Janadvorackova komentáře u knih

Chvíli trvá, než příběhu přijdete na chuť. Kdo má rád všechny ty myšlenky vyslovované jako by veřejně, kdo snese tragédie zastřené lety pochopení a hromadu rádoby divných věcí, které ale nevědomky vnímáme a děláme všichni :), nebo bych tomu alespoň ráda věřila, ten si na svoje přijde.

11 26.05.2020

Název trochu nesedí. Většina vyzvědaček žila a "pracovala" za světových válek. Vlastně podstatná část knihy se soustředí právě na tahle období, takže možná "Vyzvědačky půlstoletí :)," ale to je jen moje poznámka. Ke konci je zmíněna jedna, až dvě ze sedmdesátých let. A na začátku knihy zabrousí čtenář i do historie. První špionkou byla asi Dalila, jejíž mise uspěla, když "přeprala Samsona :)."
V sedmnáctém století žíla Louise de Keroual, milenka Ludvíka XIV, jíž panovník poslal šmejdit na londýnský dvůr Karla II. Svou misi zabezpečila dítětem a intrikami :), šikulka.
V osmnáctém století žila další, pro změnu britská dáma... a tak bych mohla pokračovat třeba apřes příběhy žen, které vyzvídaly za války Jihu proti Severu, až k událostem válek dvacátého století.

Některé z žen zažily opravdu dobrodružné časy. Skoro všechny byly z dnešního pohledu nepochopitelně odvážné, jiné žensky rafinované. A pár jich úplně běžně celé dny plakalo, když došlo do tuhého. Spoustu z nich odsoudili k smrti.

Opěvovaná Mata Hari, nepříliš hezká matka dvou dětí, byla ovšem strašná tragédka :). Neuměla držet pusu.
Mary z černého útesu - či tak nějak - pro změnu německá smolařka :), která se do Skotska dopravila s dvojicí "kolegů," a dopadeni byli vážně kvůli pitomosti :). To nepochopíte.
Francouzká "Kočka" pro změnu patřila do obrovské skupiny odbojářů, po níž nacističtí horlivci hodně dlouho pátrali. To také... nepochopíte.

Z pozdějších rozborů činností těchto žen bylo prokázáno, že mnohé opravdu ovlivnily nejen vývoj válek, protože třeba zvrátily průběh některé z bitev, ale dalo by se říct, že i historii, jak ji známe.
Za mě určitě kniha, která stojí za pozornost.

11 20.05.2020

Audio je vytvořeno výborně. Dramatizace včetně zvukových doprovodů (šumění moře, zvuky bitvy, pláč obětí vražd, obecné zvuky pozadí).
Autorův styl mě ale bohužel nezaujal, ačkoli příběh zpočátku nebyl vůbec špatný. Později mě ale vláčnost děje spíš utahala. Bohužel ani další knihy autora si nepřečtu.

11 19.03.2020

Třetí kniha nejslabší, ale celkově výborný počin.
Konec to zkazil. Chybí spousta vysvětlení.
Navíc audio, které jsem poslouchala, bylo plné chyb - přeřeky a opakování stejného textu.

11 18.03.2020

To je ale vážně hnus, velebnosti.
Poslouchala jsem audio. Kniha obsahuje spoustu ilustrací, které jsou v audio podobě výborně a detailně popsány.
Obrazy mučení, incestů, radovánek různého druhu a dokonce oblíbené zoofílie, protože na různých kresbách a rytinách byla hojně vyobrazena i dostaveníčka například s kozly, (měli ďábelsky vypadající rohy), uf, se střídají s informacemi o historii a průběhu honu na čarodějnice a čaroděje.
Autor uvádí i detaily některých případů.
Jsem ráda, že v té době nežiju, dospělosti bych se nedožila :) už díky mateřským znaménkům - znamením ďábla.

Řekla bych, že církevní sexuální osvěta nebyla úplně nejlepší nápad. Tedy ta hlásaná, ve skutečnosti víme asi...

