JaMar28 komentáře u knih
Čtivá kniha s úžasným pojetím času. Filosofie Tralfamadořanů mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Možná až do smrti...Tak to chodí. :)
Vůbec mi nesedl autorčin styl. Snaží se knihu psát z pohledu osoby, která to zažila, navíc velmi niterným a osobním způsobem. Jenže paní Denemarková nic z toho nezažila. Jaký má smysl popisovat tak osobní a silný prožitek něčeho, s čím má nulovou zkušenost? Text by mi přišel sám o sobě zajímavý, pokud by to zažila, jenže nezažila a já na to při čtení nedokážu přestat myslet. Nemyslím si, že zvolila vhodnou formu a je to škoda, protože psát zjevně umí.
Na téhle knize mi King dokázal, že je skutečný mistr. Není to sice tak úplně hororová či vyloženě tajemná kniha, spíš tak krásně znepokojivá. Ani není plná zvratů a šokujících překvapení, dokonce je celkem předvídatelná. A vlastně obsahově není ani tak zajímavá - naprostá většina knihy sestává z líčení celkem banálních osudů a činů ne příliš zajímavých obyvatel městečka Castle Rock. A přesto jsou Nezbytné věci neuvěřitelně čtivé a pohlcující. Těch 600 stránek uplyne jako rozbouřená řeka. Jednoznačně doporučuji každému čtenáři a jednu hvězdičku ubírám za podle mě ne zrovna uspokojivý konec.
Nesmírně silná kniha. Na rovinu se přiznám - v mém případě to byla povinná četba. Prvních pár desítek stránek jsem přelétl. Ale jak jsem se v knize dostával dál a dál, frekvence přeskakování se zkracovala a zhruba od poloviny jsem už hltal slovo za slovem.
SPOILERY!
Snad nikdy jsem neměl u knihy tak silné nutkání vstoupit do děje a zařvat na hlavní hrdiny, co se vlastně děje a jak to udělat, aby bylo dobře! :) Chápu obě strany. Vojta byl hodný, byť impulzivní. Kadla byla mladá a zoufalá. V té době těhotná a bez muže? Není divu, že se chtěla zabezpečit, byť značně nemorálně, ale nedovolil bych si ji odsoudit.
Jasným satanem je tady samozřejmě tchyně. Pravá katastrofa. Ne až tak zdatná manipulátorka. Zdatná v tom smyslu, že dovedně působila na lidi, skvěle popichovala, dokonale štvala, přeháněla a vyzobávala si z událostí přesně to, co se jí hodí. Hodný a prostý člověk jako Vojta ji nemohl konkurovat. Rais ho vykreslil úžasně. Jak pořád doufal, že bude lépe, že se všechno zlepší. A hlavně jak pořád nechápal PROČ. Co dělá špatně? Čím si to zasloužil? Strašlivá, příšerná bezmoc. Jak jeho, tak čtenářova. Pro tu starou manipulátorskou brécu ideální cíl.
Jenže si holky neuvědomili jednu věc. Když někoho manipulují, nesmí mu vzít úplně všechno. Rodinu, přátele, majetek a dokonce i "vlastní" dítě. Není divu, že Vojtěch reagoval tak, jak reagoval a všechno skončilo tragédií...
Nádherný jazyk. Líbilo se mi to moc, vytkl bych snad jen to, že místy je to příliš rozvláčné.
Místy mi to připomínalo Poeova Zlatého brouka, ovšem Arbes to napsal zdlouhavěji a upřímně - ne až tak napínavě (ačkoliv vrchol díla se četl sám). Zestručnit, ubrat vaty a byla by to dobrá povídka na 30-40 stránek. Hvězda navíc za přechodníky. :)))
Některé zajímavé postřehy, ale ten člověk mluví a mluví a mluví a mluví a mluví - pozor! Něco sdělí! A pak zase mluví a mluví a mluví a mluví...Hrozně chodí kolem myšlenky, velmi často se opakuje a píše totéž jinými slovy znovu a znovu.
Nejlepší kniha o umění pro laiky. Čtivou a záživnou formou vysvětluje původ různých uměleckých směrů a poukazuje na mnohé souvislosti napříč uměleckými dějinami, které člověka třeba nikdy nenapadly.
