jan8470
komentáře u knih
Činžák
Jeff Lemire
Mistrovský vizuál Andrey Sorrentina v tandemu s Lemireho scénářem vytváří děsivou atmosféru. Zrnité kresby inkoustem realisticky vykreslují emoce, dlouhé stíny se plíží zdmi a všechny zneklidňují. Jeden dlouhý řetězec panelů předává vypravěčskou štafetu mezi postavami, které spolu komunikují. Sorrentino vykouzlí energii „kamerového“ záběru jako ve filmu, aby čtenář získal plnější představu o životě v domě. Kolorista David Stewart používá světlejší tóny a tlumené odstíny, aby nechal Sorrentinovy temné linie působit. Kreslíř se skutečně překonává, když náhle přejde do světlejších tónů. Ze scény s černým stromem na krvavě rudém pozadí bude čtenáři běhat mráz po zádech.
Stejně jako ve většině Lemireho děl, ani zde nepoutá pozornost nadpřirozeno, ale psychologické hrůzy. Díky jeho zkoumání lidské psychiky, melancholickému tónu a skvělému tempu působí i ty nejobyčejnější rozhovory důležitě. Andrea Sorrentino pomocí inkoustů a temného designu stránek buduje napětí, a tak už jen zbývá, aby Jeff Lemire spojil všechny prvky v odvážný cliffhanger.
V Krvavém pásu
Jakub Mařík
Co by to bylo za military sci-fi bez bitev válečných lodí a soubojů muže proti muži na jejich palubách? Toho si je vědom i autor, a tak místo sáhodlouhých diplomatických diskusí vsadil na akci. Ta vypukne dřív, než vůbec jednání započnou. Jakub Mařík se drží stejného scénáře jako v prvním díle Ve stínu slunce. Zaskočení pozemšťané zpočátku dostávají dost na zadek, aby se zhruba v polovině knihy vzchopili a s pomocí odvahy a Sépianů poslali Korzáry tam, kam slunce nesvítí. Byť se dočkáme i jedné větší bitvy vesmírných korábů, většina akce se odehraje na palubách lodí a těžební stanice. Ostatně ani ta závěrečná bitva není tak opulentní jako u jiných autorů.
O to více se Jakub Mařík soustředí na jednotlivé hrdiny a čtenář si díky tomu uvědomí, že je autor nepoužívá pouze jako kanónenfutr. Nejzajímavější jsou však scény, v nichž se do boje s Korzáry pustí po boku lidí sépianští mariňáci. Ti jsou asi největší atrakcí tohoto dílu. Trochu více se také dozvíme o pozadí korzárských útoků a nahlédneme do nitra některých postav. Pravda, někdy je to trochu chaos a čtenář jen těžko rozpozná spojence od nepřátel. Ale to je asi tak jediná chybička.
Ve finále jde zase o kus poctivé military sci-fi, za kterou se Jakub Mařík nemusí stydět. Ba právě naopak. Román V krvavém pásu jasně potvrzuje, že si své místo po boku Jana Kotouče a Roberta Fabiana rozhodně zaslouží.
Prázdnota
Michaela Merglová
Příběh se dotýká takových témat, jako je obchod s lidmi, přistěhovalectví, korupce státních úředníků a policie. Hodně připomíná filmy, jako jsou Špína Londýna nebo Východní přísliby. Není to veselé čtení a fantastické prvky zde zastupuje pouze schopnost hlavní hrdinky. Pokud tedy někdo čeká další Prokletou věž, jen v jiných kulisách, bude asi trošku překvapený. Tady jde o komplikovanou vztahovku říznutou silnou dávkou deprese a kapkou detektivního pátrání. Zároveň je to příběh o tom, že cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly.
Poměrně dost dlouho trvá, než se čtenář dostane do děje. Popis neutěšeného města plného špíny a ilegálních přistěhovalců z celého světa protkaný výčtem Rebečiných zmatených vzpomínek na její začátky v Metropoli zabral autorce prvních zhruba šedesát stran, ale do děje zrovna nevtáhne. Ovšem ve chvíli, kdy vstoupí do hrdinčina života výše zmíněná záhada, příběh začne nabírat na obrátkách a ve svých nejsilnějších okamžicích připomíná ty nejdrsnější kriminálky.