11 23.12.2019

Už poněkud profláknuté téma podané zajímavým způsobem.
Příběh měl vše, co od podobné knihy čekám: zapeklitou zápletku, zajímavé postavy, jejich vnitřní život, vnější odezvy na něj, zvraty, nějaké ty padouchy a uspokojivý závěr.

11 19.12.2019

Paráda :). Sice ne tak vtipné jako Herriot, ale se zvířaty je sranda, i když kopou a koušou :).
Každá kapitolka se věnuje jinému příběhu se zvířecím trápením.

Haha, dát kočce prášek, o tom bych kapitolu mohla napsat také.

11 11.11.2019

První kniha od tohoto autora.
I přes sci-fi žánr a zajímavý námět, není příběh moc čtivý.
Moc okecávání, dlouhé pasáže.
Na druhou stranu oceňuji podobnost s filmovými béčky osmdesátých a devadesátých let. Dění v městečku, chování lidí a techniky, má takový béčkový charakter. A to mě bavilo.

11 07.11.2019

Hmm, hmm :). Zjistila jsem, že jsem pračlověk (chovám se a jednám instinktivně jako oni). A kupodivu mi to vůbec nevadí :), protože z pohledu rad, postřehů v téhle knize jsme pračlověci, pardon pralidi, totiž úplně všichni. Nejde nám už tolik o život jako našim předkům, přesto podléháme primitivismu. Pravda, někdo to umí maskovat, ale stejně jsme všichni stejní.
Jenom nevěřím tomu, že za den člověčí mozek vyplodí pětadvacet tisíc myšlenek. Vědomých, nevědomých, to je fuk. Zajímalo by mě, kde autor to číslo vzal.

Když si třeba o nějaké konkrétní osobě budu x hodn denně myslet, "jaký že střevo to po světě chodí," a po domácí "přestřelce" na nic jiného v podstatě myslet nebudu, bude se spousta myšlenek asi točit kolem masného průmyslu, domácích zvířat a kýblů krve. Ale budou to furt ty stejné představy :).

Také se mi líbí potvrzení faktu, že když se třeba v práci nudíte, namísto toho, abyste dělali něco konstruktivního, víc vás to unaví.
Proto většinou v práci poslouchám knihy, protože ty jsou vlastně podnětnější, než mechanická činnost, mnohdy otravná a pomalá.

Poslouchala jsem audio i této.
Text je na tento druh literatury nečekaně srozumitelný, místy vtipný a dokonce většinou uvěřitelný.
Motivační záležitost totiž nevyhledávám. Připadají mi většinou hloupé, a vždy si představím nějakou tu filmovou scénu se zpruzelou úřednicí v dopravní zácpě, která vůbec nic nestíhá a ze záznamu k ní mluví měkký hlas, radící jí "jste nejlepší na světě a všechno zvládnete." A ona ví, že ne :).

Ve skutečnosti jsme ale spíš všichni zvířata a je v pořádku, když silní "požírají" slabé. Ti nejlepší jsou pod drnem. Jsme potomky zbabělců. Protože hrdinové umřeli na bojíštích :). To v knize zaznělo a je to tak :).

Uživatelka alix vystihla dokonale to, co jsem si během poslechu říkala.

11 28.10.2019

Moje první setkání s autorkou.
Příběh ponížení Amelie nádherně plynul. Její myšlenkové pochody, obrazotvornost a vytrvalost mě bavily.

Kniha je poměrně krátká, ale ani na chvíli nenudí. Nevšední obsah autorka popsala skvěle padnoucím způsobem.
Svištění katany vnímáte z každého dialogu :), pohledy můžete vraždit a každou chvíli čekáte, kdy se hrdinka vrhne hlavou dolů ze 44. patra, kde pracuje. Ona to totiž dělá ráda - obrazně řečeno :).
V Japonsku je velké množství sebevražd. No aby ne, když "všichni" dělají ve výškových budovách a v nich to k nim přímo svádí :).

