Janadvorackova komentáře u knih
Chtěla jsem dát víc, ale časem mě kniha začala příšerně nudit.
Všechen ten "nákyp" nahňahňaný na hlavní linii příběhu mi přišel spíš k smíchu.
Film se mi líbil moc. Dost možná je tohle první počin, u něhož se mi film líbí víc než kniha.
Zajímavé, někdy nechutné.
Všechny ty mrchy a mršky.
Asi vůbec nebudu jíst, když kolem budou mouchy, takže zhruba nikdy... fuj.
A až si čmuchnu ke kopretině, která sice moc nevoní, ale kdo to někdy neudělal, budu vědět, že můžu čmuchat k chameleonsky zamaskovanému pavoukovi, na kopretině sedícím. Možná smrdí ti pavouci, co na nich dřepí, ne ty kytky.
A dozvíte se i odpověď na otázku, která trápí lidstvo už od samého počátku jeho existence: "Tati, prdí taky hadi?"
Příběh návratu astronautů na domovskou planetu se zvrhl nečekaným směrem.
Proto jsou tyhle starší scifárny zajímavé - obsahují běžné, ovšem z jistého úhlu pohledu originální náměty.
Čtenář si nesmí všímat archaismů a různých jiných ismů :), dávky nelogičnosti a naivity. Ale ve výsledku mi to zase až tak špatné nepřišlo. Sice jsem si nikoho neoblíbila, neměla jsem pocit, že bych chtěla číst pokračování, ale příběh mě bavil a nutil dumat :).
Ale nééé!
Představovala jsem si něco ve stylu "Věci."
Vědátoři najdou zmrzlou mrtvolu a začne hukot. Těšila jsem se na něco ve stylu hororu kombinovaného s Akty X - atmosférou.
Tak jsem se na arktické čtení patřičně připravila. Slupla jsem polárkáč, odmrazila lednici, osprchovala se studenou vodou a zhlédla Věc. A pak jsem dostala nesmyslnou akci, nesmrtelné hrdiny, kupu hloupostí, mexických indiánů, milování v poušti, pádů vrtulníků, splašených koní, honiček, stříleček, rukojmí, částicových urychlovačů, hrozby vyloupnutých očí, vytržených zubů, mimozemšťanů a... A teďka to doposlouchávám, protože chci vědět, kdo byl sakra ten chlápek v ledu. Ale jak mi to tu tak povídá, říkám si, že jsem to odhadla docela obstojně...
Knihu odkládám a pak se k ní těžko vracím. Netvrdím, že jsem ji odložila na furt, ale pokud tohle knize dělám, je to asi z důvodu, že mě nebaví.
Nebudu lhát. Je jasné, jak to skončí, má to divný styl a špatně se to čte. Dialogy jsou obsahově bohaté a zajímavé, ale prohryzávat se tím mi dělá problém.
Přínosné pro dlouhodobější fanoušky kosmonautiky, i pro ty, kteří s tématem teprve začínají. Je to přehledné, takže ti první si můžou doplňovat znalosti a ti druzí dostanou srozumitelné příběhy o dobývání vesmíru.
Absurdní doba, vtipně psaná kniha.
Je vidět, jak se teďka "máme dobře." Můžeme si říkat, co chceme, můžeme snižovat vážnost prezidenta republiky - jako údajně pan Škutina.
Jé, pardon, on to dělá sám za sebe, takže dobrý, za to už nikoho nezavřou -:))).
Vlastně ta dnešní doba je té minulé v mnohém podobná...
Nedočetla jsem. Autorův styl mě nenadchnul, nebavil, neustálé opakování též ne.
A to jsem si hrozně chtěla přečíst něco od východního autora.
Možná špatná volba knihy.
Výborná kniha, ke které se sem tam vracím.
Mrkněte na ilustrace na stranách 228-229. Představy konce Země mi často způsobovaly divoké sny, inspirovaly mě při psaní jedné povídky, a doteď je vnímám jako obdobu databáze informací pro rozvoj představivosti. Hlavně pokud se na to dívá člověk, jehož představivost obsahuje i zájem o vědu, sci-fi, budoucnost a fňukání nad vlastní mizernou přítomností :).
Přitom prostě není tak zle, bude hůř. Pro planetu určitě, což je svým způsobem fascinující.
Čekala bych nic neříkající sled faktů. Přitom o literatuře faktu by se tak přemýšlet nemělo. Nevím, kde se to bere, že cokoli podobného působí jako výklad nenáviděné učitelky.
Knihu jsem slyšela a vůbec jsem se nenudila.
