Jana Květoňov komentáře u knih

Reagovat


Tak na takové chvály, které tady čtu, se skutečně špatně reaguje, když moje hodnocení nechce být kladné. Jsem Čtenářka s velkým Č, přečetla jsem toho za svůj už poměrně dlouhý život hodně, ale toto mi připadá tak neskutečně vykonstruované! Jen to jde, řekla bych a mám ten pocit, po tom šokovat čtenáře, připravovat mu stále nějaká nová překvapení, držet ho v napětí. Ale jak píšu, je to VYKONSTRUOVANÉ! Násilné! Vím, že existuje psychický teror! Je to hrůza! Nechtěla bych se do takové situace dostat! Ale styl, který autor používá, jeho slovní obraty, to se mi, promiňte mi to, drazí "spolučtenáři", absolutně nelíbí! A ten konec? Já jsem nepochopila, co to s tím srdcem jako mělo znamenat. Možná, kdybych četla ještě ten "Mráz" nebo "Kruh", tak bych to pochopila. Ale nemám už do toho valné chuti. Tady ten román jsem vyhrála v Mladé frontě Dnes za křížovku a ocitne se na poličce buďto v Odoleně Vodě, nebo v Řevnicích u nádraží. Můžete si ho tam někdo vyzvednout! Nepotřebuji, aby mi tahle tlustá bichle zabírala prostor v knihovničce, kde může stát něco jiného, dle mého názoru kvalitnějšího než tento BESTSELLER!

Je to nenáročná knížečka, vhodná např. na dovolenou. Čte se to tak říkajíc "samo" a je zde mnoho veselých příměrů, na které hned tak nezapomenu a možná si je i zařadím do svého slovníku. Třeba: "pomačkané manšestráky barvy pelichajícího hranostaje", "každý, koho potkáte, se tváří jak píchnuté tele", apod. Dále se čtenář dozví, že whisky uvolňuje větry, a může si pěkně započítat: "Dvaadvacet, jak pět facek, pětadvacet, pěknej macek, třiadvacet, natři klacek, dvacet sedum, dáme dědům, dvacet osum, dáme kosům." :-)

Nedávno jsem vyhrála knížku Ivany Vostřákové Ostrá jako katana. Diskusní příspěvky na ni jsou vesměs pozitivní, mě ale nenadchla ani obsahem, ani formou a těch pravopisných chyb, které nejsou způsobené tiskem, to je katastrofa!!! Když jsem si vzala z jedné poličky s knihami tady tento román Karla Poláčka, to byl úplný balzám na duši! Vtipně, krásnou češtinou napsané, čte se to vyloženě "samo"! Člověk je už poněkud ovlivněn filmem, ale že i ten film byl vynikající, tak to nevadí! Krásně se to doplňuje.

Kniha místy opravdu trochu nudí, protože určité situace popisuje nejen hodně podrobně, ale autor se i opakuje. Tedy Moll se opakuje. Celé to vypráví totiž ona jako jakýsi svůj životopis, z něhož se mohou poučit ti, které postihl stejný či podobný osud. Ne MUSÍ poučit, jen mohou, Moll ponechává na čtenářích, aby si utvořili vlastní názor a vyvodili z toho vlastní závěr. Nicméně zajímavé je přečíst si, že v Anglii se do obávané věznice Newgate dostali ne pouze vrahové, ale zloději. Kapsáři. A za tyto zločiny byl trest smrti. Napadá mě, jestli by se zločinnost u nás nesnížila, kdyby trest smrti stále existoval. Někdy mohl být trest smrti zmírněn vyhnanstvím, jak se stalo Moll Flandersové, nebo její matce. Do vězení se navíc dostala tentokrát vlastně málem omylem, protože i když chtěla ukrást látky, nebyla přistižena přímo při činu a nikdo ji nehonil po ulici a nekřičel "Chyťte zloděje!" Nicméně popravy byly v Londýně tehdy zcela běžnou záležitostí. Situace, kdy si Moll vzala svého bratra a měla s ním dokonce děti, byla rovněž velice zajímavá. Ona totiž nemohla tušit, že jde o jejího bratra. Tuhle část jsem četla skutečně s velkým zaujetím. Je to kniha, kterou člověk asi netouží číst ještě někdy jednou. Ale za přečtení stojí. I za zamyšlení.