Prázdnota možná neoplývá originálně pojatým světem či inovativní zápletkou, ale Michaela Merglová zajímavě zpracovala bolestivá témata dnešní doby a vytvořila postavy, které nešustí papírem. Jestli je to hodně, nebo málo, to už se musí každý čtenář rozhodnout sám.
Píseň války
Michaela Merglová
Píseň války je nebývale dospělá hrdinská fantasy, v níž čtenář prožije epické bitvy a napínavé chvíle, ale zároveň je to příběh o přátelství, hledání svého místa ve světě a o tom, jak je potřeba čelit důsledkům svých předchozích činů. Merglová své hrdiny nešetří a nedá jim nic zadarmo. Ty tam jsou slovní přestřelky mezi bardem a drakobijcem z Písně oceli. Tohle je prostě jiný příběh a ne každému se to musí líbit.
Ať už pro vás bude Píseň války příliš temná, nebo ne, oceníte autorčin vypravěčský um a schopnost skvěle propojit všechny tři knihy. Nezapomněla ukončit ani jedinou dějovou linii, všechno, co s hrdiny prožijete, je logickým vyústěním předchozích příběhů, a i když možná budete nad osudy oblíbených hrdinů plakat, nakonec si řeknete, že to přesně takhle mělo být. Navíc před dívkou, která – jak sama přiznává – neumí střílet z luku a mečem by si usekla nejspíš nohu, musí člověk při popisu bitev, bojů muže proti muži a válečné vřavy prostě smeknout. Tady je vidět, že ani v tomto směru Merglová v žádném případě přípravu nezanedbala.
Sečteno a podtrženo, díky Písni války se Delavská trilogie může zařadit k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v žánru hrdinské fantasy napsáno. A to není málo.
Krev, monstra a cukroví
* antologie
Každý zkušený editor moc dobře ví, že vánoční sborník má být pestřejší než štědrovečerní tabule a že musí obsahovat více povídek než babiččina spíž druhů vánočního cukroví.
Proto se ve více než šestisetstránkové knize sešlo hned devatenáct povídek, jejichž autory spojuje láska k fantastice pevněji než papírový řetěz na vánočním stromku. Jejich povídky září všemi odstíny fantastiky, takže tabule je to více než bohatá. Editoři si se sborníkem opravdu vyhráli, proto v něm nechybí medailonky autorů, z nichž se čtenáři dozvědí nejen to, které z jejich dosud vydaných knih by si mohli nechat nadělit pod stromeček, ale také to, jaký mají autoři vztah k svátkům míru a pokoje. Případně jakým způsobem tráví vánoční čas. Každý medailonek je navíc okořeněn úryvkem z některé známé vánoční koledy. Ty však doznaly značných změn. Zkrátka a dobře, i díky takové drobnosti je radost tuto jinak hojně opomíjenou část sborníků a antologií číst.
Hezká je také trojice receptů z Kuchařky pro monstra a příšery. Pomyslnou poslední sladkou tečkou této opulentní hostiny je však procítěná předmluva šéfredaktora časopisu Pevnost Martina Fajkuse.
Vánoční sborník Krev, monstra a cukroví strčí hravě všechny jiné antologie do chlívku s oslíkem a kravičkou.
Píseň severu
Michaela Merglová
Minangar i Cuchenan dospěli a možná proto je příběh druhé knihy sevřenější. Byť se na první pohled tváří zase jako povídkový román, opak je pravdou. Tentokrát bude mladý válečník bojovat s obrem a zlou čarodějnicí, řešit detektivní záhadu a především čelit tajemnému princi, který zosnoval plán na ovládnutí Dussu. Píseň severu je mimo jiné příběhem o tom, jak si udržet své místo na slunci, a také o lásce a zodpovědnosti. Možná proto je tak dobrý.
Led
Jacek Dukaj
Na první pohled by se mohlo zdát, že je Led především dobrodružným románem verneovského střihu plným Teslových vynálezů a okořeněným spoustou spiknutí, protispiknutí a frenetické akce. Na to vše samozřejmě také dojde, ale rozhodně to není stěžejní náplní knihy. Tou jsou především dialogy prodchnuté myšlenkami polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, což často z textu dělá spíše filozofický traktát. Když k tomu přičtu styl vyprávění využívající přechod z ich-formy do er-formy a ještě do středního rodu, který působí značně odosobňujícím dojmem, a neskutečné množství rusismů a autorem vymyšlených nových slov a termínů, můžu říci, že se Led nečte zrovna lehce.