I když je japonský přístup k zaměstnancům podobných firem nejspíš právě takový, jak autorka popisuje, u silných a vnímavých jedinců způsobí, že díky ponižování ze strany nadřízených najdou cestu, jak o sobě přemýšlet, jak na sobě pracovat, nebo minimálně nebrat svůj názor a postoj jako jediný a správný. Naučí je umírněnosti.

U nás se také můžete setkat s ponižováním na pracovišti, ale jen málokdy s tím, že by vás to dovedlo jinam, než na pracák, k psychiatrovi, nebo do opozice vůči lidem, kteří druhé ponižují, protože právě neznají japonský způsob.

Našinci moc nedokážou svoje podřízené vnímat jako lidi, jako individuální bytosti s originálním pohledem na svět. Jako lidi se schopností svou existencí přispět byť k miniaturnímu a pro svět bezvýznamnému zlepšení atmosféry ve firmě, kde mohou, nebo většinou musí trávit v podstatě třetinu života.
Nebylo by hezké považovat povinost za součást celku vaší osobnosti, aniž by to někoho ponižovalo? Myslím, že jo.
(Tenhle předpoklad vychází z vlastní zkušenosti s jednou specifickou částí trhu práce).

11 19.10.2019

Jé, seriál jsem viděla xkrát. Některé nesmrtelné hlášky jsme normálně používali doma. Třeba když máma něco postavila na stůl, jsme se na to zahleděli a se slovy "to vypadá jako leteckej snímek džungle," se pustili do jídla :).
Máma věděla, tak nás ani moc nebila -:))).
"Kuní ksicht" byl jeden náš soused :).

Knihu jsem poslouchala.
Byla jiná. Méně vtipná, ale přesto ano.
Méně známých hrdinů, přesto dost.
Někteří noví, což celek hodně ozvláštnilo.
A na to, jak byla krátká, příběhově uspokojila.

11 22.09.2019

Obvykle přisprostlé a vtipné. Pro mě to byla třetí kniha, autorova údajně první. On se teprve rozjížděl, já četla lepší.

11 26.08.2019

Příběh, vhodný pro býložravce i masožravce všech věkových skupin, nečekaně rychle vtáhne do děje. Před poslechem audia, (načetl Josef Prokop), jsem měla dojem, že půjde spíš o matroš pro náctileté kluky, ale hodně rychle mě to začalo bavit natolik, že jsem na dnešek skoro nespala a přes noc poslouchala, (kdy jindy, když v noci predátoři spí a pro savce je na světě bezpečno) - vis. příběh.

Ten se dá rozdělit do tří rovin.
Začátek se nese v duchu shromáždění skupiny vhodné pro cestu do pravěku a seznámení se způsobem, jakým odcestují, s úkolem a podrobnostmi. Už tady máte pocit, že ne vše je odhaleno, což je super.
Následuje nejdelší a zajímavá část pobytu v čase před nějakými 66 miliony let, plus něco :). Skupina vědců řeší takovu zapeklitou situaci a samozřejmě se nevyhne kontaktu s různými dinosaury a jinými hladovými potvorami. I těmi nehladovými a prostě jenom roztomilými :).
Konec slibuje odpovědi na všemožné všetečné otázky a rozhodně ani ve třetí lince příběhu se nudit nebudete.

Je vidět, že autor rád píše a také to umí.

11 10.08.2019

Kdysi dávno kniha působila lépe, dobrodružněji.
Zastaralý jazyk dnešní konzumaci moc nepomáhá. Na druhou stranu navozuje atmosfému školních výletů a nočního čtení :).
I film se mi líbil.

11 07.08.2019

Autor se zamýšlí nad tím, že kočky mají devět charakterových vlastností - proto název. V každé kapitole, zabývající se jednou z nich, vypráví o svých čičinách.

Původně myslel, že by si pořídil devět koček a pak psal kapitoly podle nich. Jenomže manželka mu to zatrhla, takže si musel vystačit jen s pěti.