Události týkající se projektu Manhattan vyprávějí příběhy z obou stran - z americké, i japonské, včetně konkrétních osobních, mnohdy, když sled událostí zavedl do Hirošimy lidi, kteří by se tam jinak neocitli, i poměrně smolných.
K téhle autorce jsem přišla náhodou. Příběhy píše zajímavé, i když nic monstrózního, místy jsou spíš schématické. Atmosféra Islandu je super. Navíc všechny knihy poslouchám a škodolibě se bavím tím, jak předčitatelka, paní Helga Čočková, zvládá ta nevyslovitelná jména.
Jméno autorky je jen slabý odvar :). A co teprve názvy ulic atd :). Kdyby to po mně chtěl někdo zopakovat při výslechu, rozbrečela bych se a trvala na tom, že nic nevím.
Advokátka Tóra zase dostane jeden zapeklitý případ. Zavede ji až do ústavu pro duševně choré, který navíc za záhadných okolností vyhořel.
Zemřeli tam lidé. Fotky ohořelých mrtvol, které si Tóra prohlížela na začátku příběhu, mě zastihly takhle jednou v noci, když jsem ještě vůbec nebyla zachumlaná pod dekou - čili tam, kam ohořelé mrtvoly prostě nemůžou :). Jedna z nich seděla připečená k židli.
Ne, nepodívala jsem se ke stolu :).
Podezřelý je takový zaostalý truhlík.
No... a pak to nějak dopadne :).
Mezitím se zase něco dozvíme o Tóřině rodině. Tentokrát jsem nemusela její sekretářku Belu, která byla protivnější než obvykle a také jsem, jako u všech předchozích dílů, měla dojem, že mi v příběhu pořád něco chybí.
Není tam napětí, jen děj nenudí, plyne a člověk u toho vydrží, ale...
Věc, se kterou musím souhlasit, se týká "náplně" zmiňovaných ústavů. Názor, že lidé s duševním a tělesným postižením by se neměli ubytovávat v jednom takovém domě společně, je věc, pod kterou bych se podepsala. Už proto, že znám tuhle situaci z první ruky a vůbec se mi to nelíbí.
Válka skončila, je potřeba se bavit. A tak se to děje. Pořádá se hromada společenských sešlostí, mnohé ve spiritistickém duchu.
Lidé věřili, asi pod tíhou zármutku, že duše jejich blízkých někde čekají s poslední zprávou pro svět živých. Nebylo asi těžké tomu věřit.
A není lehké to úplně zavrhnout :). Člověku se alespoň uleví.
MOŽNÉ NÁPOVĚDY (čtěte na vlastní nebezpečí):
Příběh obsahuje spoustu osobních kapitolek.
O Violett a jejím společensko-manželském uspořádání. Její choť je stále odporné individum, ale platí a neprudí, co víc si přát :).
O Jessie a jejím štěstí a plánech. No ale... furt to táhne s bratrancem... I když jejich děti působí zdravě... No, v tomhle stále nemám tak úplně jasno. Prostě ty blízké příbuzenské svazky neuznávám.
Strýc Teddy dokáže, že muž je plodný i v jedenasedmdesáti. Když si vezmete, jak odmítavě se stavěl k ženám, a pak si v průběhu let vezme tři :).
O Emmě a její samostatnosti.
O Polly a její svéráznosti. Protože působila jako spratek, trochu, tak mě mile překvapila, holka jedna.
V tomhle dílu vlastně není až tolik mužských hrdinů, jelikož většina z nich prostě umřela. Takže děj se točí kolem osamělých žen a i příběh "O Ethel" má svůj zajímavý vývoj.
A Helča s Jackem si také přijdou na své.
Potkáme i nějaké ty americké příbuzné, jelikož jedna z hrdinek se vydá do New Yorku.
No a v Egyptě našli Tutanchamonovu hrobku, takže lidi fascinuje faraonova kletba a do módy, té oděvní, i té bytové, vnese objev spoustu svěžích doplňků.
Mezitím plíživě nastupuje hospodářská krize, trochu se dozvíme o poměrech v zahraničí, v Německu, Irsku a Rusku.
Hádám, že desetiletí po konci války muselo být svým způsobem super.
Představte si, že jste přes čtyři roky ve válce a pořád žijete. Zvyknete si na zákopy, zimu, špínu a vši. Věčné boje, špatné spaní, divné jídlo a fakt, že každý den může být váš poslední.
A najednou válka skončí a vy se ptáte, jako mnoho lidí v příběhu, "co budu dělat dál?"
Jako by předchozí život neexistoval, a i přesto, že jste prožili hrůzy, nedokážete se navrátit zpět do běžných rutin předválečného života.