Dukajův Led je typickým příkladem přesahu mimo fantastiku takže dokáže uspokojit i náročnější čtenáře. A to především svou vícevrstevností, neboť nabízí nejen zajímavý příběh a originální svět, ale také spoustu úvah o historii, politologii, náboženství, filozofii a etice. Ovšem musíte být trpěliví a dát mu čas.
Hořící říše
Juraj Červenák
V Hořící říši se uzavírá osud dívky Dinary, jež byla jediným Iljovým pojítkem s minulostí, ale autor přivádí na scénu nové postavy a dává čtenáři možnost vidět konflikt mezi Kyjevem a Chazarskou říší nově i z pohledu někoho jiného než pouze členů bohatýrské družiny. Především alanská princezna Semira vnáší do příběhu plného mužského potu a krve svěží závan. Dívka vnímá Kyjevany jako zosobnění nespravedlivého útlaku, v jejích očích jsou pouhými nájezdníky. Díky ní můžeme vidět hrdinský epos o hrdinech v blyštivé zbroji z pohledu oběti jejich spanilé jízdy.
„Jenže ty nejsi žádný novodobý Alexandr, i když si to očividně myslíš,“ přerušil ho Sveneld ostře. Nikomu neuniklo, jak při tom Svjatoslavovi škublo v obličeji. (str. 117)
Stejně tolik prostoru jako princezna dostává ovšem i kníže Svjatoslav. Také on si začíná uvědomovat, že zvěrstva, která páchá jeho armáda, už přesahují hranice lidskosti. I tím je Červenákův román aktuální, protože válka, válka se totiž nikdy nemění.
Hořící říše ovšem není žádnou protiválečnou agitkou, jde o plnokrevný dobrodružný příběh, který potěší každého fanouška kvalitní fantastiky.
Hlubiny města
* antologie
Hlubiny města měly být důkazem, že nejen žánroví, ale také nežánroví autoři umí napsat kvalitní povídku, v níž jsou hlavními tématy město a mystérium. Tomu odpovídá i výběr autorů, které editoři do antologie přizvali. Anna Bolavá ani Jan Štifter nepatří k typickým žánrovým autorům a Petr Stančík, Přemysl Krejčík i Lukáš Vavrečka a Pavel Renčín jsou autory, kteří píšou nejen žánrovou, ale i společenskou prózu. Dalibor Vácha se naopak pohybuje na poli literatury faktu, přičemž si občas odskočí k příběhům z alternativní historie. Ryze žánrové autory zastupují Františka Vrbenská, Veronika Fiedlerová, Vilma Kadlečková, Michaela Merglová, Lucie Lukačovičová, Vilém Koubek, Martin Paytok a Kristýna Sněgoňová. Editorům se tedy podařilo splnit první z jejich cílů a Hlubiny města získávají deset dlažebních kostek z deseti. A jak je to s tím mysterióznem a fantastikou? Inu, každý z autorů to pojal jinak a po svém. Najdeme tu vše od detektivky, přes městské legendy, až po magický realismus. Takže Hlubiny města nejsou jen antologií, která nejenže splnila, co její editoři slibovali, ale díky jejich péči a skvělé spolupráci s autory povídek se řadí k tomu nejlepšímu, co u nás na tomto poli doposud vyrostlo. Jsem rád, že nakladatelství Epocha dalo tomuto projektu zelenou.
Elektrickej strom: Rocková space opera
Jarmila Kašparová
Elektrickej strom je vyprávěním o vzniku a kariéře dvou rockových kapel. Každý, kdo viděl filmy jako Almost Famous či Sing Street, asi tuší, co v knize najde. První nesmělé krůčky, první demo, těžké začátky ve studentských klubech, první nahrávka, rozkol kapely, usmíření a velké finále před vyprodaným stadionem. Nic z výše jmenovaného Elektrickej strom nepostrádá a čtenářům se toho dostane měrou vrchovatou, navíc hned dvakrát.