Každý, kdo má kočky rád, bude nejspíš spokojen. Jde o takový jiný pohled na kočičí život.
Čičina se v lidském obydlí objevila někdy před čtyřmi tisíci lety. A stejně si po celou dobu zachvovala nadřazenost, pro ni tak přirozenou :). A tajemnost, díky které se podobné knihy budou psát asi pořád.

Někdo tvrdí, že jsou kočky falešné a netečné a tak. Já je mám raději než psy, kolikrát i víc, než lidi. Kočka se totiž přetvařovat neumí. Když chce, abyste ji nechali na pokoji, dá to na vědomí. A neprudí. Dobře, v noci dokáže být slušně otravná, ale to je chyba lidí, že žijí ve dne :).

11 19.07.2019

Tohle je vážně znepokojivý příběh, ovšem právě proto doporučuji.
Skupina lékařů se při experimentu nedopatřením a nenápadně nakazí virem. Ten způsobuje pokles pozornosti, zapomnětlivost, nervozitu a spoustu dalších věcí. Jenomže doktorům trvá nějakou dobu, než si všechno spoojí. Jejich původním záměrem bylo vytvořit lék na chorobu, jíž trpí malé děvče. Nešlo tedy na první pohled o něco vyloženě nebezpečného.

Nástup změny je pomalý a nenápadný, popsaný ale tak dobře, až vás to rozhodí.
Uvědomuje si člověk zhoršení svého duševního stavu? Pokles inteligence? Hlavní hrdina je lékař a se svou rodinou jsou sehraní, svoje děti podporuje v rozvoji a věnuje jim pozornost. I proto byla ta změna jako rána pěstí.
Děti začnou lajdačit, u dospělých nastoupí podrážděnost a nezájem o dříve sdílené zájmy. Dokonce i laboratorní opice začne blbnout :).

Připomnělo mi to příběh ze života:
V práci jsem měla paní s IQ 85. Měla invalidní důchod, a když jsme ji ještě neznali, ptali jsme se, co jí je, byť to na pohled bylo trochu jasné. Odpovídala, že "není moc chytrá." Povídalo se s ní o jednoduchých věcech dobře, i jsme se zasmály. Viděla věci jednoduše, skoro až v závidění hodném kontextu :).
Zajímalo mě, jestli jí to, že není moc chytrá, někdo řekl, jestli ji to naučili říkat, nebo jestli si nějak sama uvědomuje, že spoustě věcem nerozumí. Bohužel na tohle odpovědět neuměla, trvala na tom, že "to má v papírech." Byla po úrazu hlavy, nenarodila se tak a při poslechu téhle knihy jsem na ni myslela. Bohužel zemřela poměrně nedávno, nebylo jí ani padesát. Byla nemocná ještě i fyzicky, na což se přišlo pozdě. A protože neměla řádného poručníka, nebo nějaký dohled, nikdo to nepoznal. Paradoxně ani lékaři.
Je smutné, že ani lidem s IQ testem v ruce, (ten jí dělali při žádnosti o důchod) a prokázanými sníženými schopnostmi se o sebe starat, není státem nabídnuta pomoc (ona bydlela na ubytovně, měla problém s hygienou a finanční gramotností), jak se ukázalo.
Jednou jsem ji potkala ve městě rozrušenou a ubrečenou. Mysela jsem, že ji někdo ublížil, okradl, nebo tak něco. Ne, ji rozrušilo, že nedovede vyplnit složenku a musí zaplatit nájem. Řeknete si, že je to docela vtipné, ale z jejího pohledu šlo fakt o překážku, kterou nebyla schopna zdolat.

Nevím, jestli ta kníha měla tak působit, ale je mi fakt smutno.
A když si tématiku někde vyhledáte, zjistíe, že IQ se už nějakých třicet let v populaci pomalu snižuje. Jako v příběhu, nastupuje to nenápadně :), ovšem my si za to můžeme sami, protože to hodně souvisí s výchovou a způsobem získávání vědomostí a dovedností.
Zajímavé téma.