Sakra silné téma, to vám teda řeknu. Dokážu pochopit některé hrdiny, kteří zůstali ve Francii, aby pomohli v období po válce, když vojáci odcházeli a krajinou bloudily smíšené skupiny zbídačelých lidí. Že se totiž tito lidé odmítali tak narychlo vrátit do svého relativního domácího pohodlí, protože netušili, co s nimi bude, když jejich práce "tady" byla jasná, daná a prospěšná.
Jak by vám bylo, kdyby byl váš dům zničen, rodina zabita, okolí rodného kraje zdobeno tisíci kříži padlých. Nic by nebylo jako dřív. A přesto by vám najednou všichni říkali, "je to dobrý, vrať se domů, pěstuj brambory, chovej kravku, najdi si druha/družku, založ rodinu. Je to dobrý."
Zbláznila bych se, ne mnoho takových tenhle osud určitě potkal.
Teprve po konci nějaké tísnivé události se pozná, jak zbytečná byla, a pak teprve začnou k živým promlouvat desítky tisíc mrtvých. A mnohdy nezmlknou ani na minutu.
Ono to sem trochu nepatří, ale při poslechu tohoto dílu jsem si vzpomněla na hřbitov v Kutné Hoře, kde leží několik obětí První války. Samí mladí kluci. Jestli se najde třicátník, je to zázrak. Ty hroby jsou jen přes cestu od hrobu části mé rodiny, a když jsem byla malá a chodila tam s prababičkou, vrtalo mi hlavou, když mi prababička opatrně vysvětlovala, jak může umřít kluk v osmnácti, dvaceti letech. Prababička byla ročník 1906, takže už trochu věděla... No a já jsem čekala, než na hrobě porovná svíčky a vymění kytky a chodila jsem přes cestu zkoumat prastaré pomníčky (bylo mi skoro šest let), takže to bylo hrozně tajemné a zajímavé. Vůbec kolikrát docela zírám, co se vlivem čtiva z paměti vynoří :).
Konec knižního příběhu přinese jedno nečekané odhalení.
Emma, pravnučka Lucy z minulých dílů, jezdí ve Francii se sanitkou a to byste nevěřili, jak se ze slečny z vyšší společnosti stane holka do nepohody. Ne, že by to v životě měla v pohodě. Ale prabába Lucka se nezapře, Emma je neohrožená a sympatická, šikovná a také sem tam smutná.
Chřipka zabrousí až na Morland a chvíli tam řádi a nějakou tu daň si vybere. Ale pro mě daň vcelku očekávanou, protože někdo to odnést musel.
Henrietta stárne a před válkou měla tři syny. Kolik jich zůstane?
V dětských pokojích je hnedle několik dětí, protože ty se nejlépe plodí, když voják dostane dovču :). No, někdo může být rád, že to stihl...
Polly Morlandová slaví koncem války osmnáctiny. Je to dcerka Teddyho a té mladé služky, sakra, jak jen se jmenovala. Každopádně Teddy služku nezneužil, jestli myslíte na tohle.
Ale to Polly má hříšné myšlenky a furt tak jako neví, které dvoření ze strany mužů se jí zamlouvá víc.
A hádejte, co se dělá s německými zajatci, těmi co nepředstavují nebezpečí? To se také dočtete.
Volební právo žen konečně schváleno. A že to trvalo. Tímhle nic neprozrazuji, historické info se dá vcelku jednoduše vygooglit.
Osudy carské rodiny vs. osud Thomase, jsou v příběhu obestřeny rouškou tajemství, takže tomuhle ještě není konec. Nebo možná?
Jasně, dočkáme se teorií "byli zastřeleni, nebyli zastřeleni, utekli, zabili jen někoho..." Autorka to trochu rozvinula, pro mě zajímavě. Posuďte sami.
Autorka nešetří detaily, třeba i popisem situací lidí postižených přídělovým systémem, různých událostí s tím spojených, (tedy myslím, že tohle bylo v minulém dílu, když ženská ve frontě stála hodiny a pak na ni stejně zboží nezbylo). Stávalo se celkem běžně.
A také se rozmáhá plastická chirurgie, respektive se s tím začíná, protože váleční invalidé potřebují k návratu do života mnohdy trochu té péče právě takových specialistů.
A tak dále, a tak dále.
Výborná. Těm, kdo někdy žili s kočkou, tedy pardon, koho někdy kočka vlastnila, vykouzlí úsměv na rtech a samozřejmě budou nad moudry soustavně pokyvovat hlavou. Protože to prostě sedí :).
Mám tam povídku. Je to ale už deset let, dnes bych ji napsala úplně jinak. Je dobré být kritický, jste-li autor. U mně to znamená to, že toho moc nedokončím. A když jo, za čas to zdrbu.
