Ječmínek komentáře u knih
Vydáno 1880. Převyprávěl Bohumil Říha. Trochu naivní, ale moc milé, hezké a lidské. Měly by si to přečíst všechny dnešní děti.
V porovnání s jinými detektivkami byla průměrně čtivá, průměrně nudná, průměrně napínavá, s průměrnými postavami, průměrnou hlavní myšlenkou, průměrnou pointou. Po všech stránkách průměrná detektivka, ale celkový dojem, který ve mně zanechala, snad ani na průměr nedosáhl.
Zrovna jsem neměl co číst a tak jsem ze zoufalství hledal ve své stokrát prohledané knihovně něco, co jsem ještě nečetl. A vytáhl jsem knihu, o které jsem si léta myslel, že je pro malé holčičky. Nevím, proč jsem ji začal číst. A teď vám musím říct, že mě chytla za srdce. Neměla by být v kategorii pro děti a mládež, měli by si ji přečíst všichni, i drsní chlapi. Tak milou knižku jsem už dávno nečetl. Autorka ji psala těsně po válce a na knize je to znát - trošku je naivní, trošku až moc vlastenecká (Německo peklo, Československo ráj). Někdo se tady pozastavoval nad tím, že má Leni hnědé oči a vlasy. Pro autorku by bylo určitě jednodušší napsat, že má Leni modré oči a světlé vlasy. Jenže to by se zase tolik Leni neodlišovala od německých dětí, což chtěla asi autorka zdůraznit. Plný počet hvězdiček dát nemůžu, ale měl jsem chuť to udělat. Krásná kniha.
Můj první Nesbö. První polovina knihy dobrá, čtivá a zajímavá, ovšem brzy jsem měl zmatek v tom množství norských jmen. Ve druhé polovině protahované a hlavně hodně překombinované. Začal jsem se místy i nudit. Příběh začal být nereálný. A přestal jsem dumat nad tím, kdo je vrah, protože jsem věděl, že autor si stejně udělá nějaký další zvrat. Proč musí mít takováhle kniha 720 stran? Že by autor příběh schválně natáhl, aby víc utržil? Vždyť dobře ví, že je tak známý, že své knihy prodá ať jsou hubené nebo tlusté. Tak lepší tlustá a dražší, ne?
Já vydržel až do stránky 180, než jsem to vzdal. Příběh by mohl být zajímavý, začátek mě zaujal (třeba jak ta žena se 4 sukněmi schovala uprchlíka), ale postupně mě to začalo zmáhat a taky lézt na nervy. Autor podrobně popisuje všechno možný, hraje si se slovy a větami a míchá z toho takovou polívku. A kluk pořád mlátí do toho bubínku ... i já bych mu ho nejradši vyrval a rozšlapal!
Začátek je dobrý, ale druhá polovina i závěr jsou naivní a blbé. Po přečtení jsem si říkal, jestli nejsem nějakej divnej. Tolik lidí tu knihu chválí, ale mně se nelíbila!? Ale ne, nejsem divnej, tahle kniha je prostě béčková. Jak to jen říct ... je to už prostě trochu moc!
Virus je kniha, od které moc nečekáte, ale jste příjemně překvapeni. Čtivý příběh. Skutečně dobrý v žánru dobrodružných thrillerů. Napínavý. Dokonce i logický. Později jsem samozřejmě vyhledal a četl další autorovy knihy, ale ty už se mi nelíbily.
Hosseiniho knihy jsou opravdu čtivé. Už Lovec draků byl vyšperkovaný. A možná až moc - hranice kýče nebyla tak daleko. Ale chytil jsem se a dal jsem mu 5 hvězdiček. A to jindy s hvězdičkami spíš šetřím! Kniha Tisíce planoucích sluncí stojí přímo na hranici, příběh Lajky a Marjam se mi zdál dost prvoplánový, jako by autor chtěl, aby afghánské ženy čtenáři hodně litovali. Ale četlo se to pěkně - no, autor to s námi čtenáři prostě umí a přímo mě donutil knize dát 4 hvězdičky. Ano, myslím, že jsem na to kápnul: Hosseini nutí čtenáře,aby jeho knihy rádi nadhodnocovali!