11 14.07.2019

Čtivo pro všechny generace, určitě.
Jo, když je holce v pubertě předhazováno jak vypadá a žije s mámou, která co slíbí, většinou nesplní a sama nemá žádné životní cíle ani koníčky, se není čemu divit, že si děvče najde svou vlastní cestu k tomu, jak být v životě spokojená. Tak to má Martina, hrdinka knihy.
Nejprve sklouzne do anorexie a zhubne, pak začne jíst a zvracet. Když ji doma načapají, putuje do léčebny, kde si píše deník - vzpomínky na minulost adresovaný matce, aby doktorovi a hlavně sama sobě ukázala, co a jak ji do ústavu dostalo.

Já bych mohla vyprávět. Sice mě to nedovedlo do léčebny, ale zhubnout třeba dvanáct kilo za letní prázdniny jsem jednou dokázala taky. A jak hrdá jsem na sebe byla. A jaká kráva jsem byla :), když mi vypadávaly vlasy, klepaly se ruce a zhoršila se kvalita kůže. A to bylo jen to viditelné.

Je dobré mít se ráda, což je asi hlavní poučení z knihy. Nedělat si hlavu z mínění ostatních a být sama sebou. Nesnažit se vtírat mezi lidi, kteří o vás nemají zájem a najít si pár kamarádů, co skutečně naslouchají. A vyříkat si to s rodičema, dát jim na vědomí, že nejste děti a že máte své vlastní cesty, po kterých chcete jít. Ono jim to třeba nikdy nedojde, ale vy budete mít klid, že jste to řekli nahlas.
A to já byla v pubertě, když ještě neexistovaly soc. sítě. Teďka si tlak na mladé holky nedovedu představit. Já čuměla do časáků na modelky a žila na zelenině, aniž by mě trklo, že půlku prdele, o kterou mi tehdy tak šlo, mám stejně z genů :).
Teď si podobné zoufalky mohou dokonce povídat naživo a škodí si navzájem.

Slyšela jsem jako audio, v němž je na můj vkus až příliš vsuvkové hudby, zato slečna Nováková to čte fakt dobře.

11 24.06.2019

Military SF mi vůbec neva. Tuhle knihu jsem měla v knihovně dost dlouho, ale nakonec jsem si vybrala výborně načtenou audio verzi. Pan Král má pro tenhle druh literatury skvělý přednes.

Film je jiný. I když se mi celkem líbil, s knihou má společného minimum. Zfilmovat knihu, byla by z toho oduševnělá podívaná. Tedy pokud by to nezmršili.

K obsahu už tu hromada lidí řekla hromadu věcí. Aniž by mi to přišlo jako obhajoba nácků, což tu někdo psal, nevím proč, s myšlenkami a fungováním společnosti souhlasím.
Kdyby totiž současná naše společnost fungovala takhle, nestalo by se, aby v zemi bylo tolik příživníků a duševních mrzáků bez názoru na vlastní realitu. Úplně nejvíc mě vytáčí jedinci, kteří, když už jsme u volebního práva (vis. kniha), volit nejdou s odpovědí "mě to nezajímá." Takové pakáži bych ani poukázky na chleba nevydala. A proč také. Kdo nemaká, ať nejí (to je zase z jiné knihy).
Jako jestli si někdo myslí, že svoboda a demokracie, které dnes lidé oslavují jako automatické, takové jsou, budou se hodně divit, až se dějinné události, jak to bývá, zase překlopí a půjdou jinými směry.
Akorát je škoda, že krysy ve společnosti mívají tendenci pak šplhat po hřbetech těch, kteří ji vytvořili a přežít i to, co by jim mělo srazit vaz.
Žít v realitě příběhu věděli by, že za své chyby a nedostatky můžou dávat vinu jedině sobě. A tomu se právě říká odpovědnost, akorát ta už se dnes za automatickou nepovažuje.

