Janadvorackova komentáře u knih

Úplně jiný druh příběhů, než které normálně čtu.
Autor odvedl výbornou práci.
Uživatelka "Koka" to vyjádřila přesně.

7 18.07.2019

Občas prolistuji, když hledám jméno do nějaké povídky, je opravdu z čeho vybírat.
Někdy se u toho zaseknu :). Koukala jsem do knihy, když se pátralo po jménech pro rozrůstající se rodinu, ale nakonec to dopadlo zcela jinak :), což je možná nakonec dobře.
Autorku čtu ráda. Její příběhy jsou krásnou sondou do naší možné minulosti, k čemuž prostě nevyhnutelně patří i kalendář.

7 14.07.2019

Chtěla jsem dát původně méně, protože od určité chvíle mě štvalo, kterým směrem autor příběh směřuje, ale i to bylo jeho záměrem a neměla bych mu to vyčítat.
Knihu jsem poslouchala a musím uznat, že autor umí, i když mým favoritem zůstává stále první "Metro."

Týden života propuštěného vězně, který se do vězení dostal kvůli pitomosti, nadávkoval pěkně. Nechybělo napětí, nějaké to popuštění představivosti, i svědomí chlapec měl...

Jen jsem hrdinovi moc nebaštila, s jakou jistotou přijal cizí identitu. Nevím, nezdálo se mi pravděpodobné, že by mu to tak dlouho vydrželo.

7 07.07.2019

Půjčila mi to kamarádka s nadšením a tím, že je to "lepší než Padesát odstínů" - mimochodem hodnotím oboje stejně). Hm, asi mě chtěla potrestat :), mrška jedna, mňáu. A já - zvědavka - jí na to skočila.

Je to v mnohém úplně stejné (hrdinka je divná a sexuální praktiky jak na kolotoči). Furt jsem měla před očima scénu ze Slunce seno... "Ó, bože, ó bože, už budu, už budu."
V případě příběhu jde ale o opak.

Hlavní hrdinka Natálie je zpruzelá z toho, že jí to ve vztazích neklape a furt tak jako nechápe, proč od ní chlapci prchají. Její kamarádka mezitím prožila vzrušující (doslova) víkend na jakémsi Ostrově, kde se naučila, jak si uspořádat sexuální život.
Jenomže Ostrov je děsně tajné místo, o kterém se NESMÍ mluvit a NIKDO o něm neví. Ale ten, kdo tam byl, může doporučit některého ze svých známých a navrhnout mu účast. Zajímalo mě velmi, jak to kámoška zařídí, aby to Natálii zaujalo, když vlastně nemá vědět, o co jde.
No, vyřešila to úplně blbě, jako by žádné tajemství neexistovalo.

Natálie, v sexu dominantní, v práci dominantní a celá nadšená z toho, že jí na nějakém místě z tohoto vyléčí, odjela hned na dva víkendy, aniž by věděla, co se tam s ní bude dít.
A děly se věci.
Bohužel na začátku jsem měla jasno, jak to dopadne.

Praktiky jsou popisovány jednoduše a představitelně. Ale omrzí to, i přestože má kniha poměrně málo stran a dá se přečíst rychle. Přistihla jsem se, že od prostředka už slušně přeskakuji.
Pobavilo mě, i přes takovou známou výrazovou stálost popisnou, že se v textu několikrát nekompromistě objevila věta o tom, "jak se mu postavil pták." Oproti ostatnímu výrazivo jako pěst na oko. To jakoukoli představivost dočista zabíjelo a rozechvívalo mě to smíchem, nikoli touhou.

No a teďka by to chtělo raději spíš nějakou hnusnou bitku slizkých emzáků, než grupáč oslizle neznámých lidí, který mi konceptem, i když vím, že tam ti lidé jeli dobrovolně, připomínal spíš skupinové znásilnění.
Asi mám prostě jiné představy :).