Jarmila Kašparová nepojala román jen jako oslavu rockové hudby plnou zjevných i chytře skrytých odkazů na jednu z nejslavnějších kapel, která kdy otřásla vlnami éteru. Každá z dějových linií, jež si pro své hrdiny vybrala, je jiná a obě jsou jiným způsobem zajímavé a originální. Zatímco se Adzukh s přáteli snaží stát nejslavnější kapelou planety a porazit tak namyšlené muzikanty z kapely Větší třesk, Ifigen se k hudbě dostane náhodou, a to na útěku od matky, která jej předurčila k tomu, aby se stal nástrojem její vzpoury proti vládním restrikcím na Irisse. Navíc jsou obě planety zabydlené plejádou vtipných postaviček z řad profesorů a studentů obou škol. Kniha svým pozvolným tempem a zdánlivě poklidnou atmosférou připomíná Legendy a latéčka. Autorka sice přináší nějaké ty komplikace, ať už ve formě konkurenčního boje s Větším třeskem, či generačních střetů, ale veskrze jde o příjemné letní čtení, které si užijí nejen fanoušci sci-fi a rocku, ale každý, kdo si chce odpočinout od traumat všedních dní.
Jarmila Kašparová je originální, vtipná a hýří pěknými nápady. Její svět je barevný, pestrý a díky hrdinům, jimž budete fandit, blízký tomu našemu. Ono je totiž jedno, jestli žijete na Zemi, nebo v jiné části galaxie, rocknroll hýbe srdcem fanoušků ve všech koutech vesmíru.
Hrdinové českých zemí
Jan Kotouč
Hrdinové českých zemí jsou pěknou kronikou historie Česko-slovenského království. Protože se odehrávají mezi lety 1848–1950, reflektují námořní válku s Ruskem, období války mezi Brazílií a Jihoamerickou lidovou federací a hned díky úvodní povídce čtenáři zjistí, jak vlastně budoucí koloniální velmoc vznikla. Zdaleka ne všechny povídky se odehrávají na moři, přesto však rozšiřují toto universum zábavně a zajímavě. Boris Hokr v doslovu vzdává hold romantické představě suverénního a sebevědomého Česko-slovenského království, v němž není místa pro imperialismus, ale naopak pro tvrdou práci, férovou hru a ochotu podat pomocnou ruku. Tahle myšlenka se odráží i v povídkách deseti autorů, kteří do sborníku Hrdinové českých zemí přispěli. Fanouška série asi neosloví všechny povídky, ale i ten nejzatvrzelejší fanda námořních bitev (pokud má v sobě srdce malého kluka toužícího po dobrodružství) autory i jejich příběhy ocení.
Pán hor
Kristýna Sněgoňová
Pán hor - patetické až na půdu, ale skvěle napsané. Spousta odkazů na všechny možné pop kulturní ikony. Filmem Die hard počínaje, přes Pána prstenů, až po filmy Sergia Leoneho. Všechny tři knihy dál skvěle rozšiřují vesmír Legie, ještě více přibližují hrdiny nám čtenářům a já musím říci, že překonali i Amandu, kterou jsem doposud považoval za nejlepší díl série.
Let do nebezpečí
Arthur Hailey
Kdysi jsem ji slyšel u kamarádky jako audioknihu (tenkrát ještě na vynilu) a zážitek to byl neskutečný. Po letech jsem si ji přečetl a už to nebylo tak silné. Ta dramatizace příběhu hroozně moc přidala. Přesto si myslím že jde o jednu z nejlepších s touto tematikou.
Válečník
Angus Watson
Přestože chvíli trvá, než Watson rozestaví figurky na herním plánu, čtenář se nenudí ani chvilku. Epický masakr na prvních stránkách knihy záhy vystřídá seznamování s hrdiny a antagonisty a než se čtenář naděje, už s napětím sleduje, kdy a kde se červené nitky jejich osudů protnou. Pravda, ti které Zagar vyslal po stopách uprchlé lučištnice, nejsou zrovna neostřejšími tužkami v penále. Ovšem to je jedna z mála slabin knihy. Jinak příběhu vládnou perfektně vykreslené charaktery hrdinů i antagonistů, mezi nimiž funguje chemie na výbornou. Příběh sám je nabitý akcí, boji v arénách a dějových zvratů, které nenechají čtenáře vydechnout. Watson má své znalosti o Keltech v Británii z první ruky a umí je i patřičně prodat. Na pozadí ryze hrdinského fantasy příběhu tedy vykreslil svět starých Keltů, který je nejen uvěřitelný, ale neskutečně barevný a zábavný. Ovšem Válečník je také příběhem, v němž druidové věští z dětských vnitřností, brutální mučení je na denním pořádku a hrdinové klejí jako pohani. Zkrátka Věk železa, byť je čtivý, není knihou pro citlivější povahy. Větším problémem než potoky krve a velké množství vulgarit by mohl být pro některé čtenáře jazyk, kterým se Angus Watson svůj příběh rozhodl vyprávět. Občas při čtení narazí na slova, která se do drsné fantasy z doby železné moc nehodí. Nestává se to často, přesto sousloví jako večírkové šaty či pozdravy čau a ahoj čtenářský zážitek trochu kazí. Pokud však čtenář překoná tuto drobnou překážku a když odpustí autorovi jistou šablonovitost hlavních záporáků, užije si perfektní grimdark fantasy která ho nenechá vydechnout.
