) a ty, které jsem dosud nečetl - Biafru, Kvintet, Žádné stopy a Fantoma.
Jestliže Netopýra a Šváby jsme ocenil pěti hvězdičkami, pak Červenka by si jich zasloužila osm. Tak moc strhující příběh to byl! Harry poprvé téměř výhradně vyšetřoval na domácí půdě a řekl bych, že mu to vyhovovalo víc než Sydney a Bangkok.
Čtu všechno popořadě, ale pokud by se někdo rozhodl vynechat první dva díly a začít až Červenkou, vůbec by to nevadilo, protože odkazů na předchozí příběhy je poskrovnu.
Dějově to opravdu trochu připomnělo Šakala - speciální zbraň sloužící k zabití významné osoby, závěrečná scéna v hotelu. Navíc tu bylo neskutečné napětí a především neustálé zvraty, takže pokaždé, když stopy ukazovaly k nějaké osobě, se ukazálo, že všechno je úplně jinak.
Jsem toho názoru, že v porovnávní s Netopýrem a Šváby je Červenka o úroveň výše také díky tomu, že přinesla "originální" námět. V prvním díle se jednalo o psychopata, v druhém zase o maniaka, který dělal vše ve jménu peněz. V Července sice šlo o "klasickou" lásku a nenávist, ale v tom, jak se reálné vyšetřování prolínalo s líčením osudů hlavních postav v průběhu druhé světové války a postupně se odkrýval celý příběh, vidím hlavní důvod, v čem se třetí díl odlišuje od prvních dvou.
Teď si dám na chvíli pauzu, ale strašně moc se těším na okamžik, až se začtu do Nemesis a dalších pěti příběhů. Jedno mě totiž pěkně štve - že je na svobodě Tom Waaler. Harry, musíš pomstít Ellen!
GENIÁLNÍ!!! Jinak ani nemůžu začít. Neskutečně, NESKUTEČNĚ DECHBEROUCÍ PŘÍBĚH propracovaný do nejmenšího, obdivuhodného detailu. Tohle byla má devátá kniha od Mistra politického thrilleru a musím říct, že z dosavadních devíti knih stavím nejvýše (a na stejnou úroveň) tyhle tři - Šakala, Mistra klamu a Ikonu.
Šakal je klasika všech klasik, nejen díky skvěle gradovanému napětí a vyprávění, ale také proto, že položil základy tohoto žánru. Pro mě osobně byla Ikona stejně tak fantastická a dokonce si dovolím jednu (pro spoustu lidí asi kacířskou) myšlenku - že tohle dílo bylo ještě o něco propracovanější než Šakal.
86 % je v mých očích dost malé hodnocení. Ikona by si zasloužila hodně přes 90 %. Ano, vyskytuje se tu nepřeberné množství postav, ale to vůbec není na škodu, ba naopak. Chce to číst velmi pozorně, aby vám neunikl žádný detail a mohli jste se ponořit do krásně plynoucího děje.
V první části se rozvíjí dva příběhy - ten, který se odehrává v roce 1999 kolem Černého manifestu, a druhý, retrospektivní, jenž nám přibližuje kariéru Jasona Monka. Jeho příběh s verbováním Rusů připomíná Mistra klamu, ale nic to nesnižuje na kvalitě díla.
Po celou dobu mě nepřestávaly fascinovat detailní popisy toho, jak funguje verbování a řízení lidí z řad protivníka, ruské mafiánské podsvětí a ruský politický systém a všechny jeho složky. Navrch k tomu Forsyth přidal barvité vylíčení hlavního města Moskvy.
Přes toto léto jsem se kromě Ikony dostal k Afghánci, Pastýřovi (který ale žije ve svém vlastním světě krátkých povídek, proto ho s ostatními nebudu porovnávat) a Vyjednávači. Přestože se mi Afgánec líbil a Vyjednavač byl ještě lepší, ani jeden z nich se Ikoně vyrovnat nemůže. A nevyrovnají se jí ani Žoldáci, Spis ODESSA a Boží pěst.
Protože Ikona, to je jedna z NEJLEPŠÍCH knih, které jsem kdy v životě četl.