7 27.05.2019

Nečetlo se to dobře, způsob vyprávění mi asi k tomuto druhu literatury nesedí.
Autor sice líčí dění v pracovních táborech, ale prokládá to vzpomínkovou košatinou. Nic proti vzpomínkám na minulost a ironii pro dobu, která vůbec nebyla k smíchu, ale celek působí trochu utahaně a nezáživně, i když srozumitelně.
Ale uznávám, že tento pocit pramení spíš z lenosti přepínat mezi citlivostí na osobní příběh a vnímáním roviny více umělecké.
Chápat to můžu, bavit mě to nemusí, asi tak.

7 28.04.2019

Tak tohle nebyl vůbec snadný poslech, i když tedy velmi zajímavý.
Kniha formou rozsáhlé reportáže mapuje působení gestapa na území ČR za války a v době ještě před. Připomíná události před obsazením republiky a reakce obou stran na různé situace před ním a po.

Úvod knihy je "vzpomínkou na Lidice," popisem jejich likvidace.
Poté se autoři vrací na začátek příběhu K.H. Franka, který byl toho nejen svědkem, ale přímo iniciátorem, přestože tvrdil, že "to ne já, to Adolf." A "Já tam nebyl, všichni, kteří mě viděli, asi lžou..." A "Matně si vzpomínám na...," což byla nejčastěji citovaná věta asi ve všech výpovědích po válce zadržených zmetků.
No hnus.

Kniha mapuje celý jeho život, od narození, přes poměry v rodině, nevalné studium a zájmové kroužky, které navštěvoval, nebo založil, dál k práci knihkupce, která se mu nevedla, dál "do strany," kde se chytil. A dál k moci, kterou za války měl. Přes spolupráci s jinými nacisty, k reakci na atentát na Heidricha. A ještě dál.

Je zarážející, kolik duševních mrzáků bylo tehdy "populárních." K moci se dostávali lidé bez vzdělání, s nevyřešenými duševními chorobami a rozsáhlou nevolí k existenci menšin a života obecně.
Opět si prostě říkám, jestli to byl "náhodný vývoj," a "jak bychom se chovali my, nebo naši předkové, kdyby..."
Protože příběh sleduje docela podrobně socio-politické usporádání země a pokud jsem si doteď říkala: "proč se sakra lidi nebránili," musím si jednoduše odpovědět. "Neviděli do budoucnosti."
Prostě i když se situace v zemi "nějak vyvýjela," ve velkém asi spíš nemohlo lidem dojít, kam až může vést. A když jim to došlo, bylo pozdě - klasika.

Třeba je zde zmíněna situace možnosti odstoupení prezidenta a vlády ve chvíli obsazení republiky.
Podle Frankova svědectví by údajně tento čin vyvoval v Říši pěkný poprask a problémy. Kam by vedly? Otevřely by Čechům oči?
Co by se muselo stát, aby vše dopadlo jinak? A byli bychom dnes na tom tak odlišně?
Hrozně ráda bych si přečetla nějaký takový rozbor situace, výčet možností, cest k dalším budoucnostem.

7 19.04.2019

Přestože byl autor v nejednom koncentráku, nebo možná právě proto, je tahle kniha dost neosobní.
Myšlenku příběhu jsem znala od školy, ale styl mi nesedl, všechno to košatění a přísloví, narážky. Jako by to nešlo říct tak věcně, jak to autor prožil.
Ale jak jsem psala, možná šlo o něco na způsob terapie a mohl kolem tématu chodit pouze oklikou, což na jednu stranu chápu.
Jen musím počítat s tím, že si tuhle knihu znovu nepřečtu.

7 19.04.2019

Bohužel styl vyprávění mě neoslovil. Od knihy jsem několikrát odešla a navzdory tématu jsem neměla touhu se k ní vrátit.
Jako kdyby tuto knihu a "Spalovače mrtvol" psali dva různí lidé.

7 17.04.2019

Audioknihu autorka sama načetla. Jsou z toho cítit emoce.
Moc, aby ne. Divím se, že to zvládla s takovým "klidem."

Začátek je poskládaný z deníkových zápisků a dopisů s kamarádkou.
Pak následuje transport do Terezína a tam popis toho, co už bylo popsáno tolikrát...