Vražedný sokol
Darien Warren Johnson
Vráža a Jake chytnou za srdíčko nejen fanoušky metalu, ale každého ctitele dobrých příběhů s přesahem. A to jsem ještě nezmínil, že mají na Spotify povedený soundtrack. Daniel Warren Johnson profanoušky metalu na stránkách a panelech ukryl pěknou řádku easter eggů a odkazů na ikony žánru. A komu by to bylo málo, může se dlouhé hodiny kochat galerií alternativních obálek, z nichž každou zdobí logo jiné metalové kapely. A fajnšmekři z řad Johnsonových fanoušků najdou v knize obsáhlý autorův skicář.
Klapzubova jedenáctka
Eduard Bass (p)
Klapzubova jedenáctka v podání Davida Novotného
Nejsem fotbalovým fanouškem a fotbal nehraji ani amatérsky. Přesto mám ke knize Eduarda Basse velice kladný vztah. Už v dětství jsem k téhle fotbalové pohádce, v níž se na fotbal pohlíží sice s nadhledem a humorem, ale především s láskou přilnul a rád se k ní vracím. Od roku 1922 kdy vyšla poprvé, byla pro uši posluchačů nahrána hned nebo v rozhlase odvysílána hned několikrát. Za zmínku jistě stojí nahrávka Supraphonu, který ji vydal jako vícehlasou četbu, ale většina z nás si ji pamatuje v nezapomenutelném podání Karla Högera. Před pár dny vyšla Klapzubova jedenáctaka znovu, tentokrát v audio vydavatelství OneHotBook s hudbou Ondřeje Brouska. Režie se ujal Michal Bureš a role vypravěče fanoušek Sparty, jehož srdce bije pro fotbal už od klukovských let, herec David Novotný.
Novotný, je živel a oproti uhlazenému Höegrovi se pustil do interpretace nesmrtelného a nadčasového Bassova textu s vervou a nadšením, hodnou útočníka valícího se ke konci druhé půle nerozhodného zápasu na branku soupeřovu. Je neskutečnou radostí poslouchat jak interpret s vervou komentuje zápasy slavného týmu. Robert Záruba by mu mohl závidět. Ale v Klapzubově jedenátce najdeme i vážnější pasáže. V těch Novotný dokáže patřičně zvolnit a dodat jim tu správnou atmosféru. Například ve chvíli, když chlapci z Klapzubova mančaftu začnou s tátou řešit rozpuštění týmu, vtiskne této scéně takovou osudovost, že z toho posluchače až zamrazí. Jsem moc rád, že Klapzunbovu jedenáctku načetl, nebo spíš bravurně odehrál právě David Novotný, intuitivní interpret a fotbalový fanoušek od pánaboha. Jeho láska ke hře těší a rozčiluje generace fandů již od 2. století př. n. l. je cítit z každého slova, každé věty.