Ostatní povídky - čtivá úroveň známých i méně známých autorů.
Sbírky povídek mám obecně moc ráda, čtenář může v jednom svazku šmírovat hnedle několik cizích vesmírů :).
V případě, že to někoho trápí, proč bych knihu nehodnotila? Český autor je podceňovaný druh. Netvrdím, že obsahově je kniha plná perel, na druhou stranu je plná snů, představ a postojů. Pokud ani tohle nestojí za pozornost...
Kniha se mi velmi líbí. Jakože poslouchat po sobě dvě super hororové sbírky, to se jen tak nepodaří. Vybírala jsem pro jednou opravdu dobře.
A největší plus je tady předčitatelka, paní Hana Makovičková, která dává do přednesu takové energie a vůbec to čte tak perfektně, že u "Ptáků" jsem třeba měla chuť hystericky ječet, když se blížili od moře. A u různých duchařin se prostě neotáčím, protože ten přednes má moc ty bestie záhrobní povolat, aby mi doma nadělaly bordel :).
Prostě pecka.
To máte tak. Pokaždé, když si myslíte, že ve své životní mizérii trpíte - když zažíváte buzeraci v práci, nepohodu v životě, různé úřední ústrky, či rovnou krásnou trojkombinaci výše jmenovaného - přečtěte si něco podobného. Dojde vám, jak strašně krásně se vám žije.
Autor v knize, formou deníkových zápisků, kapitol - chcete-li, líčí svůj "pobyt" v různých pracovních táborech po Čechách a Slovensku.
Vzpomíná na konkrétní místa, různé spoluvězně, rozličné typy lidí - na ty, z nichž pracovní tábory udělaly zmetky, i na takové, na které byl za všech okolností spoleh.
Nevyhnete se ani úsměvu, neboť autor některé absurdní situace podává s trochou nadsázky a černého humoru - prostě aby se nezbláznil. Absurdita rozsudků a odsouzení, podmínek a vůbec vztahu státu k lidem a opačně, z některých cvoky vážně udělala. A jiní zase svoje zážitky sepsali, abychom se my ostatní mohli poučit a nezapomenout.
Vyslechla jsem audio formou rozhlasové hry. Bylo to snad ještě víc znepokojivé, s těmi všemi doprovodnými zvuky, hlasy a projevy té doby. Fujtajbl. Každopádně alternativní historie je vždy alespoň zajímavá. Protože, co by bylo, kdyby...?
Nevím tedy, jestli byla u mně první kniha, nebo seriál. Každopádně mě jedno z toho dovedlo k dílu pana Clarka. A ten pak k dalším autorům sci-fi.
Nejspíš asi platí, pokud se mohu považovat za fanouška žánru sci-fi, že tahle kniha/seriál/Clarke, ho ze mě udělali.
A to je sakra dobře.
Doteď pamatuji na část, tedy seriálu, v níž se chodilo po žhavém uhlí. A já pak často toužebně čuměla do kamen, protože my doma topili uhlím :), a říkala jsem si, jestli bych to taky dala.
Naštěstí jsem se k tomu u nás v obýváku nikdy neodhodlala, ale furt je to na seznamu věcí, které by mě bavilo minimálně vidět naživo.
Poznámka: oni k tomu ale nepoužívali ořech jedničku, (to bych to vymňoukla).
Poznámka č. 2: spáleninu od kamen ovšem vlastním. Je vidět i po čtvrt století.
Nacházím dost knih, které jsem četla a tady nehodnotila. Tuhle jsem ovšem četla už hrozně dávno, a ještě k tomu v nemocnici.
To mi takhle bylo čerstvě patnáct, měla jsem zápal plic a taky zápal šťouravosti v nejrůznějších záhadách. Tehdá byla devadesátá léta, na polích se objevovaly kruhy a kde koho unesli Ufoni :). I ten zápal plic mi nejspíš způsobili oni.
Tématika mě hrozně bavila, takže jsem hltala každou možnou publikaci a bylo mi jedno, jak za vlasy přitažená asi bude :).
Spousta příběhů mívá i poměrně racionální vysvětlení, jenomže tyhle knihy byly psány spíš tak, aby čtenáře fascinovala i pára nad hrncem brambor, v níž uvidí tváře mrtvých předků...
Něco na tom světě mezi nebem a zemí určitě je, jenom to chce brát ho s rezervou :).
A jak jsem tak ležela v nemocnici, střídala jsem čtení této knihy s poslechem životního příběhu holky po pokusu o sebevraždu.
A pak mi tu knihu zabavily sestry - bestie a já týden čuměla do stropu, protože je kniha zaujala taky a já se neuměla bránit.
No a pak jsem se záhadně uzdravila :).