A ještě něco: Styl Roberta Fabiana v tomhle žánru mi přijde lepší.

11 09.06.2019

Vyprávění nezahrnuje jenom příběh a průběh tragédie. Takřka půlka knihy se věnuje životu v Nepálu, problematice menšin, konkrétním příběhům šerpů, historickým podrobnostem vedoucím k fungování a změnám režimů před a v době známých i neznámých výprav do hor a konečně i onoho osudného dne.
Je to prostě strašně zajímavé vyprávění, smutné, o nebezpečí, lidech, jejich neschopnosti komunikovat (jazyková bariéra), někdy frajeřina. A o zápalu a jisté dávce bezohlednosti při dosahování vrcholů - hor i svých vlastních.

Nic proti, já ty dobrodruhy chápu, ale při popisu toho, co všechno se s lidským tělem děje a může dít ve výškách, v nichž už létají letadla, je musím i svým způsobem obdivovat. Jsou to šílenci :), na druhou stranu nic pro mě.
Když jenom koukám na dokument, nebo film odehrávající se v horách, potí se mi dlaně a chytá mě závrať i při sezení. Při mém štěstí bych na vrcholu uklouzla, udělala andělíčka a neslyšně sjela po prdeli do základního tábora, kam bych se ale dostala už jaksi po kouscích, (popis toho, jak hory dokážou nakládat s mrtvými, byl též zajímavý). Nakonec je vidět, i přes to, co si o sobě myslíme, že člověk ještě Zemi jak se patří nepokořil. A v horách si to může myslet jenom blbec.

11 11.05.2019

Výborná kniha plná informací jak z autorova soukromého života, tak hlavně a především z počátků pilotované kosmonautiky, tedy prvních programů, v autorově případě misí v Gemini 9 a Apollu 10 a 17, kdy přistál na Měsíci a stal se posledním mužem, který ho opustil.

Vůbec moc pěkně je tam nastíněn Cernanův pocit ohledně vesmírného závodu mezi Ruskem a USA :), to je ta veselejší část.

Pak samozřejmě zmiňuje i spoustu smutných ztrát kolegů a dopadů takové tragédie na okolí, program a budoucí rozložení posádek.
Například uvádí, že sestava Apolla 11 by nejspíš nebyla ve známém složení, kdyby předtím dva kandidáti (na jiný let) nezemřeli. Ono se to pak ale ještě proházelo, takže kdo ví.

Docela na nervy jsem byla u popisu jeho vesmírné vycházky s použitím manévrovací jednotky, s níž měl opustit loď a šmejdit kolem. Za ten výhled by si spousta lidí přála umřít, jemu se to mohlo stát hned několikrát.
Vtipně působil popis pobytu na Měsíci, ale to je dáno autorovou schopností lehce popsat i velmi těžké situace.
S odstupem času, jak také jinak, takové okamžiky odhaluje a už s lehkostí dodává „no vidíte, kdyby se tohle a tohle stalo, nestalo, stalo jinak…).

V závěru knihy je několik dodatků týkajících se dalšího astronautova života, jeho práce a několika návštěv Čech v devadesátých letech a později.
Stejně tak se tam nachází hromada srovnávacích informací ohledně rozdílů mezi ruským a americkým měsíčním programem a rozsáhlý doslov Marcela Grüna popisující možné budoucí mise týkající se nejen Měsíce, (z pohledu vydání knihy už víme, jak dopadly :)) a představa pana Cernana o přibližné době mise na Mars. Tady se bohužel seknul. Bohužel. V roce 2021 se to nestane ani náhodou, ale snít můžeme :).

Tahle kniha mě neskutečně bavila, odkryla mi spoustu věcí a připomněla jiné, které jsem třeba nosila v hlavě, ale neměla důvod je vytahovat. No a teďka bude nějakou dobu trvat, než/jestli zase zalezou.
Doufám, že brzy natrefím na další podobné.

11 01.05.2019