Napadlo vás třeba někdy, že sochařská výzdoba středověkých gotických katedrál byla pro tehdejší obecenstvo něčím, jako je pro nás dnes komiks? :) Takhle to skoro vypadá, jako by šlo o nějaký populárně vědecký bulvár ve stylu "20 věcí, které jste nevěděli o umění", ale není to tak. Gombrich je výborný spisovatel se vznešeným jazykem a z textu se přímo line jeho upřímná láska a obdiv k umění.
Jasná první volba pro každého laika, který se chce dozvědět něco o umění a zapamatovat si to.
Po Vesnickém románu je tohle druhý (vesnický) román Karolíny Světlé, který jsem přečetl. A je ještě o řád lepší než on. Už je to oficiální - K. světlá je mou oblíbenou českou spisovatelkou.
Kříž u potoka vypráví příběh zlomení kletby rodu Potockých neskonale trpělivou Evou. Karolína Světlá je skvělá vypravěčka, charaktery postav vykresluje postupně, čímž vzniká určité napětí a příběh díky tomu dobře odsýpá (na 19. století). Hlavní postava je sympatická, její motivace je jasná a pochopitelná, lze se s ní snadno ztotožnit a jak je u K. Světlé zvykem, Eva je samozřejmě žena nadčasová a inspirativní.
Díky silnému vlivu romantismu dílo místy nabývá až mysteriózního a temného charakteru a připomíná spíš nějakou romantickou baladu nebo pověst, což rovněž přispívá ke čtivosti. Člověk se určitě musí přenést přes jazyk (archaický, nářeční výrazy, neustálé přechylování a pro nás zmatečná stavba vět), ale dá se na to po pár desítkách stran zvyknout a určitě to stojí za to. Doporučuji.
Nechci se v žádném případě nikoho dotknout, takže kdo má k Pánu prstenů silný citový vztah, měl by asi v tuto chvíli raději přestat číst. Filmovou trilogii jsem si zamiloval, ale bohužel musím konstatovat, že kniha je neuvěřitelně nudná. Obsahově je fajn, ovšem dialogy jsou něco otřesného. Všechny postavy jsou prkenné, mluví divně, nelogicky, stroze, jako by všechny byly roboty bez duše. Možná proto Tolkien knihu raději vyplnil popisy krajiny. Některé jsou povedené, ale většinou se jen "cesta někam vine" nebo "se ohýbá za lískovými stromy k východu" či "najednou ubíhá směrem dolů". Proč? K čemu? Proč raději lépe neosvětloval propracovanou mytologii Středozemě? To by bylo mnohem poutavější, než si podvacáté číst, jak "rozložili tábor, aby si odpočinuli a najedli se". Oceňuji, jak přispěl Tolkien fantasy žánru. A za to také dávám hodnocení, jaké dávám. Jinak by bylo ještě nižší.
Příběhově je to tak trochu "telenovela", ale ne přeslazená a kýčovitá jako ty jižanské, ale chladná a depresivní, jako je Anglie. Vyprávěná téměř bez emocí - když někdo někomu nožem div neuřízne ucho, autorka to popisuje s takovým klidem, jako by šlo o nákup jablek. Nerad bych tu prozrazoval cokoliv z příběhu, takže se omezím jen na konstatování, že se jedná o vyprávění o jedné zžírající touze po pomstě.
Rozhodně nejneotřelejší a nejoriginálnější "invaze" mimozemšťanů. Už tu byli mimozemšťané technologicky mnohem vyspělejší, než jsme my, ale mimozemšťané o tolik pokročilejší, tak vysoko nad námi, že je ani nenapadlo vůbec s nějakým lidstvem zkusit komunikovat? :) To jsem ještě neviděl. Název knihy "Piknik u cesty" to nádherně ilustruje.
Knížka je skvělá, poutavě napsaná a i když nepřekypuje událostmi, čtenáře neznudí a jediné, co bych jí vytkl, je to, že je příliš krátká. Myslím, že minimálně dvojnásobná délka by jí seděla víc. Chtěl bych vědět o pásmu víc, víc o artefaktech, víc o jejich dopadu na svět, víc o oněch náboženských fanaticích, o které se kniha jen krátce otřela a hned zase spěchala dál - třeba se opět jen otřít o pár teorií, co vlastně byli Hosté zač.
Ale možná, že je to vlastně fajn. Přílišná detailnost by Stalkerovi vzala takové tajemno a stále v mysli plynoucí otázky, které člověka provázejí celou knihu. Ducha má mimochodem knížka opravdu perfektního, takového toho svým způsobem nádherně rusky pesimistického a depresivního. Nedivím se, že na námět knihy vznikl film i hra (štěstí, že obojí od východních tvůrců), má to potenciál.