2 05.09.2023

Zrovna jsem dočítala román Bohumila Říhy, když v televizi dávali film "Dým bramborové natě", natočený podle něho, takže jsem to mohla porovnat. Film je hodně jiný než kniha. Ale výběr hlavního představitele MUDr. Jana Meluzina je přesný. Nedovedu si v této roli nikoho jiného než Rudolfa Hrušínského představit. Pravda, celkově je to trochu ponuré jako většina Vláčilových filmů, kniha zas až tak ponuře nevyznívá. A navíc jsem z některých Říhových obratů byla přímo unešena. Např. "listy stromů vytasily všechnu zeleň, jen aby se předvedly", nebo "v tiché zelené uličce se i keře schovávaly za své listy". Také se mi líbilo "je třeba neštěstí taky trochu nutit, aby se změnilo, nebo aby nadobro odešlo." A tak "s odstíny zimy v tváři" tuto knížku, která se mi tak dobře četla, odkládám, a všem doporučuji. A kdo je moc velký pravičák, tak ať ty věty o socialismu, který autorovi (nebo Meluzinovi) připadá jako obloha plná hvězd, prostě přeskočí. :-)

Tak já vážně nevím. Jsem stará čtenářka (už i věkem, důchodkyně) a miluji historické romány. Přečetla jsem jich spoustu. Těšila jsem se, i když ty předchozí díly neznám. Knihu jsem si vybrala na poličce veřejné knihovničky na nádraží v Řevnicích. Nemohla jsem to dočíst. Nakonec má silná vůle zvítězila, protože já vždycky všechno dočetla do konce, ale styl, jakým je to psané, je hrozně zvláštní a pro mě až nesrozumitelný. Jsem vysokoškolačka, mám zkušenosti i v historii, ale někdy jsem se nedokázala orientovat, přibývala nějaká nová jména, nechápala jsem, kam je zařadit. Asi největším úskalím autorky jsou příliš dlouhé (a mně připadá, že kostrbaté) věty. Uvedu příklad: "Vyplouvá pozdní jaro, v Soukenické ještě dokvétají šeříky, Babetka vyhlíží beztoho příliš často k protějšímu miltnerovskému domu, v prvním patře se rozlétne okno, samozřejmě se zjeví mezi bílými záclonami důstojně a vzpřímeně o n a, Růže Čechová, jak přezdívají slánské měšťanky dávným dívčím jménem manželce kontribučního Miltnera ; panna Volcová pokaždé ucouvne ze své vyhlídky před obrazem příští tchyně, tentokrát neodolá, upíjí zvědavýma očima tu teatrální scénu, jak blahosklonně kyne paní Růže neznámému hostu, vysokému, ztepilému muži, host odchází s Františkem Karlem uličkou vzhůru k rynku, neznámý muž je krásný, má vysoké čelo, ověnčené hnědými kadeřemi, i to zachytí letmý pohled, je o hlavu vyšší než pan Miltner, vyrovnaných pohybů, ani se neohlédne ..." Pamatujete si někdo, čím ta věta začala? Musím se vrátit na její samý začátek, protože v jejím průběhu jsem to zapomněla a začala jsem dokonce myslet na nějaké svoje věci! :-)

2 03.09.2020

Je to výborná vtipná oddechovka, navíc s ilustracemi Adolfa Borna, jen jediná věc mi tam pak na závěr jako ateistce vadila, že totiž ze všech se stali příkladní pokřtění křesťané. To si jaksi autor mohl odpustit, tím dost zkazil ten celkový báječný dojem z knížky.

2 26.07.2019

Knihu jsem vyhrála v nějaké soutěži Naše Praha a obdržela ji i s podpisem autorky, za což moc děkuji. Jsem už důchodkyně a čtu zásadně v autobuse, když jedu z Odoleny Vody do Prahy a opačně. Musím říct, že tato knížka se čte opravdu sama! Nakonec jsem ji dorazila během jednoho dne, nevadí mi, že dopadla šťastně, spíš by mi vadilo, kdyby nedopadla šťastně, ale vadí mi vždycky, když si autoři popletou nějaké údaje nebo jména. Třeba na s.141 se praví, že David jezdil na skládku matátem a vybíral plasty, na nedaleké straně 158 chodil hodinu a půl pěšky a hledal předměty z kovu. No, dobře. Mohla se koneckonců změnit situace. Ale jak by mi autorka vysvětlila, že otec Joy byl už od strany 17 Charles a najednou ho dcera shání na s. 165 na ministerstvu a žádá "svého otce Johna Makaua"? Snad existují nějací placení korepetitoři, kteří to mají pořádně přečíst, aby jim takové chyby neunikaly! A jinak si myslím, že by stálo za úvahu udělat na konci knihy z těch afrických výrazů nebo přímo slovíček takový malý slovníček, že by to třeba i někdo ještě jiný než jenom já přivítal.