Knihu jsem četl v pozdním dětství a moc moc se mi líbila.
Dost dobrá kniha, i když to rozhodně není skvost. Taková rodinná sága. Místy sice mírně naivní, místy zdlouhavá a bohužel je tam kousek jak z červené knihovny.
Máš romantickou duši a ještě k tomu dobrodružné touhy? Tak si přečti tenhle příběh! Bude se ti líbit. A bude ti líto, že to nemůžeš zažít na vlastní kůži. Nebo můžeš?
Myslíte si, že je to válečná kniha? Kdepak! Válka jen hlavnímu hrdinovi téměř všechno vzala (nechala mu jen myšlenky), dostala ho do ústavu a způsobila mu doživotní utrpení. Ale protiválečná ta kniha tedy je a to výrazně. V každém případě je podivné, že tenhle román četlo tak málo lidí.
Kniha mě příjemně překvapila, je to zajímavý akčně-špionážní příběh se stupňujícím napětím. Po krátké úvaze jí musím dát 5 hvězdiček, protože si je plně zaslouží.
Nejen Ingrid je hlavní postavou, ale měli by tak být označeni skoro všichni lidé žijící na ostrově. Třeba nezlomný otec, trochu nešťastná matka, předčasně dospělé děti, ale třeba i dědeček, nebo duševně zaostalá otcova sestra. Kniha popisuje drsně a jednoduše život a osud těchto postav. Ne však jednotlivců, ale celé ostrovní rodiny, protože jeden závisí na druhém.
Vymyšlené to není špatně, ale kdyby mi vážený pan Haruki tehdy dal možnost redigovat tuto knihu, vyškrtal bych mu polovinu textu a dohlédl bych na něj, aby už tam ten mnou vyškrtaný text tajně nevrátil. A teď bych mu dal minimálně o jednu hvězdičku víc. Tak nekonečně zdlouhavou a utahanou knihu jsem ještě nečetl. Cesta výtahem trvá asi 12 stránek, čumění do blba je popsané na 8 stránkách, "když jsem se probudil, bylo šero" trvá 6 stránek. Mohla to být tak dobrá kniha.
Vraždy děsivé, detektivové správní chlapi, vrah také jak má být, čtivý příběh, takže co téhle knize vlastně chybí, že dávám jen 2 hvězdičky? Prostě se mi spousta věcí nelíbila (např. ta trapná šéfka policajtů nebo senzibilka Mollie), bylo to překombinované, nebo spíš zbytečně komplikované a kostrbaté. Autor moc tlačil na pilu. Prvotina Dvojitý kříž byla o něco lepší, stejně jako Noční lovec.
Kdo vyhledává tento žánr, nebude zklamaný. Dva správní detektivové pátrají po masovém vrahovi a dlouho netuší, jak zapeklitá věc se z toho vyklube. Autor jakž takž udržel ten křivolaký příběh v mezích logičnosti, což je obdivuhodné.
Opravdu slabé a amatérské. Kdo dá téhle knize 5 hvězdiček, uráží tolik tolik mnohem lepších děl z podobných žánrů.
Na střídačku jsem sledoval osudy tří hlavních hrdinů (dvou Američanů a jednoho Němce) během války. Příběhy Noema, Michaela a Christiana mě vtáhly dovnitř dění, hlavní historické události byly jen pozadím. Osudy Noema a Michaela se brzy začínaly prolínat a já si říkal, jestli se protnou i s osudem Christiana. A během celého toho utrpení pěkně vystupovaly na povrch některé skryté a překvapivé charakterové vlastnosti vojáků.
Co ještě říct? Snad můžu přidat pohled čtenáře-muže, který si tuhle knihu vybral, protože nechce předem bojkotovat díla autorek-žen. Zpočátku mě to moc nebavilo, děj moc jednoduchý, hlavní postavy zvláštní až divné, filozofické úvahy mlhavé. Asi v půlce jsem dokonce vážně zvažoval, že knihu odložím navždy. Ale něco mě nutilo číst dál. A najednou mě to začalo docela bavit a zalíbily se mi i Renée s Palomou. No a teď můžu říct, že to bylo příjemné čtení.