jaroiva
komentáře u knih
Dokonalá lítost
Helen Fields
Jaksi mi tentokrát neseděly některé trochu naturalističtější části, i když jich tam nebylo až tolik. Možná čas si trochu od autorky odpočinout a nekupovat každou její knihu hned, jak ji uvidím.
Jinak jde opět o její standard.
Balada o ptácích a hadech
Suzanne Collins
Uzavřené série by měly zůstat uzavřenými. Chápu snahu prodloužit komerčně úspěšnou sérii ještě o jeden díl, ale tentokrát se to moc nepovedlo. Asi nejsem tak skalní fanoušek.
Zkrátka a dobře se mi to nelíbilo.
Vlastní životopis
Agatha Christie
Dlouho jsem si chtěla přečíst tento životopis své oblíbené spisovatelky. Už jsem ho měla loni na řadě, ale když jsem zjistila, že vyjde v audio podobě, počkala jsem si. A určitě nelituju. Audiokniha je výborná.
Ono nejde tak úplně o životopis, spíš o takový soubor vzpomínek, tak nějak chronologicky seřazených.
Agathu Christie obdivuji nejen jako spisovatelku, ale i jako pokrokovou osobnost. Po poslechu životopisu ji mám ráda ještě víc. S jemným humorem psané "paměti" jsou moc příjemným návratem do dob, kdy Agatha žila, a popisují nejen život samotné autorky, ale i poměry a zvyky její doby.
Protože A. Ch. zde zmiňuje i některé zásadní okamžiky některých svých knih, nedoporučuji číst tento životopis dřív, než přečtete Vraždu Rogera Ackroyda, protože je tam dost zásadní spoiler. Jestli chcete Rogera Ackroyda číst, měli byste úplně zkažený zážitek z (aspoň pro mě) nejlepšího Agathina detektivního románu. Naštěstí mám její knihy přečtené skoro všechny, takže mě se spoiler netýkal.
Moc jsem si to celé užila, takže nemůžu hodnotit jinak než plným počtem a vřele doporučuji nejen fanouškům detektivek A. Christie (s výjimkou těch, co ještě nečetli toho Rogera Ackroyda, vážně, radím vám dobře :) ).
Tráva
Anya Martin
Nerozumím hororu. Mně to prostě nepřipadalo jako horor. Cosi weird, sci-fi erotika, ale ne horor... Ale že ten sliz zelenej je celkem přítulnej... :D
Ale ať je to jaký chce žánr, bavilo mě to. Takové 4,5* zaokrouhluji nahoru.
Nakladatelství Medusa fandím, jako druhá na řadě bude Ta, co jde první :). A určitě si pořídím i Rezavé panny, až vyjdou. Horor, nehoror.
Složka 64
Jussi Adler-Olsen
Zase mě první půlka nebavila a na konec jsem došla jen proto, že nic jiného nebylo po ruce. Postupně mě začaly baví kapitoly z r. 1987 a konec mě už bavil celý.
Píšu až po vyspání, kdy se mi zdálo o blbém product placementu IKEA. McDonald mi naštěstí do snu nepronikl.
Dívka, která se dotkla nebe
Luca Di Fulvio
Tentokrát mi Fulvio připomínal spíš Folleta než Archera jako minule. Možná je to tím obdobím. Dobře první půlka mě moc nebavila, říkala jsem si, jestli to neodložím. Pak tam začala pronikat nějaká ta inkvizice, což mi nedělá dobře. Ale protože moji oblíbení to hodnotili všichni dobře, rozhodla jsem se, že vydržím.
A pak se to překlopilo a nedokázala jsem to už vypnout (poslouchala jsem audio). A až do konce jsem byla připoutaná k příběhu.
Takže jednou jsem zas ráda, že mě ta komerční zlatá nálepka neodradila.
Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
Vlastně je to pořád to samé jako jihoamerická trilogie, jen tentokrát v Jihoevropě.
A tak mě to zas bavilo i stejně. Zas ani těsně po skončení knihy nevím, o čem to bylo. :)
Takže možná už nepotřebuju číst další knihy autora...
Ale určitě ještě po nějaké sáhnu.
Válka o zadnici Dona Emmanuela
Louis De Bernières
Nejdřív jsem si říkala, že to vůbec není téma pro mě. Ale zaujalo mě jihoamerické prostředí, kam moc ráda jezdím na dovolenou. Moc se mi líbí překlad, takže jsem i pokračovala a postupně se mi to víc a víc začínalo líbit. Některé pasáže mi nedělaly dobře. Jsem na to mučení čímdál víc měkká. Ale bylo to psané celé s takovou lehkostí, že i ty těžší pasáže se daly bez újmy překonat.
Teď zjišťuju, že je to první díl trilogie, takže je jasné, že se budu muset pustit i do dalších dílů.
Papírové domky
Jiří Klečka
Od začátku mě to chytlo, že jsem si ani nestihla všimnout, že se to najednou stáčí k tomu, co normálně vůbec nečtu :D.
Nebudu spoilerovat, protože kdybych si podrobnější obsah někde přečetla v anotaci, nikdy bych si knížku nekoupila. Tak abych neodradila podobné typy, jako já. :)
Očekávání bylo překonáno.
Moje první kniha autora, mám už delší dobu koupených Pět ročních období, takže asi budou další na řadě.
Jak číst čísla: Deset pravidel pro orientaci ve statistikách
Tim Harford
Nedokážu říct, jak se kniha může líbit "normálnímu" čtenáři. Mám vystudovanou statistiku, pracuji jako analytik, takže by se mohlo říct, že jsem "odborná veřejnost". A není pro mě jiná možnost, než hodnotit plným počtem bodů.