Nejprve se mi to jako bývalé knihovnici a PhDr. velice líbilo. Hlášky jsou tam skutečně perfektní. Třeba právě o doktorech filozofie. A detektivky s ponurou atmosférou mám rovněž moc ráda. Jenomže zamotávalo se to a v závěru už mi připadalo, že to nemá hlavu ani patu. Připadalo mi to nedotažené. Jako by si s tím už potom sám autor nevěděl rady. Chtělo se mi dát to na poličku s knihami do jedné z našich odolenských knihobudek, nechci tvrdit, že se tak nikdy nestane, ale právě pro těch pár vtipných a velmi trefných hlášek jsem si to zatím nechala doma na poličce vlastní.

Tuhle knížku jsem si našla v jedné z knihobudek Odoleny Vody a dlouho jsem se odhodlávala začít ji číst. Pak jsem ji přečetla téměř, jak se říká, jedním dechem! Vtipné hororové povídky s typickým českým "černým humorem", skvělé ilustrace Neprakty, i když někdy ilustrátor nečetl pozorně text, ale nakonec ty ilustrace byly tak vtipné, že mi to ani nevadilo, no prostě nemělo to celé chybu. Vřele doporučuji a zpátky na poličku do knihobudky nevrátím! :-)

(SPOILER) Zcela souhlasím s Cagbelem. Něco mě vyloženě vytáčelo. Např. na s. 149: "Bylo slyšet kojoty, jak zavýjejí ve tmě." Zavýjejí! Paráda!! Nebo ty "světlohnědé kalhoty", jinde zas "světlomodré ponožky", ... Paní Alena Kováčová tady rozhodně příliš dobrou práci neodvedla. Kdyby odvedla, třeba bych tomuto románu Elmora Leonarda i lépe rozuměla.

1 28.10.2021

Mně se to velice líbilo. Je pravda, že je trochu poznat, že Tajemství obrazárny je autorovou detektivní prvotinou, ale Vachkův jazyk mi vyhovuje, dobře se mi to čte, je to prostě skvělá oddechovka. Dávám čtyři hvězdičky z pěti.

Tajemství obrazárny je Vachkova detektivní prvotina a je to na ní znát. Ale Zlá minuta je vynikající! A vůbec, autorův jazyk mi vyhovuje, dobře se to čte, je to skvělá oddechovka;

1 18.04.2020

Tak já jsem stará čtenářka (ročník 1954), přečetla jsem toho už hodně, a rozhodně ne nějakou "červenou knihovnu" nebo jen detektivky, ale ten styl, to neznám nikoho, kdo by to byl schopen číst! Vždyť tam je závorka, která se ukončí snad po čtyřiadvaceti stranách nebo tak nějak a věta pokračuje! To když jsem ukázala příteli, který si neustále stěžuje, jak dlouhé věty píšu, že se v tom nedá prý orientovat, tak nechtěl věřit! A rozepisovat na tolika stranách neustále jedno a totéž, co se dá říct v několika větách (že jednoho syna měl mentálně postiženého a dvě další děti "beze jména" psychicky labilní), ... No já nevím teda! Ale tohle mi osobně nepřijde jako výborně napsáno. To je jak "císařovy nové šaty". Nikdo by si zřejmě netroufl to nějak pohanit. Já už si troufnu na všechno. Jsem důchodkyně!!! :-)

No vidíte to. Poplatné době, budovatelské, ... Právě jsem to vyslechla jako rozhlasovou hru pro mládež na Českém rozhlasu dvojce. Ze 70. let s Ladislavem Peškem. V roce 2017! :-)