Bohužel nemohu říct, že by mě kniha bavila. S jedinou výjimkou - povídka o mladém studentovi, který si Malou stranu idealizoval, ale na místě pomalu prozíral, mě pobavila. Ale jinak bohužel nuda nuda šeď šeď.
Po trochu nudnějším začátku následovala překvapivá pointa - no vlastně zas tak překvapivá ne, Jekyll a Hyde je nakonec už ustálené slovní spojení s jasným významem, ale fakt, že jsem pointu v podstatě znal předem a dílo mě přesto bavilo, je důkazem, jak dobře je napsané a podané. Vnitřní konflikt člověka mezi jeho dobrou a špatnou stránkou je navíc dnes téma poněkud ohrané (jistě tomu tak nebylo před více než 100 lety), ale i přes to mě příběh bavil. Především tedy závěrečný dopis Jekylla/Hyda, kde všechno vysvětluje, vše před tím má jen budovat atmosféru, napětí a gradovat děj.
Veliké theatrum není dle mého soudu dílo pro každého. Záplava starobyle znějících jmen, titulů a hodností může leckoho odradit, ale pokud má čtenář alespoň malý vztah k danému období, Kaplického vyprávění si určitě užije.
Celou knihou nás provází sympatická postava doktora Borbonia, který je pravým humanistou, nicméně průběh stavovského povstání a drsné potrestání viníků, stejně jako i vypočítavost a prospěchářství a obyčejná lidská zlost způsobí, že vystřízliví. Kaplický dokázal vylíčit Borboniovy pocity a křivdy tak dobře, že jsem sám často pociťoval vzteklou bezmoc.
Pro člověka čtoucího moderní detektivky plné zvratů a daleko zapeklitějších hádanek bude možná Pes Baskervillský trochu nudný a předvídatelný, nicméně já nejsem tímto žánrem zas tak políben, takže jsem si knihu mohl užít naplno. Postava Holmese je ale nesmrtelná a jeho viktoriánské gentlemanské vystupování a genialita vás nejspíš oslní tak či tak. Pokud pak máte navíc i vztah k anglickému venkovu, není co řešit.
Série více či méně detektivních povídek, kterými Poe založil detektivní žánr vůbec a vymyslel klišé o geniálním detektivovi a jeho pomocníkovi, které má dodnes úspěch. Pro moderního čtenáře bude nejspíš nezvyklé, že kniha nám neukazuje přímo vyšetřování, ale většinou jen předestře případ a pak už následuje jeho řešení a vyprávění, jak k řešení došlo, většinou dost obsáhlým analytickým textem, který ne každému musí sednout. Dupin - jako první Sherlock Holmes - je skvělý a větu "je opravdu příliš malý, hodil by se spíš do varieté" nejspíš do smrti nezapomenu, jak mě pasáž okolo ní pobavila. :)) V poslední povídce - Zlatý brouk - Poe nezapře svůj talent pro mysteriózní a hororová témata, z povídky opravdu místy běhá mráz po zádech. Přesto se ale vše nakonec racionálně vysvětlí - což mám nejradši.
Jedinou negativní chvíli při čtení knihy jsem zaznamenal, když uprostřed Záhady Marie Rogetové povídka skončila se slovy "z pochopitelných důvodů zbytek neotiskujeme", nebo něco podobného. To jsem opravdu nepochopil a rozladilo mne to.
Krátké depresivní dílo zasazené do první světové války pojednává o pocitu viny vdovy Anežky Brunnové, která znaje zločinnou činnost svého někdejšího manžela během války, vstupuje jako dobrovolnice do vojenské nemocnice. Zde prožívá krátký románek s polským zajatcem a léčitelem, který ji využívá k tomu, aby mohl utéct. Celá knížka je ponurá, hlavní postava nešťastná a pravděpodobně zcela rezignovaná, znechucená válkou a snad i celým lidstvem, přesto se ale lidem snaží pomáhat a dokonce za to nakonec i umírá. Není to dílo s nějakým výrazným epickým příběhem, je to spíš kratičká epizodka z průběhu první světové války, ukazující zoufalství, bezradnost a pesimismus, který válka plodí. Občas může být čtenář zmaten autorovými skoky v čase a místě děje, ale není jich moc. Popisy situací, pocitů a prostředí zvládá autor dle mého názoru skvěle, jako bych to viděl přímo před očima.