Po skončení války se potýká s byrokracií nastupujících komunistů, přičemž jeden zážitek z minulosti ji pronásleduje skoro po zbytek života.
Nedokážu pochopit, jak mohli být ouřadové tak pitomí, ale to vyprávění přesně koresponduje s "chováním režimu." Člověk zmínil nějakou věc a ta byla překroucena, následně prohlášena za pravdivou, a potom jí byl ten člověk konfrontován jako s něčím, co sám řekl, nebo udělal. Hnus.

7 12.04.2019

Autor byl v táboře Dachau pět let. Líčí zážitky po kapitolkách. Kapitoly o tom, jakou práci v táboře dostal. Kapitoly o tom, za co všechno je možné dostat trest smrti. Jaké útrapy vězni zažívali, s jakými lidmi se autor potkal, jak skončili.

Nejde tedy moc o román v klasickém slova smyslu, ale námět zajistí, že to ani v nejmenším nevadí. Emoce kniha vyvolá a taková věcná syrovost vyprávění, nekořeněná nějakými hlubokými prožitky, které si, opět vzhledem k tématu stejně dokážeme představit, se snaží držet si odstup. Ale to stejně nejde.

7 07.04.2019

Příběh je založen na zážitcích autorky, když čekala na svého manžela, který byl za války v koncentračním táboře.

Hrdinka pracuje v nezávislé skupině, která zpovídá vězně vracející se domů.
Ulicemi města, které začíná pomalu žít, se plouží pruhované přízraky. Vyhublí špinaví lidé čekají hodiny ve frontách na to, na ono, na výslech. Na to, aby si jich někdo všiml.
Vězenkyně s malými dětmi a těhotenskými břichy jsou uráženy, protože byly "dobrovolně totálně nasazeny." Odsuzují je jiné ženy, které ani nepřemýšlí o tom, jak by se zachovaly. Jestli by se prodaly, aby přežily...

Mezitím jdou městen informace o osvobození táborů.
Informace o poměru přeživších, o tom, kolik z nich se vrátí. Kolik z nich se zrovna vrátilo.
Kde jsou? Ptají se příbuzní.
Lidé postávají v podobných frontách, hledají spoluvězně, kteří by jejich blízké znali.

Hrdinka příběhu čeká na svého muže.
Jak jdou informace ví, kde došlo k posledním hromadným popravám. Než Němci odešli, postříleli tisíce vězňů - i den před osovobzením.
"Kde, na které hromadě těl asi leží?" Ptá se.
Mezitím přijdou další informace.

Vězni, kteří se dostanou domů, mívají radost z toho, že doma jsou.
Ale nemůžou jíst. Ne, že by nechtěli. Zemřeli by, kdyby začali jíst normálně. Těla už si odvykla.

Tohle je tak zatraceně sugestivní, krátké, ale vše vypovídající... Představy z druhé strany - těch, co čekali.

7 02.04.2019

Svět Asterionu jsem před čtením tohoto příběhu neznala, jen jsem věděla, že existuje. Naštěstí ono není nutné znát nějaké podrobnosti. Stačí se začíst a sledovat, jak do celkové mozaiky již vymyšleného zapadne každá další ingredience, kterou se autoři rozhodnou tento rozlehlý magický svět okořenit.

Magnolie Haniny Veselé je taková držkatá sympaťačka, která věci řeší po svém, s ničím se moc nepáře, přesto to nemá v životě jednoduché. Nebo možná právě proto :). To je jeden z důvodů, proč jsem příběhem prošla s nadšením a chutí na další pokračování - hrdinka působí opravdově. Žádná nepřemožitelná bojovnice, ale obyčejná ženská, vlastně díky schopnostem, kterými vládne, ani tak ne.
Chtěla jsem napsat něco v tom smyslu, že by bylo hezké ji potkat. No... také jak kdy :), to by záleželo...