No, přirovnávat Faulknera k Čajkovskému "bémoláku", to mi nepřijde až zas tak trefné. Pro mě je to spíš Bruckner! :-)
Nebo Arthur Honegger! Každopádně bych ho nechtěla překládat do češtiny! :-) A protože čtu povětšinou v autobuse z Odoleny Vody do Prahy a opačně, činí mi potíže dokončit větu a zavřít knihu a schovat brejle. No když je ta věta třeba přes dvě stránky, tak jak mám odhadnout, že zatím, než se tím prokoušu, budu v cílové stanici?!!! A když mě ten který příběh moc zaujal, tak jsem si nalistovala jeho pokračování a nečetla jsem to tak, jak to autor napsal! :-) :-)

(SPOILER) Docela milá knížka, i když některé kapitolky jsou opravdu víceméně zbytečné. Taky by mě zajímal Jan Zrzavý jako dítě nebo mladý muž. Známe ho všichni s baretem, v čepici, s brýlemi a s plnovousem. Jako mladíka ne. Pak by mne docela zajímalo, jak byl autor knížky s Mistrem spřízněn, protože Jan Zrzavý mu vyká. Synovci by snad nevykal. Ale to jsou celkem všechno drobnosti. Hlavně mi vždycky vadí u knih věcné chyby. A ta Destinnová s jedním "n" byla pro mě jako muzikoložku přímo fackou. A několikrát se tam to jméno opakovalo a pokaždé špatně. To se autor nemohl podívat, jak se ta slavná sopranistka píše? Nebo si byl tak jistý?! Dopsala jsem si k němu i datum narození a datum smrti. To narození tam v jedné kapitolce v závorce je, ale kdo by to hledal?! No, ještě pár kritických připomínek by se našlo. Ale dobře se to četlo, tak říkajíc jedním dechem. Knížku jsem si vzala z knihobudky v Řevnicích na nádraží a kvůli těm fotografiím si ji nechám. Hlavně kvůli těm fotografiím. Mohl tam dát ale i obrázky rodičů. To se dělá u životopisných knížek

27.07.2023

Zpočátku se mi kniha moc dobře nečetla. Ale zvykla jsem si. A má to takovou zvláštní, nám neznámou poetiku. Třeba "chodit po břehu sem a tam a jen si sbírat pohledem obrazy slunce roztrhané na hladině řeky". No není to nádhera?!! Rozhodně bych to nedokázala nedočíst. Říkám si, že by to bylo pěkné i zfilmované. Ale fakt je, že knížka je knížka. Vzala jsem si ji z knihobudky a mohla bych ji tam zase vrátit. Ale něco mi nedá, musím si ji ponechat. A někdy třeba zas nahlédnout a přečíst si o psovi mnoha ras, co štěkal a štěkal,nebo o "slunečném laponském dni, kdy barvy květů na dvoře jásaly pestrostí a v trávě to vypadalo, jako by někdo roztrhal nejkrásnější žluté hedvábí na kousky". Po dočtení na mě padla jakási severská melancholie. No, ostatně "každý má v koutku srdce skrytý důvod, proč plakat". (s. 110) Že?! Dala bych knize 85%.

14.07.2023

Knihu jsem si našla v knihobudce na Dolním náměstí v Odoleně Vodě, přečetla, zjistila jsem, že jsem kdysi viděla i film, který byl podle ní natočen, ale nic světoborného. Takový obyčejný příběh, který se přečte a brzy zapomene. Četlo se to ale docela dobře. Jen jsem si tu knížku nenechala. Po přečtení jsem ji zas dala zpátky na tu poličku, kde jsem ji vzala.

Taková poměrně nijaká kniha. Ano, vypovídá o něčem, ale o běžných věcech, jako je podezírání z nevěry, výchova dětí, vztahy mezi sourozenci a k matce, na pracovišti, atd. Hlavní hrdina Luboš Adamec je železničář, ale ta práce na té železnici je tak odborně popsaná, že to normální neželezničářský jedinec není schopen pochopit, pak má kýlu, tak je s tím v nemocnici, jeho žena má autohavárii jako spolujezdkyně se svým snad milencem, to už není nijak dotaženo,... Člověk to přečte a ještě ten den na to zapomene. Ale jako taková televizní inscenace nebo film by se to dalo natočit. Ovšem je to ze socialistického prostředí, tak asi už to ani aktuální pro natočení není. Tak čest!