„Chceme bdíti nad tím, aby hra hlavou nebyla nijak zanedbávána, a doufáme, že po čase, až nám nebeský Soudce odpíská konec, bude score Anglie vysoké a každý při tom uzná, že jsme hráli fér. K tomu nám pomáhej Búh!“
Jiný kraj
* antologie
Většina povídek se dotýká více než jednoho tématu a u některých je trošku problém poznat kterým bolavým místům naší doby se autor rozhodl věnovat. Ne všechny povídky oplývají překvapivou pointou či katarzí, ale ve všech jsou zpracována originálně a zajímavě. K vrcholům knihy rozhodně patří ekologicky laděná povídka Přemysla Krejčíka – Dcery Neptuna, Synové Amfitríty a Čas květů Vilmy Kadlečkové, v níž kreativně zpracovala téma genderové integrity. Veroniku Saláškovou i Terezu Matouškovou nelze než pochválit, neboť problém umělého oplodnění zpracovaný Veronikou a sexuálního harašení z dílny Terezy dokázaly krásně spojit s pohádkovými motivy. Tereza Janišová pro změnu hezky zpracovala problém influencerství. Tereza Kadečková si povídkou Dar boha vyhnanců zadělala na to, že jí fanoušci budou stát pod okny školy a křičet, že chtějí postapo román o kočkách. Petra Machová zaujme fantasy povídkou Rohy, v níž se velice originálně popasovala s ženskou rovnoprávností. S hororem si pohráli Jan Hlávka i Lukáš Vavrečka, každý svým způsobem. Zatím co Hlávkova povídka Sami na cestě je tradiční, Vavrečka mile překvapil nejen zvoleným tématem, ale i u něj nezvyklou syrovostí. Ne všechny povídky zaujmou na první přečtení. Kra Barbory Vrobelové, či Kéž by se netočila – Jely Abasavé budou po čtenáři vyžadovat víc trpělivosti. Ale bez ohledu na to, jestli jsou autoři zkušení matadoři, kteří mají za sebou několik románů, nebo autoři s pár povídkami na kontě, po řemeslné stránce nenajdete ve sborníku jedinou slabou povídku. Tady editorky odvedly kus poctivé práce a já jim za to tleskám.
Závěrem dodám, že kniha obsahuje skvělou předmluvu redaktora Sardenu Jana Křečka, za tu by se nemusela stydět ani Ursula Le Guin. Fantastika opravdu není jen Harry Potter nebo Bilbo Pytlík. Už dávno ne, a česká fantastika už taky dávno není žádná Popelka. Dokazují to i povídky v tomto sborníku. Takže pokud bych měl hodnotit Jiný kraj jako celek, mohu s čistým svědomím říct, že svůj úkol splnil.
Architekt temna
Marko Hautala
Místy příběh připomíná seriál Akta X. Na druhou stranu zde skvěle funguje nejen ponurá atmosféra domu, ale do určité doby i pocit, že vše co se Jonimu děje, je jen důsledkem jeho psychické poruchy. Stejně tak dobře buduje napětí postupné odhalování dalších a dalších faktů o historii domu. A ten ani zdaleka není jen pouhou kulisou pro těch několik málo postav, které v něm přežívají. Joniho pátrání autor občas proložil telefonáty s otcem, který se i na dálku snaží udržet nad synem kontrolu. Tím se pokouší vytvořit alespoň pocit toho, že by se tohle mohlo stát i vám. To je sice fajn, ale této snaze sám tvůrce podrazil nohy, když svému hrdinovi opepřil každou druhou noc spánkem plným děsivých snů. Ty mají evidentně v čtenáři ještě více posílit pocity tísně, ale zdání civilnosti vrážejí nůž do zad. Druhou a mnohem větší vadou na kráse je, že jak příběh plyne ke svému konci, čtenář začíná tušit, jak celé vyprávění dopadne, a bohužel se v samém závěru knihy autor nevyhnul jednomu z nejklasičtějších hororových klišé. A to je vážně velká škoda
I přes tyto výtky musím uznat, že Architekt temna je Hautalovou nejlepší do češtiny přeloženou knihou, a především kvůli skvělému vykreslení tísnivé atmosféry domu, hrdinových depresí a duševních muk stojí za to jí věnovat pozornost. Navíc dává nahlédnout pod pokličku života v odosobněné finské společnosti. Ale pokud čekáte Texaský masakr motorovou pilou, měli byste jít o panelák dál.
Svitky z londýnského mostu
Jana Šouflová
Svitky z Londýnského mostu jsou autorčinou poctou středověké Anglii a detektivkám o bratru Cadfaelovi od Ellis Petersové. Zároveň jsou však i ryzí fantasy, ve které není nouze o takřka pohádkové prvky. Na to by žádný z těch, kdo se chystají Svitky z Londýnského mostu otevřít, neměl zapomenout.
Spad
Leoš Kyša
Pan Kotleta není žádný nedouk a je vidět, že má nastudovanou nejen geopolitickou situaci ve světě, ale také historii. Zároveň umí zvolit správnou dávku patosu a národní hrdosti v poměru k ironii a černému humoru. A jeho obdiv k Československým Legionářům je také velice sympatický.
Vlastně jediná věc, která mi na celé knize vadila, bylo nulové procento jakékoliv erotiky. To je u Kotletových knih doposud nevídané. Zvláště když víme, že hrdinky i svět ve kterém se pohybují k takovým věcem přímo vybízejí.