Vždycky jsem s nadsázkou tvrdila, že nevěřím žádné statistice, kterou jsem si sama nezmanipulovala. Ale tato kniha mi ukázala, že nemůžu stoprocentně věřit ani tomu, co si vyvodím z dat sama. Zjistila jsem, že ani vyšší odbornost neznamená menší riziko zkreslení výsledků, ba někdy naopak.
Jediným mým štěstím je nezměrná zvědavost, kterou oplývám, a která snad krotí mé zkreslující snahy o vysvětlení hodnocených dat. (Díky, pane Harforde za poslední kapitolku, už jsem začínala jinak propadat beznaději.)
Moc pěkné příklady, často i vtipné, ukazují, jak ošidná je víra ve statistiky a jejich plakátové znázornění, pokud si nedokážete pořádně kriticky zhodnotit, o čem jsou prezentované závěry.
Původně jsem si myslela, že si přečtu jen tak pro sebe zajímavou knihu, čistě ze zájmu. Ale nakonec jsem zjistila, že ji víc než využiju i pro svou práci i běžné posuzování zpráv ze světa.
Knihu tedy doporučuji, i když nevím, koho všeho bude bavit. Každopádně stojí za přečtení a za zamyšlení se nad tím, čemu v médiích (i jinde) věříte.
Ďáblova slza
Jeffery Deaver
S Deaverem mám jeden problém. Už od začátku mu nevěřím žádné náznaky, kdo by tak mohl být pachatel. Jakmile vypadá, že je konec, tuplem nevěřím. Zvlášť když ještě zbývá dost velký kus knihy. Už mě prostě nedokáže překvapit.
V tomto případě se mi hodně líbí základní myšlenka - co když zemře vyděrač, který už instruoval svou prodlouženou ruku?
Číst to jako první knihu od Deavera, budu naprosto nadšená.
Ale každopádně doporučuji. Příjemná změna byl jiný vyšetřovatel než Lincoln Rhyme. I když i ten se tam mihnul.
La Loba
Alan Russell
Šmarjá... co měl znamenat ten konec? To si někdo popletl dva rukopisy a přilepil tam nějakou jinou knihu?
Prázdné křeslo
Jeffery Deaver
Zatím nejlepší ze série. Jinak možná i jedna z nejlepších, co jsem od Deavera četla. Chytila mě od začátku a nepustila až do konce.
Jak voní tymián
Marcel Pagnol
Tento žánr (vyprávění zážitků bez nějaké zápletky) nepatří k mým oblíbeným.
Ale o to větším překvapením pak je takováto knížka, která mě zaujme od začátku.
Při popisu lumpáren, někdy až kruťáren, mi občas zatrnulo, jinak ale bylo vyprávění vtipné. Bavila mě víc doba dětských let, konec už mě moc nebavil.
Atmosféra francouzského venkova je tu ale nádherná.
Vánoční zpověď
Martin Goffa
Úvěrový thriller par exellence, nebo možná par exekuce.
S postupujícím vyprávěním mi bylo víc a víc úzko, po skončení knihy mám stažené hrdlo a buší mi srdce. Tedy asi nedoporučuji čtení kardiakům.
Výborně vystavěný příběh a propracované postavy.
Po Kiyosakiho Bohatém a chudém tátovi bych navrhla na povinnou četbu pro střední školy.
Cop
Lætitia Colombani
Indická linka mě hodně oslovila. Připomněla mi všechny zážitky, které se mi po návštěvě Indie nesmazatelně vryly do paměti.
Italská a kanadská už byly slabým odvarem té indické.
Poměrně brzy bylo jasné, čím se spojí osudy. Ale stejně to zůstalo zajímavé.
Koncem mě zaujala myšlenka "naučit se žít jinak". Za příběhem 3 žen je mnohem víc, než se zdá.
Právo nálezce
Stephen King
Za začátku mě to moc nebavilo. Teda úplný začátek se mi líbil, ale pak to začalo být nějak nezajímavé... Tak jsem si říkala, jestli to vůbec má cenu pokračovat.
A jsem ráda, že jsem se nenechala odradit. Postupně to nabíralo grády a konec jsem už sledovala se zatajeným dechem. Doporučuji.
... a bude hůř
Jan Pelc
Mám z toho fakt depku, číst někdy těsně před lockdownem o tom, jak je všechno na hovno, mi moc nedodalo. A bude hůř...
Bezútěšný svět. Kniha spíš pocitová než dějová. A ty pocity nic moc...
Atmosféra popsaná dokonale. Koncentrace sprostých slov vyšší než nízká. Některá slovíčka mi chvíli trvalo, než jsem pochopila. Samotné mi připadalo, že jsem ožralá, když každou chvíli přišla nějaká změna první osoby za třetí, minulosti za přítomnost nebo za nějakou halucinaci, sen, cojávímco...
Je celkem jedno, jestli je to o minulosti, ono se ve výsledku tak moc nezměnilo...
Akorát mi neseděla do skládačky ta sečtělost hlavního antihrdiny.
Kukly
John Wyndham (p)
Zase jednou kniha, která mě naprosto pohltila. Jen ten konec mi připadal nějak nedotažený, pár stránek navíc bych ještě snesla. Pokud by nepokračovalo to moralizování od Zealanďanky.
Hodnocení ale nesnižuji, příběh mi brnknul na tu správnou strunu a přestože Trifidi jsou nepřekonatelní, moc se mi to líbilo.