Sérii dobrodružství sympatické nekromantky dominují obrysy stvořeného světa, do něhož se dá vetkat nejeden příběh plný napětí, akce, magie, nějakého toho nezávazného muchlování, nejedné komické situace a chuti se do světa Asterionu vydat znovu.
Autorka brousí jazyk příběhu jako Magnolie svůj vlastní. Akce je tak akorát, magie se objeví, když ji potřebujete. A protivník, když ho nečekáte :). Pak se to povaří, přidá tuhle hrst toho a špetka tamtoho a na poli domácí fantastiky chladne mňamka, kterou si nejeden příznivec žánru rád zaplní útroby. A knihovnu.

7 27.03.2019

No, tak tuhletu věc jsem kdysi četla a teď slyšela.
Ono je u záhadologické literatury zatraceně těžké oddělit pravdu od fikce :). Ba co víc, ono to mnohdy fakt nejde. A většinou jde o to, aby to čtenářům a posluchačům zamotalo kebule a oni pak viděli různé divné jevy i ve věcech naprosto běžných.
Ale...
Není tohle právě tím největším uspokojením a odměnou?
Protože co si budeme povídat, záhady provázejí člověka od pravěku, a když něco nejde vysvětlit, neznamená to, že se to nestalo.

Knížka, taková docela útlá, popisuje právě několik zajímavých zpráv, které zaznamenala historie, a které se možná staly. A kdyby se sto pro potvrdily, měli bychom dějepis zase o hromadu poznatků bohatší.
Navíc se mi zdá, že vyprávění nepodává násilně. Prostě nastíněné situace předestírá lehce a nechá na čtenáři, jestli jim uvěří, nebo ne. To se mi dost líbí. Nemusím takové ty násilné teorie o tom, že "tam určitě přistálo UFO, protože tomu odpovídají tyhle stopy, HELE, KOUKEJTE!!!"

I když oni nás šmírujou už hodně dlouho, to přeci ví každý -:))).

7 03.02.2019

Doposlechla jsem do poloviny knihy.
Ze začátku dobré. Vtipné, srozumitelné.
Pak ale divná košatost příběhu, a nemluvím o mluvě Kláry, zabila celý příběh. Bylo mi zkrátka jedno, jak to bude dál.

Buť to napsat prostě oprskle, trochu v takovém tom akčně drzém stylu, nebo umírněně, jak to místy působilo. Kombinace mi z toho dělá dort pejska a kočičky, přestože linku příběhu jsem udržela. Jenom už mi bylo silně jedno, kam povede.

Navíc audio kniha je čtena hrozně monotónně, jako by i sám předčitatel místy nevěřil, co čte a chtěl to mít rychle za sebou.

7 23.01.2019

No, já z toho zase tak na větvi nejsem.
Autor knihu napsal z pohledu Evity, a to dokonce i z pohledu doby, kdy už byla po smrti. Několikrát tam zmiňuje cosi ve smyslu "kdybych to bývala věděla. Teď, několik let poté, co jsem po smrti, to vidím jinak." Jo, zkrátka v tomhle duchu.
Nelíbí se mi, že se tím omlouvá tolerance nacismu a přísun zločinců do země po druhé válce.

Často za ni mluví v tom nejhorším duchu. Zmiňuje kdejakou událost, kdy za role v divadle platila sexem a nestydí se ji vylíčit jako špinavou a nevzdělanou děvku ze dna společnosti, kterou ale svého času fakt byla.

Pak ale autor skočí do doby, kdy byla na vrcholu, kdy se mstila svým "bývalým milencům" a různým lidem ze společnosti.
Jenomže mně nesedí ten přechod od pouliční vyhladovělé hlupačky k úspěšné ženě, najednou všemu rozumící, zároveň přiznávající, že základka přeci stačí, umění ji nezajímá a vymýšlející si před novináři různé historky o tom, jak hrozně kulturně vzdělaná je. Přiznává lži, které lidem navykládala, směje se tomu, sobě, lidem, že ji to uvěřili?
Je to takové hodně kontrastní.
Říká tam, že nikdy nezapomněla, odkud přišla, ale zároveň se chová úplně opačně.
Po jedné noci s Perónem rozdává rozkazy a peníze bývalé jeho souložnici, provádí změny ve vládě?
Jako vážně?
No, ale on byl o čtyřiadvacet let starší a dle knihy se mu první noc ani nepostavil...