Kéž bych se okamžitě mohl vrátit do Stockholmu a projít si knižní místa! Ačkoliv jsem ke svému údivu zjistil, že ta nejpodstatnější jsem už navštívil při předchozích pobytech v tomto krásném městě, byť jsem o nich tehdy neměl ani tušení...
Nemůžu jinak než za pět hvězd, těžko se od čtení odtrhnete. Potud vše v pořádku. V porovnání s Muži mi však Dívka s ohněm přišla trochu jako jízda na horské dráze. Po pomalém začátku následovalo stoupání, které vyvrcholilo ve třetině knihy. Jenže jakmile na scénu vstoupila řada nových postav a děj se dlouho soustředil na policejní vyšetřování, tempo opadlo a měl jsem pocit, že se příběh moc neposouvá. Což se zase změnilo na posledních 100-150 stranách.
Jsem velký příznivec filmové série Mission Impossible (zvláště posledních dílů) či seriálu 24 hodin, tudíž samozřejmě přehlížím "realistickou" stránku, jinak bych se na tento žánr nemohl ani dívat. Jenže co Larsson předvedl v závěru s Lisbeth, je i na mě moc (a to je fakt co říct). Přimhouřit nad tím oči je skutečně, skutečně složité a čekal bych, že se nad tím pomalu každý komentář pozastaví.
Kniha mi také v plné nahotě ukázala, jaký nesmysl představují zavřené knihovny. Jak teď mám sakra číst pokračování? (Knížky už si nemůžu kupovat, nemám je kam dávat.) Kvůli závěru mi přijde, jako kdybych knihu nedočetl, protože kruh se zdaleka neuzavřel. Úplně cítím fyzickou nevolnost z toho, že na Dívku s ohněm nemůžu ihned navázat. A s přibývajícími dny se bude stupňovat...
Velkolepé zakončení neskutečně propracované, mnohovrstevnaté a dechberoucí tetralogie z t(aj)emné Barcelony. Při pohledu na knihu se třesete strachy, protože se bojíte, že na konec se dostanete až za několik týdnů. Opak je pravdou, stačí jen otevřít knihu, přečíst si úvodní slova a vstoupíte do příběhu, od něhož se neodtrhnete.
Zafón v Labyrintu duchů dotáhl do konce osudy všech postav, s nimiž jsme se seznámili v předchozích dílech. Bál jsem se, že některé otázky zůstanou nezodpovězené, ale vše do sebe ideálně zapadlo. V Labyrintu duchů je hned několik vrcholů (jak by také ne při takovém rozsahu). Závěrečná Juliánova kniha vše dokonale završuje.
Z celé série považuju za nejslabší Andělskou hru, byť po přečtení Labyrintu se na ní dívám trochu jinak díky objevu nových skutečností. Stín větru, Nebeský vězeň a Labyrint si rozdělují plichtu.
Všechny Forsythovy politické thrillery mám za sebou a po delší době nastal čas vrhnout se na jeho méně známá a (pro mě) ne tak významná díla. Kvintetem Forsyth dokázal, že je spisovatelem s velkým S a že i jeho díla odehrávající se mimo pole politických thrillerů z dob studené války a islámských teroristů stojí za to. Je s podivem, jak různorodé příběhy z odlišných dob dokáže poskládat a přitom ze všech učinit vzrušující čtení.
A která z oněch pěti povídek je nejlepší? Sakra těžká volba.
Veterán - možná trochu pomalejší rozjezd, ale to vyústění? Paráda!
Zázrak - stejně šokující rozuzlení jako u Veterána.
Občan - ani tady není nouze o překvapivý závěr, i když částečně malinko předvídatelný.
Jak na věc - skvělý náhled za oponu aukčního byznysu.
Šumící vánek - příběh o tom, že láska trvá věčně (pokud tomu tedy věříte).
Za nejslabší bych označil Občana, ale pozor! V žádném případě není za ostatními nikterak pozadu. U zbylých čtyř povídek je to plichta. Bohužel nemůžu vybrat tu nejlepší, nejde to. Všechny jsou stejně dobré.