Přijde mi, že jediné, čemu rozuměla, byla společnost, ze které vzešla, ale zaboha mi nejde na rozum, jak ji mohli uznávat lidé daleko vzdělanější, hlavně když svého času dokázali povstáním svrhnout hned dva prezidenty.

Prostě sice chápu vliv, jaký měla díky manželovi. Že pak bylo zcela jedno, z jaké vrstvy pochází. Ale autor téhle knihy, jako by psal dva příběhy dvou lidí.
Jako by v něm byly dvě Evy.

7 19.01.2019

Bohužel nezaujalo.

7 13.12.2018

Jedna velká nuda plná sexu, který je ale také nudný.

Začátek super - kulturní nářez jako blázen. Muslimové sem a Křesťani tam. Příběhy se vaří v kotli běhu světa, fakt hustý. Ochutnáte rádi i ty blbé kecy o zakázaných věcech pro ženy a skupiny. Zamyslíte se nad použitelností mrkve k masturbaci, i když ten salát z ní pak už není nic moc.

Abyste pochopili, příběh začíná vztahem dvojice, který se z nějakých důvodů rozpadne. To má ještě děj, i smutný kontext života komunit na černém kontinentu.

O deset let později: hrdinka si najde někoho jiného. Pak si najde ještě někoho, s nímž čeká dítě. Pak si on najde jinou slečnu. A pak se vztahová linka odvíjí furt dál a dál. A lidé se potkávají a souloží spolu kde se dá a jak se jim zrovna chce. Párů je celá šňůra. Dobře, chodí to tak. Potkáte někoho, jste s ním, pak se od někoho dozvíte, že máte společné známé. A hodnotíte a jdete dál.
No a?
Jenomže příběh to nemá, takže proč číst dál.
Slyšela jsem půl knihy, dál to nedám.

Ale mrkev bych si dala.

7 10.12.2018

Slyšela jsem formou rozhlasové hry. Bohužel téma je mi známo, je to takový profláknutý námět, nikoli nezajímavý. Jenom mě to nepřekvapovalo, neděsilo...
Proto se mi to asi nelíbilo.
Když čtete, čekáte něco nového. Jakmile znáte pozadí, zážitek mizí.

7 19.11.2018

Můj názor se ztotožňuje s komentářem dearkiki.
A později ho výborně vyjádřil i uživatel panpeep.

Kniha mě prostě neskutečně vytočila. Autor ji pojal tak, jako by se na cokoli, o čem si myslel, že chce psát, z čista jasna vykašlal. Jen aby to mělo hezkou reklamu. Na obsahu nezáleží. Na čtenářích také ne. Na lidech obecně, zajímajících se o téma Druhé války, na ty se z vysoka kašle. A hlavně tím svým přístupem pošpinil všechny ty ženský, o nichž to správně mělo být, sakra.

7 26.09.2018

Fantastická sonda do života primitivních kmenů na území Australie a Papuy Nové Guiney.

Zaujal mě duchovní a snový život původních obyvatel Australie a pro obyčejného "bílého muže" tak trochu brutální mentalita kmenů, které i sem tam ještě člověka slupnou.

Některé popisy, třeba porcování zajatce, jichž ale autor nebyl svědkem, by slabším náturám způsobily špatné sny.
Já měla hlad.

Zajímavé byly též různé namlouvací rituály, tance a dostaveníčka mladých domorodců předtím, než se vezmou.

A poměrně šokující, nicméně ne nepochopitelné, byla pro mě část na konci o tom, jak myšlení domorodců změnilo setkání s Křesťanstvím.
Pěkná ukázka toho, jak jsme namyšlení, když máme dojem, že cpát kulturám s vlastní vírou nějakou jinou, (a proč krucí), je v pořádku.

7 04.09.2018